Komediální talent, či komedijní talent?

Emanuel Michálek

[Články]

(pdf)

-

V posledních letech setkáváme se v našem tisku i v odborné literatuře s přídavným jménem komediální a se slovy z něho odvozenými komediálně a komediálnost. Tak čteme o komediální rutině herců, o komediálním talentu autorově (Rudé právo), o komediálně živém slohu her Ostrovského (Zemědělské noviny) nebo o napětí mezi komediálností a tragikou (Literární noviny). Přídavné jméno komediální (a obdobně to platí o jeho odvozeninách) znamená v takovýchto případech asi tolik jako ‚vztahující se, mající vztah ke komedii, patřící ke komedii, popřípadě hodící se pro komedii‘. Dosavadní slovníky shrnující současnou slovní zásobu spisovného jazyka tato slova nezaznamenávají.[1] A nutno přiznat, že na leckterého čtenáře působí uvedené výrazy dost nezvykle. Obvyklejší je v podobných případech přídavné jméno komedijní, které „Slovník spisovného jazyka českého“ zaznamenává, podobně jako jeho odvozeniny komedijně, komedijnost (ty označuje jako řídké). Často se užívá v témž významu i přídavného jména komický; mluví se o komických hercích, komickém autoru, podobně jako čteme o tragickém herectví apod.[2] Protože se slovo komediální i jeho odvozeniny objevují v poslední době stále častěji, považujeme za vhodné probrat je v širší souvislosti.

Všimněme si nejprve, jak se tvoří odvozeniny u některých přejatých slov významově souřadných s podstatným jménem komedie a stejně zakončených (na -ie), jako jsou např. parodie, tragédie, travestie. Shledáváme zde typ parodický (např. parodická fraška), tragický (např. tragická zpěvohra), někdy pak se přídavná jména netvoří, jako k slovu travestie. Nemá zde tedy typ komediální ani komedijní přímou oporu.

[89]Přihlédneme-li k formální (slovotvorné) stránce obou slov, zjistíme, že přídavných jmen typu komediální je v našem jazyce poměrně dost.[3] Bereme v úvahu ovšem jen případy, k nimž je v češtině doloženo podstatné jméno stejného typu jako komedie, tedy např. koloniální (ke kolonie), bakteriální (k baktérie), bestiální (k bestie jako symbolu nelidské, bezohledné dravosti, krutosti). Značná část přídavných jmen tohoto typu nejsou slova běžné slovní zásoby. Poměrně mnoho jich je součástí odborných názvů, např. lékařských (arteriální, petechiální), geologických (faciální), církevních (parochiální, eparchiální), historických (kuriální, guberniální) apod. Odborný ráz má i přídavné jméno kategoriální, užívané např. ve filosofii, v jazykovědě i v jiných vědních oborech. Jiná přídavná jména tohoto typu nejsou součástí terminologických sousloví, ale jsou nějak omezena, některá jsou poněkud zastaralá (např. feriální) nebo vůbec řídká, neběžná (liliální — k lilie u Zeyera, dále také periferiální, uniální). Vedle nich však existují běžnější synonyma jinak tvořená, srov. liliový, periferní, unijní apod.

Situace v mnohém obdobná je i u přídavných jmen podob komedijní (tvořených ke jménům na -ie). I zde jsou zastoupena slova vcelku neutrální, jako fantazijní, galerijní, misijní, prérijní, režijní, unijní. Vedle toho jsou zde ovšem i výrazy řidší nebo řídké: pašijní (u Nerudy, vedle běžného pašijový), mysterijní (vedle častějšího mysteriózní), periferijní (u Basse, vedle periferní) apod. Synonyma mají někdy vedle sebe ovšem i přídavná jména docela obvyklá, tak je vedle galerijní i galeriový, vedle prérijní i prériový. Ve srovnání s typem předchozím je zde méně odborných názvů a také poměrně méně slov řídkých, neobvyklých.

Jaké závěry můžeme z toho vyvodit pro poměr typů komedijní, komediální? Především zjišťujeme, že jde o slova doložená v hojnější míře až z poslední doby. Zejména typ komediální (a jeho odvozeniny) začal se ve větší míře objevovat, jak se zdá, teprve před několika lety. Vyskytuje se převážně v odborném kontextu, v literárně kritických úvahách a v posudcích. Velká část slov obdobně tvořených má terminologický charakter. A v této skutečnosti je právě možno hledat motivy, které vedly k volbě daného způsobu tvoření: přídavná jména zakončená na -iální již svou blízkostí k latinským typům se dobře hodí pro [90]terminologická spojení a pro používání v odborném kontextu.[4] Potřeba přídavných jmen v textu odborné povahy je přitom značná.[5] V našem případě má jazyk k dispozici přídavná jména komický, komedijní a komediální. První z nich je nejběžnější, ale má hodnotící povahu, je příliš spojeno s významem ‚směšný, žertovný, veselý‘, a není ani v přímém vztahu k slovu komedie. Proto se hledají, zvláště v projevech odbornějšího rázu, jiné možnosti. Soudíme, že na budoucí vývoj typů komedijní, komediální bude mít vliv i okolnost, do jaké míry se zde ukáže naléhavá potřeba odborného pojmenování odlišného od běžné slovní zásoby. Této potřebě přídavné jméno komediální patrně lépe vyhovuje než typy jiné, neboť v odborném vyjadřování tento typ tvoření převládá nad přídavnými jmény na -ijní.

---

[1] Nejsou uvedena v Příručním slovníku (příslušný svazek vyšel v letech 1937—38), ani v I. svazku Slovníku spisovného jazyka českého.

[2] Srov. např. J. Boček, O komedii, Praha 1964, s. 9, 17, 76 aj.; ovšem ve spojení komický autor, herec proniká nevhodně i běžný význam slova komický ‚směšný‘. Jednoznačnější je proto v obdobných kontextech přídavné jméno komediální, srov. např. s. 13, 15.

[3] Tento typ souvisí s latinskými přídavnými jmény typu curialis. Naproti tomu komedijní lze srovnávat spíše s ruským typem комедийный. Obdobné dvojice se najdou i u slov na -eum, -ium: muzejní - muzeální, gymnasijní - gymnasiální.

[4] O latinské složce odborného názvosloví srov. K Sochor, Příručka o českém odborném názvosloví, Praha 1955, 28n.

[5] Srov. typy hodnotní zákon výroby zboží, zbožní výroba, fyz. gravitační pole, hut. nístějová stěna apod. J. Horecký zjišťuje v terminologii tendenci k sdruženým pojmenováním se shodným přívlastkem a vysvětluje ji menší ustáleností sousloví tvořených přívlastkem neshodným, srov. Základy slovenskej terminológie, Bratislava 1956, s. 123.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 2, s. 88-90

Předchozí Ivan Lutterer: Psychologie pojmenování a tzv. přezdívková jména místní

Následující Alexandr Stich: Český jazyk ve sborníku „Československé přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii“