Profesionální hrnčířské výrazy v Klikově na Třeboňsku

Adolf Kamiš

[Články]

(pdf)

-

Mluva hrnčířů — podobně jako mluva pracovníků jiných odvětví — má některé specifické zvláštnosti. Nelze ji dost dobře řadit k nářečím profesionálním, jak se to dříve činilo u podobných útvarů, neboť tu nejde o nářečí ve vlastním slova smyslu, protože hrnčířská mluva nemá zvláštní mluvnickou stavbu — tu převzala ponejvíce z nářečí, popř. z obecné češtiny —, ale má jen zvláštní slovníkové prostředky.[1]

[240]V těchto slovníkových prostředcích jsou některé výrazy, které mají povahu termínů,[2] jichž se užívá i v oborech příbuzných (výroba porcelánu apod.); z nich možno uvést např. slova střep (‚hmota vypáleného výrobku keramického‘, Příruční slovník V, s. 832), hrnčířský kruh aj. Velká část těchto výrazů má však jen povahu slov slangových, jak ukážeme v dalším výkladu.

Cílem tohoto příspěvku je ukázat některé zvláštnosti hrnčířské mluvy v Klikově na Třeboňsku. Hrnčířství má zde více než stoletou tradici. K výrobě kameninového nádobí se využívalo bohatých vrstev keramických jílů. Dnes se tato výroba podstatně změnila, zanikl starý, vcelku rukodělný způsob výroby, a proto některé staré výrazy mizejí. S nimi mě seznámili pracovníci střední a starší generace, když jsem v této oblasti sbíral nářeční materiál.[3]

Bylo by zajímavé podat srovnání s mluvou hrnčířů v jiných oblastech, kde má hrnčířství staré tradice; zatím to však nebylo možno, protože hrnčířskému výrazivu nebyla dosud věnována pozornost z hlediska jazykového. Je možno zatím vycházet jen ze studií národopisných;[4] ty ukazují, že je zde v oblasti zvláštního profesionálního slovníku hodně shod.

Velká část výrazů, jichž hrnčíři užívají, je celonárodních, neboť jde o výrobu, jejíž počátky můžeme klást do dob hodně vzdálených. Na podobu slov a na jejich tvoření měla zde vliv nářečí jihočeská (viz např. náslovné tř- místo stř- ve slově třep apod.).

Jako v jiných řemeslných oborech vyskytují se zde dále hojně slova přejatá z němčiny, hláskově různě obměňovaná (komolená), z nichž možno uvést např. výrazy mašina (‚hnětací stroj‘), štángle (‚hřídel hrnčířského kruhu‘, z něm. Stange), šlajsky (‚sosnová polena, jimiž [241]se topilo v peci‘, z něm. Schleisse), šlemovka (‚zemitá poleva‘, z něm. Schlamm), šlígr (‚měkká rozdělaná hlína‘, z něm. Schläder)[5] aj.

Výroba se provozovala po živnostensku, mistr se nazýval hrnčíř. Podle druhu práce byly pak názvy kruhař, palič; hlinař byl pomocný dělník připravující hlínu.

K hrnčířskému nářadí patřil především hrnčířský kruh. Měl dvě desky. Horní se nazývala talíř (na ní se vytáčelo nádobí, měla v průměru 20—60 cm, podle toho, jaké nádobí se vyrábělo; byla na vint, tj. na závit, aby se mohla vyměnit), spodní podkruží[6] (v průměru asi 80 cm; byla obyčejně okována obručí ze starého kola od vozu a uváděla se do chodu nohou proti směru hodinových ručiček). Z drobných pomůcek užíval hrnčíř čepele[7] (uhlazené prkénko z hruškového dřeva, často obdélníkového tvaru, s otvorem pro prst). Čepel byl různých rozměrů (5×3 cm až 20×10 cm, podle velikosti zhotovovaných výrobků; na mísy byl čepel tříhranný). Jím hladil hrnčíř nádobu zvenčí, zevnitř pak prsty levé ruky nebo žicí (obyčejně to byla ulomená lžíce na jídlo), aby dostal sílu třepu. Dno nádoby vytíral filcem.

Materiálem pro výrobu byla hrnčířská hlína. Kopala se v šachtách, které dosahovaly hloubky až 10 m (tam byla hlína nejkvalitnější). Bývaly v ní vrstvy písku nebo rudy, tzv. lasy; od nich se hlína pečlivě očišťovala.

V hrnčírnách se hlína, která byla sušením na haldách zbavena důlní vlhkosti, prolévala vodou v jámách (do nich se vešly asi štyry fůry potahový). Z jámy se rozmáčená hlína vyhazovala na špalek, krouhala se pak z něho struhem, dávala na vrstvu silnou asi 30 cm a šlapala bosýma nohama. Takto upravená hlína se točila v mašině (hnětací stroj se dvěma válci). Potom se hlína válela, tj. hnětla na vále (bylo to pevně přidělané prkno nebo fošna na zdi). To si dělal každý kruhař sám, protože potřeboval k práci různě tvrdou hlínu podle toho, jak velké nádoby dělal. Z uválené hlíny nadělal hroudy (na dvoulitrový hrnec asi ½ kg hlíny) nebo hrudky na menší zboží.

Hrnčíř při práci hodil hroudu na talíř, zdržel ji rukama a otáčením [242]talíře uvedl přesně do jeho středu. To dělal prsty obou rukou, které si namáčel do kalníku (bedničky, v níž byl hrnec s vodou a vedle něho hlína rozdělaná naměkko, tzv. šlígre). Hroudy na velké hrnce se zdržovaly vocasem (pruh asi 70 cm jemné kůže nebo filce ze starého klobouku). Při vytáčení pracovaly obě ruce, potřebnou rychlost otáček kruhu si řídil kruhař nohou.

Vytočený hrnec se na talíři uříznul drátem, odnesl se na prkno a nechal zatuhnout. Když hrnec zatuhnul, uchatil se (nasazovalo se ucho).

Vyschlé nádobí se polejvalo. Hrnce, které měly mít bílou barvu, dávaly se do potahu, tj. roztoku kaolínu. Pak se ručně malovaly a glazurovaly. Některé hrnce se namáčely ve šlemovce (‚zemitý polev‘; byla to zemina z Berounska nebo Rakovnicka) ve velkých dřevěných sudech. Hrnce takto namáčené byly tmavě hnědé a jejich barva byla nejstálejší.

Nádobí se potom sušilo na vzduchu, obyčejně na pecích. Při pálení v kaselských pecích se párovalo („dávaly se do štosu stejný druhy, aby to pasovalo k sobě“). Pec se zazdila, vpředu zůstal otvor asi 20—30 cm, jímž se topilo šlajskami. Palič kontroloval teplotu v peci kukrem (otvorem nahoře v peci), čekal, až nádobí dostane určitou barvu a barva na něm začne flusovat (dostane jasnou sklovinu). Po vypálení se nechalo nádobí pomalu prochladnout (2—3 dny).

Vyrábělo se různé nádobí, jaké potřebovala hlavně venkovská domácnost. Označení jednotlivých druhů nádobí je vcelku běžné i v jiných oblastech.

Pro hrnce různých velikostí měli zde hrnčíři vlastní slangové názvy, nejčastěji podle obsahu nebo též podle staré ceny: osminka (¹/₈ litru), čtvrtka (¼ litru), pulčík (½ litru), žejdlík (¹/₃ litru), litrák (1 litr), mázek (1½ litru), dvoulitrák (2 litry), třílitrák (3 litry), grošák (4 litry), jednouchej (5 litrů, měl však dvě ucha), šestákovej (8 litrů), ušáček (10 litrů), hrnec (12 nebo 15 litrů); hrnec na mléko třílitrový nebo čtyřlitrový se dvěma uchy se nazýval beskrejtka.[8] Podle různého užití měly hrnce označení smetaník, trubák (oba na smetanu), máslák, sádlák aj.

[243]Dále se zde vyráběly talíře (vlastně misky) a mísy, které se podle velikosti v hrnčířském slangu nazývaly první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá nebo šestá mísa.

Z jiného nádobí, které se zde vyrábělo, můžeme jmenovat vajdlinky (na zadělávání těsta, z něm. Weidling), pekáče poloviční nebo dvoudílný, bábovky, dusníky (kastroly s poklicema), koutňáky nebo též kouťáky (se zdobeným víkem nahoře, stávaly v koutě světnice, bývala v nich mouka),[9] pánve (na mák), lívanečníky, kastroly, cedníky (mísy s otvory), žbánky, korbely (½litrové na pivo), plucary (na víno nebo vodu; „byly na způsob žbánku a měly špunt, vydrželo to v nich dlouho chladný“), květníky, týgle (na barvy), flaše (na žíraviny), do Rakous se vyráběly zvláštní mlíkáče apod.

Nevěstám do výbavy vyráběli hrnčíři piksly nebo též dózny do kuchyně na poličku. Bylo to obyčejně „šest velkejch a šest malejch piksel a k tomu dvě flašky, jedna na volej, druhá na vocet“.

Mzda kruhařů byla úkolová, platilo se podle prken (stanovený počet vyrobeného nádobí narovnaný na prkně). Mzdy byly v minulých dobách hubené, a tak sociální postavení dělníků v hrnčírnách bylo těžké. Bídu ještě zvětšoval před první světovou válkou značný alkoholismus. Kořalka se pila každý den, mnohý ze starých hrnčířů si posílal denně pro pulčík nebo tři osminky kořalky. Pracovat se začínalo obvykle až ve středu, předtím se modřilo. „Potom se mušela práce dohánět, dělalo se durch i v noci, taky v neděli chodívali hrnčíři uchatit.“

Po první světové válce začalo hrnčířství na Klikově podobně jako v jiných oblastech upadat. Hlíněný nádobí ustupovalo plechovému a porcelánovému, byla velká konkurence, malé dílny se zavíraly. Na Klikově došlo kromě toho ke ztrátě odbytišť v sousedním Rakousku.

Dnes přešla starší rukodělná výroba na zmechanizovanou. Změnil se i sortiment vyráběného zboží, začaly se zde vyrábět květináče pro zahradníky, dlažba do kravínů a vepřínů, v jedné dílně se zkouší fabrikace keramických trámů pro stavebnictví apod.

---

[1] Viz J. Bělič, Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 20. — Srov. i Boh. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1960, s. 8.

[2] Srov. vymezení termínu jako lexikální jednotky určitého oboru s významovou určitostí, přesností a jednoznačností. Viz Boh. Havránek, Terminologie, Ottův Slovník naučný — Dodatky VI, 2, s. 1074n.

[3] Byl to především Aug. Blízek, dále J. Vochozka, J. Havel, St. Blízek a J. Šebístek, všichni zaměstnanci Jihotvaru, lid. družstva cementářů a keramiků, provozovna 12, Klikov.

[4] Z poslední doby jsou to zvláště studie Vlad. Scheuflera, Dějiny chodské keramiky, Plzeň 1959; Hrnčířství na Jičínsku, Novopacku, Novobydžovsku a Královéměstecku, Český lid 45, 1958, s. 122n.; Hrnčířství soběslavských Blat, Český lid 46, 1959, s. 162n.

[5] Fr. Š. Kott, Česko-německý slovník II, s. 294.

[6] Teyssler-Kotyška, Technický slovník naučný V, Praha 1930, s. 423, uvádí názvy horní kotouč a velký kotouč čili šajba.

[7] Viz vyobrazení na s. 162 v cit. studii Vlad. Scheuflera, Český lid 46.

[8] Viz Fr. Š. Kott, Třetí příspěvek k Česko-německému slovníku, Praha 1906, s. 14; uvádí zde i podobu bestrejka.

[9] Původně to byl ozdobný hrnec, v kterém se posílalo šestinedělkám do kouta; srov. Fr. Š. Kott, Česko-německý slovník I, s. 770. Někdejší určení těchto nádob zde již zaniklo.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 7-8, s. 239-243

Předchozí František Cuřín: Místní jméno Velcí

Následující František Daneš: Poslední práce Viléma Mathesia