Pneumatika, nebo obruč, duše, nebo snad vzdušnice?

Karel Sochor

[Drobnosti]

(pdf)

-

Pneumatika je důležitou součástí aut, motocyklů, skútrů i jízdních kol, a přece nejsou všichni zajedno, jak ji nazývat. V knihách, časopisech, ve vyhláškách, ve výrobních a obchodních tiskopisech se stále pro pneumatiku a její části vyskytují různé názvy. Nejde tu o rozpaky, spíše o snahu vyjádřit se bez cizího slova pneumatika, u některých jednotlivců o nedopatření, že i v písemných projevech užívají slangových slov. A tak se setkáváme na jedné straně s výrazy jako obruč, vzduchová obruč, pneumatická obruč, gumová obruč, pryžová obruč, automobilová nebo motocyklová obruč, na druhé straně se slangovými výrazy pneu a dokonce pneuplášť. Zkrácené slovo pneu je oblíbené v běžné řeči, ale stále je pociťujeme jako slovo nespisovné.

Podobná situace, třebaže jednodušší, je u slova duše, máme-li na mysli vložku, která se vkládá do pláště pneumatiky a hustí vzduchem. I zde se někteří již před mnoha lety rozhodli nahradit termín duše slovem vzdušnice. Je otázka, zda byl jejich postup vhodný. Slovo vzdušnice je sice utvořeno správně, ale významově je již obsazeno. Podle PS vzdušnice je ‚dýchací trubice u hmyzu‘ a dále v technickém názvosloví je to ‚prostor, v němž se dělníci při kesonových pracích přizpůsobují zvýšenému tlaku‘. V motoristických příručkách a v časopisech se však mnohem častěji vyskytuje termín duše a také v hovoru je to název běžný; jako protějšek k jazykově nežádoucímu výrazu pneuplášť vzniklo stejně nesprávné slovo pneuduše. Námitky, že duše je výraz, který se nehodí do technického názvosloví, nejsou správné. Vždyť jde o slovo vžité, od počátku cyklistiky a motorismu užívané. Kromě toho slovo duše je běžné pro označení vnitřní části nějakého předmětu. Mluvíme o duši bezu, o duši lana, je známa rybí duše, tj. měchýř u ryb. Také uvnitř houslí je součást nazvaná duše.

Názvoslovná neustálenost v odborných textech, která se projevuje u výrazů pro pneumatiku, podává svědectví, jak mohou být neuvážené zásahy do vžitých názvů škodlivé. Slovo pneumatika se vyskytuje v češtině od konce minulého století. Je původu řeckého, pneuma znamená v řečtině ‚vzduch‘; v češtině máme ještě další slova od tohoto slova odvozená, např. hojně frekventované přídavné jméno pneumatický. Stejně dlouho jako slovo pneumatika žije v našem jazyce termín duše jako označení její součásti. V Ottově Slovníku naučném v hesle velociped se dočítáme: „Vložka do gumového pláště pneumatiky zove se duše.“ Již v počátcích se u pneumatiky vy[192]skytl návrh na pojmenování nákolnice, tj. to, co je na kole, ale ten brzy zapadl v zapomenutí. V různých obdobích se nabízel i výraz obruč při srovnání s koly opatřenými u obyčejných vozů obručemi. Uplatňoval se tu i vliv němčiny. Ale je přece jen značný rozdíl mezi obručemi u žebřiňáku a auta. Proto bylo nutno mluvit o vzduchové obruči nebo o pneumatické obruči, popř. o pryžové obruči na rozdíl od železných obručí u obyčejných kol. Přívrženci obruče měli sice dobrou vůli zbavit se cizího slova pneumatika, ale jejich řešení nebylo šťastné již proto, že místo názvu jednoslovného zaváděli termín dvouslovný.

V zájmu názvoslovné ustálenosti doporučujeme hovořit a psát o pneumatikách a rozeznávat plášť pneumatiky a duši pneumatiky. Tím se zachovají v odborném názvosloví i v běžné řeči vžité názvy, které budou i nadále dobře sloužit. Další rozlišení je obvyklé jednak podle dopravních prostředků jednak podle velikosti. Rozeznávají se pneumatiky automobilové, motocyklové, letecké, traktorové a pro jízdní kola. Názvem bezdušové pneumatiky se označují pneumatiky, které se již neopatřují duší a hustí se vzduchem přímo. Výrobci a opraváři rozeznávají u pláště pneumatiky běhoun, bočnici, nárazník, patku a karkasu. Všechny tyto názvy uvádí i státní norma Úřadu pro normalizaci a měření, a to ČSN 64 001, která právě vyšla. Její názvosloví je kolektivně dohodnuté, propracované a jistě přispěje k ustálení jednotlivých termínů, a tedy také k závaznému užívání slov pneumatika, plášť pneumatiky a duše pneumatiky.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 3, s. 191-192

Předchozí Emanuel Michálek: Mladí ležáci — staří žebráci

Následující Anna Jirsová, Hana Prouzová, Naďa Svozilová: Poznámky k mluvě mládeže