Časopis Naše řeč
en cz

O syntaktické stránce novin

Jan Kořenský

[Drobnosti]

(pdf)

-

Pro běžně informativní stati v denním tisku je charakteristické úsilí přinést na nejmenší ploše maximální množství informace. Tento požadavek se mimo jiné projevuje tím, že se autoři snaží podat danou informaci minimálním počtem větných celků. To má za následek, že někdy vznikají velmi složitá, syntakticky i obsahově přetížená souvětí, z hlediska skladebného často nepřehledná, a proto obtížně srozumitelná. Snížená srozumitelnost je právě v oblasti běžně informativních projevů velmi vážným nedostatkem, protože tyto stati čte čtenář denního tisku nejčastěji za podmínek, které mu neumožňují větší soustředění — například v tramvaji, ve vlaku, v pracovních přestávkách apod.

V nejlepším případě jsou větné celky utvořeny správně, jejich stavba není v rozporu s obsahem, jsou pouze značně rozsáhlé, složité. Aby usnadnili v složitém celku čtenářovi orientaci, používají autoři vedle čárek v téže skladebné funkci také pomlček a závorek, nejčastěji tam, kde je třeba oddělit závislou větu vloženou do věty řídící, která je sama závislá na jiné větě řídící. Někdy je naopak užití pomlček a závorek místo čárek spíše manýrou, objevuje se i v jednoduchých celcích. Dojem zdánlivé úspornosti mají autoři i v těch případech, kdy vkládají věty závislé do vět řídících, často i tehdy, jestliže věta závislá svým rozsahem mnohonásobně překračuje větu řídící. Tato věta řídící bývá obvykle také závislá na hlavní větě souvětí. Vedle úsilí o úspornost bývá příčinou takových postupů často snaha oživit novinářskou větu, přiblížit ji mluveným projevům. Je si však třeba uvědomit, že skladebná výstavba mluvených projevů má své zvláštní zákonitosti a její napodobení v psaných projevech neznamená zjednodušení, ale naopak většinou komplikaci.

Uvedeme několik příkladů:

Pravých talentů, mladých zpěváků, kteří by měli všechno, co se dnes vyžaduje: nejen umění dobře zpívat, ale i roli prožít, zahrát — vědět co a proč zpívám — a nakonec i dobře vypadat, těch je málo. — I ta ozpívaná (a u nás dnes není moc ozpívaných písní Hugo Wolfa) Nenasytná láska se stala malým filosofickým zamyšlením. (Obě věty jsou příkladem úsilí o maximum informace na minimální ploše i o nápodobu mluveného projevu, jak jsme o tom mluvili výše.) — Loni — už jako hráč kopané — dal dohromady kluky z oddílu, domluvili se a — vzali si (jako fotbalisté!) patronát nad pionýrskými oddíly 7. tříd. (Příklad na výpověď, která zřejmě usiluje o stylizaci mluvených projevů, a je proto nucena užívat složitých interpunkčních prostředků.)

Druhou skupinu tvoří ty případy, kdy se v složitějším větném celku spojují myšlenky, mezi nimiž je významový vztah takový, že by bylo vhodnější, aby alespoň jedna z nich tvořila samostatnou větu. Dosažená úspora je obvykle velmi malá nebo vůbec žádná. Uvedeme opět některé příklady:

[304]Čas beznaděje je snímek jugoslávský a vrací se znovu do dob nacistické okupace. — Zájem o autokempink, kde mají hosté k dispozici mimo jiné dvouplotýnkové vařiče pro vlastní přípravu jídel, se soustředuje hlavně na sobotu a neděli. (Tato věta je navíc také příkladem na rozsahovou nerovnováhu vložené závislé věty a věty řídící.) — V šesti minutách poslední třetiny však dali tři branky, ujali se vedení 5:4 a (?) domácí měli hodně nahráno, aby (?!) v rostoucí nervozitě vybojovali aspoň bod. Na místě označeném otazníkem měl být větný předěl. Druhá věta měla být souvětí důsledkové: Protože měli domácí hodně nahráno, vybojovali přes rostoucí nervozitu aspoň bod. V původní podobě je souvětí nesrozumitelné, úspory je dosaženo na úkor jasnosti výpovědního celku. V následující větě není možno ani podle kontextu zjistit, jakou významovou a skladebnou úlohu má proloženě napsaná část. (Jde o zprávu ze setkání významné osobnosti se zástupci mládeže.) Prostředí velké vzájemné důvěry, a velice si vážíme toho, s jakou otevřeností nám řekl, co si o dnešní mládeži myslí, jak se na ni dívá. Autorovi nebylo zřejmě jasné, co chce vlastně napsat, nebo usiloval o zhuštění a proložená část věty má nahradit samostatnou větu konstatující, že k setkání došlo v atmosféře vzájemné důvěry.

Někdy mají autoři zálibu v souvětích i tam, kde by obsahu lépe vyhovovala jednoduchá věta nebo jednodušší souvětí. Taková je např. třetí věta první skupiny příkladů (Loni — už jako hráč kopané…); taková záliba vedla možná i k vytvoření poslední věty předchozí skupiny příkladu (Prostředí velké vzájemné důvěry…). Nebo jiný příklad. Věděl jsem, že Smolík je ten, jenž by mohl dobře zajet, což ukazovalo soustředění i sama jeho rychlá sportovní kariéra. (Zde už jde o opak úsilí o zhuštění, celek působí stylisticky neobratně. Bylo by zřejmě lepší: Věděl jsem, že by Smolík mohl dobře zajet. Ukazovalo to nejen soustředění, ale i Smolíkova rychlá sportovní kariéra.) Zdá se vůbec, že snaha užívat souvětí, často dosti složitých, i tam, kde by se lépe uplatnily jednodušší celky, je pro některé útvary běžně informativního charakteru dost typická. Často je pak krátká stať napsána jednou, nejvýš dvěma poměrně složitými skladebnými celky.

Závěrem musíme konstatovat, že nelze vytvořit jednoduché pravidlo pro to, jak na minimální ploše přinést maximum informace a při tom zajistit správnou vyváženost stavby vět. Je nutno jen připomenout, že mezi myšlenkovou a obsahovou složitostí a jí odpovídajícími skladebnými prostředky musí být v každém konkrétním případě soulad. Mechanické snižování počtu vět zvyšováním míry jejich skladebné složitosti nevede k jednomu z hlavních cílů denního tisku: rychle, srozumitelně, úsporně informovat. A mnohdy zaviňuje i vážné nedostatky v jazykové úrovni denního tisku.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 5, s. 303-304

Předchozí Karel Horálek: Verš české folklorizující poezie

Následující Hana Prouzová: Několik poznámek k jazykové stránce rozhlasového vysílání

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1