Věty vyjadřující postupné rozvíjení děje

Leonid I. Rojzenzon (Samarkand)

[Články]

(pdf)

-

V ruštině, ukrajinštině a v některých jiných slovanských jazycích se vytvořil zvláštní typ časového souvětí, který byl ukrajinským jazykovědcem I. H. Čerednyčeňkem velmi vhodně nazván predloženija postepennosti (věty vyjadřující postupnost). Jde o takové souvětí, v němž děj vedlejší věty probíhá paralelně, současně s dějem věty řídící, a přitom se oba děje rozvíjejí postupně, narůstají nebo jich ubývá. Velice plasticky se tak vystihuje rozvíjení dějů, jejich dynamika. Např. Po mere togo kak u Chmary razvjazyvalsja jazyk, Aleksej terjal k nemu doverije (Čím více se Chmarovi rozvazoval jazyk, tím více ztrácel Alexej k němu důvěru. — Ažajev, Daleko od Moskvy). — Po mere togo kak Spartak Galustjan s naprjaženno-surovym licom dokladyval obstojatel’stva dela, v zale stanovilos’ vse šumneje, trevožneje (Jak Spartak Galusťan s napjatě tvrdou tváří referoval o věci, vzrůstal v sále postupně šum a zmatek. — J. Trifonov, Studenti).

Někteří jazykovědci nepokládají taková souvětí za časová. Tak např. V. M. Nikitin a St. Žaža je řadí k souvětím srovnávacím,[1] akademická „Mluvnice ruského jazyka“ a ukrajinský syntaktik O. J. Veržbyćkyj zjišťují, že jde konfrontaci dějů, a tedy o vztah patřící do širšího rámce vztahu odporovacího.[2] Jiní jazykovědci určují sice tato souvětí jako časová, ale vztah obou dějů hodnotí odlišně: I. H. Čerednyčenko je počítá k souvětí s následností vedlejšího děje, M. Michajlov naopak pokládá děj věty vedlejší za předčasný.[3] Správně [258]postupují Belošapkovová a Buninová, které zařazují tato souvětí k časovým souvětím s ději současnými.[4] Jde zde o současný průběh dvou dějů. K tomuto základnímu vztahu se ovšem většinou přidružuje i význam konfrontace, popř. srovnání těchto dějů. Na základní vztah časový se může navrstvit i vztah jiný, např. příčinný.

Spojkový výraz po mere togo kak objevuje se v ruštině poměrně pozdě — až na konci 17. století. Mnohem pozdější je ukrajinský spojkový výraz v miru toho jak; je to prostředek dosud řídký a užívá se ho jen v jazyce knižním. Lidová mluva jej nezná. Ostatně i v ruštině je to prostředek užívaný jen v jazyce spisovném. V běloruštině existuje sice obdobný spojkový výraz pa mery taho jak, ale je rovněž velice řídký.[5] Běžně se místo něho užívá souvětí s dvojitou spojkou čym - tym, např. Čym bol’š ja žyvu, tym bol’š ja pačuvaju, što zatrymlivacca tam na douhi čas ne chopic sil (Čím déle žiji, tím více cítím, že mi nestačí síly, abych se tam zdržel dlouhou dobu — J. Kolas). Souvětí tohoto typu je v slovanských jazycích velice rozšířeno; má je ovšem i ukrajinština (čym - tym) a ruština (čem - tem), např. Čym bil’še sluchaju tebe, Hajdaju, vse bil’še perekonujus’, ščo baltijec’ pravdu prynis nam z centru (Čím déle tě poslouchám, Hajdaji, tím více se přesvědčuji, že Baltijec nám přinesl z centra pravdu — O. Kornejčuk). — A koster uže potuchal… I čem skoreje dogoral ogon’, tem vidneje stanovilas’ lunnaja noč’ (Ale hranice už pohasínala… Čím rychleji oheň dohoříval, tím zřejmější byla měsíčná noc — A. Čechov). Jsou velmi stará. Vyjadřují především srovnání (zejména srovnání ve významu směrovém), ale v jistém kontextu vyjadřují i postupné rozvíjení dvou současných dějů.

V jazyce staročeském ani v jazyce novočeském se speciální spojkové výrazy vyjadřující postupné rozvíjení dějů nevyvinuly. Tento význam se v češtině vyjadřuje několika způsoby. Především se tu užívá souvětí s dvojitým spojovacím výrazem čím - tím, např. Z počátku bral se chutě dovrchu, ale čím výše vystupoval, tím více kle[259]sal na mysli (Sv. Čech). — Čím více se stmívalo, tím jasněji svítily rudé ohníčky cigaret (J. Marek). Někdy se tak překládají i ruská souvětí se spojovacím výrazem po mere togo kak. Např. souvětí Deti otnosilis’ k nemu s nemen’šim ravnodušijem, no po mere togo kak oni rosli, rosla i ich privjazannosť k otcu je přeloženo Děti se k němu chovaly se stejnou lhostejností, ale čím byly větší, tím více rostla jejich příchylnost k otci (M. Šolochov, Tichý Don).

Časté je v češtině i souvětí se spojkou jak (naproti tomu spojky když se zde nikdy neužívá), např. Jak postupovali dál, našli jich více (Bernášková). — Jak běžel, cítil, že kouř je stále hustší (J. Marek). — Jak šla léta, měnili se nástrojaři v dílně (M. Majerová, Siréna). — Potom s nimi zpívala a znenáhla, jak sloka šla za slokou, začala se soustřeďovat (tamtéž; — srov. ruský překlad: Potom ona pela vmeste s drugimi i malo-pomalu po mere togo, kak odna stroka smenjala druguju, načala sosredotočivaťsja).

Spojka jak sama o sobě není výrazovým prostředkem postupnosti — tento význam vyplývá z kontextu, zejména z věcného obsahu, který je ve spojených větách vyjádřen. Uplatňují se tu zejména tito činitelé: a) věcný význam i tvar přísudkového slovesa; b) opakování přísudkového slovesa; c) spojení spojky s příslovci vyjadřujícími postupnost. Užívá se zde sloves pohybu, a to obvykle nedokonavých (ve tvarech minulého času, řidčeji přítomného času), např. Jak život uplýval a Hudcovka stárla, nacházela si chvíle, kdy se probírala osudy svých dělí (Majerová, Siréna). — Jak ubývalo žáru, vracel se chlad (Bernášková). — Jak ubíhaly minuty, zachvacovalo to jeden objekt za druhým (tamtéž). V prvním dokladu vyplývá postupnost přímo z významu sloves: život uplýval, Hudcovka stárla — v obou případech jde o děj, který předpokládá jisté trvání, jistou délku (i bez přímé závislosti na vidu). V dalších dokladech se vedle věcného významu sloves ubývat, ubíhat uplatňuje i jejich vid. Užívá se tu pravidelně sloves s předponami.

Odstínu postupného rozvíjení děje se dosahuje i opakováním přísudkového slovesa v jedné ze spojených vět (někdy v obou). Užívá se tu opět sloves nedokonavých, ale obvykle bez předpon (významový odstín je zde vyjádřen opakováním sloves, proto není předpona tak potřebná), např. Hudba dohrála a bylo slyšet už jen zas těžký, stej[260]noměrný rytmus bot o dlažbu, a ten pozvolna tichl a tichl, zádumčivější, jak se vzdaloval od města (Tilschová). Mohou se opakovat i slovesa souznačná: Kolem všechno jasnělo, jak požár vzadu se zmáhal a šířil (Jirásek).

Postupnost se vyjadřuje výrazně i jinými lexikálními prostředky, které naznačují delší trvání činnosti nebo stavu, např. Marie zapalovala oharek za oharkem, jak postupně dohořívaly (Majerová). Srov. i citovaný doklad z Bernáškové: Jak ubíhaly minuty, zachvacovalo to jeden objekt za druhým. I zde se uplatňuje význam přísudkových sloves a zároveň i význam podmětu (je vyjádřen podstatným jménem s časovým významem v množném čísle — minuty), ale především výrazem jeden objekt za druhým ve funkci předmětu — ten úplně jasně vyjadřuje postupné zasahování dějem. Čím je takových lexikálních a mluvnických prvků v souvětí více, tím je vztah postupného rozvíjení dějů zřetelnější. Pěkně to vidíme, srovnáme-li uvedené doklady s tímto příkladem: Vídal ji, jak se jaro blížilo, častěji (Jirásek). Zde se opírá odstín postupnosti jen o význam přísudkového slovesa blížilo (ve spojení s podmětem jaro); částečně se tu uplatňuje i příslovce častěji. Srov. i využití opakovaného příslovce v tomto ruském příkladu: Po mere togo kak ona oživljalas’, knjaz’ vse strože i strože smotrel na neje (Čím byla živější, tím na ni kníže hleděl přísněji a přísněji — L. Tolstoj, Vojna a mír).

V překladech z ruštiny setkáváme se s různými náhradami spojovacího výrazu po mere togo kak, např. Zatím Něchljudov, nasadiv si skřipec, prohlížel si obžalované, po řadě jak je vyslýchali (L. Tolstoj, Vzkříšení). — Stáda kočovala podle toho, jak spásala lišejník (Sjomuškin). — Podle toho, jak se u nás tvoří skutečná strana, musí se uvědomělý dělník naučit rozlišovat… [Dějiny VKS(b)]. Jsou to překlady neobratné.[6] Jen výraz tou měrou jak zakotvil pevněji a nabývá povahy složeného spojovacího výrazu (mezi tou měrou a jak nebývá čárka), např. Tou měrou jak se ručička nástěnných hodin blížila k sedmé, vzrůstala Bulaninova tesknota (Kuprin; srov. rus. Po [261]mere togo, kak strelka časov približalas’ k semi, vozrostala toska Bulanina). — Tou měrou jak se přibližoval, objevovali se mužici, jdoucí jeden za druhým… (L. Tolstoj, Anna Karenina; srov. Po mere togo, kak on pod’jezžal, jemu otkryvalis’ šedšije drug za drugo … mužiki).[7]

Závěrem možno shrnout, že v češtině nejsou ještě ustáleny speciální spojovací prostředky k vyjádření postupného rozvíjení dějů. Základním výrazovým prostředkem je souvětí s dvojitým srovnávacím výrazem čím - tím nebo souvětí s jak, v nichž se význam postupnosti zároveň vyjadřuje prostředky lexikálními. Četné překlady z ruštiny dávají podnět k hledání nových, speciálních spojovacích prostředků.

Dodatek překladatelův. L. I. Rojzenzon, autor obsáhlé monografie a mnoha článků[8] o českém časovém souvětí, vystihl zde pěkně jednu funkci časové spojky jak, která dosud unikala pozornosti: užívá se jí v souvětí, v němž se vyjadřuje souběžnost postupně se rozvíjejících dějů. Položil bych důraz právě na souběžnost, úměrné rozvíjení dějů — to je pro vztah mezi spojenými větami nejcharakterističtější. Předpokladem pro tento vztah je ovšem to, že musí jít o děje postupně se rozvíjející. Druhým pozoruhodným rysem Rojzenzonova článku je stálý zřetel k souhře mluvnických a lexikálních prostředků při vyjádření vztahu mezi větami a snaha o přesné rozlišení toho, co vyplývá z obsahu spojených vět nebo z kontextu, a toho, co je přímo vyjádřeno spojovacími prostředky.

Rozebíraná souvětí netvoří samostatný souvětný typ — jde tu jen o jeden odstín časového vztahu. Souvětí s čím - tím jsou s nimi sice zčásti synonymní, ale patří k souvětí měrově srovnávacímu, v němž se vyjadřuje úměrnost činnosti, stavu nebo vlastnosti vyjádřené ve spojených větách. Časový význam vyplývá zde pouze z věcného významu užitých slov; svou mluvnickou stavbou se ničím neliší od souvětí, v nichž o časový vztah nejde.

Jaroslav Bauer

---

[1] Viz stať Nikitinovu, Uč. zapiski Rjazanskogo pedinstituta III, 1941, s. 91; St. Žaža, Složené spojky a jejich interpunkce, Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 343.

[2] Grammatika rus. jazyka II. 2, s. 350 (autorem kapitoly je prof. Šapiro); O. J. Veržbyćkyj v díle Kurs sučas. ukr. liter. movy II, s. 7.

[3] I. H. Čerednyčenko ve sborníku Voprosy slavjanskogo jazykoznanija I, Lvov 1947, s. 105; M. Michajlov v kandidátské disertaci Složnyje predloženija s vremennymi pridatočnymi v souremennom rus. jazyke, Moskva 1952, s. 91.

[4] Belošapkova, K izučeniju tipov složnogo predloženija, Doklady i soobščenija Instituta jazykoznanija II, Moskva 1952, s. 23; Bunina, Iz nabljudenij nad složnymi predloženijami, sojedinennymi sostavnymi sojuzami, Uč. zapiski Moskov. gorod. pedinstituta im. Potemkina 33 (3), 1954, s. 98.

[5] I. I. Gurskij, Složnyje sint konstrukcii s podčinitel’nymi sojuzami što i kab v sovrem. belorus. jazyke, Minsk 1950, 191 (kand. disertace).

[6] Hojně užívaný Rusko-český slovník L. V. Kopeckého (Praha 1951, s. 743) překládá ruské po mere togo kak umělými výrazy „postupně n. zároveň s tím, jak…, souběžně s tím…“ a přímý český protějšek neuvádí. Velký rusko-český slovník (II, Praha 1953, s. 9) však již vystihuje význam ruské spojky správně: „pro vyjádření souběžnosti … jak…, zatímco“.

[7] S odkazovacím výrazem tou měrou se setkáváme v češtině již dříve, ale v jiném typu souvětí: Nenadálé obvinění z vyzvědačství překvapilo pana domácího tou měrou, že na ostatní nadávky zapomněl (Sv. Čech).

[8] Srov. zprávy o jeho pracích v Naší řeči 40, 1957, s. 294—296, a ve Slově a slovesnosti 20, 1959, s. 71—74; víz též Rojzenzonovu stať K časovému souvětí v dnešní češtině, Slovo a slovesnost 20, 1959, s. 10—18.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 9-10, s. 257-261

Předchozí V. Kondrová: Jak skloňovat přejatá podstatná jména na -é?

Následující Bohumil Pick: Mezizávodní, meziškolní