Časopis Naše řeč
en cz

Souborná zpracování staročeských osobních jmen a novočeských příjmení

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V rozmezí necelých dvou let vydali počet ze své dlouholeté badatelské práce o české antroponomastice (nauce o vlastních jménech osob) dva naši nejpovolanější znalci této disciplíny — Jan Svoboda[1] a Josef Beneš.[2] Ačkoli by se podle názvů jejich prací mohlo zdát, že se zčásti tematicky překrývají, není tomu tak. Kniha Svobodova je založena na materiálu nejstarším: vznik a vývoj jmen sleduje jen do počátku 15. století (mezníkem je rok 1419, významný předěl českých dějin) a analyzuje je převážně po stránce slovotvorné. Naproti tomu J. Beneš se ve své práci zaměřil na novočeský materiál (za základ vzal příjmení z Pražského adresáře 1910), který podrobil i soustavnějšímu rozboru významovému a příležitostně opatřil výklady kulturně historickými. Obě práce se tedy vhodně doplňují, mimo časové a věcné rozrůznění též proto, že velká část dnešních příjmení se ze starých osobních jmen nepřímo vyvinula přes tzv. příjmí, to jest doplňková pojmenování osob nejčastěji podle otce (např. Václav Prokůpek, syn Prokopa Palhána), která ještě nebyla ustálená ani dědičná, a mohla se proto u jedné a téže osoby i několikrát za život změnit (srov. Jan Tomášovic jinak Pikart).

I. Jan Svoboda se v úvodu své práce (s. 9—34) pokusil vedle shrnujícího teoretického výkladu o podstatě vlastních jmen a o jejich poměru k jménům obecným (opírá se hlavně o názory M. Dokulila, P. Trosta, V. Blanára aj.) a vedle stručného přehledu dějin české onomastiky (vyzdvihuje primát objevu J. Dobrovského, že mnohá slovanská jména osobní vznikla zkrácením složenin) podat charakteristiku pramenů, z kterých čerpal svůj materiál — nasbíral téměř 14 tisíc dokladů s 8940 různými jmény. U vědomí, že nejstarší prameny do konce 13. století jsou svým obsahem značně omezené, a proto zkreslující — najdeme v nich převážně jen jména panovníků a příslušníků jejich rodin, jména feudálů, vyššího duchovenstva a bohatých měšťanů —, posunul autor proti svému původnímu záměru časovou hranici o více než sto let až k počátkům husitství. To mu umožnilo postihnout též nositele jmen z řad prostého lidu venkovského a městského, poddané i městskou chudinu. Tím, že přibral i hojný materiál mladší, mnohem bohatší na stará příjmí, usnadnil si autor sice výklad [222]vzniku a vývoje pozdějších příjmení, avšak na druhé straně si ztížil (ne-li dokonce znemožnil) zpracování dostupného materiálu v jeho relativní úplnosti. Omezil se totiž většinou jen na prameny publikované (u práce individuální to nebylo ani jinak možné), na základní edice Emlerovy, Tomkovy, Friedrichovy, Šebánkovy aj., bezesporu spolehlivé, ale přesto z onomastického hlediska ne v plné míře reprezentativní.

Toto jisté ochuzení materiálu je vyváženo tím, že se v práci využívá i jmen osob zachovaných jen nepřímo v místních názvech. Oprávněnost tohoto metodického postupu, při němž se v určitých případech antroponyma rekonstruují z toponym (např. OJ Čábud[3] z MJ Číbuz 1296 nebo Čábuze 1377), autor přesvědčivě obhajuje poukazem na to, že velká část starých osobních jmen je doložena právě jen nepřímo místními jmény (souvislost jmen zeměpisných a osobních je u nás mimořádně těsná), takže nadměrná nedůvěra k rekonstrukci by naše poznání staré zásoby jmen zbytečně jen ochuzovala. Právem se však na s. 31 připomíná, že osobní jména nelze odvozovat ze jmen místních mechanicky: je při tom třeba bezpečně znát etymologii místního názvu a pokud možno i jeho jinoslovanské paralely, vycházet ze znalosti celého komplexu jmen a jejich odvozovacích prostředků, usilovat vždy o přesnou lokalizaci jména, aby se jeho vývoj dal zpětně sledovat až k podobě nejstarší (srov. MJ Domousnice 1573 → Domousice 1524 → Domahostice 1488).

U Svobody jsou všechny tyto podmínky splněny; navíc nutno vyzvednout jeho široký rozhled po celé soustavě slovanských antroponym i jejich praindoevropských základech, jeho znalost nejstarší známé zásoby osobních jmen společné všem Slovanům (svým soupisem stč. osobních jmen přispěl k jejímu rozšíření). Svobodovu práci charakterizuje v neposlední řadě i metodická vyspělost, přesnost a vědecká poctivost — jako příklad stačí uvést jeho poznámky k výkladu jmen v § 16, kde se vyrovnává s nesnázemi působenými homonymií mezi vlastními jmény a jmény obecnými, a zvláště mezi vlastními jmény samými (srov. OJ Svak ze Svatomír se stč. obecným jménem svak ‚příbuzný‘, OJ Vlach z Vladimír n. Vlastislav se stč. etnickým názvem Vlach ‚Ital‘ apod.).

Těžištěm práce J. Svobody je rozbor staročeských osobních jmen a jejich soupis. Autor však v antroponymech nevidí jen jazykový materiál, jehož analýza by se mohla spokojit pouhým zjištěním kořenů, předpon a přípon, jak to někdy bývá u prací tohoto druhu. Posuzuje osobní jména z hlediska jejich prvotního smyslu a motivační slovotvorné formy. V nejstarším období zjišťuje jednojmennost a prvotní soustavu jmen rozděluje do tří základních typů:

(1) Jména nesložená, jednočlenná (s. 41—50): Na rozdíl od některých starších názorů, že nesložená jména vůbec nepatří do nejstaršího antroponymického systému (protože prý jde vlastně o pozdější přezdívky, tzv. příjmí), zdůrazňuje autor jejich starobylost a původnost. Nositeli jednočlenných jmen nebyli nikdy příslušníci vládnoucí vrstvy, vždy jen lid, poddaní (tak už [223]soudili A. Meillet, A. Dauzat, M. Weingart, V. Flajšhans aj.). Skutečnost, že autor tento jmenný typ ve svých výkladech nezanedbal, dovoluje nám nahlédnout do oblasti dosud málo probádané — do antroponymie dělného lidu v slovanském a českém dávnověku. Nejstarší jednočlenná jména mívala často funkci ochrannou nebo přací (§ 33): např. stč. jména Hlúpata, Nekrasa, Potvor, znějící nám dnes potupně, měla svou ošklivostí odpuzovat zlé démony; jména jako Star, Bujan, Křěpek, Žiznota předurčovala jejich nositele k dlouhému životu, síle a dobrému zdraví. Jména se též často tvořila z názvů zvířat (Býk, Tur, Vlk, Pes), ptáků (Vran, Krak, Orel), rostlin (Klen, Květoň, Chřěn) aj. Podle autora šlo i v těchto případech spíše o funkci ochrannou než metaforickou.

Zajímavým, bohužel velmi stručně zpracovaným tématem jsou jména ženská (§ 38, 47, 73). Není vinou autora, že při nečetnosti ženských jmen doložených v pramenech nejstaršího období (to souvisí s podřízeným postavením ženy v středověké společnosti) věnuje převážnou pozornost jménům mužským. Někdy je vůbec nesnadné z pouhého jména rozhodnout, zdali jeho nositelem byl muž nebo žena: nemálo mužů mělo totiž jména s „ženským“ zakončením na -a (jde hlavně o hypokoristika typu Mňata, Sdava, Juřena). Nové postřehy najdeme dále ve výkladu jmen, jež mají podobu příčestí trpného (Ľuben, Ždan, Odolen, Chotim aj.). Autor odmítá vykládat tato jména ze jmen složených (jak to činí Taszycki, Otrębski) a podává důkazy o jejich neodvozeném charakteru (tentýž typ shledává i u řeckých osobních jmen).

(2) Jména složená čili kompozita (s. 51—104): Odkazem na složená obecná jména z doby ještě praslovanské (např. psl. medvědь ‚pojídač medu‘ jako opis nám neznámého slova tabuového) a na stará kompozita expresívní povahy (vrtichvost, lamželezo) vyvrací autor tvrzení o nepůvodnosti jmen tohoto druhu v slovanštině, která prý složená osobní jména (typu Domaslav, Držikraj, Jarohněv) přitvářela až dodatečně jako napodobeniny cizích vzorů, nejčastěji germánských (V. Ertl, V. Polák). Antroponymická kompozita mají stejně starobylý ráz jako složená jména obecná; názory o nepůvodnosti tohoto složeného typu vycházejí obvykle ze zjištění, že se obě složky názvu spojovaly zcela mechanicky, že se volně kombinovaly a převracely. Mezi stč. osobními jmény jsou i kompozita s plným významem (srov. Ľutomysl, Mstidruh, Sěmidrah, Budivoj, Načerat), jde však asi o případy mladší. Stupeň zmechanizování kompozit zdá se autoru ukazatelem jejich stáří. Tím ovšem není nijak popřeno tvrzení o původnosti složených jmen.

V oddílu o složených jménech najde čtenář mnoho zajímavých postřehů i některá pozorování objevná. Tak např. velice složitou otázku slovanské antroponomastiky, totiž výklad složených jmen se slovesnými částmi (typu Chvaliboh, Rostislav), řeší autor nově tak, že za jejich pravzory považuje praslovanské základy, např. by-, čę- (z nich mohla vznikat jak jména, tak i slovesa), ze kterých se až později vyvinuly ve slovanských jazycích členy skutečně slovesné (Pribyslavь, Načęratь, tzn. „přibývající slávu mající“ a „začínající boj“). [224]V kapitole o jménech složených s předponami (§ 49) probírají se mj. staročeská jména se zápornou částicí ne- (Nedrah, Nezvěst, Nedoma, Nechval apod.), jejichž značné rozšíření vysvětluje autor tím, že z ochranné funkce původních jmen typu Nemil, Nemoj (kdy se dítě, ve snaze zmást zlé duchy, vydávalo za nemilované nebo nevlastní) byla vyvozena představa, jako by ochrannou moc dodávala jménům právě negace. Odtud si vysvětlíme spojení, jež by jinak byla těžko pochopitelná, např. OJ Nerat (z Ratibor), Nesob (ze Soběslav), Netol (z Tolihněv) apod.

(3) Jména zkrácená a odvozená (s. 105—175): Princip krácení složených jmen je stejně starobylý jako sama tato jména — dokazují to shody indoevropských jazyků i v jednotlivých případech krácení. Pro stč. antroponyma je nejpříznačnější způsob tvoření, který má obdobu i v němčině: jeho základem je první otevřená slabika složeného jména, ke které se připojují hypokoristické, domácké přípony začínající souhláskou -ch nebo některou ze souhlásek palatálních (např. Václav - Vach - Váňa, Váša).

V kapitole o odvozených jménech (§ 6), která mají inventář přípon mnohem pestřejší než slova obecná (viz přehled přípon na s. 125n.), zaujme Svobodův výklad[4] jmen na -al, -il, -ěl, odchylný od pojetí J. Beneše (op. cit. 268n.): modelem těchto jmen nejsou mu minulá příčestí sloves (jako např. Jan ztratil kolo → Jan Stratil), nýbrž původní jména činitelská, známá nám z obecných jmen typu kecal, prášil, všudybyl (jde o OJ jako Budil, Drbal, Klácel, Kujal apod.). Je to výklad pravděpodobný, vystihuje však spíše poměry starší než ty, kdy se už tvořila pevná příjmení.

V závěru práce mluví autor o nejstarších osobních jménech cizího původu (s. 176—182) a o nejstarších příjmích (s. 183—205),[5] jež jsou předstupněm pozdějších příjmení. Nejstarším typem příjmí jsou jména po otci, tzv. patronymika (např. Berkovec „syn Berkův“, Janovic „syn Janův“), jež se však u nás neuplatnila zdaleka v oné míře jako u ostatních Slovanů. Produktivním zdrojem příjmí byla jména místní, nejčastěji doplňovaná příponou -ský (Čáslav - Čáslavský), řidčeji v podobě neobměněné (Hradec); označovala nositele podle jeho původu. Přechod od jednojmennosti k dvoujmennosti Svoboda již podrobněji nesleduje (spadá totiž za časovou hranici, jíž je jeho práce vymezena). Nicméně mají jeho výklady velkou cenu i pro pochopení našich dnešních příjmení — ale ta již jsou předmětem zkoumání knihy J. Beneše.

II. Josef Beneš se na rozdíl od J. Svobody nezabývá tolik teoretickými otázkami vlastních jmen, rovněž mu nejde při jazykovém rozboru českých příjmení o tak odborné podrobnosti, a konečně ani nepracuje s tak rozsáhlou literaturou. To ovšem nesouvisí snad jenom s rozdílnými pracovními možnostmi [225]obou autorů — Benešova studie vznikla toliko díky velkému sebezapření autora, zaneprázdněného prací na zcela jiném poli než onomastickém —, nýbrž také s tím, že Beneš psal vědomě pro veřejnost širší, než je okruh odborníků zabývajících se speciálně touto tematikou. Ve své knize chtěl dát přístupné poučení všem, kdo se zajímají o výklad svého vlastního jména nebo jiných jmen, s nimiž se kolem sebe často setkávají.

Z tohoto praktického poslání Benešovy práce vyplynula přirozená potřeba zasadit v ní jazykový vývoj našich příjmení do dobových společenských podmínek, vyložit je na pozadí dějin hospodářských, politických a kulturních, opřít se přitom o materiál národopisný a vlastivědný a přihlédnout nejen k jménům českým v pravém smyslu toho slova (např. Novák, Holeček, Procházka, Černý), nýbrž i k těm jménům Čechů, jež vzala svou podobu v prostředí jinojazyčném a české výslovnosti, event. skloňovacímu typu byla jen přizpůsobena (např. Fajfr z Pfeifer, Švarc ze Schwarz, Nygrýn z Nigrinus).

Kniha O českých příjmeních je rozdělena do tří částí. V první (s. 5—40) je popsán předmět práce, vymezen její rozsah a objasněn způsob výkladu; dále je podána charakteristika (a) nedědičných pojmenování osob (křestních jmen, přízvisek, přezdívek, tzv. jmen tovaryšských a jmen „po chalupě“), (b) dědičných osobních jmen, tj. příjmení, přičemž jsou vysvětleny způsoby jejich ustalování, zčásti též změny, kterým jména podléhala vlivem nářečí (Smékal, Sejkora) nebo cizího jazyka (Seemann ze Zeman). Úvodní část je doplněna stručným návodem, jak vykládat původ příjmení: autor právem upozorňuje na nebezpečí ukvapených etymologií, nedbá-li se všech fakt jazykových nebo ignorují-li se fakta mimojazyková („vedle dějin slov je třeba studovat i dějiny věcí“, s. 26).

Do prvé části je ještě zařazena — ne dost ústrojně — kapitola o jménech ze slov a tvarů označujících přivlastňování (s. 33—40), jež by spíše patřila do oddílu druhého, kde se probírají příjmení podle významu slov, z nichž vznikla. Nejen zde, ale i na několika místech dalších projevuje se v podání materiálu jistá roztříštěnost, kterou se nepodařilo beze zbytku odstranit ani po pronikavých zásazích recenzentů (Vl. Šmilauera, B. Havránka, J. Svobody) do struktury rukopisu (viz s. 32).

Jádrem Benešovy práce je v podstatě druhý oddíl (s. 41—247). Obsahuje jednak největší část veškerého jmenného materiálu (autorem po desetiletí pečlivě sbíraného hlavně z novodobých adresářů, schematismů, matrik, z literatury a denního tisku),[6] jednak jeho věcnou a zčásti i formální klasifikaci. Lze jistě vítat snahu autora utřídit jmenný materiál do nejmenších možných podrobností; nachází-li tato snaha vhodné uplatnění při rozboru formální stránky jmen, neznamená to ještě, že ji lze mechanicky přenášet i do rozboru obsahového, kde někdy přílišná atomizace materiálu brání, aby se z něho mohly činit závěry obecnější povahy. Benešovo třídění (a shodně i Svobodovo) je v jádru založeno [226]na Šmilauerově Soustavě českých jmen,[7] již tak dosti detailní, kterou Beneš ještě dále diferencuje. Kde Svoboda dobře vystačí s jednou skupinou, např. jmen, jejichž základem jsou „názvy pokrmů, potravy, nápojů“ (op. cit. 198), třídí Beneš jména do devíti skupin: tak na s. 231—233 klasifikuje příjmení odvozená z názvů 1. pečiva a vařených moučníků, 2. tekutých jídel, 3. masných jídel, masa a tuků, 4. mléka a mléčných výrobků, 5. nápojů, 6. rozmanitých poživatin, 7. zámořského koření, 8. mlýnských výrobků, 9. pravidelných denních jídel. Jak vidno, jde o důkladnost nejen zbytečnou, ale působící i potíže při zařazování (pro nedostatek nadřazené třídy je autor nucen řadit ocet do nápojů, trachtaci do pravidelných denních jídel apod.), a navíc obsahující nedůslednosti, ba nelogičnosti v samém základu třídění (což mléko není nápoj?, což máslo nepatří mezi mléčné výrobky?). Touto dílčí výtkou nechceme práci jako celek zlehčovat, ani zastírat její kladné stránky, které jsou ve velké převaze, jak ještě dále ukážeme.

Poprvé v úplnosti je zpracována rozsáhlá partie o příjmeních z hypokoristických podob se souhláskovými příponami (s. 60—106), jichž je celkem dvacet (uvnitř se ještě skupiny jmen dělí podle variant přípon s různými samohláskami). České doklady autor systematicky doplňuje polskými příklady (čerpá z Kozierowského), aby vynikla nápadná spřízněnost české antroponymické soustavy s polskou. Jindy jsou polské podoby autorovi vítanou oporou při rozhodování o českém nebo německém původu některých jmen, např. u jmen na -el (typ Horel, Kurel, Vrábel); existence polských paralel vylučuje možnost přejetí jména z němčiny (stará něm. přípona -ili, -ilo, nová -el) nebo ji aspoň zmenšuje na minimum.

Praktickými osobními zkušenostmi a podrobnou znalostí reálií jsou podloženy výklady českých příjmení ze jmen místních a pomístních (s. 134—166), z obyvatelských názvů (s. 167—171), z názvů domů a domovních znaků (s. 172—179), a zvláště pak ze jmen národních a kmenových (s. 180—185). V těchto kapitolách se nejvýrazněji uplatňuje autorův historický zřetel, snaha zachytit situaci při zrodu různých jmenných typů a zjistit jejich stáří i příslušnost národní a sociální. Původ mnoha jmen nelze ovšem spolehlivě určit bez znalosti příslušných dokladů ze starých zápisů o rodech. Je proto přirozené, že některé výklady mají povahu hypotetickou: dalo by se např. uvažovat o jiné etymologii jména Skall, jež se zde vykládá buď z obecného jména skála (s. 164), nebo z místního názvu Skála (-y) (s. 139). Charakterizuje-li se však přitom toto jméno jako českožidovské, bude zřejmě správnější pomýšlet na hebrejský základ, známý nám též z podoby Sgall, Segal, Sekal (?).

V této spojitosti bychom se ještě chtěli zastavit u závěrečné kapitoly o českých příjmeních z cizích slov, zvl. německých (s. 315—325). Autor, který se uvedenou tematikou zabývá už řadu let,[8] pojednává v ní přehledně o geogra[227]fickém rozložení těchto jmen (podle stavu z r. 1944 činil podíl německých příjmení Čechů 8,5 % v Čechách a 6,7 % na Moravě) a o jejich původu a vzniku; dotýká se stručně procesu germanizace českých příjmení a sleduje osudy cizích jmen v českém prostředí. Autor si je vědom, že soubor otázek týkajících se našich příjmení z cizích slov by zasluhoval více místa a hlubšího prozkoumání, než mu mohl vyhradit v jedenáctistránkové kapitole; přáli bychom si, aby J. Beneš brzy zpřístupnil všechny své poznatky ze studia cizích jmen Čechů v samostatné publikaci, opatřené rejstříkem jmen. Potřebu rejstříku všech zpracovaných jmen zdůrazňujeme proto, že v práci O českých příjmeních ne vinou autora chybí; to velmi ztěžuje orientaci každému, kdo hledá v knize rychlé a úplné poučení o jednotlivém jménu. Tím, že nakladatelství přes výslovné upozornění recenzentů odmítlo rejstřík uveřejnit (u publikace, která se vydává jednou za několik desetiletí, to nelze omluvit ani sebevětším nedostatkem papíru), samo ztížilo knize její poslání stát se též „pramenem poučení laikům“ (viz poznámku na záložce).

Závěrem: Po syntetickém díle A. Profouse o místních jménech v Čechách a po toponomastických pracích Vl. Šmilauera dostalo se konečně i české antroponomastice souborného zpracování, které snese měřítka nejvyšší.


[1] Staročeská osobní jména a naše příjmení, Nakladatelství ČSAV, Praha 1964, stran 317, Kčs 30,50.

[2] O českých příjmeních, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962, stran 355, Kčs 25,—.

[3] Význam zkratek: OJ = osobní jméno, MJ = místní jméno, stč. = staročeský.

[4] Navazuje na autorovu stať z r. 1941 ve sborníku Česká jména osobní a rodová, s. 13—43, ale najdeme jej už dříve u V. Ertla, Listy filologické 42, 1915, s. 108n.

[5] Pro stará rozlišovací jména doplňková užívá se někdy též termínu přízvisko (J. Beneš aj.).

[6] Zásoba příjmení by se dala ještě obohatit excerpcí ze soudobých sčítání lidu; ta však nejsou dosud badatelům z nepochopitelných důvodů přístupna.

[7] Viz Místní jména v Čechách V (Dodatky k dílu A. Profouse), Praha 1960, s. 521n.

[8] Viz např. jeho příspěvky v Naší řeči nebo ve sborníku Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947, s. 244n.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 4, s. 221-227

Předchozí František Cuřín: Výbor z české literatury husitské doby

Následující Jaromír Spal: K výkladu místních jmen na Moravě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1