Časopis Naše řeč
en cz

III. celostátní spartakiáda zahájila

Miloš Helcl

[Drobnosti]

(pdf)

-

Takto stylizovaný nadpis nebo začátek zpráv o zahájení našich periodicky pořádaných tělovýchovných slavností, kterým letos přibylo na významu i tím, že jimi mají vyvrcholit oslavy dvacátého výročí našeho osvobození z nacistické okupace, by se neměl objevit v novinách ani zaznít v hlášeních Čs. rozhlasu a televize. Ne proto, že by sám o sobě byl nesprávný, ale proto, že není slohově zcela přiměřený významu události, o které článek informuje. Na otázku, v čem vidíme nepřiměřenost vyjádření u citovaného nadpisu, odpovídáme, že ve způsobu užití slovesa zahájit.

Toto sloveso, a stejně tak i nedokonavé zahajovat, má v současném spisovném vyjadřování vazbu se 4. pádem jako přímým předmětem a znamená ‚začít (začínat) oficiálně, obřadně něco, zprav. organizovaného a významného; dát (dávat) první podnět k něčemu; přikročit (jako první) k uskutečňování nějaké akce; být na prvním místě v nějakém sledu‘. Tak je tomu např. ve větách a spojeních jako zahájit schůzi, boj, vyšetřování, vyučování, vysílání; zahájit činnost, výrobu, palbu; zahájit ples, tanec, průvod; zahajovat novou éru, epochu; byl zahájen nový přednáškový cyklus; zahájit svůj projev něčím; zahájit řadu gratulantů; zahajovat sborník statí svým příspěvkem aj.

Podle autorů následujících dokladů a podle doby, o které se v jejich větší souvislosti, tzv. kontextu, mluví, musíme zařadit mezi zastaralé a zastarávající tyto dva další významy našich sloves (rovněž užívaných s předmětem ve 4. pádě): (1) ‚zahradit, zatarasit, uzavřít‘, např. zahájit cestu, zahájená obora, a (2) ‚uhájit, ubránit ochránit‘, např. byla zahájena čest, zahájení práv.[1] Těchto významů využívá dosud odborné vyjadřování pro význam ‚zákonně chránit (ochránit) zvěř nebo ryby před lovením po určitou dobu‘, např. vláda zahájila medvěda na dobu tří let; v době páření a vývinu mláďat měla (zvěř) svůj zahájený čas; odborně myslivecky se říká též zahájit pozemek ve významu ‚vyloučit jej z provozování myslivosti‘.

Jak vidíme z citovaných příkladů, vyskytují se v nich tato slovesa s předmětem ve 4. pádě nebo v trpném rodě opisném, popř. zvratném (s náležitou změnou 4. pádu předmětového v 1. pád podmětu trpné vazby). Původcem pak bývá vždy nějaká bytost živá, i když při množném nebo hromadném podmětu může být tato okolnost vyjádřena též podstatným jménem mluvnicky neživotným (vláda, národ, porota, soud apod.).

Užití v novém významu ‚začít (začínat) svou činnost, svou existenci‘, bez předmětu, [190]přičemž se očekávaný předmět stane podmětem (zahájit ligu se změní na liga zahájila místo liga byla zahájena), je u těchto sloves doloženo z poměrně nedávné doby. V základním lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český je časově první doklad z r. 1936 a je to novinářská zpráva Českého slova z burzovního prostředí (Po poklesu kursů zahajovala středeční burza opět velmi pevně). Pět dokladů je z okupačních novin (1939 až 1943), jeden z r. 1952 z Mladé fronty; tam však je podmětem slovo závodníci, nikoli podstatné jméno neživotné, a tak se vlastně tento doklad vymyká z vymezení zjištěných výše. Z běžné čtenářské zkušenosti známe ovšem titulky jako Jarní liga zahájila, Další kluziště zahajují, Zahajuje Academia 65, Okružní jízdy pro návštěvníky Prahy zahájí opět od 1. dubna apod.

Všechny uvedené příklady bezpředmětového užívání sloves zahájit, zahajovat však jasně dosvědčují to, že zůstává omezeno na noviny a v nich zase hlavně na nadpisy zpráv, kde jde především o zhuštěné, stručné vyjádření obsahového jádra celého sdělení.

Je však požadavek stručnosti sám dostatečným důvodem k provádění změn zasahujících jak významovou, tak skladebnou stránku slova? Jistěže ne, pokud nové užívání není možno vyvodit z vývojových zákonitostí jazyka a nalézt pro ně vysvětlení napodobením postupů běžných v jiných obdobných případech. Najdeme je i pro změny u našich sloves? Snadno, pokud jde o typ Hostivařské ateliéry zahájily, neboť v něm jde o pouhé vynechání (elipsu) předmětu (svou činnost) lehce doplnitelného ze souvislosti, tedy o jev zcela běžný. Složitější je to již v případech, kde podmětem nejsou instituce, které zahajují činnost, nýbrž zahajované akce, vyjadřované jmény dějovými, jako zápas, hry, závody, přebor, jízdy apod., u nichž proto již nelze mluvit o elipse předmětu činnost.

Přechodovým můstkem k novému způsobu užití tu snad bylo významově blízké sloveso začít, u něhož je bezpředmětové užití při neživotném podmětu vedle vazby se 4. pádem zcela běžné (někdo něco začal vedle něco začalo), a dále okolnost, že tak je lehce možno vyhnout se neoblíbenému trpnému rodu (hry byly zahájeny).[2]

I když jsme se v předcházejících řádcích snažili vystopovat cestičky, po kterých se asi ubíral vývoj nového významu u probíraných sloves, a vysvětlit okolnosti vzniku tohoto jejich nového významu a nového, tj. bezpředmětového užívání, nemůžeme závěrem na základě provedeného rozboru než opakovat, že bezpředmětové užívání sloves zahájit, zahajovat při neživotném podmětu a ve významu ‚začít svou činnost‘ lze pokládat za prostředek publicistické vrstvy využívaný především v nadpisech zpráv o zahájení všedních akcí. Není však slohově dost vhodné — vzhledem k vážnosti a významu události — při informování o začátku celostátních slavností u příležitosti vzácných jubileí apod. Místo Oslavy 20. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou zahájily třeba tedy z hlediska vhodnosti vyššího, slavnostního stylu tuto skutečnost adekvátněji vyjádřit formulací Oslavy … byly zahájeny, a stejně tak i III. celostátní spartakiáda byla zahájena nebo s rodem činným Děti zahájily III. celostátní spartakiádu, Zahajujeme III. spartakiádu apod.

[1] O vzájemném vztahu těchto významů a o jejich vzniku i vývoji viz příspěvek J. Zimy, Zahajuji schůzi…, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, II. výběr, Praha 1955, s. 233n., dále „Příruční slovník jazyka českého“ VII, Praha 1953—55, s. 821n. a V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 120n. (pod heslem háj).

[2] Novou, tj. bezpředmětovou vazbu slovesa zahájit pokládá rovněž za správnou a přiznává jí „domovské právo v publicistickém stylu“ Fr. Daneš v knize Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, s. 247n.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 3, s. 189-190

Předchozí Jaroslav Voráč: K stému výročí narozenin J. F. Hrušky

Následující Jan Kořenský: Úraz – úrazovost