Opakování stejných předložek v několikanásobných předložkových výrazech
Josef Hrbáček
[Articles]
-
O tom, kdy se opakují předložky v několikanásobných předložkových výrazech, poučují uživatele jazyka stručně normativní mluvnice[1] a zevrubněji některé samostatné příspěvky, zvláště v jazykovědných časopisech. Také v Naší řeči se o předložkách a též o jejich opakování ve výrazech několikanásobných již psalo.[2] Obvykle se k této otázce opakování předložek přistupovalo jen z hlediska jazykové správnosti a jazykové praxe, aniž se zevrubněji zkoumala syntaktická stránka tohoto jevu. Nedávno se opakováním předložek v slovenštině zabýval J. Oravec v časopise Slovenská reč.[3] Jeho zjištění lze z velké části aplikovat také na češtinu, domníváme se však, že je třeba více zdůraznit a ještě doplnit momenty mluvnické, které působí na kladení předložek; zevrubněji bude třeba si všimnout zvláště syntaktických podmínek opakování předložky. Pro přehlednost probereme stručně podmínky opakování předložek v úplnosti, i když bychom mohli, zvláště pokud jde o podmínky významové, odkázat na starší literaturu nebo i na zmíněnou studii Oravcovu.
Na opakování nebo neopakování předložek v několikanásobných předložkových výrazech může mít vliv: 1. způsob souřadného spo[170]jení částí několikanásobného členu, 2. významový poměr částí několikanásobného členu, 3. různé okolnosti rázu mluvnického, nezahrnuté v bodě 1 a 5, 4. důvody stylistické, 5. funkce několikanásobného členu v syntaktické konstrukci.
1. Dvojí možnost, že se předložka buď opakuje, nebo neopakuje, je pravidlem u základního a neutrálního spojení částí několikanásobného členu, tj. u spojení slučovacího.[4] V ostatních vztazích (stupňovacím, odporovacím, vylučovacím) a též ve vztahu slučovacím, kde je jako spojovacího prostředku užito dvojitých příslovcí: hned-hned, jednak-jednak, jak-tak apod., předložka se opakuje vždy:
… ty se tu nebudují z chladného kamene, nýbrž z teplého a voňavého dřeva (K. Čapek); … jak při vlastním studiu, tak při přípravě k vyučování (Šmilauer).
Jestliže jsou části několikanásobného členu spojeny bezespoječně (asyndeticky), bývá stejný stupeň závislosti druhé a dalších částí několikanásobného členu vyjádřen opakováním předložky. Je to nutné zvláště tehdy, jsou-li části několikanásobného členu rozvity. Opakování předložky je tu zřetelným prostředkem vyjádření několikanásobnosti větného členu:
Tak klíčilo, rostlo a tvrdilo se mé české vědomí, z těchto zkazek, ze sousedských besed u nás, z politických výkladů pekaře Červíčka, z německého sousedství… (Jirásek).
Při spojení spojkovém (syndetickém), ať koncovém (slučovací spojka je pouze mezi členem předposledním a posledním v řadě), nebo mnohospoječném (polysyndetickém), předložky se někdy opakují, jindy neopakují; to záleží zřejmě na činitelích jiných.
2. Na rozdíl od prostých pádů mají tzv. předložkové pády jeden vyjadřovací prostředek navíc: předložky. Dvojí prostředek pro vyjádření závislosti dovoluje lépe a zřetelněji vyjadřovat mnohost vztahů. Tato spojitost předložky a pádu umožňuje, že se v předložkových vý[171]razech několikanásobných může opakovat buď obojí, předložka i pád, nebo se opakuje jen pádový tvar (bez předložky). Graficky lze syntaktické závislosti při opakování nebo neopakování předložky znázornit takto (šipka jde vždy od členu řídícího k členům závislým):
a) Předložka se opakuje:
b) Předložka se neopakuje:
V prvním případě je několikanásobnost obou jmen, tj. závislost obou jmen na stejném stupni, vyjádřena předložkou a pádovým tvarem, v druhém případě se předložka u druhé části neopakuje a závislost je vyjádřena jen pádovým tvarem. Stejný stupeň závislosti obou částí několikanásobného členu je vyjádřen v obou případech, v druhém případě však nikoli pomocí předložky a pádové přípony, nýbrž pouze pádovou příponou.
V rovině významové může být mezi obojím vyjádřením dosti značný rozdíl. Tam, kde stejný stupeň závislosti všech částí několikanásobného členu je vyjádřen opakováním předložky i pádového tvaru, všechny části několikanásobného členu významově určují (determinují) člen určovaný samostatně a přímo. Naproti tomu části, u nichž stejný stupeň závislosti je vyjádřen pouze pádovými tvary přes společnou předložku, determinují člen určovaný společně jako celek. Oravec v citované studii vystihuje tento rozdíl mezi opakováním a neopakováním předložek v slovenštině: „Opakované predložky viacnásobný výraz rozčleňujú, jeho jednotlivé členy zdôrazňujú“ (s. 155), kdežto neopakováním předložek „sa tesnejšie spájajú jednotlivé členy, ktoré sa potom priraďujú k ostatným členom ako celok“ (s. 158). Takto by mohl být základní významový rozdíl mezi obojím užitím předložek formulován i pro češtinu.[5] Názorně to ukazují příklady:
[172]To se udělá kaše z vápna a (z) písku (K. Čapek); obrátil se ke Zdeně a (k) Bagárovi (Řezáč); zavolal na ženu a (na) dceru (Řezáč).
Pěkně ukazují uvedený významový rozdíl zejména několikanásobné členy, kde se oba způsoby, opakování i neopakování předložek, vyskytují vedle sebe. Při neopakování předložky jsou části spolu těsněji významově spojeny a vytvářejí užší celky, které se jako celky připojují k zbývající části nebo částem několikanásobného členu nebo k obdobným celkům jiným:
Všechno, co máte nejlepšího na vesnicích, ať ze stád nebo z rolí a vinic, pobere (Olbracht); Zdálo se mu, že mluví právě tak o sobě jako o něm, jako o Galčíkovi, Dejmkovi a Zdeně, jako o všech, kdo se kolem nich tísnili, o tisících a statisících, kdo se sem nedostali (Řezáč); … neboť pro každý den a každou hodinu, pro každou přírodní situaci má zvláštní barvu (Nezval).
Je vidět, že v četných případech je možné, aby mluvčí (pisatel) pozměnil významový poměr částí podle svého záměru a zdůraznil buď rozčleněnost, nebo celistvost několikanásobného výrazu. V některých případech však převládá pouze jeden z obou postupů, předložky se buď opakují, nebo neopakují, a to podle významového poměru spojených částí nebo působením dalších činitelů, které probereme níže. Předložka se zpravidla neopakuje, jestliže působí tito činitelé významové povahy: (a) výrazy jsou blízkého významu nebo zcela synonymní: nezastihuje nás v klidu a nečinnosti (z novin); přebyteční musí pryč bez milosti a slitování (K. Nový); (b) výrazy spolu věcně souvisejí: babička, když putovala, bývala jen o chlebě a vodě (Němcová); to dělalo to nebe a moře, ty měňavé a nekonečné dny bez soumraků, nocí a svítání (K. Čapek); (c) výrazy vyjadřují složky vyššího celku: kromě vody a mléka nepil žádné nápoje.[6]
3. K mluvnickým činitelům, kteří působí na opakování nebo neopakování předložek, patří způsob, jak jsou části několikanásobného členu dále rozvity. Je známo, že při společném rozvití dvou nebo několika částí několikanásobného členu jedním přívlastkem se předložka neopakuje:
… na jejich slovo a pomoc se můžeme vždycky spolehnout (Řezáč); v naší zemi bylo mnoho vykonáno pro zrovnoprávnění a osvobození ženy (Štoll).
[173]Společné rozvití je ovšem zpravidla umožněno tím, že významová vzdálenost rozvíjených částí není tak velká, aby ji nebylo možno společným přívlastkem překlenout.
Naopak předložka se vždy opakuje, je-li několikanásobný člen vyjádřen zájmeny: o tobě a o něm nevím nic; ptal se na tebe a na mne. Je to pravděpodobně způsobeno tvaroslovnými vlastnostmi zájmen, zvláště, tím, že zájmenná koncovka nebývá odlišena tak zřetelně od slovního základu, jako je tomu u jmen podstatných. Nevýraznost koncovek, jejíž příčinou je nepravidelné skloňování zájmen, tzv. supletivismus, i to, že tvary zájmen jsou často velmi krátké, vyžaduje bezprostřední spojení zájmena s předložkou. Rovněž při souřadném spojení: podstatné jméno + zájmeno nebo zájmeno + podstatné jméno se předložka zpravidla opakuje:
Spoléhal na bratra a na mne. Zůstaneš tady, u mne a u maminky (Hálek); natočit poému o dnešních lidech a o tom, co všechno může člověk svou vůlí dokázat (z novin).
Opakování předložky tu pomáhá zřetelněji vyjádřit stejný druh syntaktické závislosti u obou (všech) částí. V posledním příkladě je zájmeno ve funkci odkazovacího slova mluvnickým prostředkem umožňujícím souřadné spojení větného členu a vedlejší věty.
Stejný stupeň závislosti částí několikanásobného členu je třeba zřetelně vyjádřit opakováním předložky také tam, kde části jsou od sebe odděleny jinými členy, a zvláště pak vsuvkami nebo vloženými vedlejšími větami:[7]
… obsah diskuse byl plný naděje a víry v brzkou záhubu fašistických armád, které ustupovaly na všech frontách, a v konec jejich běsnění (z novin); Noviny se skládají z redakce, kde se noviny píšou, z tiskárny, kde se sázejí a tisknou, a z administrace a expedice, kde se prodávají a rozesílají (K. Čapek).
4. Je třeba dále upozornit na to, že opakování nebo neopakování předložky může být motivováno stylisticky. Způsob kladení předložek může být — zpravidla spolu s různým využitím spojovacích výrazů — prostředkem členění delších několikanásobných větných členů. Tohoto způsobu členění dlouhých výčtů v kratší úseky využívají zvláště autoři v projevech uměleckého stylu, např. K. Čapek nebo E. Bass:
[174]Tak se vám sletěly vlašťovky až z Mnichova Hradiště a Čáslavě a Přelouče, z Českého Brodu a z Nymburka, ba i ze Sobotky a Čelákovic (K. Čapek).
Ještě lépe je vidět stylistickou motivaci při kladení předložky v následujícím příkladě, kde Čapek koordinuje užití předložek se spojovacími výrazy:
… byl v Kutné Hoře, Litomyšli, Třeboni, Vodňanech, Sušici, Příbrami, Kladně a Mladé Boleslavi a ve Voticích a v Trutnově a v Sobotce a v Turnově a ve Slaném a v Pelhřimově, ba i v Dobrušce a v Úpici a v Hronově… (K. Čapek).
Při dlouhém výčtu může kladení předložek sloužit jako prostředek rytmizační. V následujícím příkladě opakující se předložka rozčleňuje řadu ve dva úseky; napomáhá tomu i rozdíl v gramatickém čísle mezi prvním a druhým úsekem:
A zase se rozhovořil pan Kostečka o zefírech, trikotýnech, šifónech, kretonech, flanelech, batistech, o livonu, mušelínu, krepovém barchetu a širtinku (E. Bass).
5. Jak je vidět, je opakování předložek motivováno různými činiteli, buď významovými, nebo mluvnickými, nebo i stylistickými, a nezřídka se uplatňuje současně činitelů několik. To zjistily už z větší části starší rozbory, naše shrnutí mohlo doplnit tyto práce jen v jednotlivostech, a to bez nároku na vyčerpávající úplnost. Podle našeho názoru je však nedostatkem starších výkladů o předložkách a jejich opakování malý zřetel k syntaktickým konstrukcím, jejichž součástí předložkové výrazy jsou. Chtěli bychom proto této otázce věnovat poněkud více místa, než by jí jinak, v příspěvku zjišťujícím podmínky opakování předložek, proporcionálně patřilo.
Je třeba nejdříve objasnit funkci předložek jako gramatického slovního druhu v různých syntaktických konstrukcích. Výklad syntaktické funkce předložek podal A. M. Peškovskij.[8] Ukázal, že pád podstatného jména nebývá závislý pouze na předložce, nýbrž pád i s předložkou závisí na slovese, a to různým způsobem podle typu závislosti předložkového pádu. Při tzv. silné závislosti (rekci) sloveso řídí pád prostřednictvím předložky, a jde proto o maximální vázanost předložky na sloveso. Při slabé závislosti (příslovečné, tzv. přimykání) se sloveso může spojovat s různými předložkami, jde o minimální vázanost předložky se slovesem. V předložkových větných dvojicích je syntaktická závislost předložkového výrazu vyjádřena vždy současně předložkou a pádovou koncovkou podstatného jména.[9] Předložka není proto řídící složkou pádové formy, nýbrž je, jak říká polský jazykovědec [175]J. Kuryłowicz, pouze součástí „dvojmorfému“ tvořeného předložkou a pádovou příponou.[10]
U nás podal výklad předložek z hlediska jejich syntaktických funkcí K. Hausenblas.[11] Dosavadním výkladům předložek v našich mluvnicích vytýká jednostranné hledisko významové a nedostatek zřetele k syntaktickým konstrukcím, v nichž se předložkových pádů užívá. Vychází z toho, že ve svých vlastních funkcích, příslovečné, předmětové, přívlastkové, mají předložkové pády vždy úlohu prvku syntaktického, vyjadřují závislost. U předmětové vazby jde o závislost silnou, rekční, v ostatních případech o závislost slabou. Co se týče významové stránky, je rozdíl v tom, že ve funkci příslovečné a přívlastkové předložka má věcný (lexikální) význam, ve funkci předmětové však již zcela převládá funkce syntaktická a o významu není třeba mluvit. Je tedy „mezi sémantikou (tj. významovostí — J. H.) předložky a silou, stupněm závislosti nepřímá úměrnost: čím silnější je závislost, tím méně se uplatňuje sémantika předložky.“ Tento přístup k problematice předložek je nutným doplněním toho, co o předložkách vykládaly dosud naše mluvnice, neboť u tzv. gramatických slov (předložek, spojek), jejichž funkcí je vyjadřovat mluvnické vztahy, tj. vztahy mezi slovy a větami, musíme mluvit nejen o jejich lexikálním významu, ale i o jejich syntaktické funkci a u předložek a podřadicích spojek to znamená o různém typu syntaktické závislosti, kterou vyjadřují. Z tohoto hlediska probereme nyní stručně několikanásobné výrazy předložkové.
Při závislosti vazebné se předložka[12] těsněji váže na sloveso řídící. Akad. Vinogradov vystihuje těsnost vazebného spojení tím, že nazývá předložky ve vazebném spojení „slovesnými záložkami“ a tvaroslovnými ukazateli vazeb slovesa.[13] Jde o spojení jedinečná, neboť jiné předložky v nich nejsou možné; např. sloveso spoléhat se je ve slovníku uvedeno i se svou předložkovou vazbou na koho. Z hlediska významového je význam předložky nulový nebo tak slabý, že [176]k němu není třeba přihlížet. Člen určovaný určují (determinují) pouze jména, a to buď každé jméno samostatně (šipky jdou od členů určujících k členu určovanému):
nebo všechna jména společně:
Významový rozdíl mezi opakováním a neopakováním předložky, tj. význam rozčleněnosti nebo naopak celkovosti, nemůže se pro významovou neurčitost předložky tak zřetelně projevit jako v případech, kdy předložka není pouze „prázdným“ spojovacím prostředkem; jde tu proto zpravidla jen o rozdíly mezi výraznějším vytyčením jednotlivých členů (při opakování předložky) nebo vyjádřením nedůrazným (při neopakování). Srovnej:
O ženě a o dětech nevím nic (Olbracht) — O ženě a dětech nevím nic. Smí vzpomínat na maminku, sestry a otce (Olbracht) — Smí vzpomínat na maminku, na sestry a na otce.
Je-li však nějakým způsobem vyjádřena oddělenost částí několikanásobného členu, např. klade-li se větší důraz na jednu část než na jinou apod., předložka se opakuje: spoléhal hlavně na sestru a pak na bratra.
Při závislosti nevazebné, příslovečné předložka s pádem jména vyjadřuje jen závislost slabou, ať se předložka opakuje, či nikoli. Předložka není vázána na sloveso jako při závislosti vazebné. Sloveso se může spojovat s řadou jiných předložek, syntakticky jsou předložkové výrazy v platnosti příslovečné poměrně samostatné. Po stránce významové se v souvislosti s oslabením závislosti silněji projevuje věcný (lexikální) význam předložky a dochází k posunu uvnitř předložkového výrazu. Závažnou se stává předložka, protože (ve spojení se jménem) vyjadřuje různé okolnostní vztahy časové [177]a místní, nebo i vnitřní vztahy příčinné, zřetelové, účelové, výsledkové, látkové, původové aj., a na pádovém tvaru jména pak z hlediska významového většinou nezáleží.
Tím si vysvětlíme, že se při výrazném věcném významu předložky mohou vyskytovat případy jako: večeřet před a po divadle (dvě předložky pojící se s různými pády u téhož jména a pádu, tzv. zeugma) nebo předložky samostatně bez jména: důvody pro a proti; a jsou také možná spojení s příslovci: odložit napozději, a s infinitivem: A nemohouce se rozhodnout ani pro: zabíjet, ani pro: nezabíjet, byly šťastny, že našly východisko v symbolu (Olbracht). Kopečný uvádí také dětské matení pádů (bez křídlama podle s křídlama). Patří sem i přesouvání spojky mezi předložku a jmenný výraz: Jsou stále více v rozporu s i jejich vlastními zájmy (z novin). Srovnej i odtrhávání předložky od pádu jména: na Slovany obývaném území.[14]
Všechny tyto okrajové a ve spisovném jazyce jen zčásti přípustné případy použití předložek jsou však svědectvím ještě jiného jevu, toho, že se zesílením věcného významu předložky a zeslabením syntaktické závislosti souvisí i jisté uvolnění těsných vztahů uvnitř předložkového výrazu.
Při závislosti nevazebné je tedy člen určovaný určován (determinován) nikoli jen jménem, nýbrž jménem a předložkou. Právě proto je však podstatnější rozdíl, opakuje-li se předložka nebo neopakuje, jde pak o rozdíl plně významový, o rozdíl, který může posunout popřípadě význam celé věty. Opakování předložky znamená, že se pokaždé opakuje celé okolnostní určení (předložka se jménem) a samostatně určuje (determinuje) člen určovaný.
Neopakuje-li se předložka u každého členu (jména), znamená to, že okolnostní určení je společné, tvoří je zároveň obě jména:
[178]Z toho vyplývá, že neopakování předložky v nevazebném (příslovečném) postavení mívá význam ‚spolu‘, ‚zároveň‘ nebo znamená spojitost, nepřetržitost, kdežto opakování mívá význam opačný. Významový posun vyplývající ze způsobu kladení předložky se může plně uplatnit tam, kde předložka není pouze syntaktickým prostředkem spojení, nýbrž uplatňuje svůj vlastní význam. V takových případech může opakování nebo neopakování předložky do jisté míry pozměnit — a při nesprávném použití předložky i zkreslit — význam věty. Ve větě Před svědky a úřady zpečetil kup (Majerová) by opakování předložky nebylo vhodné, protože by porušilo význam spojitosti (současnosti) mezi svědeckým a úředním aktem při právním projednávání koupě. Ve větě Vyšel ze vrat za Klínkem a za Pálkou opakování předložky znamená, že Klínek a Pálka vyšli každý zvlášť a osoba vyjádřená „zamlčeným“ podmětem vyšla tedy za nimi jako třetí, kdežto při neopakování předložky Vyšel ze vrat za Klínkem a Pálkou (Řezáč) se význam ‚společně‘ nebo ‚zvlášť‘ jednoznačně nevyjadřuje. Ve srovnání s opakováním předložky ukazuje toto vyjádření spíše k významu ‚společně‘. Je-li větným obsahem nesoučasnost (nespojitost) zřetelně vyjádřena, předložka se opakovat musí. Je to dobře vidět, upravíme-li Řezáčovu větu Obrátil se ke Zdeně a Bagárovi např. takto: Obrátil se ke Zdeně a potom k Bagárovi. Ve větě Domníváme se, že po tomto trestu a upozornění všech zaměstnanců se již podobný případ opakovat nebude (z novin) by bylo neopakování předložky vhodné, kdyby věta měla smysl, že všichni zaměstnanci byli potrestáni a zároveň upozorněni. Věta však ve skutečnosti (jak bylo zřejmé ze souvislosti) chce říci, že potrestáni byli jen viníci, ale všichni byli upozorněni. Tomuto smyslu odpovídá opakování předložky, neopakování tento smysl zastírá.[15]
[179]Dále lze uvést příklady, kdy je opakování předložek nutné, neboť je vyloučen význam ‚spolu‘, ‚zároveň‘:
Vždy ji v pondělí a ve čtvrtek … navštěvoval (Olbracht); Dala se ulicemi k Hybernské a k Lidovému domu (Olbracht);
a naopak příklady, kdy opakování předložek by rušilo význam společnosti nebo současnosti:
Leží po týdny a měsíce (K. Čapek); Dívky zasedly do společnosti dělníků a dělnic, za půllitry piva bez pěny, zelenavé láhve sodovky a plné popelníčky (Olbracht); Nohy běžely s dupotem a povykem (Olbracht).
Můžeme tedy shrnout: Významový rozdíl spojený s opakováním nebo neopakováním předložek v několikanásobných výrazech, o němž byla řeč v odstavci druhém, a formulovaný Oravcem jako rozdíl mezi rozčleněností a zdůrazněností jednotlivých částí při opakování předložek a těsnějším spojení v celek při neopakování nemůže se projevit ve stejné míře v různých typech syntaktických konstrukcí, protože význam samých předložek je v různých konstrukcích různý. Výrazněji se projevuje tam, kde předložky uplatňují svůj věcný význam. K podstatnější změně významu věty může vést způsob kladení předložek jen v omezené míře, většinou při hodně konkrétních určeních, zvláště časových a místních (před svědky a úřady, vyšel za Klínkem a Pálkou, po tomto trestu a upozornění…). Jinak je vždy obsahová stránka dána významem jednotlivých slov a jejich vzájemnými vztahy a význam předložkového opakování může pouze s významem věty souhlasit nebo popřípadě nesouhlasit a být s ním do jisté míry v rozporu.
[1] Gebauer-Ertl, Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II, Praha 1926, s. 198n.; Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, s. 1242n.; Havránek-Jedlička, Česká mluvnice, 3. vyd., Praha 1963, s. 307n.
[2] Viz zvl. (J. Zubatý), Opakování předložek, Naše řeč 14, 1930, s. 177n.; J. Vachek, České předložky a struktura češtiny, Naše řeč 19, 1935, s. 320n.; Opakování předložky „mezi“, Naše řeč 3, 1919, s. 118n. (autor neuveden). Srov. též A. Opravil, O předložkách, Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947 (o opakování předložek na s. 143n.).
[3] J. Oravec, Opakovanie predložiek, Slovenská reč 26, 1961, s. 151n.
[4] U jiných slučovacích spojek než a se předložka opakuje častěji. Souvisí to s tím, že tyto spojky (i, nebo...) mívají ještě doprovodný význam zdůrazňovací, eventualitní apod., viz Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, s. 256. Rovněž při vytýkavém použití spojky i před prvním členem se předložky zpravidla vždy opakují (spoléhal i na otce i na matku).
Předložka se opakuje též u spojky a, jestliže spojka a má jiný význam než slučovací, podrobněji o tom u Oravce v cit. práci, s. 154.
[5] Srov. Havránek-Jedlička, Česká mluvnice, 3. vyd. Praha 1963, s. 308.
[6] Nerozbíráme ustálená a frazeologizovaná spojení typu přes hory a doly, bez ladu a skladu, na život a na smrt, kde podmínky opakování neodpovídají zcela podmínkám ve spojeních aktuálních.
[7] Srov. Havránek-Jedlička, cit. dílo, s. 307n.
[8] A. M. Peškovskij, Russkij sintaksis v naučnom osveščeniji, 7. vyd., Moskva 1956, s. 285n.
[9] Cit. dílo, s. 58n.
[10] J. Kuryłowicz, Le problème du classement des cas. Biuletyn polskiego towaryzystwa językoznaczego 9, Kraków 1949, s. 20n.
[11] K. Hausenblas, Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování. Bulletin VŠRJL II, Praha 1958, s. 38n.; týž, Vývoj předmětového genitivu v češtině, Praha 1958, s. 33n.
[12] Všímáme si hlavně předložek původních (k, do, od, s, u, z, za, bez, o...), neboť jen původní předložky mohou zpravidla vystupovat ve funkci předmětové i příslovečné, a to ne ve stejném rozsahu. Předložka na vyjadřuje předmětový vztah velmi často, jiné předložky (o, k, po...) méně často, předložka bez nikdy. O předložkových přívlastcích se zde zvlášť nezmiňujeme, neboť předložkové přívlastky mají většinou povahu příslovečnou (u různých podstatných jmen odpovídají předložkovým příslovečným určením: cesta do lesa, pytel na mouku, smrt z hladu) nebo předmětovou (u dějových podstatných jmen odpovídají předložkovému předmětu: hovor o počasí, víra v boha) Viz Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, s. 763; V. Šmilauer, Novočeská skladba, s. 180.
[13] V. V. Vinogradov, Russkij jazyk, Moskva a Leningrad 1947, s. 678.
[14] Příklady, které nejsou nijak označeny, jsou ze Šmilauerovy Novočeské skladby a z Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny.
[15] Neopakování předložek bylo častěji vytýkáno v Naší řeči, viz pozn. 2. Je pravděpodobné, že neopakování předložky má vliv na přesouvání přízvuku z předložky na první slabiku jména ve výrazech několikanásobných. J. Vachek v cit. studii (pozn. 2) upozornil, že ve větách jako Konec vysílání do Bratislavy a Košic (s neopakováním předložky) bývá mnohem řidčeji přízvuk na předložce než při opakování předložky (do Bratislavy a do Košic). Podle našeho názoru dochází tu k vyrovnávání rozdílu, který vzniká mezi částmi několikanásobného členu tím, že první část má přízvuk na předložce, druhá (a další) na jméně. Zpětným působením přesouvá se přízvuk na jméno i u první části. Spolupůsobí tu i významový rozdíl mezi oběma způsoby. Opakuje-li se předložka, opakuje se a spojkou slučuje i okolnostní určení, jehož jádrem je právě předložka. U druhého způsobu se slučují jen jména v pádových tvarech.
Naše řeč, volume 46 (1963), issue 4, pp. 169-179
Previous Karel Richter: Jak psát složené zkratky a značky?
Next Běla Poštolková: Latinské názvy v českých lékařských textech
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1