Poslední práce Viléma Mathesia

František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Profesor Vilém Mathesius, jehož nedožité 80. narozeniny připadají na letošní rok (nar. 3. srpna 1882), patří k těm badatelům, jejichž význam daleko přesahuje vlastní jejich badatelský obor a jejichž dílo působí a je živé dlouho po jejich odchodu. Je všeobecně dobře známo, co znamenaly a z velké části dosud znamenají Mathesiovy teoretické myšlenky i konkrétní rozbory pro vědecké studium češtiny i pro českou jazykovou kulturu. Proto i bohemisté s velkou radostí a zájmem uvítali posmrtné vydání dosud nepublikované práce z jeho pozůstalosti Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém.[1] Referujeme o ní i v našem časopise proto, že obsahuje, tak jako všechny ostatní práce autorovy, mnoho cenných myšlenek a postřehů o češtině anebo pro poznání češtiny důležitých.

Vyplývá to už ze základní koncepce Mathesiovy, z jeho přístupu k analýze jazyka (jak jej vykládá v nepříliš rozsáhlém, ale velmi instruktivním úvodu, nazvaném „O vědeckém studiu jazyka“): je to přístup funkčně strukturní (řekl bych, že s důrazem na slovo funkčně), který navzájem porovnává stavby jazyků nepříbuzných na základě sdělovacích potřeb („funkcí“) jazykům společných. (Zjišťuje se, kterými všemi prostředky se v daných jazycích uspokojují různé sdělné potřeby.) A je ovšem přirozené, že při takovémto porovnávání má jazyk mateřský přední místo (zejména v práci určené českým čtenářům, původně vlastně posluchačům, neboť jde o knižní zpracování původních universitních přednášek).

Kromě obecného úvodu — v němž najdeme i pozoruhodné schéma vzniku sdělné promluvy s důležitými pojmy »jazyková stylizace« (na straně mluvčího nebo pisatele) a »jazyková dešifrace« (na straně posluchače nebo čtenáře)[2] — obsahuje kniha dva oddíly: nauku o jazykovém pojmenování (funkční onomatologii) a nauku o usouvztažnění (funkční skladbu). Výklady tvaroslovné soustavně podány nejsou (jak víme z Mathesiových prací dřívějších, jde tvarosloví, tj. „nauka o jazykových tvarech řaděných v systémy podle kritérií for[245]málních“, napříč oběma těmito plány). Třetí oddíl, foneticko-fonologický, vydavatel do knihy nezařadil,[3] neboť vývoj jazykovědy na tomto úseku za poslední léta pokračoval tak rychle, že by publikování těchto Mathesiových výkladů „mělo dnes cenu již jen historickou“, zatímco první dva díly „zůstávají v svých podstatných rysech tak aktuální — a dokonce v lecčems i průkopnické —, jako byly v době svého vzniku“ (jak praví výstižně vydavatel na s. 251).

Ti, kdo znají dobře Mathesiovo dílo, shledají samozřejmě, že mnohé výklady shrnují, popřípadě rozvíjejí nebo doplňují to, co autor pověděl v časopiseckých statích obsažených souhrnně v souboru (rovněž vyšlém až posmrtně, ač autorem k tisku připraveném) „Čeština a obecný jazykozpyt“ (1947), v stati „Řeč a sloh“ (z r. 1942), v souboru rozhlasových přednášek nazvaném „Nebojte se angličtiny!“ (1936, 1939) a ve vědeckých studiích starších, otištěných hlavně ve Sborníku filologickém. Jsou to zejména výklady o podstatě věty, o aktuálním členění, o polovětných vazbách, o typech predikace a některé partie z výkladů o pojmenování (pojmenování značková a popisná apod.). Vedle toho však nacházíme mnoho myšlenek, poznatků a postřehů nových, známých dotud snad jen universitním posluchačům Mathesiovým.

V stručném referátu nelze ovšem zdaleka ani naznačit všechny cenné a zajímavé poznatky v práci uložené. Dotknu se jen letmo několika, zvolených spíše jen namátkou. Tak např. v kapitolce nazvané „Aspektová modifikace čísla“ nalézáme zajímavé rozlišení mezi hromadností (kolektivností), jak ji vyjadřuje např. český slovotvorný typ listí (tj. ‚hromada stejných jednotek, na které nazíráme jako na celek, a které jsou proto v daném pojmu nepočitatelné‘), a souborností (komplexností), při níž, jak ukazuje např. slovo nábytek, jde o ‚množství nestejných, ale přece k sobě patřících jednotek, jež pojímáme jako celek‘, ale které jsou v daném pojmu počitatelné. Látkovost (masovost) představuje opačný pól k plurálnosti a vyznačuje se měřitelností na rozdíl od počitatelnosti, která náleží k plurálnosti. Plurálnost v typu nůžky, kalhoty označuje Mathesius trefně jako podvojnost. Systémově vykládá i vztah části a celku: plurálnost - individuálnost (listy - list), hromadnost a soubornost - individualizování částí (nábytek - kus nábytku), masa - její část (srov. ve franc. partitivní člen, v češ. lid. chleba, sejra).

Výstižná je i definice slova (s. 23): „Slovo je nejmenší významová, samostatně použitelná část promluvy, ke které docházíme aso[246]ciativní analýzou. Přitom nejnápadnější známkou samostatné použitelnosti je volná přestavitelnost, popř. oddělitelnost.“ (Je zároveň názorným dokladem jasného a přístupného výkladového slohu Mathesiova.) Metodicky velmi cenné je pak upozornění těm, kteří hledají přesná kritéria pro to, co považovat za slovo a co nikoli: „Důležitá je skutečnost, že tu existují jevy přechodné“ (což platí myslím nejen pro daný případ, ale pro stavbu jazyka vůbec).

Trefná je i charakteristika podstaty slovních druhů (s. 41): „Na jedné straně jsou tedy slovní kategorie klasifikací fakt naší zkušenosti, a na druhé straně jsou to typy, které nám umožňují vpravit pojmenování těchto zkušeností do konstrukce větné.“ — Z hlediska porovnávacího je poučný rozbor typů složenin, z nichž pro angličtinu jsou příznačné zejména „složeniny citátové“, které „vznikají tak, že se prostě vezme určitý útvar větný a užije se ho ve funkci substantivního kompozita“ (např. out-of-the-world place, tj. místo mimo svět, Zapadákov). Jak ukázal J. Vachek, jsou takovýmito citátovými kompozity i nepříliš obvyklé české složeniny typu jaksepatří člověk, ostošest, nabíledni, bůhsuď, budižkničemu (a ovšem vlastní jména Nechoďdomem, Skočdopole…), zčásti snad i jména jako zemětřesení, chvályhodný, utřinos.[4]

Velmi poučný je výklad o slovesných časech a videch (s. 69n.), zejména pro ty, kdož žijí v zajetí představ systému svého jazyka (věc je mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo, a angličtina je po této stránce velmi instruktivní; Mathesius ovšem uvádí, v celé knize podle potřeby i příklady německé, francouzské, popř. i jiné). — Také pojednání o „vztahu dění k podmětu“[5] přináší zajímavé postřehy: mezi oběma krajními póly, tj. konáním (dívám se, hubuji) a trpěním (jsem hubován), existuje ještě prožívání (vidím — dění, které není závislé na vůli) a mezi prožíváním a trpěním existuje ještě vztah neutrální. Ten je právě příznačný pro angličtinu, zatímco čeština jej nezná (v ní se vždy pozná, do které ze tří kategorií dané sloveso patří).

Z jevů skladebných tvoří, z hlediska porovnávacího, jednu z nejzajímavějších kapitola o tom, co Mathesius nazval komplexní kondenzací. Tento termín (a pojem) u nás dosud plně nezdomácněl, jak by si zasloužil (znali jsme jej dosud vlastně jen z Vachkovy stati „Notes on the so-called Complex Condensation in Modern English“ [Po[247]známky k takzvané komplexní kondenzaci v moderní angličtině] vyšlé ve Sborníku prací fil. fakulty brněnské university r. 1955, s. 63—77, a z článku J. Hladkého ve sbor. Brno Studies in English III, který si všímá i češtiny; užívá ho jen I. Poldauf a někteří ruštináři), ačkoli jde o jev velmi zajímavý a důležitý. Vachek užívá též českého ekvivalentu větné zhušťování, který naznačuje, oč tu jde: o tendenci „vyjádřit nevětnými členy věty hlavní ty okolnosti, které se např v češtině zpravidla vyjadřují větami vedlejšími“; přídavné jméno komplexní pak naznačuje, že se touto kondenzací vyjadřují celé obsahové komplexy. Prostředkem zhušťování jsou příčestí, infinitiv, podstatné jméno slovesné a (v angličtině) zejména gerundium (jmenný tvar slovesný kombinující vlastnosti podstatného jména i slovesa). V češtině se tu mluvívá o „vazbách polovětných“ (termín rovněž Mathesiův) nebo o „jmenném vyjadřování“ a není bez zajímavosti, že i v češtině byly velmi hojné už v literárním jazyce obrozenském (v historické próze) a že v poslední době lze sledovat jejich opětné šíření (především ovšem ve stylu odborném a publicistickém).

Z ostatních poznatků syntaktických bych se chtěl ještě zmínit o tom, že Mathesius věnoval soustavnou pozornost dosud většinou zanedbávanému vztahu posesívnosti (přivlastňování nebo přináležitosti), především různým typům posesívní predikace (které jsou právě v angličtině dobře rozvity); tyto partie Mathesiova výkladu skrývají v sobě mnohé podněty pro další bádání, též bohemistické. — A konečně bych chtěl upozornit ještě na jednu zajímavou myšlenku, která se týká vztahu obsahové a mluvnické stavby věty v pohledu vývojovém: Mathesius soudí, že gramatický podmět vznikl pravděpodobně z ustáleného vyjadřování základu výpovědi a gramatický přísudek z ustáleného vyjadřování jádra. To dalo, v jazycích indoevropských, vznik nominativu podstatného jména nebo zájmena a určitým tvarům slovesným (přitom ovšem spolupůsobily i jiné činitele, jako např. potřeba vyjádřit původce činnosti, činnost apod.). Tím se ovšem aktuální členění uvolnilo a vznikla tak nová, nástavbová vrstva, rovina ve stavbě výpovědi, jíž se mohlo využít nově.[6]

Mathesiův „Obsahový rozbor současné angličtiny“ je vlastně torzem; jak proto, že neobsahuje všechny oddíly stavby jazyka, tak i proto, že otištěný text není bohužel definitivní znění autorovo: v pozůstalosti Mathesiově byl nalezen strojový přepis materiálií, které — patrně podle učitelových přednášek — obětavě pořídil uprostřed let třicátých jeho vědecký pomocník dr. Karel Hais. Mathesius sám sice začal tento rukopis upravovat a doplňovat, ale ke skutečné redakci [248]se již bohužel nedostal. Velmi čestného, ale přitom i nesnadného a odpovědného úkolu připravit tento nehotový materiál, v kterém bylo (jak uvádí vydavatel v doslovu) pochopitelně mnoho omylů a nepřesností, vynechávek i opakování, pro knižní vydání ujal se Mathesiův přední pokračovatel i spolupracovník prof. Josef Vachek. Jemu tedy vděčíme za to, že odkaz velkého našeho jazykovědce byl nyní (po dlouhých letech nakladatelského zdržování) uzavřen dílem, na němž mu jistě velmi záleželo a které je i po letech pro nás cenné.

Vydavatel se věnoval práci s důkladností a erudicí jemu vlastní, a což je nejdůležitější, doplnil dílo obsáhlými „poznámkami vydavatele“ (čítají 25 stran drobného tisku). V nich některé výklady autorovy nejen doplňuje, vysvětluje, popř. koriguje, nýbrž především zasazuje do současného jazykovědného dění, a to jednak tím, že doplňuje novou odbornou literaturu předmětu (zejména též sovětskou), jednak vykládá, v čem další rozvoj lingvistiky na Mathesiovy myšlenky navazuje nebo je dále rozvíjí a v čem popřípadě naopak současná jazykověda tyto myšlenky koriguje, přehodnocuje apod. Někde jsou to jen drobné poznámky, jinde však i delší souvislé výklady, vždy velmi výstižné. (Zejména bych upozornil na poslední, doplňující poznámku, v níž Vachek podává ve velmi stručné a zhuštěné formě, avšak se stylistickou vytříbeností konkrétní charakteristiku současné angličtiny, zvláště ve srovnání s češtinou.) Možno říci, že souvislá četba těchto poznámek je stručným a zčásti nutně kusým, ale velmi poučným přehledem nového vývoje jazykovědy a komentářem k němu. Skoro litujeme, že literatura uváděná v poznámkách nebyla souhrnně, utříděně a přehledně otištěna ještě jednou v bibliografickém soupise; byla by to velmi cenná bibliografická pomůcka. — Kniha je doplněna dosti podrobným anglickým a ruským résumé a rejstříkem (osobním, slovním a věcným).

---

[1] K vydání ji připravil Josef Vachek a vydalo Nakladatelství ČSAV r. 1961; stran 279, cena váz. výtisku 26,50 Kčs.

[2] Pojem a termín dešifrace je vskutku překvapivě moderní; ve vlastním rozboru však autor, věren svému postupu od funkce k prostředkům, zabývá se bohužel převážně jen stylizací, zřejmě v záměrném odklonu od starší školy mladogramatické, která, jak sám říká (s. 6), „přistupovala k jazyku výhradně ze stanoviska čtenáře (resp. posluchače)“.

[3] Tím se vysvětluje i užití přídavného jména obsahový v názvu knihy (místo původního autorova znění vědecký). Podle mého soudu by bylo nejvýstižnější přídavné jméno funkční (jehož je užito i v cizojazyčných résumé); je ovšem pravda, že i rozbor fonologický je „funkční“ a že sám autor termínu obsahový užíval.

[4] Viz J. Vachek, K otázce tzv. citátových složenin v češtině, Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 110—117; srov. k tomu odpověď M. Dokulila K diskusi o zásadách našeho pravopisu, tamže, s. 272—277.

[5] Mathesius zde i leckde jinde dostatečně neliší rovinu významovou (nebo obsahovou) a rovinu formálně mluvnickou; souvisí to s jeho přístupem od funkce k formě.

[6] S podobnou myšlenkou se setkáváme také u M. Dokulila; srov. stať M. Dokulila - Fr. Daneše K tzv. mluvnické a významové stavbě věty, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 231n.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 7-8, s. 244-248

Předchozí Adolf Kamiš: Profesionální hrnčířské výrazy v Klikově na Třeboňsku

Následující Alois Jedlička, František Váhala: Konference o spisovné slovenštině a jazykové kultuře