Několik poznámek k jazykové stránce rozhlasového vysílání

Hana Prouzová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Na tomto místě přináší Naše řeč hodnocení jazykové úrovně našich novin a časopisů. Tentokrát však naše poznámky rozšiřujeme i na jazykovou stránku rozhlasového vysílání. Rozhlas, podobně jako tisk, je jedním z nejdůležitějších prostředků šíření zpráv, informací, ale je také šiřitelem kultury, vzdělání a působí snad vůbec na nejširší okruh veřejnosti. A jazyková stránka rozhlasového vysílání je při tomto působení [305]důležitým činitelem. Není divu, že si jí posluchači rozhlasu všímají. Proto také kritika rozhlasového vysílání z úst posluchačů byla jedním z podnětů k těmto našim poznámkám. Ozývají se např. kritické hlasy proti nespisovným slovům nebo tvarům, které se někdy v rozhlasovém vysílání objeví. Posluchači však většinou zapomínají na to, že do mikrofonu nemluví jen školení hlasatelé, ale při nejrůznějších příležitostech také lidé s různým stupněm jazykového vzdělání, lidé, kteří nejsou zvyklí užívat spisovného jazyka nebo mluví bez jakékoli přípravy. To všechno se samozřejmě musí odrazit i na formální stránce jejich projevů. Při pokuse o hodnocení jazykové úrovně rozhlasového vysílání musíme si tedy především uvědomit, o jaký druh pořadu jde, popřípadě kdo v tomto pořadu mluví. (Tak např. v pořadu Lidé, život, doba musíme jinak posuzovat vyjadřování redaktorů Československého rozhlasu a jinak mluvu ostatních účastníků besedy, v jejichž obvykle nepřipravených projevech je výběr jazykových prostředků méně uvědomělý.) Dnešní naše poznámky vycházejí z pozorování specifických rozhlasových projevů, jako jsou zpravodajství, komentáře k politickým i jiným událostem apod., tedy z oblasti, v níž jsou projevy realizovány jen spisovným jazykem.

V mluvených rozhlasových projevech klademe důraz na srozumitelnost a jasnost sdělení. Z tohoto hlediska jsou důležité specifické prostředky mluvené řeči, jako přízvuk, přestávky v řeči, tempo řeči, její rytmus, ale také výslovnost apod. Proto jsme si vedle vlastní jazykové správnosti všímali i těchto prostředků mluvené řeči. Lze říci, že po této stránce mají mluvené rozhlasové projevy z naší oblasti vcelku dobrou úroveň. Všimli jsme si však některých odchylek od kodifikované ortoepické, výslovnostní normy: slovo komsomolci vyslovili hlasatelé se z (25. 3.),[1] spisovná výslovnost je však pouze se s; podstatné jméno vize s dlouhým í (28. 4.), spisovná výslovnost je s krátkým i; slovo invaze s dlouhým á (4. 5.), spisovná výslovnost je s krátkým a.

V tvarosloví jsme zaznamenali nedostatky jen při skloňování cizích vlastních jmen. Také v rozhlasových projevech se projevila tendence neskloňovat v některých cizích osobních jménech křestní jméno ve spojení s příjmením a chápat toto spojení jako jeden celek (jde obyčejně o jména, která svou zvukovou nebo grafickou podobou působí v češtině neobvykle), např. se v rozhlase mluvilo o výzvách Aldo Mora (14. 4.) místo správného Alda Mora; podobně tomu je ve větě Antonín Novotný se setkal s Luigi Longem (4. 5.) místo správného 7. pádu s Luigim Longem. U cizích dvojslovných pojmenování místních jsme zaznamenali nesprávné tvary např. ve spojeních nad Santo Domingo, v Santo Domingo (obojí 4. 5.). Praxe při skloňování tohoto typu jmen byla velmi nejednotná. Často takovéto jméno zůstávalo nesklonné, jako je tomu v našem případě, ačkoli k tomu není důvodu, poněvadž je skloňovat můžeme. Současná praxe je taková, že ať je jméno složeno jakkoli, skloňujeme jen poslední slovo; správně má tedy být nad Santo Domingem, v Santo Domingu atd.[2]

Při přímém přenosu koncertu ze sálu Majakovského užil hlasatel tvaru v Majakovském sále (10. 2.) namísto správného v Majakovského sále (v sále Majakovského); 2. pád osobního jména je v uvedeném spojení sice neshodným přívlastkem, ale klade se [306]i před jméno. Zastupuje zde individuální přivlastňovací přídavné jméno na -ův, které se od tohoto typu jmen netvoří.[3]

V oficiálních rozhlasových projevech nepůsobí dobře, dochází-li k míšení jazykových prvků různých stylových rovin, které však není funkčně zdůvodněno. S tímto jevem jsme se setkali v oblasti slovní zásoby. Užívání nespisovných, někdy slangových výrazových prostředků ve spisovném projevu je stylistickým nedostatkem a nemělo by se v oficiálních rozhlasových projevech objevovat. Tak jsme ve zpravodajství (9. 4.) slyšeli …, vrátila se do Prahy delegace dopraváků; místo slangového výrazu dopravák je na místě v takovémto projevu spisovné pojmenování zaměstnanec v dopravě. V pořadu Zajímavosti ze světa (30. 3.) jsme si všimli výrazu čtec; tento výraz jakožto pojmenování pro představitele uměleckého předčítání byl mechanicky přejat z ruštiny (zde je v podobě čtěc). Není však součástí spisovné slovní zásoby a nebyl proto zařazen ani do Slovníku spisovného jazyka českého. Vhodným českým ekvivalentem za slovo čtec jsou např. výrazy přednášeč, předčítač nebo předčitatel.[4] Pozornosti si jistě zaslouží také dnes aktuální silniční vývary (13. 4.), patrně jeden z nejnovějších slangových výrazů v oblasti silniční dopravy. Jistě bychom zde vystačili s dosavadními výmoly, vypouklinami apod.

Setkali jsme se i s některými stylizačními nedostatky, s nevhodnými spojeními, např. … úkoly k ozdravění ovzduší v Ostravě. (10. 3.), lépe např. úkoly související s ozdravěním ovzduší; nebo … věnují všechny své síly k upevňování … (4. 5.) místo vazby bezpředložkové věnují všechny své síly upevňování…

Ve větné stavbě jsme zaznamenali jen několik případů porušení mluvnické shody, např. New York Times připomíná místo připomínají (10. 3.); nebo … s míněním našeho lidu vyjádřeném v… (30. 3.) místo s míněním vyjádřeným.

Závěrem můžeme říci, že jazyková stránka oficiálních rozhlasových projevů je v podstatě dobrá, ve srovnání s podobnými projevy v tisku snad lepší. Nesetkali jsme se např. s větami, popřípadě souvětími, která by byla stylizována tak, že by porušovala smysl sdělení, jak se to někdy v tisku stává. Tyto naše poznámky založené na krátkém pozorování si však nečiní nárok na celkové a úplné zhodnocení jazykové úrovně rozhlasového vysílání. Poněvadž jde o tematiku velmi zajímavou a v naší veřejnosti aktuální, rádi se k ní znovu vrátíme.

---

[1] V závorkách uvádíme data vysílání.

[2] Srov. František Váhala, Skloňování vlastních jmen osobních a místních, O češtině pro Čechy 1963, s. 167n.

[3] Srov. Alois Jedlička, Postavení přivlastňovacího genitivu osobních jmen typu Vrchlického spisy — spisy Vrchlického, Studie ze slovanské jazykovědy, 1958, s. 201.

[4] Srov. Zdeněk Tyl, Čtec, či jak jinak?, Naše řeč 45, 1962, s. 63n.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 5, s. 304-306

Předchozí Jan Kořenský: O syntaktické stránce novin

Následující Jaroslav Machač: Vypořádali jsme se