Časopis Naše řeč
en cz

Pozoruhodná slovenská práce o stavbě slova

Miloš Dokulil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zatímco otázky stavby věty tradičně stojí ve středu pozornosti dnešní jazykovědy, dostává se problematice stavby slova v širokém smyslu teprve v posledních letech náležitého místa v bádání o jazyce.

Ve světové jazykovědě lze dnes pozorovat rostoucí zájem o studium struktury slova v jazycích různých morfologických typů a po různých stránkách a zároveň snahu o uplatnění moderních jazykovědných metod na tomto úseku zkoumání. Pozornost badatelů poutají jak otázky tvoření slov a slovních tvarů, tak otázky slovotvorné a tvaroslovné struktury, i otázky morfematické stavby slova a zejména též otázka vzájemného vztahu různých těchto stránek, především otázka vztahu mezi morfematickou a slovotvornou stavbou slova.[1]

[225]Také v naší jazykovědě je studium stavby slova v posledních letech v popředí badatelského zájmu. Monografického zpracování se dostává zvl. tvoření slov v češtině.[2] Přehledné zpracování slovotvorné soustavy slovenštiny podal již předtím Ján Horecký[3] a od téhož autora dostává se nám nyní do rukou cenná monografie přinášející nový, pozoruhodný pohled na morfematickou strukturu slovenského jazyka.[4] Tato průkopnická práce nemá dosud v české literatuře obdoby, tím spíše je jí třeba věnovat i v našem časopise pozornost.

Co se vlastně rozumí morfematickou strukturou jazyka? Jak známo, slovo a slovní tvar nejsou nejmenšími jednotkami jazyka, které jsou nositeli významu. Srovnáme-li mezi sebou tvary slova hora, hory, hoře, horu, hor atd., snadno poznáme, že v každém z těchto tvarů máme dva takové útvary — tvaroslovný kmen slova hor- (obměněný eventuálně v hoř-), který je vlastním nositelem významu slova (ve všech jeho tvarech), a pak pádové koncovky -a, -y atd., které vyjadřují pád (tj. v podstatě vztah slova k jiným slovům ve větě) a zároveň mluvnické číslo (tj. to, zda jde o jednu nebo více jednotlivin); tento sdružený význam nemusí být někdy vyjádřen zvláštním zvukovým útvarem, přesněji řečeno může být vyjádřen zvukovou „nulou“, jako např. v 2. p. č. mn. hor, nebo v 1. a 4. p. č. j. slova les. V každém podstatném jméně vyčleňuje nám tak tvaroslovná analýza tvaroslovný kmen a úhrn pádových koncovek, který je charakteristický pro skloňovací typ, „vzor“ podstatného jména. Na druhé straně porovnání slov horák, horal, horní, prahora, pohoří… s naším slovem hora ukazuje, že tato slova jsou odvozena ze základu slova hora různými slovotvornými prostředky (formanty), především příponami a předponami, které nějak obměňují nebo i podstatně mění význam základového slova. Slovotvorný rozbor vede tak vždy k vyčlenění základu (kmene) základového slova a slovotvorného formantu. Tyto slovotvorné složky slova mohou být již z hlediska významu nečlenitelné, a tedy totožné s morfémy, mohou se však také skládat z více morfémů, popř. i morfů (tj. zvukových útvarů nemajících přímý vztah k významu a vyčleněných pouze na základě analogie). Morfémová a slovotvorná stavba tak nezřídka spadá vjedno. Častěji máme však v nejrůznějších jazycích co činit s vícemorfémovými základy i formanty (např. základ činitelského jména navrhovatelka: na/vrh/ov/a/tel- se skládá z 5 morfémů, a jeho formant -k/a ze 2 morfémů), pak se ovšem morfémová a slovotvorná stavba nekryjí. To, co je již z hlediska slovotvorného nedělitelný celek, je z morfematického hlediska ještě členitelné a složené.[5]

Morfematická struktura se tedy odlišuje od struktury slovotvorné (stejně jako od struktury tvarotvorné) tím, že je lineární a víceprvková proti (neli[226]neární) binární struktuře slovotvorné (a tvarotvorné). V zásadě je ovšem průmětem postupného binárního členění slovotvorného a tvaroslovného, proniká však ještě hlouběji, a to na základě analogie.

Např. tvaroslovný rozbor přídavného jména nepřemožitelný vyčlení nám tvarosl. kmen nepřemožiteln- a koncovku (resp. soubor koncovek vzoru „dobr-ý“), postupný slovotvorný rozbor rozčlení nám naše jméno nejprve na základ přemožiteln- a formant (předponu) ne-, pak na základ přemoz- a formant -iteln- a konečně na základ moh/ž- a předponu pře-; rozklad formantu -iteln- na složky -i-, -tel- a -n- vyžaduje však již nutně zřetel k analogickým vztahům: vlastní formant má podobu -n-, kdežto -i- a -tel- jsou útvary jej rozšiřující, -i- je tematická přípona slovesných tvaroslovných kmenů, -tel- je tu morfém zbytkový.

Ke svému úkolu přistupuje Horecký vyzbrojen dobrou znalostí moderních metod jazykové analýzy, zejména matematických a logických. Jeho práce chce být právě pokusem „aplikovat na morfematický rozbor matematicko-logické metody, zejména teorii množin pro vymezení morfému, teorii vztahů pro inventář morfémů a teorii grafů a teorii informace pro odhalení morfematické struktury“ (7).[6]

Po stručném úvodu, nastiňujícím cíl a metody práce (7), přistupuje autor v I. kapitole k vymezení pojmu morfému (9—20). Protože přímému pozorování nejsou přístupné morfémy, nýbrž tvary slov, vychází H. z nich a roztřiďuje ve stopách sovětské badatelky Kulaginové[7] množinu všech slovních tvarů jazyka na základě nepřímého kritéria významového (vlastně konstrukčního) i tvarového na tvarové soubory S a okruhy O. Každý slovní tvar náleží zároveň do jednoho okruhu i do jednoho tvarového souboru, tím se člení na dvě části (strom-om); prvou se zařazuje do jistého okruhu (strom, stromu atd.), druhou do jistého tvarového souboru (stromom, domom, stolom atd.). Prvá část je již buď dále nedělitelným kořenovým morfémem (jako v našem případě), anebo se opět jeví průnikem určitého okruhu a určitého souboru a ve shodě s tím se opět člení (ryb-ár). Tímto postupem (který se popř. ještě opakuje) dospíváme k vymezení nejmenších elementů morfologické stavby slova — morfémů, které odkazují vždy na určité prvky významové, a morfů, které bezprostřední vztah k významu nemají.

Protože se tímto postupem přímo vyčleňují morfémy zařazující, kdežto morfémy ostatní pouze nepřímo, zakládá H. svou definici morfému (ač to výslovně nikde neříká!) pouze na těchto morfémech zařazujících a vymezuje pak morfém příliš úzce jako „tu část slovního tvaru (takovou řadu fonémů), kterou se daný slovní tvar zařazuje do tvarového souboru a která odkazuje na významové prvky a je prostředkem na zakódování významu“ (17n.); tu vlastně definuje H. nikoli morfém v tom smyslu, v němž ho sám všude dále užívá, nýbrž právě jen zařazující morfém, zvaný někdy též formém.

[227]V neshodě s touto definicí nepovažuje však autor za morfém jednotlivé pádové koncovky jmen a osobní koncovky sloves, jakožto součásti jmenných a slovesných tvarů, nýbrž celý systém pádových a osobních koncovek (vzhledem k tomu, že tvoří uzavřené systémy; poněvadž vyjadřují vztahy, mluví autor o relačních morfémech), zatímco pro jednotlivé pádové a osobní koncovky zavádí termín submorfémy. (Nedůsledně užívá však tu i termín morfém, když tvrdí, že „je účelné … jednotlivé pádové morfémy označit jako pádové submorfémy“ (15).)

V zjevném rozporu s podanou definicí vypočítává pak H. jednotlivé druhy morfémů vyskytujících se ve slovenštině; jsou to: kořenový morfém (část slovního tvaru, ke které lze již připojit relační nebo derivační morfém), relační morfém (uzavřený systém pádových nebo osobních submorfémů, vyjadřujících vztahy mezi slovy), derivační morfém (část slovního tvaru zbývající po oddělení pádového n. osobního morfému, odkazující na obecný významový prvek), modifikační morfém (část slova označující významovou modifikaci základní formy). Podle funkce rozlišují se též jednotlivé druhy morfů, a to: tematický morf (systém submorfů tvořících celek se slovním kmenem, ale oddělitelných od kořenového morfému), spojovací morf (spojuje obyčejně dva kořenové morfémy v složených slovech), vložený morf (vkládá se mezi takové morfémy a morfy, které by nemohly stát vedle sebe).

V kap. II (21—84) probírá autor inventář morfémů (kromě kořenových) i morfů v současné slovenštině v rámci jednotlivých slovních druhů, zkoumaje jednak jejich fonematickou formu (úhrn fonémů), jednak jejich obsah (odkaz na jednotlivé prvky významu), jednak jejich formu vztahovou, tj. úhrn vztahů, do nichž může vstupovat. Lineární charakter morfémových vztahů dovolil autorovi vhodně použít základních pojmů z teorie vztahového kalkulu: pro každý morfém a morf podává se tak i seznam morfémů a morfů, které mohou být „v jeho předním nebo zadním okruhu“,[8] tj. stát před ním nebo za ním.

Tak relační morfém mužských podstatných jmen životných typu „hrdina“ je charakterizován neobvyklým pro tento rod nominativním submorfémem -a a v gen sg. submorfémem -u, dále homofonií v gen.-ak. sg., dat.-lok. sg. a gen.-ak. pl., jakož i v instr. sg.-dat. pl. (příznačnou vůbec pro mužská jména životná). V předním okruhu tohoto relačního morfému jsou kořenové morfémy odkazující na osoby nebo derivační morfém -c- (obrán-c-a). Za pouhé varianty tohoto morfému pokládá autor typ charakterizovaný submorfémem -i v nom. pl. a možností derivačního morfému -ist- v předním okruhu (komun-ist-a) a typ charakterizovaný variantou -mi v instr. pl. a možností derivačního morfému -it- v předním okruhu (hus-it-a).

a

u

ovi

u

ovi

om

ovia

ov

om

ov

och

ami

Nebo: slovesný relační morfém typu „vodia“ (-m, -š, -Ø, -me, -te, -ia) je charakterizován submorfémem -ia v 3. os. pl. V předním okruhu mohou být tematické morfy se submorfy [228]v 1., 2., 3. sg. a 1., 2. pl. a v 3. pl. Protože se však slovesné tvary nevyčerpávají relačními morfémy, nýbrž vyčleňují se tu i speciální morfémy, které autor nazývá formové (v infinitivu, přechodníku přítomném a minulém, v préteritu, v příčestí trpném a v imperativu), rozlišuje autor uvnitř uvedeného tematického morfu ještě tři typy charakterizované formovými submorfy préterita, příčestí trpného a infinitivu, a to: tematický morf (í - Ø - e - i) typu „robím“ [v jeho zadním okruhu je relační morfém typu „vodia“, v předním okruhu jsou kořenové morfémy slovesné (vod-), substantivní (valaš-) nebo adjektivní (suš-)] s variantou (i - Ø - e - i), v jejímž předním okruhu jsou kořenové morfémy s dlouhou slabikou (kúp-im), tematický morf typu „vidím“, charakterizovaný submorfy (í - Ø - e - e - ie), a tematický morf typu „držím“, se submorfy (í - Ø - a - a - a).

V předním okruhu adverbiálního relačního morfému -y je derivační morfém -sk-/-k- (slov-en-sk-y, nem-ec-k-y).

Zvláštními modifikačními morfémy se v slovenštině vyjadřuje např. význam opakování děje. V zadním okruhu všech těchto morfémů je tematický morf typu „chýbam“, v předním okruhu např. modifikačního morfému -iev- jsou slovesné morfémy kořenové a derivační morfém -č- (kup-č-iev-a-ť).

V předním okruhu adjektivního derivačního morfému -in- jsou substantivní kořenové morfémy ženského rodu (sestr-in-Ø, krav-in-Ø) a derivační morfémy -k- (pria-teľ-k-in-Ø) a -yň- (sud-k-yn-in-Ø);[9] v zadním okruhu je relační morfém typu „otcov“.

Podobně v předním okruhu slovesného derivačního morfému -k- jsou slovesné kořenové morfémy (rob-k-a-ť), citoslovečné kořenové morfémy (ach-k-a-ť) a zájmenné morfémy (vy-k-a-ť); v zadním okruhu je tematický morf typu „chytám/chýbam“.

V předním okruhu vloženého (interfigovaného) morfu -ľ- jsou kořenové morfémy substantivní (koz-ľ-ac-í) a slovesné (žiar-l-iv-ý), v zadním okruhu derivační morfémy -ák- (bod-l-iak-Ø), -ac- (koz-ľ-ac-í) a -av- (hor-ľ-av-ý), -iv- (hor-l-iv-ý). [Zde by bylo patrně vhodné vyčlenit v útvarech -av- a -iv tematické morfy -a-, -i- a vlastní derivační formant -v-. Jinak by bylo ještě třeba doplnit v zadním okruhu výskyt tematického morfu -i- (hor-l-i-ť, kres-l-i-ť) a -a- (drap-ľ-a-ť).]

V zadním okruhu předponového morfému vz- jsou slovesné kořenové morfémy následované tematickými morfy (vz-dych-a-ť), modifikačními morfémy (vz-let-ova-ť) i substantivními relačními morfémy (vz-dych-Ø); v předním je předponový morfém po- (po-vz-dych-nú-ť).

Protože se kořenové morfémy dají jen těžko vypočíst, omezuje se autor na jejich utřídění a vymezení jednotlivých skupin na základě jejich vztahové formy (např. »substantivní kořenové morfémy jsou takové, v jejichž zadním okruhu jsou substantivní relační morfémy typů „chlap-Ø“, „žen-a“ a „mest-o“« — to je ovšem určení příliš úzké, vypadly by nám tak zcela morfémy jako pol-, kost-, dlaň- apod.) a na stanovení typů jejich variant hláskových.

Takovéto charakteristiky „vztahové formy“ jednotlivých morfémů a jejich tříd dávají sice již i určitou představu o strukturách, v nichž se vyskytují; poněvadž však se zpravidla omezují jen na nejbližší místa obou okruhů, z nichž [229]nadto často bývá jeden nebo druhý prázdný (pouze při předponových morfémech bylo třeba soustavně si všímat i jejich souvztažnosti s morfémy a morfy následujícími až za morfémy kořenovými), mohou postihnout nejvýše struktury třímorfémové.

Hlubší vhled do morfematické struktury nejrůznějších typů a zároveň velmi názornou představu o ní umožnilo Horeckému teprve užití teorie grafů, s níž vhodně spojil i některé pojmy teorie informace. Tomu je věnováno jádro práce, jímž je kap. III, podávající metodologické zásady grafického zobrazení a statistického i informačně teoretického zhodnocení morfematických struktur (85 až 105), a zvláště pak kap. IV, přinášející podrobný přehled a grafické zobrazení všech morfematických soustav v současné spisovné slovenštině spolu se všemi jejich důležitými informačně teoretickými charakteristikami (106—180). Není tu bohužel místa na podrobnější výklad o teorii grafů a o možnostech jejího použití na morfematické a jiné jazykové struktury, stejně jako o ostatních použitých matematických metodách.

V zásadě jde o to, že každý typ morfematické struktury můžeme zobrazit jako normálně (tj. zleva doprava) orientovaný graf, jehož levým vrcholem bude slovní druh kořenového morfému (např. KS = substantivní kořenový morfém) a pravým vrcholem druh relačního morfému (např. RS1 = substantivní relační morfém vzoru „chlap“); mezi těmito vnějšími vrcholy může být vložen jeden nebo více vrcholů vnitřních, představujících jednotlivé morfémy derivační, tematické, modifikační, spojovací nebo vložené; sousední vrcholy jsou spojeny rameny, po nichž probíhají od levého k pravému vrcholu jednotlivé dráhy, zobrazující jednotlivé morfematické typy (tak např. typ „plánovač“ bude zobrazen takto: KS — ov — a — č — RS1). Typy určené týmž druhem kořenového morfému a týmž morfémem relačním a stejným počtem vnitřních morfémů (a stejným počtem ramen) vytvářejí pak morfematické soustavy zobrazené (složeným) grafem.

Uveďme si aspoň dva příklady. Nejprve nejjednodušší soustavu bez vnitřního morfému, a tedy pouze s jedním ramenem, které samo je zároveň celou dráhou (typem): KS — RS1. Tato elementární soustava obsahuje jediný typ, a to právě „chlap-Ø“ (mohli bychom ovšem vzít jako představitele typu kterékoli jiné podstatné jméno mužské životné s pádovými koncovkami tohoto vzoru). Druhý příklad zvolíme poněkud složitější. Bude to soustava 11 typů, z nichž každý bude určen 3 vnitřními morfémy (tj. 4 rameny). Jak patrno z grafu, budou některé morfémy společné několika typům.

Čísla před jednotlivými morfémy udávají, v kolika typech se daný morfém účastní: tak a (tematický morf) v 1. sloupci nahoře se účastní pouze 1krát (a to v typu trest-a-n-ec-Ø), kdežto n (formový morfém) v 2. sloupci nahoře 2krát (v typech trest-a-n-ec-Ø a kríž-e-n-ec-Ø) a ec (derivační morfém) v 3. sloupci dokonce 6krát (v typech trest-a-n-ec-Ø, kríž-e-n-ec-Ø, z.bab-e-l-ec-Ø, pre.vin-i-l-ec-Ø, liš-k-av-ec-Ø a vš-iv-av-ec-Ø). Každému z 11 typů přísluší právě jen 1 dráha, přičemž se ovšem některé dráhy mohou zčásti překrývat (to není z tech[230]nických důvodů zvláště vyznačeno, lze to však z grafu snadno vyčíst: tak např. mezi morfémem n v 3. sloupci a ec v 4. sloupci probíhá dvojí dráha, jednak typu trest-a-n-ec-Ø, jednak typu kríž-e-n-ec-Ø). Graf sám o sobě dává velmi dobrou představu jak o charakteru vnějších morfémů, tak o počtu jednotlivých morfémů vnitřních, souhrnně i v jednotlivých sloupcích, o místech jejich výskytu, o poměrném jejich využití v typech, o tom, jak na sebe v tom či onom typu navazují. Tak lze z grafu zejména na první pohled vyčíst, že na 1. místě ve všech typech soustavy je substantivní kořenový morfém, na 2. místě že se může vyskytnout 9 morf(ém)ů, a to: a, e, i, k, iv, ov, ot, ic a in, na 3. místě 7 morf(ém)ů, a to: n, l, av, a, i, k, ák, na 4. místě 5 morf(ém)ů: ec, č, teľ, ár, ik a na 6., posledním místě týž relační morfém, tj. úhrn pádových koncovek vzoru „chlap“; ale dovoluje nám také poznat, které morfémy se navzájem spojují a které ne a dále v kolika typech se ty neb ony morfémy účastní a kolik je celkem těchto typů (všimněme si, že ať je v tom či onom sloupci jakýkoli počet různých morfémů, vždy je celkový jejich součet 11) aj.

Tento graf zobrazuje morfematickou soustavu s těmito 11 typy: trestanec, kríženec, zbabelec,9 previnilec,9 liškavec, všivavec, plánovač, plánovateľ, zjednotitel,9 lyžičkár a jedináčik.

Úhrnně se dá tato soustava zachytit vzorcem IV KS - 9 - 7 - 5 - RS1 - 11 (kde římská číslice označuje počet ramen každého jednotlivého grafu, pak následuje druh kořenového morfému, počet morfémů v jednotlivých sloupcích a druh relačního morfému, za dvojtečkou se uvádí celkový počet drah, tj. typů).

Pro každou soustavu stanoví pak autor ještě řadu dalších hodnot charakte[231]rizujících její strukturu. Jednou z takových hodnot je charakteristika vnitřní spjatosti morfematické soustavy, daná poměrem počtu morf/ém/ů nezbytných pro určení typu k počtu všech morf/ém/ů soustav.

Maximální její hodnotou je 1; tu máme např v 1. našem příkladě, kde tento poměr rovná se 2/2, tj. 1; v druhém našem příkladě je tato hodnota rovna 10/23, tj. 0,43.

Zvláštní význam přikládá autor hodnotám entropie (tj. míry neurčitosti) jednotlivých sloupců.

Tak např. jsou-li v sloupci 2, 4 nebo 8 morfémů s týmž počtem drah, bude poměrná entropie sloupce na 1 morfém rovna postupně log2 2, 4, 8, tj. 1, 2 a 3 bitům; bude-li, jak je tomu v 2. našem příkladě (v 1. je entropie nulová, není tu tedy žádná neurčitost) v 3. sloupci 5 různých morfémů na 11 dráhách, bude výpočet skutečné poziční entropie složitější: podle známého Shannonova vzorce  pi bude se tato hodnota rovnat 1,862 bitům.

Aby bylo možné porovnat entropii jednotlivých sloupců s různým počtem prvků, zjišťuje H. i relativní entropii každého sloupce, jakožto poměr skutečné entropie a entropie maximální (tj. při stejných relativních četnostech), ta je ve zvláštních shora uvedených případech rovna 1, v našem 2. příkladě je rovna 1,862/2,320, tj. 0,803. Protože však výskyt určitého morfému v určitém sloupci (na určitém místě) je závislý i na předcházejícím morfému, je vhodné zjistit pro každý neprvý sloupec i jeho podmíněnou entropii podle vztahu
,
kde Bi je spojení m morfémů. Všechny tyto hodnoty uvádí autor pro každou z 305 morfematických soustav, zjištěných jím pro slovenštinu. Svůj vlastní smysl má ovšem užití pojmu entropie na pravděpodobnosti výskytu jazykových jednotek v řeči, v textu. Již přenášení tohoto pojmu na relativní četnosti jazykových jednotek v systému není zcela korektní. Protože však tyto parametry nejsou pro slovenštinu dosud vypočteny (Horecký podává v 3. kap. jen předběžný hrubý odhad obojích těchto hodnot pouze pro jednu skupinu morfematických soustav, a to jmen osob na základě ne zcela dostatečných podkladů), nebylo zatím možné vypočítat skutečné průměrné informační hodnoty jednotlivých prvků těchto soustav. I tak jsou však Horeckého dílčí zjištění využití, resp. zatížení jednotlivých soustav v slovní zásobě jazyka i v souvislém textu velmi cenná. H. přesně zachycuje vztah mezi hodnotami těchto soustav v systému jazyka a jejich frekvenčním zatížením v řeči (na základě statistické metody Guiraudovy).

Morfematickou strukturu slovenštiny vyjadřuje tak H. jako množinu morfematických soustav. I když se zaměřuje především na postižení jednotlivých soustav, je si vědom toho, že tyto soustavy spolu souvisí několika směry, resp. prvky. I tyto vztahy dají se dobře zachytit graficky jako zobrazení vztahu pronikajících se množin, resp. tříd.

[232]Třebaže autor sám považuje kapitolu o morfematické struktuře jen za pouhý náčrt, který bude třeba dalším výzkumem doplňovat, není tuším pochyby o tom, že právě jí položil dobré základy pro další práci o této problematice, nejen v slovenštině samé, ale i v jazycích příbuzného typu.

Četba Horeckého monografie není ovšem četba nenáročná. Čtenář proto jistě uvítá připojený rejstřík základních pojmů (181—184), podávající stručné definice 43 termínů, s nimiž autor pracuje.

Škoda, že se i sem vloudilo několik nepřesností ve formulaci definic: tak vymezení tvarového souboru jako podmnožiny slovních tvarů charakterizovaných stejným zakončením nepřihlíží (záměrně?) k slovním tvarům předponovým (např. slov. pones-ie-m), tak jako je opomíjí i při vymezení tvarového okruhu jako podmnožiny charakterizované stejným začátkem; o vymezení morfému byla již řeč výše; formový morfém nevyjadřuje (některé) slovesné tvary, nýbrž je tvoří, utváří; vyjadřuje určité mluvnické slovesné významy; definici morfematické soustavy jako „soubor drah (typů) charakterizovaný kořenovým a relačním morfémem“ třeba zpřesnit: „… charakterizovaný druhem kořenového morfému a určitým relačním morfémem“.

Knihu uzavírá výstižné dvojí resumé v jazyce ruském a anglickém (185 až 192) a soupis použité literatury (193—194), zaznamenávající 30 prací, většinou slovenských (8), ruských (7) a amerických (5).

Je přirozené, že práce tak výrazně průkopnického a hledačského charakteru, jakou Horeckého Morfematická štruktúra slovenčiny je, mohla řešení mnohých otázek jen naznačit a některé pouze položit; stejně tak se nemohla vyhnout zjednodušujícím anebo zase některým příliš chvatným formulacím i různým drobným nedopatřením i omylům ve svých tezích. Nedůsledností a nepřesností v některých výchozích definicích jsme se již dotkli. Nedostatečné, příliš široké bývá dosti často vymezení okruhu zkoumaného prvku.

Tak např. nestačí vymezovat přední okruh derivačních „posesívních“ morfémů -ov a -in tak, že se v nich vyskytují kořenové morfémy mužského, nebo opět ženského rodu (66), nýbrž je třeba vymezit tyto morfémy i sémanticky, jako odkazující k bytostem, zejména osobám mužského, resp ženského pohlaví. Je ovšem pravda, že takové přesné vymezení je často velmi obtížné, mělo by pak být vlastně nahrazeno seznamem všech kořenových morfémů, s kterými se daný element spojuje (např. všech kořenových morfémů v předním okruhu adjektivního derivačního morfému -ast-). Důsledně by mělo být vždy též uvedeno, zda může být přední nebo zadní okruh prázdný.

Není na prospěch věci, že si autor — v dobře míněné snaze — zastírá častou neurčitost mezimorfémové hranice, alternativnost členění a že její stanovení bývá leckdy arbitrární.

Často se zejména zastavuje před členěním zřetelných komplexů; tak vyčleňuje derivační morfémy -av, -iv- v kývavý, vábivý, třebaže morfematická analýza měla by tu vyčlenit tematické morfy -a-, -i- a vlastní derivační morfém -v-. Stěží lze souhlasit s tím, že -ovia v synovia je dále nečlenitelným submorfémem (24), když jeho příbuznost s -ia v bratia je přece zcela zřejmá. Není jasné, proč člení autor ob-č-an-ia, ob-č-ian-k-a (53, místo obč-), [233]pastier-eň (59, m. pas-), zo-spoloč-enšt-i-ť (62 a ne zo-spol-oč-), oni-k-a-ť (67, m. on-i-), hor-liv-ej-š-í (67, m. hor-l-i-v-), filolog-ic-k-ý (68, m. filo-log-), vy-u-mýv-a-ť (70, m. -mý-v-), nad-produkci-a (72, m. -pro(-)duk-c-ia), pre-o-siev-a-ť (74, m. -sie-v-a-), sú-koles-ie (77, m. sú-kol-es-ie), sú-žit-ie (77, m. -ži-t-ie), minul-e (79, m. mi-nu-l-), svedom-it-e (79, m. s-ved-om-); tiskovou chybou je patrně výb-er (83, m. vý-ber-). Nejasné bývají také důvody zařadění kořenového morfému k tomu či onomu druhu: proč se např. řadí k substantivním kořenovým morfémům kořeny rodových zájmen (naš-inec) a číslovek (z-jedn-otiteľ, jedin-áčik), ale také voz- (vozeň), chlad- (chladič), trest- (trestanec, u trestanecký však u kořenů slovesných) a dokonce uč- (učnica 117, avšak učeň 135 ke kořenům slovesným), nebo opět k slovesným kořenovým morfémům lék- (lékár, lékárstvo), kukl- (zakuklenec), k adjektivním žal- (žalobník), taj-n- (tajnostkár), desiat- (desiatnik) apod.

Nedořešena zůstává v Horeckého práci otázka předponových formantů; to, že k nim ve svém rozboru morfematických soustav autor zásadně nepřihlíží, zkresluje celý obraz (srov. v uvedeném příkladě na str. 229 slova zbabelec, previnilec a zjednotiteľ, kde jsme předpony oddělili tečkami).

Nemohli jsme ověřovat, do jaké míry morfematické soustavy Horeckého skutečně vyčerpávají celé lexikální bohatství slovenštiny. Patrně tu bude třeba časem ještě leccos doplnit. Postrádáme tu např. soustavu I KV — RS1 (typ posol, zbeh, špeh). Jistě však zůstalo poměrně dosti mezer v charakteristikách vztahové formy jednotlivých morfémů a morfů.

Tak např. kromě derivačního morfému -ec- je v zadním okruhu interfigovaného morfému -ov- jistě ještě řada jiných derivačních morfémů, např. -in- (hrachovina), -isk- (hrachovisko), -sk- (kantovský) atd. Nebo v zadním okruhu slovesných morfémů (83) mohou být i derivační morfémy -k-, -in-, -en-, -ot- a snad i jiné (hajkať, hajinkať, hajenkať, trepotať).

Řekli jsme již, že četba Horeckého práce klade na čtenáře dosti značné nároky. Autor si byl toho dobře vědom, a proto se také snažil své práci odlehčit. Bylo by se tu však dalo udělat ještě více. Čtenář by byl jistě uvítal, kdyby v přehledu jednotlivých morfematických soustav byly tyto soustavy průběžně číslovány a kdyby byly zásadně uváděny příklady i u soustav elementárních. Především by však knize i čtenáři byla prospěla pečlivější korektura. Tisk grafů byl velmi náročný, tím se omlouvá poměrně vysoký počet tiskových chyb právě v této části. Jsou tím nemilejší, že je nelze objevit na první pohled a že ztěžují porozumění stručným, často až příliš stručným autorovým výkladům, které na výmluvnost grafů spoléhají.

Abychom uvedli aspoň několik nápadných (ne však reprezentativních) příkladů. Tak hned na počátku části nadepsané Substantívno-substatívne metódy (místo náležitého „sústavy“) je v grafu na str. 108 v 3. sloupci chybně uveden počet výskytů morfému -teľ 4 místo 1, chybí tu rameno spojující morfém -in- (v 1. sl.) s morfémem -ár- (v 2. sl.) (jedinár), jehož výskyt 6 je třeba opravit na 7; v 1. sl. chybí dále morfém -en- (vlastenec), jímž je třeba nahradit nedopatřením se opakující morfém -iv-, chybí rameno spojující -č- (v 1. sl.) a -ek- (v 2. sl.) a konečně počet výskytů u posledně jmenovaného morfému 2 třeba upravit na 3. [234]Na str. 113 je opět třeba u grafu IV KS — 3 — 4 — 3 RS4[10] zrušit rameno spojující morfém -at- a -č- a naopak spojit rameny morfémy -a- a -č- (dierovač) a -at- a -ec- (rožkatec). Na str. 145 je u první soustavy nedopatřením uveden počet drah 8 místo 9. V zobrazení morfematických struktur složených slov na str. 89 je nedopatřením hodnocen druhý kořenový morfém jako slovesný, na str. 90 se chybně mluví o trojramenné soustavě místo dvojramenné.

I jinak zůstalo v práci dost tiskových chyb, někdy rušivých (např. 44, 46, 61, 62 aj.).

Tyto většinou jen drobné nedostatky, které by byl autor sám při dostatku času jistě opravil, nesmějí nám však zaclánět skutečné hodnoty Horeckého záslužné práce. Zmiňujeme-li se o nich vůbec, tedy z povinnosti recenzentské a proto, že bychom jejímu autoru i sobě samým přáli, abychom ji dostali brzy do rukou v podobě ještě dokonalejší.


[1] Srov. např. stať M. A. Kumachova O sootnošenii morfemnogo strojenija slova i slovoobrazovanija, Voprosy jazykoznanija 1963, č. 6, s. 117; zde je uvedena i další literatura.

[2] Srov. recenzi Al. Jedličky v Naší řeči 45, 1962, s. 298n. o I. díle kolektivní práce „Tvoření slov v češtině“.

[3] Ján Horecký, Slovotvorná sústava slovenčiny, Bratislava 1959.

[4] Ján Horecký, Morfematická štruktúra slovenčiny. Bratislava 1964.

[5] Srov. např. M. Dokulil, Teorie odvozování slov (Tvoření slov v češtině I), Praha 1962, s. 120n. a nověji Kumachov v cit. pr. s. 118n.

[6] Číslice v závorkách odkazují na stranu posuzované práce.

[7] Viz o ní v stati A. a M. Jaurisových Užití teorie množin v jazykovědě, Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 34—41.

[8] Termín nepříliš šťastný, vhodnější by bylo mluvit o „okolí“.

[9] K předponovým morfémům zde autor nepřihlíží.

[10] Autor tu i jinde označuje nulový submorfém nedůsledně znakem R, kterého jinak užívá pro označení relačního morfému vůbec.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 4, s. 224-234

Předchozí Sáva Heřman: Sympozium o životě a díle Vuka St. Karadžiće

Následující Ivan Lutterer: O jedné z cest moderní jazykovědy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1