Časopis Naše řeč
en cz

K polovětným konstrukcím v nářečí

Věra Michálková

[Články]

(pdf)

-

Zkoumání mluvnické stavby věty, popřípadě většího úseku psaného projevu nepůsobí nám zpravidla vážnější potíže. V různých stylech psaného jazyka se totiž uplatňují jisté víceméně obvyklé postupy při tvoření a řazení složitějších jazykových konstrukcí, tj. rozvitých větných členů, částí vět i vět samých. Mnohé způsoby vyjadřování větných vztahů už se (z hlediska vývoje jazyka) dlouhým uplatňováním vlastně do určité míry zautomatizovaly a každé odchýlení od nich se v jazykové praxi zřetelně pociťuje.

Poněkud jiná je situace při výstavbě mluveného projevu, ať už mluvčí užívá k dorozumění mluvené podoby jazyka spisovného, nebo nespisovného, např. některého místního nářečí. Velká část těchto projevů se totiž uskutečňuje za jiných podmínek, než za jakých vzniká většina projevů psaných. „Mluvení“ probíhá za přímé účasti dvou nebo více osob v jisté konkrétní situaci, s níž mluvčí počítají a k níž popřípadě zaujímají stanovisko.[1]

Není tedy možno využít při výstavbě věty v projevu běžně mluveném všech postupů a prostředků, s nimiž se setkáváme při tvoření věty v projevech psaných. Některé postupy a prostředky typicky knižní, jako např. složitější podřadná souvětí, zůstávají v projevu mluveném málo využity, a naopak jiné, běžné v projevech mluvených, jako např. přičleňování,[2] nedocházejí většího uplatnění v projevech psaných. Dokonce ani v těch případech, kdy týž vyjadřovací postup nebo prostředek slouží jak jazyku psanému, tak i běžně mluvenému, nebývá jeho využití v různých těchto projevech stejné. Rozdíly vystupují ještě výrazněji, užívá-li mluvčí v běžně mluveném projevu místního nářečí.

Při běžném mluvení, a to ještě více v rozhovoru než v souvislejším vyprávění, musí mluvčí své sdělení formulovat poměrně rychle a bezprostředně. Ne každý mluvčí má však dostatečnou vyjadřovací zběhlost [137]a ne každý se umí vyjadřovat pohotově. Kromě toho má obvykle v mysli víceméně jen kratší úsek svého sdělení a další jeho části, popřípadě údaje zpřesňující, k tomuto „základnímu sdělení“ teprve dodává. Mluvčí nevyužívá zcela všech jazykových možností, kterými by bylo možno vyjádřit obsahové i mluvnické vztahy částí sdělení mezi sebou. Známost situace, za níž projev probíhá, popřípadě i situace, k níž se váže, umožňuje některé skutečnosti jen pojmenovávat a některé vztahy jen naznačovat. Posluchač sám si je do situace správně „zasadí“. Zvláště mluvené projevy se vyznačují častým takovýmto dodatkovým vyjadřováním a hojným užíváním jmenných vět, které skutečnosti jen pojmenovávají, ale nenaznačují jejich vzájemné vztahy. Některé části sdělení však nemají charakteristické mluvnické znaky věty a nevyjadřují skutečnou predikaci, nýbrž jen predikaci neplnou, nevětnou. Nemohou tedy stát samy o sobě a bývají od věty odděleny nekoncovou pauzou.

Rozbor nářečního materiálu představuje ve srovnání s materiálem jazyka spisovného[3] situaci ještě poněkud složitější. Častější dodatková vyjádření různé mluvnické platnosti a časté nekoncové pauzy v řeči (z hlediska spisovného jazyka na neobvyklých místech) podporují osamostatňování některých částí projevu. Tato skutečnost spolu s druhým základním rysem polovětných konstrukcí, totiž s jejich obsahovou závažností, vedla v některých pracích zabývajících se rozborem nářečního materiálu k mínění, že i jiné části mluveného projevu lze charakterizovat těmito dvěma znaky, a že tedy povahu polovětné konstrukce mají i některé jiné části projevu, jako např. vytčené (samostatné) větné členy, výrazy různé mluvnické platnosti k větě dodatečně připojené, popřípadě i jiné útvary oddělené od vlastní věty nekoncovou pauzou, jako dodatečně připojená příslovečná určení a pak vokativy a citoslovce,[4] které nejsou samostatnými větami. Toto široké chápání [138]polovětných konstrukcí vyplynulo z podrobného skladebného rozboru nářečních projevů, ve kterých mají uvedené útvary nezřídka poněkud jiné postavení i mluvnickou platnost než obdobná vyjádření v jazyce spisovném a v nichž nebývají všechny vztahy mezi jednotlivými větnými členy vždy mluvnicky vyjádřeny.

V našem článku se budeme zabývat některými tzv. polovětnými vazbami především z hlediska mluvnického. Jednotlivé tyto vazby budeme zkoumat podle toho, čím je vyjádřen jejich hlavní člen, a to v tomto pořadí: (1) přístavek, (2) infinitivní vazba, (3) přechodníková vazba, (4) volný přívlastek shodný a (5) některé případy zvláštní. Naše výklady dokumentujeme doklady z nejarchaističtější oblasti českých místních nářečí na východní Moravě, z Valašska. Většina dokladů je přepsána z magnetofonového záznamu.

(1) Přístavek

Jedním z častých způsobů rozvíjení podstatného jména ve větě je jeho určování shodným volně připojeným substantivním přívlastkem neboli přístavkem.[5] Tento přívlastek bývá zpravidla rozvit a vyjadřuje dodatečně připojenou téměř samostatnou myšlenku. Jeho častý výskyt v nářečí je mimo jiné důvody (např. menší pohotovost ve vyjadřování, kdy si mluvčí hned nevybaví skutečnost jako celek) dán i tím, že mluvčí záměrně několikrát různým způsobem pojmenovává jistou skutečnost. Za přístavky však nepovažujeme zřetelně dodatkově připojené výrazy, kterými mluvčí původní sdělení sice dodatečně doplňuje, zpřesňuje, ale které jsou od něho odděleny koncovou pauzou, a tvoří tedy samostatnou větu jmennou. Vlastní přívlastkové rozvití má v poměru ke svému rozvíjenému členu několik významových odstínů.

a) Přístavek, který jistou skutečnost označuje ještě podle nějaké jiné její vlastnosti, např. připojuje k vlastnímu jménu označení téže osoby podle jejího zaměstnání, označení podle příbuzenského vztahu k mluvčímu apod.; tím sice základní označení zpřesňuje, je však pro porozumění ve známé situaci méně závažný než přístavek sub b).

[139]Např.: a o téj Pokojce (= pomístní jméno) ňe vykłádáł staříčeg Výchopeň, starý ptáčňíg z Léskofca (Sen);[6] (Váš muž byl muzikant?) tente né, než neboščík, ten prvňí, toš ten hráł na trumpétu (Sehr); on ten zeť, jako náž mładý, býł vám na operací fčil (Sehr).

b) Některé tyto přístavky mají zřetelnější odstín vysvětlovací, mluvčí jimi vykládá, zpřesňuje některý člen svého sdělení. Ve spisovném projevu bývají podobné přístavky nezřídka připojovány výrazy totiž, a to, to znamená apod.

Např.: a choďívali zme každú neďelu fšeci, cełá chasa z ďeďiny, chłapci słobodní aj cérky (Sehr); tož jeden ten Moravák, také ten zedňík, taťinkú kamarát, povidá (Sehr); majetek sem předáł tem synovi, tem Rudolfovi (MBystř); nejaký kamarát, nejaký Majznér, múj z Brna ňe povidá (Pozd).

c) Některé přístavky mají významový odstín hodnotící.

Např.: ťí zlínšťí páňi, ťí cestářé, darebáci, ňe dali enom štyry sta třicet korun (Pozd); on, chudák, viďa to, co m’éł ďěłat (Hvozd); šag jednag že (= prý) ju stahł bestrman, potvora jedna (Sehr).

(2) Infinitivní konstrukce

V uvedeném nářečí mají některé infinitivy a infinitivní konstrukce větší samostatnost než v jazyce spisovném. Často se vyskytují v projevech tam, kde je v jiných nářečích nebo v jazyce spisovném samostatná věta hlavní nebo vedlejší, řidčeji na místech větných členů, např. příslovečných určení. Relativní samostatnost těchto infinitivních konstrukcí vzhledem ke kontextu je ještě obvykle zdůrazněna výraznou nekoncovou pauzou. (V našich dokladech ji označujeme /.) I po stránce obsahové jsou tyto infinitivní konstrukce závažnou částí sdělení, a proto je také řadíme k polovětným vazbám. V této souvislosti tedy neuvádíme případy, kdy se jistý děj vyjadřuje určitým tvarem slovesným a vedle toho ještě (kvůli silnějšímu citovému důrazu) infinitivem základového slovesa buď nerozvitým, nebo rozvitým jen zcela málo, připojeným bez pauzy.

Např.: nakopaď zme letoz nakopali ešče dosť (= brambor) (Jan); viďeď zme ho (= Vídeň) viďeli (HřÚj).

[140]Tyto infinitivy jsou v uvedených větách příslovečným určením zřetele. V českých nářečích v užším slova smyslu obvykle odpovídají těmto konstrukcím věty typu pít, to on nepije s odkazovacím to.

Výpovědi, které jsou silně citově zabarveny, obsahují infinitivní konstrukce polovětné platnosti častěji než výpovědi citově málo výrazné. Ke správnému postižení věcného obsahu těchto výpovědí a jejich vztahu k větě, ke které se váží, je mnohdy zapotřebí širší souvislosti a částečné znalosti situace, ke které se výpověď vztahuje.

Např.: ale Francko, ty si tolig neskusiła co já / drva zvážaď z hor (= já jsem svážela) (Bař); to ňe jaksi neukazuje s teho (= důchodu) žiť / aj byt płaťiť, aj dřevo kúpiť (= abych i byt platila, i dříví koupila) (Hal.); přišéł telegram / do štyryjadvaceťi hoďin narukovat (= abych narukoval) (Štípa).

Ale i v některých výpovědích pronášených bez většího citového zaujetí lze infinitivním polovětným konstrukcím po stránce obsahové porozumět až z poměrně široké souvislosti.

Např.: už ju (= vnučku) chtěli / učid hned lóňí (= chtěli, aby učila už loni) (Fryš); to jí vám ostało f pam’eťi / boty pucovat (= aby čistila boty) (Jas); choďili ťí vłasařé / prodat ty vłasy (= abych prodala, já) (Pozd).

Tyto infinitivní konstrukce připojené k větě po výrazné nekoncové pauze nemají týž mluvnický podmět jako věta, u které stojí. Tím se také liší od infinitivních konstrukcí účelových nebo cílových, které se sice rovněž připojují k větě po zřetelné pauze, ale které mají stejný podmět jako předcházející věta.

Např.: mi šéł každý / pomoct (= na pomoc) (Lut).

Skutečnost, že jsou tyto infinitivní konstrukce v delší výpovědi útvarem poměrně samostatným, který se svou skladebnou platností blíží větě, potvrzuje i to, že se některé připojují po nekoncové pauze k větě slučovací spojkou a naznačují tak v jistém slova smyslu stejnou mluvnickou platnost, jako má plná věta.

Např.: mňeli šezd rokú / a słúžit, koňe říďit (HřÚj); já sem m’éł sedum rokú / a pásť pár vołú (Sen).

Ojedinělé jsou případy, kdy se infinitivní polovětná konstrukce připojuje po nekoncové pauze k vedlejší větě:

gdo má boty zamazené / enom gumáky čisťit (= aby mu gumáky očistila) (Jas).

(3) Přechodníkové vazby

Kromě ustrnulých tvarů, které se uplatňují jako příslovečná určení jak v jazyce spisovném, tak i v jiných nářečích, např. lašských, existují [141]v uvedeném archaickém nářečí přechodníky jako živé útvary.[7] Tvoří se od různých sloves dokonavých i nedokonavých a jsou ve větě rozvíjejícími členy (např. s mluvnickou platností příslovečného určení času nebo doplňku) nebo stojí místo určitých tvarů slovesných. Většinou mají jen jediný tvar (zakončený na -a, např. příďa, viďa, sedňa, nebo na -aci, např. řekňaci, klekňaci, uviďaci), a to pro všechny mluvnické rody a pro obě čísla. Tohoto přechodníku se užívá pro vyjadřování dějů současných i předčasných (kteréhokoli mluvnického času), ať je ve větách podmět týž, nebo různý.

Přechodníkové vazby jsou nezřídka rozvity dalšími větnými členy a tvoří obsahově závažnou část věty. Od ostatní výpovědi jsou odděleny výraznými nekoncovými pauzami, a tak se touto svou poměrnou samostatností i uvedenou obsahovou důležitostí velmi blíží platnosti větné. Zvlášť zřetelné je to ve výpovědích s různými podměty. Přechodníky jsou živou součástí struktury tohoto nářečí a lze je postavit naroveň kterémukoli jinému běžnému vyjadřovacímu prostředku; nemají stylisticky omezenou platnost jako v jazyce spisovném. Vyskytují se hojně v řeči staré a střední generace, ale nejsou nijak výjimečné ani v jazyce mladších příslušníků nářečí. Lze je považovat za nejtypičtější polovětné konstrukce v uvedeném nářečí.

Mezi polovětné konstrukce nepatří přechodníky nerozvité nebo rozvité jen velmi málo, které nejsou v řeči od kontextu odděleny pauzami. Tyto nerozvité přechodníky jsou totiž větnými členy nejčastěji s mluvnickou platností různých příslovečných určení, např.: příďa sem sem sa moc napłakała (Trn); já nemłuvím řekňaci cełý deň ňic (Štípa).

a) Polovětné konstrukce s přechodníkem s významem určení časových, okolnostních i jiných, které mají stejný podmět jako věta, k níž se pojí.

Např.: příďa z válki, sem sa pusťíł do tej stavbi (Bisk); za chvílku pokolébaja ňim, utékł zas (Pozd); vyďełaja formankú koňmi v horách, propili aj s p’ed rynskych (Pozd); ten, co m’éł vałacha, šéł, utřa nos (Zádv); nechťejaci druhé otravovat, museli zme sami (Štípa).

b) Polovětné konstrukce s přechodníkem s významem určení časových, okolnostních i jiných, které mají jiný podmět než věta, k níž se pojí.

[142]Např.: výďa ze škoły (= já), zme choďívali do sv’eta s puténkama, z vařechama (Trn); ale hoďinki natahňa (= já) ich, šli (HřÚj); přižeňa (= my), toš sem vzáł kosu a séct (Vlč).

(4) Volný přívlastek shodný

V úvodní poznámce jsme se mimo jiné zmínili o tom, že vnitřní sklad nářeční věty — podobně jako sklad jiných nespisovných mluvených projevů — umožňuje, aby se téměř každý větný člen do jisté míry osamostatnil a aby se po nekoncové pauze připojil k ostatním větným členům. Charakter těchto částí výpovědi mají i některé typy volného adjektivního přívlastku shodného, a proto je řadíme k polovětným vazbám. Za polovětné vazby považujeme především ty útvary, jejichž základem je přídavné jméno utvořené ze slovesného základu a vedle toho i některé útvary s jinými přídavnými jmény, u nichž je samostatnost z kontextu i z členění projevu nekoncovými pauzami zřetelně patrná. Tato poměrná samostatnost je dána — podobně jako u jiných polovětných konstrukcí — popauzovým připojením útvaru k předchozí části výpovědi a jeho významovou důležitostí. Do této skupiny pojímáme v odstavci (b) i případy, kdy je přívlastek uvedené povahy vyjádřen jménem nebo výrazem jmenného charakteru, i když některé jednotlivé doklady zároveň ukazují na blízkost k přístavkovému typu uvedenému a charakterizovanému v bodě (1); zcela ostrou hranici mezi nimi tuším vést nelze.

a) Volný přívlastek vyjádřený adjektivem:

rok sem ležáł f Sarajev’e v nemocňici, dotłučený řemeňama cełý (= byl jsem potlučený) (ValSen); ona nem’eła svúj hłas, třaslavý, zlekaný (= měla třaslavý, polekaný) (Bař); tam je dváštyrycet tunelú, tož né velikych (= ale nejsou veliké) (FrancLh).

Některé přívlastkové výrazy se natolik osamostatnily, že nejsou ve stejném tvaru jako podstatné jméno, ke kterému přece jen patří, nýbrž v 1. pádě.

Např.: ogaři mu dali gořałky, režná nebo bíłá (= ať byla režná, nebo bílá) (Hal); bestrman seďéł u toho jezera, bezedné (to je bezedné) (Trn).

b) Volný přívlastek vyjádřený podstatným jménem, popřípadě jiným výrazem téže mluvnické platnosti.

Např.: nech si to (= vyprávění) negdo spočíce (= ať sečte a zváží), román złožený (= to vyprávění je jako román) (FrancLh); pichli (= strčili) do hrnca jeden deň koňí mňatky, vysoká tráva (= to je vysoká tráva) (Sen).

[143](5) Případy zvláštní

Sem patří některé případy užití vazeb s 1. pádem, které jsou s větou svázány ještě volněji než uvedené předchozí typy polovětných konstrukcí. Po stránce významové buď vysvětlují, nebo specifikují některou část předchozí výpovědi, anebo výpověď doplňují, vypočítávají další údaje. Přestože se věcně úzce přimykají k větě, nejsou ve stejném tvaru jako jejich „řídící“ člen, nýbrž v 1. pádě. Patří sem některé typy výčtu; v některých výčtech je jejich první člen v takovém pádě, jaký vyžaduje větná souvislost, ale další členy, následující po pauze za ním, jsou už v 1. pádě. Některé tyto útvary se po stránce obsahové závažnosti blíží samostatným jednočlenným jmenným větám. Nestávají se však jimi hlavně proto, že se neodtrhly od věty, k níž se významově i jinak vážou, a připojují se k ní po nekoncové pauze.

a) Konstrukce s 1. pádem s významem specifikujícím nebo vysvětlujícím.

Např.: choďiła sem do Prešpurka prvéj / vinohrady, obďeláfky (ValSen); narukováł sem do Tyrol / třeťí płuk tyrolskyh myslifcú (Sen); to były také koňíky mładé, lehučké / bryčka (FrancLh).

b) Konstrukce s 1. pádem v druhé části výčtu.

Např.: zme šli aš k Pijav’e / Borgo, Porto (Jas); zbírávali zme haďí ocas / kopreťina, kocijánka, řeřicha, ocún, řepka (FrancLh); sa roďina pozíždžała (= sjela) z Ostravy / Kłobúky, Lipina, toď Brumof (ValPřík).

*

V předchozí části jsme z praktických důvodů rozdělili dokladový materiál do skupin podle toho, čím je vyjádřen základní člen polovětné konstrukce. Na závěr zbývá položit si otázku, které zřetele působí, že lze vyjádření na první pohled tak různorodá zařadit pod společný pojem »polovětné konstrukce« a zkoumat je jako celek, a jak to, že se v nářečí vyskytují tak často.

Při odlišování těchto útvarů od ostatních vyjadřovacích prostředků podobné skladebné platnosti se projevilo několik momentů, které jsou pro vznik a charakter polovětných vazeb nezbytné. Některé jsou v samé struktuře nářečí, jiné se uskutečňují v promluvě. Jak plyne z rozboru materiálu, jsou polovětné konstrukce jako skladebný typ charakterizovány těmito znaky:

[144](1) Intonační a obsahovou samostatností. Tyto útvary jsou od zbývající části výpovědi odděleny výraznými nekoncovými pauzami. Mluvčí je tak intonačně vyčleňuje a do velké míry osamostatňuje. Tuto část své výpovědi považuje po stránce obsahové za tak závažnou, že ji neformuluje jako pouhé dodatečně připojené doplnění předchozí věty, nýbrž přičleňuje ji jako zvláštní konstrukci mluvnicky i významově poměrně samostatnou. Uzavřenost těchto útvarů není sice tak výrazná jako u samostatných vět, ale přece jen je natolik zřetelná, že je odlišuje od větných členů.

(2) Samostatnou (třeba vedlejší) přisuzovací (predikativní) platností. Tyto útvary nejsou součástmi vět, ke kterým se připojují. Protože jsou intonačně i obsahově z vlastní věty vyčleněny, mají již samy o sobě svou skladebnou platností blíže k větám než kterýkoli větný člen, který by bylo možno popřípadě větou vyjádřit. Slovně nevyjádřená, ale v jejich povaze zřetelně zahrnutá (implicitní) platnost přisuzovací (predikativní), jak je to patrno z rozboru uvedených dokladů, je ze skladebného hlediska nejzávažnějším rysem těchto vyjádření.

(3) Nedostatkem vyjádření mluvnických vztahů mezi členy výpovědi. Výrazná pauza mezi větou a polovětnou konstrukcí přerušuje v některých případech mluvnickou vázanost, jíž jsou spjaty ve větný celek větné členy. Osamostatnění volně připojené další části výpovědi se projevuje jejím méně pevným sepětím s předchozí větou. Mluvčí řadí nové myšlenky za sebou podle toho, jakou závažnost jim přikládá, ale mluvnicky je navzájem nesvazuje. Tím se vytváří celek, který s větou jen volně souvisí a který svou mluvnickou podobu nezřídka nepodřizuje požadavkům konstrukce věty (stojí např. v 1. pádě).

Tyto tři momenty se uplatňují při vzniku polovětné vazby často společně, ale silou svého vlivu se v jednotlivých vyjádřeních liší. Například pauza je někdy velmi výrazná, jindy se uplatňuje méně nápadně. K vyjádření samostatnosti, i když jde o neplné přisuzování, přispívá obvykle nejnápadněji skutečnost, že mluvnické sepětí věty a polovětné konstrukce je značně oslabeno, poněvadž vztahy mezi jednotlivými částmi výpovědi nebývají vždy mluvnicky vyjádřeny.

[145]Poměrně častý výskyt polovětných konstrukcí vyplývá v uvedeném místním nářečí jednak z jeho vlastní struktury, jednak z povahy mluveného projevu. Ke strukturním nářečním výrazovým prostředkům patří např. přechodníkové vazby a hojné konstrukce infinitivní, kterých se užívá ve srovnání s poměry ve spisovném jazyce častěji a z hlediska jejich skladebné platnosti mnohostranněji. Z mluvenosti pak plynou další příčiny vzniku těchto vazeb. Nářeční projev obvykle předpokládá přítomnost adresáta a počítá s ní, poněvadž většina těchto projevů je rozhovor. Mluvčí může u svého posluchače očekávat jistou znalost situace, k níž se hovor váže; nemusí ji tedy celou vykládat, stačí na ni jen upozornit, popřípadě ji jen naznačit (někdy se dokonce spokojí jen s nejazykovým způsobem vyjádření, např. s gestem).

Bez vlivu na poměrně hojný výskyt polovětných konstrukcí v uvedeném nářečí není patrně ani druhá stránka dialogického projevu, totiž citový vztah mluvčího k obsahu rozhovoru. Při silnějším citovém zaujetí, kdy je projev vzrušenější a kdy se zájem mluvčího soustřeďuje především na vyjádření nových skutečností, jsou jednotlivé části výpovědi nezřídka méně pevně spjaty ve větném celku; mluvčí mnohé z nich intonačně osamostatňuje, především ty, které považuje za obsahově významné a na které chce posluchače upozornit. Jak ukazují uvedené doklady, vyskytují se různé typy polovětných konstrukcí v nářečním projevu poměrně často a jsou živým skladebným postupem. Kromě některých jiných rysů, jako je bezespoječné připojování větných členů i vět, různé typy úspory výrazu, hojnější využití neslovesných vět apod., lze vidět v hojném a mnohostranném využití polovětných konstrukcí jeden ze skladebních postupů, které charakterizují nářečí především jako útvar mluvený.


[1] Srov. J. Chloupek, O specifičnosti nářeční skladby, a K. Hausenblas, O studiu syntaxe běžně mluvených projevů, obě studie ve sborníku Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962, s. 325 a 313.

[2] Srov. A. Vašek, Výstavba přičleňovacího větného celku v místním nářečí. Příspěvek k poznání nářeční promluvy, Slovo a slovesnost 24, 1963.

[3] Polovětnými vazbami ve spisovném jazyce se zabývali: V. Mathesius, Řeč a sloh, Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, s. 81n. — B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1960, s. 326. — V. Hrabě, O polovětné vazbě a vedlejší predikaci, Čs. rusistika II, 1957, s. 381n. a pod stejným názvem ve sborníku O vědeckém zkoumání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 259n. — Dále srov. J. Bauer, R. Mrázek, S. Žaža, Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy II, Skladba, Praha 1960, s. 308. Autoři zde užívají termínu „polovětné útvary“.

[4] Srov. J. Chloupek, Stavba věty a souvětí v archaických nářečích východomoravských, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 64n.

[5] Srov. V. Mathesius, Podstata apozice a její druhy. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 302n.

[6] Seznam zkratek obcí (z Gottwaldovska a Vsetínska), odkud jsou doklady: Bař - Bařiny, Bisk - Biskupice, FrancLh - Francova Lhota, Fryš - Fryšták, Hal - Halenkov, HřÚj - Hřivínův Újezd, Hvozd - Hvozdná, Jan - Janová, Jas - Jasenná, Lut - Lutonina, Luž - Lužná, MBystř - Malá Bystřice, Pozd - Pozděchov, Sehr - Sehradice, Sen - Seninka, Štípa, Trn - Trnava, ValPřík - Valašské Příkazy, ValSen - Valašská Senice, Vlč - Vlčková, Zádv - Zádveřice.

[7] Srov. můj článek Přechodníkové vazby ve východomoravských nářečích. Sborník Matice moravské, Brno 1962, s. 200n.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 3, s. 136-145

Předchozí Antonín Tejnor: Bessemerova, Besemerová nebo Bessemerská ocel?

Následující Karel Hausenblas: Monografie o českém infinitivu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1