Posunutí podřadicí spojky dovnitř vedlejší věty

Josef Hrbáček

[Články]

(pdf)

-

Posunutí podřadicí spojky dovnitř vedlejší věty se vyskytuje u spojek že (jak) a aby uvozujících vedlejší věty obsahové, a to dosti hojně v jazyce starším, méně často v jazyce dnešním. Četné doklady nacházíme v jazyce autorů minulého století, počítaje v to kritické realisty, kteří tvořili ještě na počátku 20. stol.

Ona myslila Madla, že je to flétna a vy že jste muzikant (B. Němcová). Jemnostpán ale, pravili, že hned odjel do vojny a po čtyřech letech že se navrátil se mnou (K. H. Mácha). Opakujeme přání, aby spisek podobný byl také ještě vydán na uctění písně Hej Slované a k němu aby přispěli vynikající pamětníci desítiletí minulých (J. Neruda). … pan farář jim vypravoval, že již podle starého katechismu učiti se nebudou, nyní že je zavedena zákonem knížka nová (T. Nováková). Toho večera se všude svítilo déle a v každé sednici vypravovali si jenom o Šourkovi, že šel jako zmrzlík a spoutané ruce že strkal pod kabát (K. V. Rais). Představoval jsem si, jak ta liška v Hůře pobíhá lesem a dítě jak jí leží na zádech (K. V. Rais). Už nejednou na to myslel, aby ze srubu matčina nějakého „tchoře“ odnesl a za stržené u žida peníze aby si tajně ručnici koupil (A. Jirásek).

Posunutí podřadicí spojky dovnitř věty bylo běžné i v jazyce starém:

Vidí mi se slušněji, poněvadž jse taková věc mne dotýče, abych já to vznesl na biskupa Římského a on aby jej duchovní a časnau pokutau pokutoval (Hájkova kronika).

V jazyce současném je případů posunutí spojky méně a zdá se, že postupem času tento způsob kladení spojky ustupuje. Z jazyka literatury meziválečné můžeme uvést např. tyto doklady:

V poledne bylo přísně dbáno, aby vše bylo na svém místě … a polévka aby byla přinesena na stůl náležitě horká (I. Olbracht). A Jíra se díval k měsíci a propukl v hlasitý nářek; že už to nevydrží, že má zlou kozu … a že soused Tomeš má samé štěstí a chalupník Matějka že si dokonce krmí prase a jen on, Jíra, že je opuštěn od pánaboha, který mu udělil peklo na zemi (K. Čapek).

Z dnešního jazyka je dokladů jen velmi málo:

Užuž se zdá, že si porozumějí a jeden druhého že vykoupí (Literární noviny, 1964). — To nám ukazuje jasně, že složky toponomastiky musí být vyváženy, každá jednostrannost že je natrvalo nemožná (Vl. Šmilauer).

[205]Pravidla českého pravopisu z r. 1957 ovšem pamatují i na tyto řídké případy a uvádějí poučku (s. 85, § 212), že čárka se klade na začátek vedlejší věty, nikoli před spojovací výraz, a k ilustraci poučky podávají dva příklady, vytvořené, jak se zdá, ad hoc, ale zajisté možné: Varoval ho, na náhodu aby nespoléhal. Četl jsem, na horách že napadla spousta nového sněhu.

Z uvedených dokladů jasně vyplývá, že posunutí spojky se vyskytuje nejčastěji v tzv. několikanásobné vedlejší větě, a to nikoli u první větné složky, nýbrž zpravidla u druhé nebo některé další složky.[1] Méně často se posunutí vyskytuje již u první složky nebo u všech složek:

A teď jdi hezky domů, Tondíčku, a řekni mámě, kafe aby mi nechala, že se jdu podívat jen k pasece (I. Olbracht). A tu ještě Šmatlánka neustále bědovala, jabka že se zase dost neurodila, kráva i koza málo že dávají, obilí že neplatí (T. Nováková). … vášnivě dokazovali, oni, policie, že jsou také proletáři, uniforma že nechrání jejich rodiny před bídou (I. Olbracht).

A konečně, jak ukazují už příklady citované z Pravidel, může být spojka posunuta z prvního místa i ve vedlejší větě jednoduché; těchto případů je však mnohem méně:

Plíhalka, vyplakavši se, kdekteré sousedce jásavě pověděla, mladý, hezký Šmatlán že bude jejím druhým mužem (T. Nováková). Bína o něm říkal, ten že provodí jej životem až k tmavému hrobu (K. V. Rais).

Je nyní otázka, za jakých okolností a proč k posunutí spojky dochází: 1. Posunutí spojky je ve vedlejší větě zřejmě využito k výraznějšímu aktuálnímu členění výpovědi na východisko (základ) a jádro; posunutím spojky mezi východisko a jádro se obě základní části výpovědi od sebe zřetelně oddělí. 2. Posunutím podřadicí spojky se dosáhne těsnějšího a plynulejšího spojení mezi souřadně spojenými větami. Stojí-li podřadicí spojka na začátku každé větné složky několikanásobné vedlejší věty, jsou tyto složky podřadicí spojkou od sebe odděleny a tím zřetelně v rámci několikanásobné vedlejší věty vymezeny. Výsledkem posunutí spojky je, že spojka ztrácí funkci označovat hranici věty (tj. funkci větně delimitační) a větné složky několikanásobné věty na sebe plynule a těsně navazují. 3. V některých případech, zvláště když je spojka posunuta u všech větných složek, i u první, je posunutí prostředkem jistého vytčení východiska výpovědi. (Viz citované doklady.) — Posunutí spojky má [206]tedy nepochybně svou funkci v aktuálním členění výpovědi. U prostředku mluvnického (syntaktického), jímž podřadicí spojky jsou, se nelze neptat, nemá-li posunutí spojky rovněž funkci mluvnickou.

Okolnost, že se posouvají pouze obsahové spojky že (jak) a aby, a to většinou ve větách předmětných, mohla by vést k domněnce, že jde o jev v podstatě syntaktický, souvisící v obsahových větách s vázaností obsahových spojek na určité sloveso závislé věty jako nositele mluvnických významů přísudku.[2] Spojka se nemůže posouvat jinak než směrem k určitému slovesu závislé věty. Nemůže stát ve větě dále než přísudkové sloveso. Spojka aby je těsněji spjata se slovesem ve tvaru minulého nebo trpného příčestí již tím, že je zároveň součástí kondicionálu. Snad proto se posunutí u spojky aby vyskytuje někdy i mimo obsahové věty: … nesměl sebou hnout, aby se jehla nevyvlékla a lékař aby nemusel znova zavádět vpich (M. Pujmanová).

Syntaktickému výkladu posunutí spojky je však na překážku to, že posunutí se nevyskytuje u všech druhů obsahových vět. Ze shromážděného materiálu nebylo nesnadné zjistit (a citované příklady to také ukazují), že posouvání spojky se týká kromě výjimečných případů jen vedlejších vět obsahových, které tvoří tzv. nepřímou řeč. Nepřímá řeč se svou mluvnickou formou zcela shoduje s jinými vedlejšími obsahovými větami. Na nepřímou řeč ukazuje jen to, že ve větě řídící (uvozovací) bývají slovesa s významem mluvení, která uvozují též přímou řeč, nebo slovesa, která uvozují vnitřní monolog. Zdá se, že posunutí spojky v nepřímé řeči mělo tendenci stát se příznakem nepřímé řeči,[3] ale tento příznak se plně nerozvinul. Příznivější okolnosti k jeho rozšíření byly pouze u obsahové věty několikanásobné, protože tam opakování spojky u jednotlivých větných složek umožňuje její dvojí využití. Spojka na začátku několikanásobné vedlejší věty je syntaktickým prostředkem větného spojení věty řídící a závislé, kdežto dalších spojek, tj. mezi jednotlivými složkami, může být využito i jinak, např. jako signálu nepřímého reprodukování výpovědi mající charakter proneseného nebo myšleného projevu. Tam, kde je spojka zatížena plně syntakticky, není situace příznivá pro to, aby spojka pozbyla funkce delimitační, rozhraničující. V nečetných případech, kdy spojka je posunuta i u jednoduché závislé věty, jde vesměs o věty mající zcela zřetelný charakter [207]nepřímé řeči, kde hranice mezi uvozovací větou a nepřímou řečí je signalizována uvozovacím slovesem s významem mluvení, které těsně předchází před vedlejší větou.

Spojkou že je možno též naznačit nepřímo reprodukovaný projev s nevyjádřeným uvozovacím slovesem v řeči přímé: A to byste nevěřil, pane soudce: ten Pudil (řekl) že ne, a že nepůjde ani za nic (K. Čapek). Elipsa uvozovacího výrazu se tu aktuálně nepociťuje a takřka vůbec se již nepociťuje, má-li věta citový ráz. Např. v zvolací větě tázací „Cože“, křikl, „můj rozsudek že je nezákonný?“ (K. Čapek) přestává mít slovo že charakter spojky a stává se signálem vyjádření cizího mínění. Proto se i snáze poddává potřebám aktuálního členění výpovědi.

Uvedený výklad, že posunutí spojky je příznakem nepřímo reprodukované výpovědi, podporuje snad i okolnost, že mimo obsahové věty předmětné se posunutí vyskytuje v obsahových větách podmětných, ale pouze tam, kde uvozovací věta má význam modální a kde tedy posunutí spojky svou funkcí vyjadřovat jakousi zprostředkovanost tento význam podporuje. Vedle dokladu citovaného z Literárních novin srov. např. ještě: Bylo tedy zřejmé, že předsednictvo musilo ustoupit a řečník že bude mluvit dál (I. Olbracht). V takovém případě se posunutí spojky může projevit dokonce i ve větě neobsahové: Se sousedkami se mnoho nepřátelila, zřejmě proto, že byl její muž gážista a byt že měli jen pro sebe (I. Olbracht).

Je nyní otázka, proč jazyk tohoto prostředku, který byl zřejmě funkčně zatížen, využívá dnes v tak omezené míře. Je to nepochybně proto, že obsahové spojky stejně jako jiné podřadicí spojky musí plnit především svou základní, syntaktickou funkci, spojovat řídící věty s větami závislými. A tuto funkci plní nejlépe, stojí-li na počátku závislé věty. Proto lze dnes opravdu stěží najít doklad na posunutí spojky v jednoduché vedlejší větě a též ve starším jazyce jsou takové případy dost řídké. Ani v několikanásobné větě vyjadřující nepřímou řeč se tento vyjadřovací způsob nemohl z různých příčin, jejichž objasnění by vyžadovalo zevrubnější analýzy několikanásobných vedlejších vět, plně rozvinout. Jednou z příčin, proč se nerozvinul, je jistě to, že větné složky několikanásobné věty je třeba za určitých okolností od sebe oddělit přímým vztažením složek k řídícímu výrazu, a to z důvodů významových, nebo proto, aby se dal jasný výraz několikanásobnosti vedlejší věty. Aby jednotlivé složky několikanásobné vedlejší věty byly od sebe zřetelně odděleny, opakuje se podřadicí spojka na začátku každé větné složky. Potřeba oddělit větné složky několikanásobné věty a naznačit jejich přímou závislost na řídící větě zatlačila do pozadí tendenci vyznačovat nepřímo reprodukovaný projev posunutím spojky. [208]Nemohlo-li se posunutí spojky z uvedených důvodů stát obecným příznakem nepřímo reprodukovaného projevu, převládá tendence, aby podřadicí spojka plnila svou základní, syntaktickou funkci a označovala začátek závislé věty.[4]

---

[1] Několikanásobná vedlejší věta je složena ze dvou nebo několika stejnorodých vedlejších vět, které tvoří její složky. Tyto složky mají formu vedlejších vět, ale ve struktuře podřadného souvětí vystupují jako jeden syntaktický celek. Větší či menší významová těsnost složek tohoto celku se projevuje v užití spojovacích výrazů. Kde jsou složky těsněji významově spojeny, nemusí se opakovat podřadicí spojka na začátku větné složky: … pověděli mu, že vedlejší statek býval Kučerů, teď že změnil jméno, ale zůstal v rodě, a také, že… (T. Nováková).

[2] V některých jazycích, např. v latině, se formální sepětí spojek s přísudkovým slovesem vedlejší věty projevuje zčásti v užití slovesného způsobu (některé spojky vyžadují konjunktiv).

[3] Srov. J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, s. 183.

[4] Posunutí spojky když (než) z prvního místa ve vedlejší větě je zpravidla jiné povahy než posunutí obsahových spojek, a proto se o něm v tomto příspěvku nezmiňujeme. O tom viz Fr. Trávníček, Mluvnice spis. češtiny II, s. 881n.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 4, s. 204-208

Předchozí Běla Poštolková: Počešťování přejatých slov řeckého původu v lékařském prostředí

Následující Slavomír Utěšený: Vlastní jména osob a zvířat u Čechů na jihu rumunského Banátu