Časopis Naše řeč
en cz

Ztráta měkkosti souhlásek a její odraz v našich nářečích

Arnošt Lamprecht

[Články]

(pdf)

-

Depalatalizace[1] neboli ztráta měkkosti souhlásek je jednou z velmi významných změn, jimiž se čeština a slovenština odlišily od ostatních jazyků západoslovanských. Ve způsobu provedení této změny mohou však být v jednotlivých nářečích rozdíly a ty pak jsou příčinou některých nářečních rozdílů dalších. Ukážeme si to na několika příkladech z různých nářečních oblastí a v závěru se pak pokusíme spojit a vyložit jako důsledek ztráty měkkosti tři významné rysy jihočeské, totiž výslovnost typu bjič, pjivo, rozlišení (disimilaci) zubnic typu ujzas (< už zas), plajte a změnu e > a v typu fčala, břasa.

Ztráta měkkosti retnic a sykavek se provedla na celém území jednotně před e, např. peku, beru, vezu, metu, sedlák, země, a to patrně již ve 13. stol. Souvisí to s tím, že před e bylo změkčení souhlásek nejslabší. Dochází tu proto k ztotožnění slaběji změkčených souhlásek se souhláskami tvrdými, např. b’e v slově b’eru se ztotožnilo s be v slově bezu (2. p. jedn. č. k bez) atp. Nářeční rozdíly jsou však u zubnic; tu nastala ztráta měkkosti na většině území, např. nebudete, avšak na okrajovém území lašském je podobně jako ve slovenštině ňebuďeťe (ňebudz’ec’e).

Před i a ě bylo změkčení (palatalizovanost) větší, a proto se tu změkčené souhlásky držely déle. Týká se to zejména zubnic a retnic. U sykavek však došlo během 14. století k ztrátě měkkosti i před těmito samohláskami, jak to dobře ukazuje tzv. ztráta iotace. Depalatalizovaly se tu původní nepárové souhlásky měkké, jako např. c’, č, š, ž, srov. c’ěna > cena, oráčě > oráče, dušě > duše, ruóžě > růže, a spolu s c’ i s’, z’ např. s’ěno > seno, na voz’ě > na voze. Na lašském území se však kromě č, š, ž depalatalizovalo jen c’ (a spolu s ním dz’ a z něho [148]vzniklé z’), aby se odlišilo od nového c’ (dz’), např. c’icho, c’eło, budz’ec’e, vzniklého tzv. asibilací ze změkčeného ť, ď, kdežto s’, z’ (nikoli však před e) se tu zachovaly, opřeny jsouce o nové c’, dz’ (z t’, d’), srov. cena, cesta, sadzac’, meza, ale s’ivý, s’eno, z’ima, na voz’e, hus’ata, hałuz’. U t’, d’ se totiž větší změkčení (palatalizovanost) projevilo asibilací, tj. vznikem průvodního sykavého elementu za změkčenou zubnicí (t’s’, d’s’), srov. i staročeské doklady psané radosczi, czychi, hnuczi, dzyed. Na lašském území, kde se změkčené t’, d’ uchovalo i před e, je asibilace i před touto samohláskou, např. budz’ec’e. Je tak na Ostravsku a na okrajových úsecích Opavska zachován měkkostní vztah (měkkostní korelace) u sykavých hlásek, s - s’, z - z’, c - c’, (dz) - dz’. Na větší části Opavska však došlo později k splynutí sykavkové řady s’, z’, c’, dz’ s řadou č, š, ž v novou řadu š’, ž’, č’, dž’, viz č’ycho, ž’yma, š’yvy, a tím i k odstranění tohoto zbytku měkkostní korelace. Za obdobných podmínek jako na Ostravsku se udržely měkké sykavky i na východním Slovensku.

Silněji změkčené (palatalizované) souhlásky t’, d’ přecházejí postupně v souhlásky zcela měkké (palatální) a sykavý element se u nich ztrácí: ďeťi, ťelo atd. Stejně tak splývá změkčené n’ (n’ěmý) se starým měkkým ň (vóňě), takže nyní máme jen jedno měkké ň.

Změkčené retnice se po ztrátě měkkosti před e vyskytovaly nadále před i, ě (m’ilý, m’ěsto, kúp’ě) a před ’u (zem’u, kúp’u), na části území i před a (hołúb’ata, analogicky podle hołúb’ě, p’atro podle na p’atře). Jotace (tj. výslovnost ě jako ie nebo je) se po těchto změkčených retnicích na větší části našeho území zachovala, např. pět, hrábě, město, člověk. Jen ve východočeských nářečích se projevil silnější náběh ke ztrátě jotace i po retnicích: pet, trpet, v troube, meďenej, človek. Zachování jotace po retnicích vysvětluje vtipně Komárek,[2] a to tak, že v době rozkladu měkkostní korelace se mohly slabiky p’ě, b’ě, v’ě, m’ě (foneticky [p’ie], [b’ie] atd.) chápat jako spojení rozložené měkké retnice + e, tedy jako pi̯ + e, bi̯ + e atd. To ovšem předpokládá, že rozložené měkké retnice v jazyce v jiných postaveních již byly (před e už totiž měkkost ztratily). Taková pozice byla nepochybně před u, srov. zem’u > zemi̯u, a na okrajích i před a (pi̯atro, ho[149]łúbi̯ata; srov. i staročeský ojedinělý analogický doklad suiatemu). Doklady i z těch nářečí, kde se nyní měkké retnice vyskytují, zřetelně dokazují, že se před zadními samohláskami častěji objevuje přechodné  (srov. valaš. p’ekně, ale vedle p’atro i p’i̯atro). Ve východočeských nářečích, kde se analogické tvary typu holoubjata neobjevují a kde patrně byl jen slabý -ový  prvek před ’u, nebylo vhodného vzoru pro chápání slabik pě, bě, vě, mě jako spojení rozložených retnic + e, a proto tu byl silný náběh ke ztrátě jotace i po retnicích, brzděný patrně jen vlivem ostatních nářečí a spisovného jazyka.

Po provedení přehlásky ’u > i se na západnějším území vyskytovaly měkké retnice jen před předními samohláskami (nehledíme-li k nářečním podobám typu holoubjata). Jakmile tu došlo k ztotožnění slabik bě, vě se slabikami bje, vje, tedy stejně objet, objel, obje, objeví, do bjela, objela, vjeďel, vjel, je třeba rozložené měkké retnice považovat za dvoufonémové (bifonematické) spojení, tedy jako spojení retnice + j. Na části území se podle vzoru slabik p’ě, b’ě, v’ě, m’ě rozložily i slabiky p’i, b’i, v’i, m’i na spojení pji, bji, vji, mji. Je tomu tak v jižních Čechách,[3] např. pjivo, nabjít, líbjila, mluvjili, bavjit, krmjit, mjilej i jinde; někdy jde jen o náběh k této změně, srov. jihočes. slepi̯ice, zabi̯ili, bi̯ída, povi̯ídala. Měkké retnice tak jako samostatné fonémy zanikají, a jestliže by se vyskytoval palatálnější odstín před i, je třeba ho považovat za variantu tvrdého p, b, v, m. Samohlásky i, y, které byly variantami jednoho fonému, se po zániku retnic staly samostatnými fonémy. Taková je dodnes situace v lašských nářečích (do bjeła, objeła, biły, był). V severovýchodní části východomoravských nářečí na Valašsku se však kolísání mezi rozloženými a nerozloženými retnicemi vyrovnalo ve prospěch retnic nerozložených. Místo pi̯e, bi̯e, vi̯e, mi̯e je tu p’e, b’e, v’e, m’e, srov. p’ekňe, m’eť, ob’ed, hříb’a, v’adne.[4] Vznikl tak znovu protiklad pe - p’e, be - b’e atd., v němž pe, be, ve, me je jak za původní pe, be, ve, me, tak i za p’e, b’e, v’e, m’e, a nynější p’e, b’e, v’e, m’e je na místě původního pě, bě, vě, mě, např. meť - m’eť, vesta - nev’esta, nakope - na kop’e, hrabe - hrab’e atd.

[150]Na okrajích našeho jazykového území v lašských a východomoravských nářečích se jako zbytek původních měkkostních vztahů zachovalo dvojí l, a to ł - l nebo ł - ľ. Typickým členem této dvojice je však pro svou fonetickou povahu tvrdé ł, neboť měkký člen se na většině území rovná tzv. střednímu l, vyskytujícímu se na ostatním jazykovém území. Nejde tu tedy nyní o měkkostní vztah (snad s výjimkou Valašska, kde jsou i měkké retnice).

S měkkostí souhlásek a jejím rozkladem souvisí jak připomenuté už typy pjivo, holoubjata, tak i případy vkladného j, viz jihozápadočeské[5] ajť, plajť, tejď, jejď, votamtujď, dokajď, plajte, chojte, kajždej atd. Jev je dosti starý, např. tejdě (teď) je doloženo už ve staré češtině. Podobné příklady jsou i jinde na okrajích, např. kladské sejďej, lejželi, západoopavské dejvjet, lejž’eč’. Tvary množného čísla typu plajte, chojte se však vyskytují nejen na českém jihozápadě, nýbrž i na vlastním jihočeském území.[6] Tu se však zařazují do jihočeského rozlišení (disimilace) zdvojených zubnic a sykavek,[7] tedy plajte < plaťte, podobně jako ajci < ať si, voj ťech čás < voť ťech, a to < od ťech, přej zimu < přes zimu atd. Svým vznikem však i tyto jevy souvisí s původní měkkostí souhlásek a s jejím rozkladem. Ve staré češtině se totiž vyskytují u měkkých souhlásek (doklady viz ve Voráčově článku v tomto čísle). Po zániku měkkosti se mohl jev rozšířit i k typům tvrdým.

Jak bylo už připomenuto, došlo po zániku měkkosti souhlásek k fonologickému osamostatnění i a y. Záleželo tu však na tom, jak se y začlenilo do samohláskového systému, než ovšem zaniklo na většině území jako samostatný foném. V lašských nářečích je y dodnes vysoká hláska, takže si systém můžeme představit takto:

i   y   u
e
 o
a

Někde došlo k jeho redukci (srov. např. štъrъ rъbъ ve Veřovicích u Frenštátu i obdobné jevy jinde), na jihozápadní Moravě pak se [151]tvrdé y zachovalo jako samostatný foném,[8] ovšem nikoli jako hláska vysoká, nýbrž středová, takže systém vypadá asi takto:

i  u
y
 o
e
 a

Hláska e je tu v protikladu k a, a proto její výslovnost je široká [ä] a individuálně se blíží k a, např. vädäš, v läťe, čäsky, chläba.[9] Ze široké výslovnosti si pak vysvětlíme případy změny e > a, zejména po měkkých hláskách, např. čap ‚čep‘, čalo, fčala, břasa, hřešato, jahla, kořan, kužalka, pšano, řachtat, žabro, lachtat.[10] Tato změna je rozšířena v celých jihozápadních Čechách, u jednotlivých slov ovšem s různým rozsahem. Předpokládá to, že v dobách jejího vzniku byl na daném území obdobný systém, jak jsme ho uvedli výše. Změna e > a je poměrně stará, jak svědčí doklady už ze 14. a 15. století.

V závěru našeho článku můžeme konstatovat, že tři nejdůležitější charakteristické rysy českých nářečí jihozápadních, totiž rozložené měkké retnice, rozlišení (disimilace) zubnic i změna e > a spolu vývojově velmi těsně souvisí a jsou důsledkem původní měkkosti souhlásek a jejího rozkladu, který tu probíhal poněkud jinak než na ostatních úsecích našeho jazykového území.


[1] B. Havránek, K depalalalizaci v oblasti českého jazyka, Listy filologické 67, 1940, s. 266n.; Fr. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, M. Komárek, Historická mluvnice I, Hláskosloví, Praha 1958; B. Havránek, Nářečí česká, Čsl. vlastivěda III, s. 219—310; V. Vážný, Historická mluvnice I, skripta, Praha 1949; A. Lamprecht, Vývoj hláskového systému českého jazyka se zvláštním zřetelem k nářečím na Moravě a ve Slezsku, Slovo a slovesnost 17, 1956, s. 65—78.

[2] M. Komárek, Historická mluvnice I, Hláskosloví, s. 106n.

[3] B. Havránek, Nářečí česká, s. 142; J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, Praha 1955, s. 68, a ukázky; J. V. Dušek, Hláskosloví nářečí jihočeských I, Praha 1894, s. 21―22.

[4] A. Vašek, Z jazykového zeměpisu Rožnovska a Valašskomeziříčska, sb. Adolfu Kellnerovi, s. 112―118.

[5] B. Havránek, Nářečí česká, s. 143; dále J. V. Dušek, uved. dílo; J. Voráč, uved. dílo (ukázky).

[6] B. Havránek, Nářečí česká, s. 143.

[7] Srov. podrobně v čl. J. Voráče Jihočeská změna zdvojených zubnic a sykavek v tomto čísle Naší řeči, s. 137n.

[8] S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960, s. 47.

[9] S. Utěšený, uved. dílo s. 48; Fr. Bartoš, Dialektologie moravská II, Brno 1895, s. 277.

[10] J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, s. 13n.; J. V. Dušek, Hláskosloví nářečí jihočeských II, s. 25—29.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 5-6, s. 147-151

Předchozí Jaroslav Voráč: Jihočeská změna zdvojených zubnic a sykavek

Následující Pavel Jančák: Některé místní znaky v středočeských nářečích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1