Časopis Naše řeč
en cz

Kronika Trojanská

Z. (= Josef Zubatý)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Kronika Trojanská. (Vydána věrně podle prvotisku z r. 1468.) »Spolek faktorů knihtiskáren a písmolijen v Čechách« vydal loni staročeský překlad Trojanské kroniky, již v 13. stol. latinsky napsal Quido de Columna a jež se na dlouhou dobu ve znění původním i v překladech stala velice oblíbenou knihou rozličných krajů evropských. Vydání toto, v nejplnějším významě tohoto slova bibliofilské, jest velmi věrným obrazem tisku, který se klade obyčejně do r. 1468; jest také pořízeno k 450. výročí tohoto tisku, který se pokládá za první tištěnou knihu českou. Vydání nové ve všem napodobí knihu starou, je tištěno typy pořízenými věrně podle písmen svého vzoru, napodobí iniciálky, jež si staří čtenáři do svých exemplářů sami přidělávali, podle zachovaných dvou výtisků Kroniky (zejména podle universitního), z části umění tiskařské doplněno i prací ruční, a kniha je svázána v deskách dřevěných s koženým hřbetem. Je to kniha, která bude skutečnou ozdobou každé knihovny, jež si ji může opatřiti, pravé mistrovské dílo našeho dnešního umění tiskařského: cena její je značná (250 K, dražší vydání 350 K), ale docela pochopitelná zvláště dnes, uvážíme - li, že je tištěna typy a černí zvláště k ní pořízenými, že již hojný počet typů (bylo 99 malých a 32 velikých písmen, mimo iniciálky) ukládal sazeči práci nezvyklou, že byl opatřen nádherný papír, že kniha má 198 listů atd.

Doplňkem samého vydání je přiložený list s ukázkou, jak starší čtenáři si zdobívali červenou barvou veliká písmena černě vytištěná (jako návod čtenářům dnešním, kteří by chtěli učiniti stejně), a mimo to knížečka (Kronika Trojanská. Několik poznámek k no[48]vému jejímu přetisku. V Praze 1918), v níž J. Mrkvička na 22 str. podává krátký výklad o tisku původním i tomto novém. Na konci vydání samého přidány 3 listy s podobnými poznámkami dra A. Dolenského, tištěnými písmem starým. Neslohovým anachronismem zde ovšem jest nový pravopis: staré písmo s novým pravopisem je spojení tak nepřirozené a neslohové, jako když si někdo k starému kroji nasadí moderní skřipec.

O knize vlastní mluviti nebudeme: mohli bychom vyjádřiti jen radost, že něco takového i dnes u nás jest možno. Že kniha původní byla napodobena do nejmenších podrobností, i s chybami tiskovými, je docela správné: opravy by byly porušily celý ráz tohoto krásného vydání. Ale zdá se nám, že pro potřebu, nejen pro pohodlí dnešního čtenáře se mohlo státi více, než se stalo. Snad by nebylo bývalo na škodu, v přidané knížce otisknouti s přepisem všecky typy, jichž bylo užito: mezi čtenáři dnešními snad bude leckterý, který jen s bídou dovede rozluštiti na př. některá veliká písmena nebo spřežky dvou písmen v jedno (jako ro, ra atd.). Čte-li dnešní čtenář na př. na listě 7.:

prawidlo gemuž gmeno Symeonta odobeczne lidu naz
RZekowe pak morskym zmieta (wano =
nim gsuce trudni …

i když dovede již rozluštiti všecky typy, snad nepozná, alespoň ne hned, nezná-li zvyků starých rukopisů a tisků, že má čísti: … od obecného lidu nazváno. Řekové pak morským zmietaním jsúce trudni … A třebas toto vydání není knihou, která by se čítala jako tuctový román, přece zase snad nemá býti pouhou ozdobou knihovny?

A ty tiskové chyby původního vydání! Je jich mnoho, a jsou mezi nimi chyby, na které nestačí vtip filologa, vycvičeného v konjekturální kritice; vždyť i o chyby nevinnější čtenář se časem potkne, jako na př. čte-li Viniemli místo Vmienili (t. j. umienili). Vždyť starý sazeč, který snad ani nebyl Čech, sázel podle rukopisu kdo ví jak psaného, a sazba podle mínění nových vydavatelů ani nebyla opravena před tiskem. Zde měl býti přibrán na pomoc filolog, který by byl podle jiných vydání a podle rukopisů všude našel správné znění textu, jež by se bylo pojalo do přidané knížky: náklad by tím byl vzrostl, ale ne tak velice, aby to bylo znemožnilo podnik i jinak tak nákladný. A vydání by se bylo tak stalo všude čitelným, nejen filologům, ale i čtenáři, který by se probojoval jeho jinými nesnadnostmi.

Přidané poznámky, pocházející od tiskařského odborníka, po[49]dávají některé nové podrobnosti, za které při památce tak vzácné musíme býti vděčni. Čteme tu, jak se mezi tiskem původním otloukly četné typy a musily býti nahrazovány jinými, čteme, jak původní tiskař nedopatřením vypustil celou stránku a nahradil ji přidaným listem 6., vysázeným typy, jimiž jest sázen konec Kroniky. V otázkách, týkajících se původu starého vydání, drží se poznámky mínění dnes u nás obvyklého, že bylo tištěno roku 1468 v Plzni. Neradi čteme na str. 10 větu, že »našimi nepřáteli posud ještě tento rok jest popírán«: vždyť se to přece neděje z pouhého nepřátelství, a mínění téhož byl Dobrovský, jenž přece nebyl nepřítelem naším! Že Kronika byla tištěna v Plzni, soudí se z ozdobného typu na vyplnění prázdného místa, totožného s typem z latinského plzeňského tisku z r. 1476: ale Mrkvička sám správně píše (na str. 13), že tento soud není úplně jistý.

V poznámkách je otištěna také Krameriova předmluva z vydání r. 1790, v níž jest řeč o potřebě, aby náš »slavný národ slovanský příkladem svých horlivých, vlasti milovných otců jazyka svého se ujal, a v rozšiřování a zvelebování jeho ochotným byl pomocníkem«. K tomu přidává p. Mrkvička: »Český jazyk, dík našim spisovatelům a učencům, jest již dokonale přebroušen a vypracován, že možno počítati naši řeč k nejpokročilejším a nejčistším ve světě«; proto prý pohnutky tohoto nového vydání byly jiné, než Krameriovy. O tom by bylo možno mluviti i jinak; a přáli bychom si s Krameriem, aby si naši spisovatelé přece jen ještě brousili jazyk, třebas i na Kronice. O této potřebě svědčí i knížka k novému vydání přidaná. Němec říká Buchdruck, Schriftgiesserei, v knížce věrně podle toho čteme o knihtisku, o knihtiskárnách, o písmolijnách. Kdy se i v takových věcech začneme odněmčovati? Může-li Němec v podobných slovech skládáním míti celý výměr pojmu, o nějž mu jde, musíme a můžeme my všude jíti v jeho šlépějích? Stačí-li Francouz pouhým imprimeur, imprimerie, nedovedli bychom my stačiti pouhým tiskem, tiskárnou atd., musíme míti také část slova, která nám přeloží i německé Buch-? A k tomu se přece netisknou jen knihy, nýbrž i rozličné jiné věci? A nebylo by češtější a pěknější, kdybychom místo německých »písmolijen« měli, jako jsme mívali, slévárny písma nebo písmen? I jiné věci v oné knížce ukazují, jak náš jazyk je vzdálen toho, aby byl již dokonale přebroušen a vypracován: zbytečného »kukání« na př. je v ní dosti (ku svému umění, ku lití písma, ku konci), místo vytisknut raději říkáme vytištěn, nehledíc k některým věcem jiným. Zvláště uráží na str. 6 věta »kniha sama od jejího prvého vytištění v Plzni doznala ještě čtvera vydání«: proč ne svého, anebo ještě lépe bez přivlastňo[50]vacího zájmena? I sloveso »doznala« by bylo lépe nahraditi jinak, na př. dočkala se.

Nové vydání Kroniky Trojanské, jakkoli jsme za ně vděčni, není splněním starého dluhu, jejž máme k této knize, našim předkům tak milé. Potřebujeme vydání, které by bylo založeno na všech rukopisech a na všech starých vydáních a podávalo text všude srozumitelný. Vedle vydání vědeckého jistě by kus staré lásky k tomuto vypravování našlo i vydání lidovější, na př. ve Světové knihovně nebo v akademické Knihovně staročeské: i to by ovšem musilo míti základ vědecký, nesmělo by býti pouhým přepisem některého vydání staršího. Tato vědecká práce bude míti vydatnou pomoc v novém vydání nejstaršího tisku, jež usnadní srovnávání tohoto textu s texty jinými.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 2, pp. 47-50

Previous František Bílý: Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, II.

Next E.: Nástrojová ocel a její kalení. Nástroje řezací na kovy, jejich výroba a využitkování

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1