Místní jméno Velcí

František Cuřín

[Články]

(pdf)

-

[1]Na jih od Hořovic je mezi lesy vesnice uváděná na mapách až do poslední doby jménem Velcí.[2] Avšak výklad jejího jména musíme v rozsáhlém díle Profousově hledat pod heslem Veliká (IV, 494n.). [236]Staré doklady, které Profous uvádí, svědčí skutečně pro tento tvar: r. 1454 Welika, 1541 v ves Welikau, 1605 ves Welkau. Katastry (berní rula, tereziánský katastr) ji uvádějí také pod tímto jménem, stejně tak i obrozenské topografie (seznamy místních jmen). Podle Profouse se až r. 1886 objevuje podoba Velcí vedle Velká, a až od r. 1923 bylo omylem zavedeno pojmenování Velcí.

Jméno Velcí vypadá jako 1. p. mn. čísla od přídavného jména velký, ale není: jednak je nelze dobře spojit s nějakým podstatným jménem, jednak by tvary jména musely být množné (Velkých atd.). Tak tomu však není. Jméno Velcí se objevuje i jako jméno pomístní. Fr. Teplý uvádí z doby před r. 1710 pro ves Černětice u Volyně trať Na velci, jež je pojmenována zřejmě obdobně jako obec Velcí.[3] V Černěticích je podle Teplého i jiná trať obdobného jména, a to Na hlybuci, a autor ji správně vykládá jako ‚V hluboké‘. Je tedy tvar velcí, hlybuci (hluboci) původní starý tvar 6. p. jedn. čísla žen. rodu veliciej, hlubociej, jenž po změně ie > í v 15. a 16. stol. dal velcí, hlubocí. Tento náležitý tvar nebyl však už v staré češtině nijak hojný. Podle Gebauera se vyskytuje jen v jazyce starším, a i tam zřídka. Obdobně svědčí i Fr. Trávníček: „Podobně je málo doložen dat. lok. fem. dobřiej, krátciej, světiej …, pravidlem pak dobréj (krátkéj, svatéj) podle gen. dobré a zajisté vlivem zájmenných dvojic té / téj.“[4] Vedle příčin, které uvádí Trávníček, tu asi působila také obecná tendence vyhnout se střídání různých souhlásek v tvarech téhož slova (veliká - veliciej).

Ukazuje tedy tvar velcí do doby značně staré. Dosavadní znalosti historického vývoje českého jazyka a jeho nářečí nedovolovaly zapojit tento tvar do nějakých souvislostí jiných a nechávaly jej osamocený. Že se udržel po několik set let u jediného jména, je sice divné, ale možné. Avšak už doklad Teplého z Volyňska upozorňuje, že by bylo možné hledat starší souvislosti nářeční; přitom je nápadná i územní příslušnost obou osad k jihozápadnímu nářečí. Mezi písemnými doklady jména obce Veliká, které uvádí Profous, není 6. pád. To však svědčí aspoň nepřímo o tom, že tvar Velcí byl u tohoto místního jména spojován s tvarem Velká, že tedy byl k tvaru 1. p. Velká pociťován [237]jako skutečně příslušný tvar 6. p. ve Velcí. Týž tvar datovaný Teplým do počátku 18. stol. by mohl svědčit, že v té době se oblastně jako archaismus držely staré náležité tvary přídavných jmen. Jde jen o to, zda tvar na velci nebyl pokládán za nesrozumitelný a zda byl s tvarem 1. p. Velká také skutečně spojován.

Máme svědectví, že v 1. polovině 17. stol. byl tento tvar živý a běžný. Fr. Křemen před 45 lety snesl značný počet dokladů z píseckého a místodržitelského archívu na tento starobylý tvar, např.: na Vysocí hoře, paní Vrábští (3. pád) z r. 1585, při stodole a staří chalupě z r. 1607, Anně Zručtí a Markýtce Bojeničtí z r. 1646 aj. Nejvíce dokladů má od přídavných jmen na -ský mezi lety 1630—1640. Zdá se mu, že potom dokladů ubývá.[5] Je však možno doložit, že aspoň v místních a pomístních jménech byl takový tvar živý ještě později, na počátku 18. stol., tj. v době dokladu Fr. Teplého. Doklady z tereziánského katastru z let 1713—1720 dovolují určit značný územní rozsah tohoto jevu v té době; pro stanovení hranice přesnější by bylo třeba obrátit se k pramenům místním. Nejvýchodnější doklad je z Třeboňska. V tereziánském katastru, čís. 663, Třeboň I, je pro ves Jílovici téměř soustavně uváděna trať K Hlubocí (psáno hluboczy). Jde tu o ves Hlubokou, jejíž katastr s jílovickým sousedí. O druhou Hlubokou jde v několika dokladech v Neplachově a Dyníně. Na západě se hlavní oblast tohoto jevu prostírá na bývalých panstvích Volyně, Štěkeň, Strakonice, Libějovice a Blatná. Nejčastěji, ba téměř pravidelně jde o trati nazývané Velká (Velká louka, Velká strana apod.). Z Volyňska jsou doklady ze Škrobočova, Litochovic, Kakovic, Račí, Nišovic, Zechovic, Nuzína, Horosedel, Radešova a Mladotic; na Strakonicku jej mají Svaryšov, Milíkovice, Mutěnice, Radkovice, Libětice, na panství štěkeňském Štěkeň, Kuřimany, Řepice, Domanice, Droužetice, Černíkov, Netonice, na libějovickém panství Svojnice a Vitějovice a na Blatensku Skaličany a Mačkov (tu doložen i 3. pád: k Velcí). Na severu sahal jev jednak na Blatensko, jednak na Milevsko. Z Milevska jsou doklady v Zběšičkách, Bílině a Skoroníně.[6]

[238]Je pravda, že u některých dokladů by bylo možno číst zapsané welczy jako Vlčí s průvodní samohláskou u souhlásky l (byla dřív i v jižních Čechách). Jsou také pomístní jména Vlčí jáma, Vlčí skála, pole apod. Tento výklad je však ve značném počtu obcí vyloučen nejen dnešním stavem, ale hlavně přímými doklady na jiné tvary než 3. a 6. p. jedn. čísla, anebo střídáním tvarů starých a nových v témž pádě. Např. pro Litochovice na Volyňsku čteme na Welký, na Welkeg, na Welczy, na Wlczy, list 43, 45; pro Nuzín na Welkeg a na Welczy, list 93, 95, 97; pro Kuřimany na welczy, welka, list 144, 146; v Domanicích na welczj a na welkeg, list 172, 173 aj. Je tomu tak i na Milevsku v Zběšičkách: na welczy, v Welky Lauky, na welkeg, list 57, podobně i v Bílině atd. Toto střídání také dosvědčuje, že starý tvar nebyl v 3. a 6. p. jedn. čísla jediný, že vedle něho byl i tvar novější: na velcí - na velký, velkej; ten později zvítězil. Zdá se, že už v této době začínal být starý tvar (na velcí) archaismem omezeným především na jména místní a že se mu někdy přestávalo rozumět. Svědectvím o tom může být doklad z Libětic na Strakonicku: na welczy list 161—163, a také za welczy list 163. Tu je v dokladu za velcí tvar nenáležitý: předložka za se nepojí ani s 3., ani s 6. pádem. Avšak úplným archaismem tento tvar ještě nebyl. Není totiž omezen jen na slovo velký (na ně je ovšem dokladů nejvíc), ale v jednotlivých případech se vyskytuje i u jiných přídavných jmen. Z Radomyšle na Strakonicku je doloženo jméno na Ssyroczy (Na širocí), stejně ze Svaryšova Na širocí vedle tvaru Na širokej. V Radomyšli je doložen i tvar na dlauzy (je ovšem možno číst jej také Nad louží).

Neznám bezpečné doklady starší z oblasti ještě severnější. Zdá se, že tvary žily v 17. stol. také na Domažlicku, a tvar Velcí jako jméno osady Veliká u Hořovic je také zcela dobře možno územně zařadit do oblasti tohoto jevu. Je tedy pro počátek 18. stol. doložen z Třeboňska, Volyňska, Strakonicka, Písecka, Blatenska, Milevska, snad i Domažlicka a Hořovicka, tedy z hlavních oblastí jihozápadních Čech. Fr. Křemen (na uvedeném místě) pochyboval z opatrnosti o správnosti tvaru na Vysocí hoře, při staří chalupě, protože neznal tento jev odjinud. Dnes je myslím možno i tyto tvary pokládat za doklad našeho jevu.

[239]Tento archaický tvar se tedy držel od starého období, snad od 15. stol., na velké části země až do 18. stol., ustrnule i déle. Potom se mu přestávalo rozumět, jeho zbytky se zachovávaly především v místních a pomístních jménech, neboť ta mívají pro svůj specifický charakter i některé vývojové odchylky. A konečně: jev žije (nebo žil) do současné doby na Volyňsku. B. Vydra upozorňuje na 3. a 6. p. místních jmen Včelná, Žárovná: bývá tu tvar ve Fčelňí, Žárovňí. Autor vyslovuje domněnku, že je to zbytek starých tvarů.[7] Náš rozbor ukázal, že tomu tak skutečně je.

Stručný popis osudů jednoho jevu ukazuje, že vývoj českých nářečí byl značně složitý a že je třeba studovat nejen vznik a rozvoj nářečí, ale také jejich ústup, rozklad. Cesty tohoto ústupu nejsou jednoduché. Některé jevy existovaly jako nářeční znaky až do 19. stol. a z dnešního nářečního stavu o nich nemůžeme soudit nic bezpečného. Historické studium je tedy nutnou součástí nářečního bádání. Pomůže uchránit badatele před omyly plynoucími jen z interpretace současného stavu a někdy ukáže souvislosti, jež současný materiál ani odhalit nemůže.

---

[1] Tento příspěvek Fr. Cuřína i následující Ad. Kamiše patří do souboru příspěvků věnovaných prof. Vážnému v minulém čísle Naší řeči. Pro omezený rozsah čísla však je už nebylo možno zařadit, a proto je uveřejňujeme dodatečně.

[2] Mapa Středočeského kraje, Praha 1960.

[3] Frant. Teplý, Dějiny města Volyně a okolí, 2. vyd., Volyně 1933, s. 32.

[4] Jan Gebauer, Historická mluvnice česká III, 1, s. 544. — Fr. Trávníček, Historická mluvnice československá, 1935, s. 370.

[5] Fr. Křemen, Jazykové drobnosti z archívu píseckého. Adjektivum. Listy filologické 42, 1915, s. 117n.

[6] Doklady jsou z přiznání tereziánského katastru č. 2531, 2510, 2497, 2553, 2395. Zběšičky a Bílina jsou na panství Veselíčko, č. 3044, Skoronín na panství Milevsko, č. 2973.

[7] B. Vydra, Popis a rozbor nářečí hornoblanického, Praha 1923, s. 71.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 7-8, s. 235-239

Předchozí Františka Havlová: K jazyku a stylu Ivana Olbrachta

Následující Adolf Kamiš: Profesionální hrnčířské výrazy v Klikově na Třeboňsku