Péče o výslovnost přejatých slov v češtině

František Hladiš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Správné výslovnosti přejatých a cizích slov se u nás nevěnuje dosud taková pozornost, jakou by si tato důležitá složka jazykové kultury zasloužila. A přitom se vlivem popularizace politických a vědeckých znalostí a stoupající úrovně vzdělání a kultury neustále zvyšuje jak [206]počet přejatých slov, s nimiž se lidé denně setkávají v tisku, rozhlase a televizi, tak počet lidí, kteří cizích slov běžně, ne však vždy správně užívají.[1] Dodnes však nemáme příručku, která by třeba v rámci celkového výkladu o spisovné výslovnosti pojednávala podrobně o výslovnosti cizích slov, a práce všímající si této problematiky a podávající praktické poučení jsou buď zasuty v starších ročnících odborných časopisů, nebo již dávno rozebrány.

Je pravda, že výslovnost jednotlivých cizích slov uvádějí „Pravidla českého pravopisu“, nově také „Slovník spisovného jazyka českého“ a „Slovník cizích slov“. „Pravidla českého pravopisu“ z roku 1957 na rozdíl od předchozích vydání nejenže připouštějí v daleko větší míře počeštěný způsob psaní takových slov, ale uvádějí výslovnost u všech přejatých a cizích slov, kde je toho třeba, a tak alespoň zčásti odstraňují situaci, která v minulosti byla v hojné míře zdrojem kolísání. Ale kolik lidí, jak konstatoval již dříve M. Romportl,[2] sáhne po „Pravidlech pravopisu“, hledá-li poučení o výslovnosti! Připravuje se ovšem ortoepická příručka (2. díl známé „Výslovnosti spisovné češtiny“), která má vyplnit tuto citelnou mezeru. Ta ovšem nemůže najednou odstranit všechny dosavadní potíže a nedostatky. K tomu je třeba využít kromě vzdělávací činnosti škol a různých jiných institucí všech možností, které se nám dnes nabízejí, a pečovat o výslovnost cizích slov především tam, kde je to zcela přirozené a nenásilné, tj. podávat výklady o výslovnosti v různých slovnících a pomůckách, k nimž čtenář sahá pro věcné poučení. Další možnosti by byly uvádět výslovnost v knihách, v nichž se čtenáři, zvláště neodborníci, ve větší míře s cizími slovy setkávají (např. v detektivkách, vědeckofantastických románech apod.). Při vydávání takových publikací by se měla rozvinout spolupráce jazykovědných pracovníků s pracovníky ostatních oborů a měla by to být spolupráce systematická, při níž by se postupovalo v podstatě podle jednotných zásad a hledisek.[2a] Zatím tomu tak zřejmě není, jak nás o tom přesvědčují některé publikace z konce roku 1962.

[207]Velmi dobrou příležitost k spolupráci poskytují různé výkladové slovníky politických, ekonomických, filosofických a jiných termínů, zvláště jsou-li takové práce určeny nejširším čtenářským vrstvám. Tu by opravdu vedle poučení věcného nemělo chybět ani poučení o výslovnosti, neboť je zcela zřejmé, že ten, kdo nezná význam některého slova, nebude znát ani jeho správnou výslovnost, liší-li se od pravopisné podoby. Z tohoto hlediska je promarněnou příležitostí číslo jedna Stručný politický slovník.[3] Ačkoli autoři v předmluvě naznačují, že jde o práci podávající „nejzákladnější a v politické literatuře a tisku nejběžněji se vyskytující politické a společenskovědní termíny se zvláštním zřetelem na termíny cizojazyčné, jejichž vysvětlení hledají mnozí čtenáři politické literatury především“ (s. 5), poučení o výslovnosti zcela chybí. Snad by to nebylo ani tak nutné u hesel, jejichž pravopisná podoba se od výslovnosti liší jen ve skupinách -di-, -ti-, -ni-, jako např. u slova abdikace. Avšak u hesel jako babeufisté, behaviorismus, big five, brettonwoodské instituce, clearing, cordon sanitaire a mnoha dalších, kde pravopis není oporou správné výslovnosti, by výslovnost uváděna být měla. Protože tento slovník je jen základem obsažnější a dokonalejší publikace, jak uvádějí autoři v předmluvě, bylo by správné tento nedostatek v oné nové publikaci odstranit.

To už autoři Populárního politického slovníku[4] považovali za potřebné uvádět, alespoň v části Kdo je kdo (je to seznam jmen význačných světových politických a kulturních osobností a stručné hodnocení jejich činnosti) poučení o výslovnosti jednotlivých jmen, kde toho bylo třeba, neboť si byli vědomi, že se „v běžném zpravodajství tisku i rozhlasu, a zejména v přednáškách a referátech našich lektorů a propagandistů často vyskytují závažné nedostatky a nejednotnost ve správném přepisu a výslovnosti jmen“ (předmluva, s. 5). Pro naznačení výslovnosti použili jen českých grafémů (navíc použili jen znaku ə — mixed vowel). V poznámkách na konci knihy upozorňují na rozdíly mezi českou výslovností jednotlivých hlásek, jichž užili k vystižení cizí výslovnosti, a skutečnou realizaci výslovnosti v jednotlivých cizích jazycích, např. při přepisu výslovnosti anglického th českou hláskou s nebo z atp. Škoda jen, že stejné úvahy nevedly autory k označování výslovnosti také u cizích slov v první části slovníku. Bylo by toho třeba zvláště u slov jako agrément, clearing, dumping, chargé d’affaires, United Press, zkratek jako CIA, CIC, FBI aj.

[208]Jinou takovou příležitost poskytují různé populárně zaměřené knihy a knihy pro mládež. Zatímco u děl populárně odborných se výslovnost cizích slov běžně neuvádí, v knížkách pro děti je situace lepší. Ale i zde (stejně jako v mnoha školních učebnicích) chybí soustavnost a promyšlenost, a kromě toho se těmto výkladům nevěnuje odborná péče, a tak se objevují chyby a odchylky od současné kodifikace jak ortoepické, tak ortografické. V minulém roce se objevila na knižním trhu znovu Říhova Dětská encyklopedie.[5] Je to již 2. vydání, ale tak jako ve vydání předchozím, chybí i nyní jakékoli poučení o výslovnosti. Je to citelné zvláště u názvů řek, hor a staveb světa, jako např. Notre-Dame, Mount Everest, Missouri, Mackenzie a mnoha dalších, a je to nedostatek vzhledem k úkolům této publikace velmi vážný.

Ve Státním nakladatelství dětské knihy vyšel i výbor známých detektivních příběhů s názvem Tajemné kroky.[6] Knížka, která je vhodná spíše pro dospělé, má na konci připojeny poznámky a vysvětlivky a alespoň tak budí zdání knížky pro děti. V poznámkách jsou uváděna a vysvětlována i cizí slova, obecná i vlastní jména. U některých z nich se uvádí i poučení o výslovnosti. Jakými zásadami se pořadatelé při tom řídili, nepodařilo se mi ani po přečtení celého výboru rozluštit. Tak ze jmen obecných uvádějí výslovnost pouze v čtyřech případech: bridge, outsider, safe, team, ačkoli by měla být uvedena u většího počtu slov, např. hugenoti, par excellence, ambition, honorable men, religion a dalších. Podobně z vlastních jmen označují výslovnost pouze ve dvou případech: Alfred Asolant a (François René) de Chateaubriand, u většiny ostatních výslovnost chybí: Henri Gratien Bernard, George Léopold Cuvier, sir Arthur C. Doyle, William Ewart Gladstone, Jean François Millet aj. A nejinak je tomu u jmen zeměpisných a různých vlastních názvů. Z dvaceti pěti má uvedenu výslovnost pouze sedm jmen, u jmen Belgravia, Dover, Dundee, Gravesend, Horsam, Scotland Yard aj. výslovnost opět uvedena není.

Poslední publikace, která je v mnohém poučná, je rovněž určena mládeži, zvláště děvčatům, a má název Třiatřicet splněných přání.[7] Jako jedno ze splněných přání je na s. 181 uveden Nejmenší slovník cizích slov. Je těch slov na dvě stě padesát a kromě českého ekviva[209]lentu je u některých připojeno v závorce i poučení o výslovnosti. Jenže toto přání pořadatelé zcela nesplnili. Především neuvádějí důsledně výslovnost u všech slov, kde je toho třeba, což by mohlo budit dojem, že se výslovnost těchto slov neliší od pravopisu. Je tomu tak např. u slov delirium, devotní, karikatura, pesimismus aj. Ale i tam, kde výslovnost uvádějí, se v několika případech odchylují od výslovnosti uváděné v „Pravidlech“, popřípadě uvádějí jen jeden ze dvou možných způsobů, např. jury [žyry], senzitivní [-ty-], ve slovech diskretní, ultimatum, manie se rozcházejí i s pravopisem „Pravidel“, neboť ta vyžadují dlouhé samohlásky: ultimátum, diskrétní, mánie.[8] Přepis výslovnosti slova interview s kroužkovaným ů na konci je jistě nedopatření.

Jak vidět, příležitostí k prohlubování péče o správnou výslovnost cizích slov je dost a dost. Chyby a nedostatky, s nimiž se setkáváme, nedají se svádět jen na autory, redakce nebo nakladatelské pracovníky. Odstranit tento nepříznivý stav znamená nejen vypracovat dobré pomůcky a příručky, stanovit podrobné zásady pro transkripci atd., ale též využít všech možností k uplatnění odborného vlivu, dosáhnout toho, aby dohodnuté zásady byly závazné pro širokou praxi, jako jsou závazná „Pravidla českého pravopisu“.[9] To je jedna z cest, jak postupně skoncovat s živelností a zbytečnou rozkolísaností v této velmi důležité oblasti jazykové kultury.

---

[1] Jen jako ilustraci uvádím, že na první straně Rudého práva z 21. 12. 1962 se vyskytlo 287 cizích slov, z toho 162 slov různých.

[2] Milan Romportl, K výslovnosti cizích slov v češtině, Naše řeč 36, 1953, s. 269.

[2a] Pokusy o takovou spolupráci tu byly. Byla ustavena komise odborníků při Kruhu moderních filologů a ta vypracovala zásady; byly publikovány v Časopise pro moderní filologii. Kromě toho Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění vydalo drobné knížečky uvádějící výslovnost jmen spisovatelů apod. různých národů (bylo tam však hodně chyb a nedůsledností; psaly o tom svého času Literární noviny — Poldauf a Daneš). Už mnoho let Státní nakladatelství dětské knihy uvádí výslovnost cizích jmen na konci knihy (ovšem opět nedůsledně a s chybami; několikrát o tom byla kritická zmínka v Literárních novinách). Dš

[3] Vydalo Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1962. Jeho autory jsou J. Fingl, M. Klivar, J. Klofáč, V. Krchler, L. Myška, J. Poláček, J. Potoček, E. Zahrádka.

[4] Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 1962. Zpracovali ho za redakce V. Kocourka O. Babický, O. Tenzer, dr. K. Musil, dr. F. Otava, M. Klivar, R. Böhnel, Jos. Novák, Jan David a E. Štefan.

[5] Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962, 2. vydání, za odborné spolupráce dr. J. Nováka.

[6] Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962. Výbor uspořádali Jiří Šeda a Jan Cigánek, poznámkami opatřil Jiří Šeda. Autory jednotlivých příběhů jsou A. E. Poe, A. C. Doyle, G. K. Chesterton, M. Leblanc, E. Niziurski, K. Čapek, E. Vachek, Lev Šejnin, V. Uspenskij.

[7] Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1962. Uspořádala Alena Santarová.

[8] Není bez zajímavosti, že odchylka od Pravidel je, až na jeden případ, vždy ve prospěch krátké výslovnosti. Zřejmě je autorům slovníčku běžná.

[9] V době, kdy byl tento článek již odevzdán redakci, vyšel první díl Příručního slovníku naučného (A—F). V něm se rovněž uvádí výslovnost cizích slov a v úvodních vysvětlivkách i stručné zásady přepisu výslovnosti. Není tu bohužel místa na podrobnější rozbor, ale domnívám se, že některé z těchto zásad jsou diskusní, stejně jako slovníkem uváděná výslovnost některých slov.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 4, s. 205-209

Předchozí Přemysl Hauser: K vydání slovníku hornického názvosloví

Následující Jiří Cejpek: Jazykověda v pražské Lidové universitě