Časopis Naše řeč
en cz

Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu

Věra Horáková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]Snaze o poznání literárního odkazu minulosti a péči o zpřístupnění těchto děl co nejširšímu okruhu čtenářů věnuje se u nás velká pozornost. Tento zájem se týká nejen klasické literatury 19. a 20. století, ale i české literatury starší. Máme ediční řadu „Památek staré literatury české“, kde kromě jiných textů vyšla již významná díla literárních počátků — Alexandreida a nedávno Dalimilova kronika; starší česká literatura je hojně vydávána i mimo „Památky“. Neměli jsme však dosud dílo, které by se na základě dosavadních zkoumání pokusilo postavit čtenáři před oči celkový obraz staročeského písemnictví a tak mu ukázat místo jednotlivých památek v literárním vývoji. Neměli jsme dílo, které by mohlo každého, kdo se s ním seznámí, vést k poznání bohatství literatury našich předků a jejího významu pro písemnictví sousedních národů. Tento nesnadný úkol nemohl dnes již plnit „Výbor z literatury české“, který vyšel ve dvou svazcích (1. svazek sahá do počátku 15. století, 2. svazek obsahuje ukázky z tvorby století 15. a 16.) r. 1845 a 1868 péčí našich buditelů v čele se Šafaříkem, Palackým a Erbenem. Dílo, které na tehdejší dobu bylo přímo průkopnické, je dnes již ovšem zastaralé.

Myšlenka připravit nově výbor z české literatury od doby nejstarší až po obrození vznikla na počátku druhé světové války z podnětu Vladislava Vančury; realizovat ji počali Jan Mukařovský a Bohuslav Havránek. Práce na prvním svazku, který měl obsahovat ukázky ze staročeské literatury zhruba do první poloviny 15. století, byla pod vedením B. Havránka a J. Vilikovského již roku 1942 do značné míry hotova a kniha měla vyjít v tehdejším nakladatelství Družstevní práce. České texty do 40. let 14. století tehdy zpracoval především B. Havránek, většinu textů latinských J. Vilikovský, J. Hrabák pracoval zejména na oddíle satir a básnictví didaktického, R. Holinka připravil českou prózu historickou a latinskou prózu odbornou, ukázky ze spisů rozjímavých a nábožensky vzdělavatelných vybral a komentoval Fr. Ryšánek, ukázky z literatury cestopisné vybral a odborně zpracoval Karel Hrdina, oddíl právnický připravil Fr. Čáda. Vydání se však nemohlo uskutečnit pro stále se zostřující zásahy protektorátní cenzury a konečné zpracování nemohlo být provedeno ani pro postupující nepřístupnost rukopisů. A tak se stalo, že teprve v nově vzniklé Čes[37]koslovenské akademii věd ujaly se dokončení Výboru kolektivy pracovníků z Ústavu pro jazyk český a z Ústavu pro českou literaturu. Redakční práci řídil akad. B. Havránek a prof. J. Hrabák s pomocí vnitřní redakce J. Daňhelky, M. Nedvědové a Fr. Svejkovského. Členové staročeského oddělení Ústavu pro jazyk český provedli kolaci ukázek s rukopisy, popřípadě s výchozími texty, byl sjednocen text všech ukázek z hlediska edičních zásad a byly doplněny ediční poznámky a vysvětlivky jazykové a věcné. Pracovníci Ústavu pro českou literaturu zredigovali úvody k jednotlivým památkám, zrevidovali a doplnili věcné vysvětlivky, zejména k textům latinským, a rozšířili základní literárněhistorickou bibliografii. Proti původnímu plánu nebylo do tohoto svazku zařazeno období písemnictví husitského spolu s tvorbou předchůdců Husových. Práci nadále sledovali, pokud byli naživu, všichni, kteří se účastnili příprav Výboru již za války.

Výběr ukázek ve Výboru je veden snahou upozornit čtenáře na šíři a rozmanitost starší české literatury. Pod tímto označením chápe pak Výbor shodně s moderními názory literárněhistorickými veškerou literární tvorbu psanou pro potřeby našich předků nejen jazykem českým, ale i jazykem staroslověnským a latinským. Z tohoto nového hlediska zařazuje proto i ukázky z tvorby staroslověnské, a to z obou vývojových etap této literatury na našem území — velkomoravské i přemyslovské. Oddíl věnovaný staroslověnské literatuře přináší ukázky ze všech hlavních žánrů, v nichž se staroslověnština u nás uplatňovala, od překladů textů biblických až po skladby básnické; chybí zde snad jen ukázka ze spisů právnických, na jejichž existenci je upozorněno v literárněhistorickém úvodu. Tak tento oddíl plně vystihuje význam staroslověnské vzdělanosti pro další literární vývoj u nás.

Oddíly Výboru věnované latinské tvorbě jednak dokumentují údobí vítězství latiny od sklonku 11. století, kdy prakticky kromě glos nemáme až do konce 13. století žádné projevy literárního života zapsané česky, jednak pro 14. století umožňují vidět českou literární tvorbu na pozadí literatury latinské a v soutěži s ní (oddíly: latinská literatura na počátku 14. století, lyrika latinská, latinská próza historická a cestopisná, latinská próza odborná). Významné je zařazení ukázek z latinské literární tvorby zejména také proto, že většinou seznamuje s texty dosud nevydanými nebo vydanými jen v latinském originále a v edicích často těžce dostupných a i lidem zaměřeným na studium české literatury a českého jazyka málo známých. Po této stránce upozorňujeme především na oddíl latinské prózy odborné, kde nacházíme alespoň v ukázkách tvorbu našich předních učenců doby Karlovy, jíž dosud bylo věnováno pramálo pozornosti (Jenek z Prahy, Gotšalk z Pomuku) a na oddíl latinské prózy historické a cestopisné.

Středem zájmu Výboru je literatura psaná česky, a to od literárních [38]počátků češtiny až po dobu husitskou. Je opět rozdělena podle literárních druhů a tematiky do jednotlivých oddílů, které po sobě chronologicky následují (např.: světská epika, drama, lyrika, krásná próza). Někdy bylo možno upozornit i na vývoj literárního druhu (drama). Kratší skladby jsou tištěny celé, památky rozsáhlejší v ukázkách, které vhodně charakterizují celek. Nejcennější jsou zejména ty oddíly, kde jsou tištěny a zhodnoceny ukázky z textů dosud nevydaných a nedostatečně prozkoumaných. Je to především část věnovaná literatuře rozjímavé a nábožensky vzdělavatelné. Z tohoto oddílu nebylo dosud nic vydáno ze spisů Václava z Poříčie, jen ukázkou ve Výboru je vydán štítenský sborník Vávrův a Opatovický sborník. Některé ukázky jsou zde tištěny z rukopisů těžko dostupných, z nichž dané památky ještě vydány nebyly (ukázka z Comestora je otiskem z Ryšánkova přepisu zlomku hlaholského, Zjevení sv. Brigity z Ryšánkova opisu rukopisu leningradského). Samostatný oddíl je věnován v závěru Výboru próze právnické, kde můžeme sledovat postupné pronikání češtiny do právnických zápisů od nejstarších glos přes první souvislé zachycení jazyka administrativně právního v Knize rožmberské, první české listiny, Práva země české Ondřeje z Dubé až po právní záznamy městské.

V tomto všestranném obraze staročeského písemnictví chybějí zatím ukázky z nejstarších překladů textů biblických, zejména úryvky z žalmů a čtení evangelijních, které mají být zařazeny spolu s ukázkami z dochovaných celých biblí až do druhého svazku Výboru. Tím se však dostanou až do následujícího dílu i ukázky z nejstarších žaltářů (Wittemberského, Klementinského, Poděbradského) a evangeliářů (např.: Evangeliář vídeňský, Čtenie knězě Benešovy, Čtenie zimnieho času), které se budou po stránce jazykové zřetelně odrážet od pozdějších překladů biblických, a i z hlediska literárního bude nutno jasně vymezit rozdíl těchto prvních souvislých zápisů biblických textů od pozdějšího zpracování. Proto se domníváme, že mohly být alespoň ilustračně připojeny ukázky z některého z českých nejstarších žaltářů a evangeliářů paralelně k ukázce ze staroslověnského překladu těchto biblických textů.

Zařazení jednotlivých oddílů z hlediska literárněhistorického a základní poučení o památkách, z nichž jsou tištěny ukázky, podávají úvody k ukázkám z jedné památky, popřípadě úvody k celému oddílu, jakož i úvodní studie k celému svazku od prof. J. Hrabáka. Studie se zabývá zejména některými základními otázkami týkajícími se obecných podmínek literárního života ve středověku (literatura psaná jiným jazykem než česky, literární dílo určené pro přednes, problém originality), zdůvodněním periodizace starší české literatury, vznikem prózy a zvláštnostmi tohoto nového útvaru.

[39]Literárněhistorické úvody k ukázkám z jednotlivých památek a k celým oddílům čerpají hojně z významných výtěžků vědeckého bádání, zejména z prací Vilikovského a Hrabákových, snaží se však předkládat především poznatky obecně uznávané. Proto také samostatně Výbor např. nevyděluje veršovaná kázání a skladby sem počítané (Pláč Maří Magdalény z Hradeckého rukopisu, Umučení rajhradské) připojuje k ostatním skladbám lyrickoepickým (ukázka z Umučení rajhradského otištěna není).[2] Pro osvětlení a dokumentaci vývoje staročeského dramatu by bylo důležité podle našeho mínění ještě upozornit na ukázky z dramaticky předváděných planktů (Plankt nebo žaloščenie Matky božie, Plankt Šafaříkův).[3] V úvodu ke kronice Dalimilově chybí upozornění na stavbu verše odlišnou od Alexandreidy a nejstarších legend; při písni Hospodine, pomiluj ny bylo by užitečné zmínit se i o obdobné písni polské Bogurodzica dziewica, která je významným svědectvím pro užívání staroslověnského jazyka v Polsku.[4] V úvodech k jednotlivým oddílům dokládajícím ukázkami latinskou tvorbu byly by snad užitečné i zmínky o dílech, z nichž ukázky přímo tištěny býti nemohou (např. uvést i stručnou charakteristiku ostatních skladeb důležitého Kunhutina pasionálu). K hodnocení ukázek z českých exempel mohli bychom dnes ještě dodat celkem přesvědčivé závěry ze studie Eduarda Petrů,[5] že totiž v Olomouckých povídkách musíme vidět přechodný útvar mezi exemplem a pozdější renesanční povídkou.

Přes to, že jsme naznačili některá drobná doplnění, která by ještě v úvodech k ukázkám z jednotlivých památek a v úvodech k oddílům byla možná (některá z nich bylo však možno provést teprve na základě prací uveřejněných v době, kdy již byl Výbor v tisku), jsou tato literárněhistorická poučení velmi cenná, zejména i proto, že podávají moderní hodnocení starší české literatury a pokoušejí se, pokud je to při nutné stručnosti možné, podat syntetický pohled na staročeskou literaturu.

Hlubšímu pochopení jednotlivých míst textu slouží vysvětlivky jazykové a věcné, které vykládají neznámá slova nebo zvláštní staročeské tvary a obsahují tam, kde je toho zapotřebí, i poučení věcné. Umístění těchto vysvětlivek bezprostředně za jednotlivé ukázky umož[40]ňuje snadno nalézt, co čtenář právě potřebuje k porozumění; avšak zařazení výkladů slovních i věcných hned za ukázkami způsobilo, že nebylo možno se vyhnout opakování téhož výkladu na různých místech knihy. Také možnost použít těchto vysvětlivek mimo spojení s ukázkou je tím snížena. Po stránce obsahové jsou tyto vysvětlivky spolehlivé; jen ve zcela ojedinělých případech by byla užitečná ještě vysvětlení další (např. uplakajě poplakávaje, s pláčem [s. 191, 208], bydlitel — obyvatel [s. 608]). Zbytečné je podle našeho názoru upozorňování na každý tvar duálový (souborně se o duálu mluví v Poučení o tvarosloví staré češtiny, s. 31—35), na druhé straně by čtenář jistě uvítal důslednější vysvětlování složitějších a z nové češtiny neznámých vazeb přechodníkových a infinitivních, které nám mnohdy zatemňují i smysl věty.

Zvláště zasluhují pozornosti vysvětlivky jazykové a věcné v oddílu literatury rozjímavé a nábožensky vzdělavatelné. Tam kromě věcných poučení podrobnějších, než jaká nacházíme jinde (srov. šos, haléř, groš český), jsou uváděny podle možnosti i latinské ekvivalenty, významné především pro pochopení způsobu, jak český autor vyjadřuje zejména abstraktní pojmy, např.: mysli znamenánie — uvažování (contemplatio — 668), mysli rozkládanie — uvažování (meditatio — 669), znamenávanie — rozjímání, rozvažování (consideratio — 664).

Zatím jsme si všímali jen literárněhistorické složky zpracování Výboru a jazykového i věcného komentáře, ale chceme se zamyslit i nad způsobem, jak je vydán text staročeských památek — nad edičními zásadami a ediční praxí Výboru. Všechny texty jsou transkribovány, to znamená přepsány novočeským pravopisem diakritickým, je v nich zavedena moderní interpunkce a obvyklý způsob psaní velkých písmen. Zde však již začínají první obtíže, které nemá edice paleografická. Jak provést tento přepis tak, abychom nesetřeli jazykové zvláštnosti dané památky, ať již dobové či nářeční? Jak odlišit, že jde v daném případě o věc grafiky, a nikoli jazyka památky? Okruh těchto otázek se ještě rozšiřuje, uvědomíme-li si, že často máme v rukopisech dochovány jen zlomky skladby celé, že tyto rukopisy jsou většinou pozdější opisy, některé, až ze století 15.; míváme také u téže památky z různých dob rukopisů několik. Všechny tyto otázky musí řešit každá transkribovaná edice a jistý způsob jejich řešení, i když ne důsledně stejný u všech svazků, vypracovala si i ediční řada „Památek staré literatury české“. Ve Výboru bylo však nutno vyrovnat se ještě s problematikou vyplývající z toho, že jde o vydání úryvků z různých památek vzniklých v období delším než jedno století, a navíc ještě právě v době, když v češtině probíhaly četné hláskové změny, které se pochopitelně různě odrážejí v jednotlivých rukopisech. Písař totiž většinou ani zcela nezachovává jazykový ráz své předlohy, ani [41]jej zcela nestírá. Jako hlavní zásadu stanovil si Výbor vydávat památky, a ne jen dochované rukopisné záznamy. Z toho vyplývá, že je nutno rukopis upravovat, že tam, kde rukopis v některém hláskovém jevu kolísá a toto kolísání není znakem doby, v níž památka vznikla, je nutno rekonstruovat stav, který existoval v době vzniku památky. Tam, kde je rukopis v některém jevu ustálen, měl by být otištěn bez úpravy. Příkladem takového postupu může být Dalimilova kronika ve vydání v Památkách. Tímto způsobem se vyhovuje požadavku vydávat text jako literární památku, a na druhé straně je možno respektovat i zvláštnosti jejího rukopisného zachycení. Kdyby však vydavatelé Výboru pracovali tímto způsobem ve všech případech, měli bychom vedle sebe ukázky z památek vzniklých v téže době, ale po hláskové stránce značně rozdílných podle toho, jak danou hláskovou změnu zachytil tenkterý rukopis. Proto byl proveden další stupeň úpravy: ukázky z památek vzniklých v téže době jsou upravovány podle toho, jak si dovedeme z dosavadních znalostí představit hláskovou podobu jazyka té doby na základě studia historické mluvnice. Důsledné uplatnění této zásady je však provedeno jen tam, kde to rukopisy daných památek umožňují; zde jsou také oddíly po hláskové stránce jednotné. Např. u Alexandreidy a Dalimila v oddíle světské epiky opírá se úprava (zachování stavu před změnami v jotaci, před přehláskou u v i a změnou ó v uo) o zlomky a u Dalimilovy kroniky též o rukopis cambridžský. Tam, kde by stav rukopisů daných památek vzniklých přibližně v téže době nepodporoval jednotné zachycení hláskových jevů jazyka této doby, řídí se míra úpravy textu jednotlivých ukázek stavem rukopisného podání (viz např. v edičních poznámkách v oddíle veršované epiky).

Tento způsob práce s textem má své výhody i nevýhody. Nesporným jeho kladem jistě je, že odstranil rukopisná kolísání, která by mohla čtenáře mást, a umožnil tak ukázat na hláskové stránce vývoj jazyka během jednoho století. Na druhé straně je si však nutno uvědomit, že je naše určení doby vzniku dané památky stále relativní a že i v téže době mohou být mezi autory, opisovači a upravovateli rozdíly v generační a krajové příslušnosti. Interpretuje zde tedy Výbor na základě dosavadních znalostí, které v jednotlivostech mohou být korigovány dalšími výsledky badatelské práce. Přesto však možno říci, že se v této edici podařilo z hlediska úkolu, který si vytkla, najít způsob, jak po textové stránce pracovat s výběrem ukázek z různých památek, a že tohoto způsobu bude možno použít i v jiných podobných edicích. Domníváme se však, že zůstane omezen — právě proto, že přece jen stírá do značné míry charakteristické vlastnosti rukopisu, třebaže jen hláskoslovné, potřebné především pro filologa — pouze na edice s ukázkami z různých památek a určené širšímu okruhu čtenářů.

[42]Ediční poznámky jsou ve Výboru připojeny k jednotlivým oddílům a obsahují jednak poznámku o tom, jak jsou uplatněny obecné ediční zásady právě v daném úseku, dále poučení o rukopisech památky a místě jejich uložení, nejdůležitější literaturu o památkách a upozornění na starší edice. Druhý odstavec tvoří poznámky textově kritické. Tyto poznámky mají různý rozsah u jednotlivých ukázek: větší tam, kde jde o památku dosud nevydanou nebo vydanou nespolehlivě, u památek nověji spolehlivě vydaných uvádějí vlastně jen odchylky od tohoto vydání. V oddíle prózy rozjímavé a nábožensky vzdělavatelné jsou zde také zařazena zatím většinou neuveřejněná upozornění na latinské prameny těchto staročeských zpracování a určeny citáty ze středověkých autorit. V celém Výboru obsahují tyto poznámky také upozornění na četné nové konjektury (doplnění nebo opravy) porušených míst v rukopisech; provedl je z velké části akad. Fr. Ryšánek.

Obecné poučení o edičních zásadách a o staré češtině z hlediska jazykového je podáno ve studii doc. J. Daňhelky, která je protějškem studie Hrabákovy. Kromě obecných edičních zásad je zde vhodně probráno především staročeské hláskosloví, zejména z hlediska ediční praxe Výboru. V druhé části pak je stručně věnována pozornost tvarosloví staré češtiny (hlavně jevům nápadným pro dnešního čtenáře [duál, souhláskové kmeny] a méně srozumitelným [komparativ]).

Korektury, které byly u této knihy zvláště obtížné, byly provedeny pečlivě. Povšimli jsme si těchto tiskových chyb: s. 108, ř. 16 zdola duhcovními opravíme na duchovními, s. 212, ř. 14 shora nazváme opravíme na nazýváme, s. 639, ř. 3 shora palatín na palatin, s. 664, ř. 3 shora Do consideratione opravíme De…

Závěrem možno říci, že Výborem z české literatury jsme obohaceni o knihu, které se podařilo na základě nejnovějších vědeckých poznatků zpracovat obtížný úsek počátků a rozvoje starší české literatury nejen pro odborníky filology a literární historiky, jimž umožní celkový pohled na staročeskou literaturu, ale i přístupně pro široký okruh zájemců o kulturu našeho národa nejen, u nás, ale i za hranicemi. V tom je význam tohoto díla, příslib, ale i závazek pro svazky následující.


[1] K vydání připravili akad. Bohuslav Havránek, prof. dr. Josef Hrabák a spolupracovníci, Praha, Nakl. ČSAV 1957, 851 s., 72 obr. příl. a 8 barev., váz. 85,— Kčs.

[2] Viz pojetí Vilikovského v Písemnictví českého středověku, 117, a Škarkovo v Roudnickém planktu, Listy filologické 79, 1956, s. 187—195.

[3] Rozbor tohoto útvaru viz u Škarky, Roudnický plankt, Listy filologické 79, 1956, s. 187—195.

[4] Srovnej k této otázce B. Havránek, Otázka existence církevní slovanštiny v Polsku, Slavia 25, 1956, s. 300—305, a T. Lehr-Spławiński, Czy są ślady istnienia liturgii cyrylo-metodejskiej w dawnej Polsce?, Slavia 25, 1956, s. 290 až 299.

[5] Olomoucké povídky. Příspěvek ke studiu staročeské zábavné prózy. K vydání připravil, úvodem a poznámkami opatřil Eduard Petrů. Praha 1957.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 1-2, s. 36-42

Předchozí Miloš Dokulil: Hranice slov v písmě

Následující Lubomír Doležel: Několik poznámek o stylu Afriky snů a skutečnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1