Nástrojová ocel a její kalení. Nástroje řezací na kovy, jejich výroba a využitkování

E.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ing. Karel Ryska. Nástrojová ocel a její kalení. Nástroje řezací na kovy, jejich výroba a využitkování. Část I. Svět a práce, svaz. 4. V Praze 1918. Nákladem České Matice technické. Str. 97.

Spisy a příručky, vydávané Českou Maticí technickou, vyznačují se, pokud z probraných a pročtených knih matičních možno posouditi, opravdovou péčí o správný a čistý jazyk. Referovali jsme před nějakým časem v N. Ř. o Bažantově Stavebné mechanice, a slova uznání, jimiž jsme po zásluze ocenili Bažantovu snahu o bezvadnost řeči, možno opakovati s nevalnou obměnou i o knize Ryskově. Není v ní hrubých omylů tvaroslovných, naopak spisovatel zachovává velmi úzkostně předepsané formy spisovné (skloňuje na př. důsledně pec, do peci, ač v živém jazyce již pevné kořeny zapustilo skloňování pec, pece atd.), všude se jeví snaha dbáti vazeb v spisovném jazyce obvyklých nebo žádoucích (na př. záporového genitivu: je třeba nevkládati snad studeného nástroje do horké peci 38 a j.), záplavě cizích slov, kterou zpracování látky čistě odborné s sebou nutně přináší, snaží se spisovatel čeliti volbou slov českých, snad i tvořením slov nových. Jako Bažant, tak i Ryska v této snaze o správnost leckde přestřeluje, tak zvláště na př. v užívání genitivu; neříkáme věnovati něčemu pozornosti (48), nýbrž pozornost, využitkovati poznatků (4), nýbrž poznatky (ale ovšem využíti, využívati jich) dopustiti (= dovoliti) se v nové češtině rovněž už nespojuje s 2. pádem, nýbrž se 4. (materiál, který dopouští mnohem větších rychlostí řezů 6); vazba »to a to jest po ruce« zní záporně »to není po ruce« a jest tedy zbytečnou strojeností psáti »průřez, kterého snad náhodou není po ruce« (34). Slov cizích, výrazů odborných a názvů technických jest i při snaze spisovatelově o výraz český v knize ovšem dost, a [51]bylo by snad bývalo spisovateli ještě více ke cti, kdyby se byl v případech, kde neběželo o slova odborná a nepřeložitelná, v užívání cizích výrazů ještě více omezoval. Na př. místo produkt (16) možno užíti v mnohých případech slova výrobek, m. kvalita (16 a j.) jakost, m. elongace, kontrakce (18) vytažení (tažnost). stažení (smrštění, smrštivost), m. mikroskopický (19) drobnohledný, m. poměry charakterisované změnou krystalů (19) jevící se, prozrazující se, vyznačující se; m. latentní teplo (20) utajené; m. různé allotropické vidy a modifikace (20) obměny; m. system (25) soustava; m. fixovati stav (38) ustáliti; m. normální průběh (39) správný (proti vadnému); m. udržeti teplotu konstantní (63) stálou, neměnnou; m. deformovati (64) znetvořiti; m. vertikálný, horizontálný (69, správněji vertikální) svislý, vodorovný; m. parallelně (83) souběžně; m. princip (87) zásada; m. absolutně jistý (89) zcela, naprosto jistý; m. kombinace dvou pohybů (91) spojení, sloučení; m. speciální nástroje (94) zvláštní (proti všeobecným) atd. Výrazy a slova česká, jichž spisovatel příručky užívá v různých platnostech odborných, nejsou vždycky bezvadná; některá nejsou dost správně utvořena, na jiných lpí stopa vzoru německého. Se zálibou užívá Ryska slova provoz ve významu blízkém slovu výroba, práce a v souvislosti se slovem provozovati; ale provoz (správněji by bylo ovšem průvoz) nemůže souviseti s žádným jiným slovesem českým leč s provezu (provážím). Jiné takové české slovo jest tavěcí (tavěcí teplota 11, 30 a j.), kdežto by přídavné jméno správně utvořené od slovesa taviti mělo zníti tavicí (jako modlicí, honicí atd.). Ani slovo třidlo, zavedené Preslem, není správně utvořeno; lidová odvozenina slovesa tříti je trdlo, slovo uměle (analogicky) utvořené mělo by zníti tředlo (jako byla stč. tředlí, žena, která třela len), jsou-li »brzděné nákolky« železničních kol (10) k brzdění, měly by spíše slouti »brzdicí n. brzdové«, protože přípona -ěný má význam jiný (dřevěný, měděný a p.); jakýsi odpor pociťujeme také v složenině »bezuhlíkatý«, protože přípona -atý značí zpravidla hojnost toho, co základní podstatné jméno označuje (vlasatý, okatý a p.). Na německý vzor ukazují slova vzduchotěsný (55, luftdicht) m. neprodyšný, rourovod (63, Röhrenleitung) m. potrubí, roury (rouroví?) a často užívané sloveso opracovati a podstatné jméno opracování, kde by snad bez závady bylo možno užíti č. zpracovati, zpracování (na př. materiál, který se nástrojem opracuje 8 a j.). Také není možno slovesa tohoto užívati jako slovesa trvacího, nýbrž by se k tomu musilo vzíti sloveso opětovací, t. j. opracovávati, resp. zpracovávati.

[52]Mluvnických chyb se varuje spisovatel velmi pilně, ač zcela prost jich přece jen není. Je to zase ta nešťastná 3. os. množná sloves na -eti, která proklouzla v nesprávném tvaru našemu autoru několikrát; na př. kterými se rozumí takové pomůcky (5) m. rozumějí; ostatní přimíšeniny nesmí přestoupiti (9) m. nesmějí; stroje jsou dosti silné a připouští (16) m. připouštějí; tato tělíska staví se na mísku (89) m. stavějí, a zase naopak souvisejícím (4) m. souvisícím; za tiskovou chybu chceme pokládati otevřou (55, 64) m. otevrou. Sloveso vyjmu nemá tvary vyjati (38), vyjatý (73) a také ne vyjetí (38) ani vyjmutí (55, 68), nýbrž infinitiv je vyjmouti, part. vyňat, vyňatý a podst. jméno vynětí; také pnutí není tvar správný, nýbrž pětí, ale při jeho nezvyklosti lze se mu vyhnouti buď slovem napětí (s významem perfektivním) anebo napínání, rozpínání (s významem trvacím). Místo odejímati (31) má spis. jazyk tvar odnímati, místo odečítati odčítati. K zájmenu týž jest 2. p. množ. týchž, 3. p. týmž, nikoli téchže (41), těmže atd.; ukazately (87) m. ukazateli jest asi lapsus calami. Slova ocel užívá spisovatel, mluvě o jejích přečetných druzích, velmi často v čísle množném; v živém jazyce je to sice nezvyklé, ale nelze toho vytýkati, jako nevytýkáme chemikům jejich soli a p. Přece však zaráží českého čtenáře, čte-li na př. obě tyto oceli (9, 43); tu by snad bylo možno říci zcela správně a bez újmy smyslu »obojí tato ocel«?

Sloveso kolísati znamená asi totéž co kolébati, a proto není správné psáti, že tvrdost ocelí kolísá (8) m. kolísá se; naproti tomu je velmi často zbytečné zvratné se při podstatných jménech slovesných, na př. chování se oceli za tepla (10), což podporuje tvoření se trhlin (31) a j. Mnohé zvláštnosti nebo odchylky od spisovné prakse má Ryska s Bažantem společné a jsou asi patrně běžné v odborné literatuře technické vůbec; na př. sloveso uvažovati ve tvaru přechodném, na př. jako konečný člen koncentrace jest při tom uvažován čistý karbid uhlíku (25), záliba v příslovci současně, kde jde prostě jen o dva zjevy vedle sebe se vyskytující (užil za přísadu wolframu a současně zvýšil v oceli obsah manganu 10 m. zároveň), záliba v předložce o, kde není na místě (vzduch o tlaku 700—800 mm 63 m. vydaný tlaku), či místo nebo (ocel eutektická či nasycená 25, 38), patřičný m. náležitý (5) a j. Druhdy neznamená kdysi, dříve (jako se to druhdy dělo 92), nýbrž někdy, časem; nezvykle jest užito přídavného jména předešlý ve spojení »předešlé peci« (64) m. výše uvedené, jmenované; násilné jest v češtině predikativní užití participia ve větě »prut naseknut a zlomen za [53]červeného žáru ukáže jemnější zrno než lámán za studena (18) a t. d.

Nejbolavější stránkou naší odborné literatury (o jiných zatím nemluvě) je však ta stránka jazyka, které skoro nelze zachytiti v mluvnicích a která vlastně jest jeho nejpodstatnější vlastností. Je to způsob myšlení, představování, spojování a přenášení představ, to, co je každému jazyku vlastní a čím se liší Čech, mluvící a myslící po svém, od Čecha, který zná bezvadně sice tvary a vazby svého jazyka, ale navykl si vyjadřovati jimi představy a obrazy, nasbírané za své četby cizojazyčné. Je v tom skoro kus rosovské tragiky u našich některých spisovatelů odborných, kteří přes opravdovou snahu o jazykovou správnost, zabíhající často až do zámezí, píší přece jazykem, který nejen že není výrazně český, ale je často i přímo nečeský. Neznalost lidové řeči a dobré literatury na jedné straně, na druhé straně stálý styk s literaturou cizojazyčnou a skoro výhradní jen četba našich novin, které jsou psány snad nejubožejším jazykem pod sluncem, plní pak naši odbornou literaturu výrazy a obraty nečeskými, kterých N. Ř. nestačí ani vytýkati. Tomuto osudu neušla ani kniha Ryskova. Spisovatel píše na př. jak přibývá oceli na tvrdosti (42) m. prostého tvrdosti; šetří se jimi na čase (6) m. ušetří se jimi času (6); aby se předešlo deformaci (49) m. aby se jí zabránilo (neboť předejíti lze někoho n. něco, nikoli něčemu); přístroj sestává ze železné roury (25, 89) m. skládá se; pyrometry spočívají na měření síly světla (79) m. skládají se; doba žíhání závisí od použitého prášku (55) m. na něm, barvy jsou odvislé od doby tepelného působení (79) m. na ní závislé (neboť viseti lze jen na něčem); tu panuje sice větší jednotnost v údajích (78) m. tu jest, tu se jeví a p.; v bezprostřední blízkosti peci jest dmychadlo (93) m. hned vedle, u samé pece. Nečeské jsou výrazy: býti vystaven nárazům (8, 17) m. býti jim vydán, snášeti je; hmota dozná na povrchu největšího zakalení (43), genitiv je tu na místě, ale Čech by řekl prostě, že se hmota na povrchu nejvíce zakalí (pod. 5, 76 a j.); metallografie dává seznati vliv vnitřního složení na vlastnosti kovů (20) m. ukazuje jej, poučuje o něm a p. Nečeské jest časté slovo předehřátý (38, 49, 57) m. již napřed ohřátý; mimořádně (43) m. neobyčejně, přirozeně (24) m. ovšem. Žádný přirozený Čech neřekne, že se železo klassifikuje (= třídí) na základě množství uhlíku (19), nýbrž podle něho, jako neřekne za účelem snazšího opracování (35, 65), nýbrž pro snazší zpracování. Čech rád každému udělá všecko k vůli, pro úplnost snad se naučí říkati po Němcích i k vůli úplnosti (87, 88, [54]90). Že není správné říkati s Němci stále týž (4, 43, 47, 75), kde nejde o zjišťování totožnosti, že neříkáme v posledním případě (53; 81), zvláště když běží jen o dva, nýbrž v tomto, že nedobré je slovo následovně (57), dotyčný (61), celá řada (87), na to (73) m. potom, docíliti (10 a j. často), na to na všechno bylo již v N. Ř. často a opět a opět ukazováno, ale naše řeč zůstala bohužel i v tomto případě jen hlasem volajícího na poušti.

Knihy Ryskovy vyšla prozatím první část; proto jsme nad její jazykovou stránkou prodleli poněkud déle. Spisovatel se vynasnažuje v díle právě vydaném o správnost řeči, seč byl; výčet chyb, který jsme snesli v tomto posudku, bude mu zajisté vodítkem při knize další. A tak také, doufáme, výtky ty přijme.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 2, pp. 50-54

Previous Z. (= Josef Zubatý): Kronika Trojanská

Next Alsasy, Alsasko