Časopis Naše řeč
en cz

Počešťování přejatých slov řeckého původu v lékařském prostředí

Běla Poštolková

[Články]

(pdf)

-

S přejatými slovy řeckého původu se v češtině setkáváme nejčastěji jako s termíny různých vědeckých oborů. Některá z nich (jako např. praxe, fráze, fáze, krize aj.) však přešla i do obecného užívání. Samostatnou skupinu tvoří jména vycházející z řeckých jmen na -is. V češtině jsou tato přejatá jména zakončena jednak na -a, jednak na -e. Vzniká otázka, která podoba je správnější u slov z lékařského prostředí vyskytujících se v odborné literatuře v obou podobách, např. patogeneza - patogeneze, epikriza - epikrize.[1]

Nejprve stručně k významu obou uvedených slov: patogenezí rozumíme vývoj choroby, průběh chorobných změn; termínu epikrize se užívá pro konečné rozhodnutí o povaze onemocnění. — Jak nám zachycují podobu těchto slov dnešní slovníky? „Slovník spisovného jazyka českého“ (dále SSJČ) uvádí jen počeštěnou podobu patogeneze; slovo epikrize nezaznamenává vůbec. Nejnovější „Lékařský slovník“ Valachův-Kábrtův (1962) uvádí u obou slov jen podoby na -a. U jiných slov stejného základu má však podoby na -e, jako např. fylogenese, syngenese. Starý „Zdravotní slovník“[2] uvádí podobu epikrisa. V lékařské literatuře najdeme podoby obojí, jak o tom svědčí těchto několik ukázek:

pathogenesa a léčba hypertensí,[3] v epikrise posuzuje,[4] znalosti o lidské blastogenese,[5] znalost vývoje opřená nejen o etilogii, pathogenesu…,[6] objasnila konečně patogenesi,[7] k patogenesi atherosklerosy.[8]

Máme-li posoudit správnost podob s koncovým -a nebo -e u výše uvedených [201]dvou slov, musíme si připomenout nejprve některá slova podobného zakončení užívaná rovněž v lékařském prostředí.

Na -a, tj. se skloňováním podle vzoru „žena“, je zakončena řada obecně lékařských termínů, jako např. anamnéza, diagnóza, prognóza; označení stavů, nemocí ap., jako hypnóza, neuróza, psychóza, tuberkulóza; anatomické výrazy, jako např. epifýza, hypofýza; dále chemické termíny, jako maltóza, sacharóza, a konečně z obecně užívaných přejatých slov např. analýza, syntéza aj. Setkáváme se však (i když v menší míře) i s termíny zakončenými na -e, tj. skloňujícími se podle vzoru „nůše“. Jsou to dnes již zcela vžitá slova jako báze, fáze, fráze, krize, teze, geneze a některá slova od nich utvořená, např. emfáze (důraz), fylogeneze (vývoj druhu), ontogeneze (vývoj jedince), patogeneze aj. U několika málo slov uvádí SSJČ podoby obě: antitéza i antiteze, syntéza i synteze, hypotéza i hypoteze (podobu na -e však hodnotí jako zastaralou).

Zdálo by se tedy, že počeštěná podoba přejatých slov řeckého původu (zakončených v původním jazyce na -osis, -asis, -ysis, -isis) se u většiny slov ustálila s koncovkou -a, u několika málo slov pak s koncovkou -e.

Z dokladů uvedených v „Příručním slovníku jazyka českého“ (dále PS) je však zřejmé, že přejatá slova řeckého původu v původním jazyce zakončená na -is přiřadila se v češtině k oběma vzorům, „žena“ i „nůše“. U některých slov existovaly dubletní tvary: analysa i analyse, anamnesa i anamnese, antithesa i antithese, diastasa i diastase, fthisa i fthise, karyokinesa i karyokinese, metastasa i metastase, organogenesa i organogenese, paracentesa i paracentese, paresa i parese, parthenogenesa i parthenogenese, pathogenesa i pathogenese, prothesa i prothese, synthesa i synthese.

Z těchto příkladů vidíme, že dubletní podoby mají slova se zakončením -asa/-ase, -esa/-ese, -isa/-ise, -ysa/-yse. Jen podobu na -a mají jména se zakončením -osa (prognosa, psychosa, tuberkulosa). Jen s koncovým -e se pak vyskytují jména zakončená na -se s předcházející souhláskou (sepse, skepse aj.). Přejatá slova zakončená v původním jazyce na -xis mají v češtině v převážné většině koncovku -e: parataxe, syntaxe (dnes už jen syntax), hypotaxe, reotaxe, flexe, reflexe, anexe, praxe ap. Jen výjimečně nacházíme u nich ustálenou podobu na -a (paralaxa). Na -ze s předcházející dlouhou samohláskou končí podle PS dvě slova (fáze, fráze) a jejich odvozeniny (metafáze, emfáze, parafráze). Na -za s předcházející dlouhou samohláskou jsou doložena slova póza, próza, protéza, maltáza.

[202]Rozbor materiálu z PS dovoluje tyto závěry:

1. Koncovku -a mají v PS slova zakončená na:

2. Koncové -e se vyskytuje u slov zakončených na:

3. Zakončení na -a i -e nacházíme u slov na:

-osa

souhl. + -se

-asa/-ase

-óza

 

-esa/-ese

-éza

 

-isa/-ise

 

 

-ysa/-yse

 

 

-axa/-axe

 

 

-áza/-áze

Po úpravách provedených novými Pravidly českého pravopisu (z r. 1957) se tento obraz změnil takto:

1. Jen -a, s dlouhou předcházející samohláskou, mají slova zakončená na:

2. Jen -e, s krátkou předcházející samohláskou, mají slova zakončená na:

3. Buď koncovku -a, nebo -e mají slova zakončená na:

-óza (póza, próza, prognóza, apoteóza, neuróza)

-ize (krize, enklize, proklize)[9]

-áze (fáze, fráze, báze, extáze, emfáze)[10]

 

-ýza (paralýza, analýza, hypofýza)

souhl. + -e (sepse, skepse)

-áza (metastáza, venostáza, laktáza, sacharáza)

 

 

-xe (parataxe, hypotaxe, flexe, reflexe)

-eze (teze, geneze, exegeze, hereze, antiteze, synteze, metateze)

 

 

-éza (syntéza, hypotéza, antitéza, paréza, anamnéza)

Dvojí zakončení u třetí skupiny, na -a i na -e, se shoduje se stavem zjištěným v PS. Také tam byly doloženy dva typy zakončení (na -esa i -ese a na -asa i -ase). K rozlišení však došlo u slov se zakončením na -isa/-ise a -ysa/-yse. První skupina, v PS s dubletním zakončením -isa/-ise, má v počeštěné podobě jednotné zakončení -ize (podle vzoru „nůše“), druhá skupina, se zakončením -ysa/-yse, má v počeštěné podobě jednotné zakončení -ýza (podlevzoru „žena“).

Srovnáme-li nyní jednotlivé skupiny, neujde nám skutečnost, že jména s koncovým -a mají předcházející samohlásku dlouhou (prognóza, analýza, ale také anamnéza, paréza, maltáza), kdežto jména zakončená na -e samohlásku krátkou (krize, enklize). Tendence k dlouhé samohlásce při zakončení -óza, -ýza, -éza, -áza a ke krátké samohlásce při zakončení -eze, -ize se uplatňuje i u dubletních podob vyskytujících se u téhož slova (srov. antitéza - antiteze, [203]syntéza - synteze, hypotéza - hypoteze). Narušena je však u typu slov na -aze/-áza, kde se vyskytuje u zcela vžitých slov zakončených na -e délka předchozí samohlásky, jako např. báze, fáze, fráze, extáze, emfáze, parafráze ap.

Posoudíme-li z hlediska zjištěných skutečností podobu výchozích slov patogeneze a epikrize, dojdeme k těmto závěrům:

U slova patogeneze délku v předcházející slabice doloženu nemáme; toto slovo se nezařazuje k velké skupině slov zakončených na -óza, -ýza, -éza, -áza. Přesto se však v lékařské literatuře i v mluvených projevech podoba na -a vyskytuje často. Nalezneme ji nejen u slov odvozených, jako např. blastogeneza, ontogeneza, organogeneza, patogeneza, syngeneza, ale i u slova základního (srov. např. nadpis jedné práce „O genese kolapsových stavů“).[11] Nemůžeme proto tuto podobu zcela zavrhnout; přiřazuje se k řadě jiných lékařských termínů na -a a užívá, se jí dosud. Z hlediska jazykového systému dáváme ovšem přednost podobě s koncovým -e, která je v souhlase se zjištěnou pravidelností v kvantitě předposlední slabiky (střídání -éza/-eze) a v převažující dlouhé předposlední slabice u typů paréza, protéza, anamnéza. Podobu patogeneza považujeme tedy za variantu (užívanou zvláště starší generací lékařů) základní podoby termínu patogeneze.

U slov skupiny, do níž náleží naše slovo epikrize, se nikde nesetkáváme s podobou na -a (např. enklize, proklize, heteroklize, hypokrize; vžitá je také pouze podoba krize). Ve shodě s tím proto doporučujeme užívat jen podoby epikrize.


[1] Pro rozbor užíváme materiálu z retrográdního slovníku Ústavu pro jazyk český.

[2] Zdravotní slovník, 2. vyd., nákladem J. Otty v Praze 1900.

[3] Cor pulmonale a některé jiné problémy kardiologické, Praha 1950, s. 177.

[4] Tamtéž, s. 186.

[5] K. Mazanec, Blastogenesa člověka, Praha 1953, s. 5.

[6] Z. Mysliveček a kol., Speciální psychiatrie, Praha 1956, s. 531.

[7] B. Prusík, Z. Reiniš a kol., Nemoci končetinových cév v klinické praxi, Praha 1959, s. 7.

[8] Tamtéž, s. 173.

[9] Výjimkou je dubleta ftize / ftiza, ale podobu na -ize podporuje celá řada slov neřeckého původu na -ize, např. vize, televize, revize aj.

[10] Pravidla uvádějí podoby anabaze, hypostaze; podle slov stejného základu bychom čekali i u těchto slov předposlední slabiku dlouhou.

[11] Srov. práci citovanou v pozn. 3, s. 162.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 4, s. 200-203

Předchozí Anna Jirsová, Hana Prouzová, Naďa Svozilová: Poznámky k mluvě mládeže

Následující Josef Hrbáček: Posunutí podřadicí spojky dovnitř vedlejší věty

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1