Výbor z české literatury husitské doby

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Šest let po prvním dílu Výboru z české literatury[1] vyšly nyní brzy za sebou dva objemné svazky dílu druhého, věnovaného literatuře období husitského.[2] Ústav pro jazyk český spolu s Ústavem pro českou literaturu tak vytrvale a s velkým úsilím uskutečňují plán pojatý už na počátku války Vl. Vančurou a v zásadě tehdy koncipovaný B. Havránkem a J. Mukařovským. Už první díl, připravený téměř úplně za války, shromáždil kolem sebe značný počet odborných spolupracovníků. Práce na přípravě druhého dílu se účastnil počet ještě větší. Už sám záznam spolupracovníků (uvedený v 2. svazku na s. 613—614) je svědectvím, jak se od r. 1945 rozrostla naše badatelská obec a jak se stále doplňuje o pracovníky mladší a mladé. Jen společnému úsilí badatelů z oboru starší literární historie, historické mluvnice, českých dějin atd. za pomoci poradců z oboru práva, filosofie, teologie, středověkého latinského písemnictví atd. se mohlo podařit uskutečnění tak rozsáhlého plánu a vytvoření husitské antologie tak bohatého a všestranného obsahu.

Výbor z české literatury husitské doby si klade za úkol „podat ucelený obraz literárního dění v nejvýznamnějším období našich národních dějin“ (II, s. 613) a ukázat tak v celé šíři kulturní význam husitství. Neomezuje se jen na období vlastních husitských bojů revolučních, ale zabírá i období přípravné a období doznívání a přechodu k českobratrství a humanismu (do konce vlády Jiřího z Poděbrad). Nechává však pro další díl právě počátky literatury bratrské a humanistické, protože autorům správně nešlo o časovou (a tedy značně vnější) hranici, ale o „vysledování vývojového proudu“ (I, s. 6). Proto jsou sem jako prolog pojati i Husovi předchůdci (Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Konrád Waldhauser, Vojtěch Raňků z Ježova, Jan z Mýta a Štěpán z Kolína); jen tak opravdu vynikne husitství jako historický jev, jehož kořeny sahají hluboko do 14. století. A proto je také třeba souhlasit s tím, že z předcházejícího období sem byly pojaty i první biblické překlady;[3] jen z tohoto shromáždění [218]v jednom oddíle může si čtenář učinit dobrou představu o „vývoji Českého překladu bible“ (tak je tento oddíl nazván v II. díle, s. 445—518), jehož první fáze se za husitství dovršuje.

Stejně jako prvnímu dílu je i dílu druhému předesláno Uvedení do vývoje literatury příslušného období od J. Hrabáka. Ve svém plastickém přehledu charakterizuje autor husitské období jako období zvratu, ale nikoli úpadku. Husitství opouští některé staré hodnoty a vytváří hodnoty nové, své. Správně autor zdůrazňuje, že nelze měřit jedno období druhým, jak se dříve často činilo zvláště při hodnocení tzv. literatury krásné a její formy. Husitství je charakterizováno především demokratizací kultury. Literatura se obracela k vrstvám lidovým, stávala se prostředkem bojovým, rozrůzňovala se. „Nastával paradoxní jev: ideově se literatura diferencuje, ale ve způsobu ztvárnění integruje, tj. jeví se po formální stránce méně rozrůzněná, než tomu bylo dříve“ (1, s. 11). Totéž konstatuje o stránce jazykové a stylistické v charakteristice češtiny 15. stol. i J. Daňhelka (1, s. 33). Některé znaky tohoto období přetrvaly i po Lipanech; především se to týká tendencí demokratizačních, když se „hegemonem literatury“ stávalo měšťanstvo a sílil zájem o věci hospodářské a zájem přírodovědný.

Výbor sám pak tyto tendence i mnohotvárnost literatury v tomto období jasně dosvědčuje. Dělí se do čtyř rozsáhlých základních oddílů: v 1. svazku Husovi předchůdci, s. 47—90, Období bojovného husitství, s. 91—522, v 2. svazku Období od let třicátých do konce šedesátých, s. 7—381, a Literatura odborná, s. 381—612. Teprve podrobnější dělení oddílů ukazuje ohromný rozsah literatury husitské doby a její mnohotvárnost, a ovšem svědčí také o velikém rozsahu vydavatelské práce „Výboru“ věnované. Přitom jsou některé pododdíly jako celek v edici starších památek objevné a podávají o husitském období obraz plastičtější a úplnější, než to kdy mohly učinit souborné dějiny literatury nebo antologie. Shrnují materiál namnoze roztříštěný a těžko dostupný. Některé památky (nebo ukázky) jsou tu otištěny vůbec poprvé, ať jde o originál, nebo o překlad, jako např. Milíčova „Modlitba“ (I, 54), ukázka ze Štěpána z Kolína (I, 87—89), ukázka z cestopisu Martina Křivoústého (II, 315), ze „Snáře“ Vavřince z Březové (II, 538—546), „Úvod k tabulkám pohybu planet“ od Jana Šindela (II, 591) a jiné ukázky především z literatury odborné.

Je třeba také uvítat nové (a lepší) vydání památek nebo ukázek méně známých; jde často o literární projevy pro poznání tohoto období zvlášť významné. Patří sem např. propracovaná, formálně dokonalá a citově působivá „Řeč k chvále svobodných umění“ Jeronýma Pražského (I, 211—219), pronesená v lednu r. 1409 při latinské universitní disputaci. Je to jediný dochovaný projev Jeronýmův, nadto ještě dlouho pokládaný za projev Husův. Vybroušený překlad A. Molnára tlumočí všechny vynikající myšlenkové i řečnické vlastnosti latinského originálu, který je tu otištěn v poznámkách. Důležité je i vy[219]dání ukázek ze „Starých letopisů českých“ (II, 264—287), souboru drobných kronik, jimž dal tento souhrnný název Frant. Palacký. Celý soubor má jako společný znak „bezprostřední vztah k látce a nevyumělkovanou prostotu podání, vypjaté vlastenecké zaujetí a kladný vztah k Husovi“ (s. 264) a „Výbor“ tyto vlastnosti dobře dokumentuje. Vydání ve „Výboru“ se na rozdíl od posledních vydání Šimkových opírá o větší počet rukopisů a v poznámkách záslužně uvádí přehled a nynější uložení všech 31 dochovaných zápisů.

Připomenout je třeba i některé oddíly jako celek, zvláště ty, které dávají nahlédnout do života politického, vědeckého nebo soukromého. Např. oddíl Próza politická (I, s. 416—471) otiskuje některé málo známé satiry a invektivy (Pašije šlapanických loupežníků, Katolická invektiva proti Zikmundovi, aj.) a shromažďuje nejdůležitější manifesty a listy. Oddíl Listy (II, 198—239) podává výběr z epistolografie husitské doby, zachované ostatně jen v nepatrných troskách. Vedle důležitějších listů veřejných, jako je „Opovědný list Jiřího z Poděbrad Oldřichovi z Rožmberka“, je tu otištěn i výběr soukromé korespondence, zvláště rožmberské, jež obsahuje některé zajímavé podrobnosti ze života 15. století. V oddílu věnovaném literatuře odborné zaujmou např. ukázky z oboru filologie a rétoriky (II, 519—532), mezi nimi ukázka ze spisu (domněle Husova) „O českém pravopise“, dodatek z Bible šafhauzské „O překladu bible“, dále pak rozsáhlý výběr z literatury přírodovědné a lékařské atd.

Povaha edičních poznámek, vysvětlivek a charakteristik zůstává i v tomto dílu stejná jako v dílu prvním. Přitom však toto období přineslo některé nové problémy, s kterými bylo třeba se vyrovnat zvláště po stránce jazykové. Mluví o nich J. Daňhelka v kapitole Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (I, 31—43). Obtíže ediční vyplývají jednak z toho, že vydávání památek 15. století nemá dost velkou tradici a jeho metodika není ještě propracovaná, jednak z toho, že se v 15. století začínají uplatňovat důsledky demokratizačních tendencí (mizejí zastaralé prvky, především v tvarosloví, a pronikají prvky nové, především v hláskosloví), spisovný jazyk není jednotný, a proto výběr ukázek už nemůže sloužit také dokumentaci jednotlivých stupňů jazykového vývoje, jako tomu bylo v dílu prvním. Proto se zde už památky jazykově neupravují (nesjednocují), ale ponechává se podle rukopisů plné kolísání ve všech jevech. To je jistě zásada správná. Jako v I. dílu i zde se znova podává poučení o hláskovém a tvarovém vývoji jazyka; přitom se leccos opakuje, ale to jistě už z důvodů technických čtenář uvítá. Proti některým jiným edicím (i nedávným nebo současným) jsou tu však v přepise odchylky. Vydavatelé se přiklánějí k názoru o přímém vývoji staročeského ú v ou a ý v ej a střední stupeň au a aj pokládají jen za jev grafický. Píší tedy dobrou, dobrej, a nikoli dobrau, dobraj. Po výkladu Komárkově (k němuž se přikláníme i my)[4] není přímý vývoj tak docela jistý.

[220]Jak ukazují texty i poznámky k nim, vycházeli vydavatelé vždy z rukopisů a nespoléhali ani na edice nejnovější. Proto se objevují některé rozdíly ve čtení, a to někdy poměrně hojné. Dosvědčí to např. srovnání písně „O knězích svatokupcích“ s edicí Daňhelkovou.[5] Rozdílů je tu velký počet; některé je třeba přičíst chybám tisku, např. u Daňhelky deky, ve „Výboru“ správně doky, některé rozdílnému čtení jediného zachovaného rukopisu nebo zásahům do textu. U Daňhelky čteme např. otpustky, spievajme, Štědraj den, vzali, v kříže, často, vždy, knihy aj., ve „Výboru“ odpustky, zpievajme, Štědrej den, vzeli, u kříže, časte, vždycky, kniehy. Na některé obtíže ve čtení upozorňují poznámky.

Vydání druhého dílu je vypraveno obdobně jako edice dílu prvního. Před ukázkou je charakteristika autora a jeho díla, hned za ukázkou pak jazykové a věcné vysvětlivky. Ediční poznámky jsou na konci každého pododdílu souhrnně. Tam se uvádějí i rukopisy a edice a potom poznámky textověkritické. Zvláštní pozornost věnovali vydavatelé těm památkám, které dosud vydány nebyly nebo byly vydány špatně. I veškerý tento aparát je výsledkem veliké práce a obsahuje plno nových údajů. Někdy se rozrůstá do značné šíře, zvláště tehdy, otiskují-li se i latinské originály buď vůbec ještě nevydané, nebo těžko dostupné, nebo nevydané souhrnně. Důležité jsou zvláště poznámky v oddíle „Literatura odborná“, např. u edice biblických překladů.

Důležitou součástí jsou stejně jako v dílu prvním četné reprodukce textů, dobových ilustrací, obrazů apod. Je to v takovémto výboru vždy složka vítaná a pomůže čtenáři zpřesnit a zkonkrétnit si představu o životě a událostech starších období.

„Výbor české literatury husitské doby“ je nejen důležitým souborem textů k poznání literatury tohoto období, ale podává všestranný obraz vývoje české společnosti v 15. století. Při veškerém důraze na progresívní tendence uplatňující se v husitském hnutí dbá také na to, aby obraz literárního a společenského dění nebyl jednostranný nebo zploštělý, a snaží se ukázat celou složitost vývoje. Tento díl „Výboru“ je také (a snad ještě víc než díl první) důležitým souborem k poznání vývoje českého jazyka po stránce hláskové, tvarové, a zvláště slovníkové. Uvítají jej jistě nejen čtenáři zajímající se o vývoj literatury a jazyka, ale také pracovníci z oblasti dějin společenských, politických aj. Všem pak poslouží „Výbor“ nejen bohatstvím otištěných ukázek, ale také podrobnými charakteristikami jednotlivých období, autorů a děl a bohatými a namnoze objevnými poznámkami a vysvětlivkami.

Vydávání „Výboru“ se jistě nezastaví u 15. století a další díly jistě podají obdobný propracovaný a všestranný obraz o obdobích následujících, i když tam ediční obtíže ani počet materiálů nebudou menší.

---

[1] Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. K vydání připravili akad. B. Havránek, prof. dr. J. Hrabák a spolupracovníci. Praha, Nakl. ČSAV 1957, 851 s., 72 obr. příl. a 8 barevných. — Viz o něm v recenzi Věry Horákové v Naší řeči 42, 1959, s. 36—42.

[2] Výbor z české literatury husitské doby. K vydání připravili Bohuslav Havránek, Josef Hrabák, Jiří Daňhelka a spolupracovníci. Praha, Nakl. ČSAV, I. díl 1963, 533 s., II. díl 1964, 631 s., celkem 79 obr. příloh.

[3] Jiného názoru je V. Horáková v citované recenzi, s. 38.

[4] Mir. Komárek, Staročeská diftongizace ý-ej a její poměr ke změně aj-ej, Listy filologické, 1957—1958, s. 264n., 98n., Fr. Cuřín, Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, Praha 1964, s. 39n.

[5] Husitské písně. Uspořádal, doslov a poznámky napsal Jiří Daňhelka. Praha 1952.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 4, s. 217-220

Předchozí Slavomír Utěšený: Vlastní jména osob a zvířat u Čechů na jihu rumunského Banátu

Následující Ivan Lutterer: Souborná zpracování staročeských osobních jmen a novočeských příjmení