Časopis Naše řeč
en cz

Odsouhlasit

vh

[Drobnosti]

(pdf)

-

Otiskujeme podstatnou část dopisu čtenáře Naší řeči inž. Jos. Martínka ze Zbraslavi, v němž — ze svého hlediska — odmítá sloveso odsouhlasit a vykládá — zase ovšem z úzkého hlediska svého pracovního oboru — situaci, v níž asi vzniklo. Vítáme tento zájem z kruhů technických, potvrzujeme odmítavé stanovisko k slovesu odsouhlasit a zároveň stručně shrnujeme dosavadní jazykovědné hodnocení tohoto slovesa.

Již před léty utvořili naši stavební projektanti slovo, které u nezasvěceného budí ne-li odpor, tak aspoň úsměšek. Jde o sloveso „odsouhlasit“. Neužívá se ho jen v hovorové mluvě v kancelářích, ale najdeme je i v odborných příručkách. Dostalo se mu tedy oficiálního uznání. Tomu, kdo se nad tím nelibě znějícím slovem pozastavuje, bylo by snad potřebí vysvětlit, za jakých okolností k němu došlo. V projekčních ústavech se neprovádějí jen grafické práce (plány), nýbrž i rozpočty, které se sestavují podle předepsaných sborníků, v nichž jsou jednotkové ceny již obsaženy. Tyto sborníky, které sestavuje zas jiný ústav, nazývají se normálovými kalkulacemi; zkráceně se jim říká „normálky“. Když je veškerá stavební dokumentace (tedy i normálky) hotova, nastává důležité jednání. Rozpočtář se může zmýlit a stavební závod, pro něhož jsou normálky závazné, by na stavbu doplácel, kdyby se do nich nedopatřením vloudila v některých položkách nižší cena. Proto se před konečnou platností normálek scházejí zástupci projekce i podniku provádějícího stavbu, aby společnou kontrolou zjistili, zda byly normálky vypracovány správně. Není-li námitek, podepíší je s doložkou, že jsou stavebním podnikem „odsouhlaseny“. Ledaskoho by napadlo, že toto sloveso je úplně zbytečné, vždyť podnik může normálky prostě schválit. Tomu ale brání otázka prestiže, protože jak projekční ústavy, tak i stavební podniky jsou rovnocenné složky a schvalovat jejich úkony může jedině nadřízený úřad. Tím by snad byl objasněn původ slova.

Horší je posoudit, zda sloveso „odsouhlasit“ je možné i po stránce jazykové, což je pro technika již věc obtížnější. Slovesa s předponou od- vyvolávají v nás pocit úkonu, který se zpravidla provede rázem, snad i bez námahy (odhlasovat, odpřisáhnout, odloučit, odkázat ap.) To však nelze říci o vzájemném projednávání normálek, které vyžaduje odpovědnou a při odlišných názorech mnohdy nepříjemnou, ne-li mrzutou práci (vždyť jde velmi často o milióny!).

Po delší době dostal se mi do ruky úřední spis, jehož autor se přece jen chtěl vyhnout tomu „odsouhlasení“ a užil slovesa „sesouhlasit“. Jistě že je správné, lépe zní a jasně naznačuje spolupráci. Jenže toto slovo mělo osud skromné fialky na přepestré stráni. Nikdo si ho nevšiml a „odsouhlasovává“ se dál. Či se má „sesouhlasovat“? Zde už má slovo jedině češtinář. Dá-li dobrou radu, jistě mu ji technici rádi „odsouhlasí“.

Jazykový koutek Čs. rozhlasu věnoval poprvé pozornost tomuto slovesu 5. 6. 1948. Tehdy se ho užívalo v účetnickém a administrativním vyjadřování jako náhrady za cizí kolacionovat. Jazykový koutek tehdy označil toto sloveso jako slangové a navrhl za ně spisov[122]nou náhradu sesouhlasit. Dne 29. 4. 1954 mluvilo se v rozhlasovém Jazykovém koutku o slovese odsouhlasit podruhé. V období od r. 1948 do 1954 se toto sloveso velmi rozšířilo, ale nabylo mezitím nového významového odstínu, který bychom mohli vyjádřit slovy ‚posoudit a schválit‘, popř. ‚posoudit a odhlasovat‘. Jazykový koutek tehdy opět ukázal, že sloveso odsouhlasit nemůže mít — podle skladu svých složek — ve spisovném jazyce ani význam ‚kolacionovat‘, ani ‚posoudit a schválit‘, nýbrž jen význam — který ovšem nemá — ‚zbavit souhlasu‘. Proto nemůže být toto sloveso uznáno jako spisovné, správné a zůstává omezeno na oblast slangu.

Takto je označuje i právě vycházející Slovník spisovného jazyka českého, jehož heslo O vyšlo v minulém roce; uvádí oba významy slovesa odsouhlasit: 1. sesouhlasit, 2. posoudit a schválit (odsouhlasit někomu návrh) s tím, že se ho v prvním významu užívá v účetnickém slangu, v druhém je označuje prostě jako slangové. Znamená to, že se v prvním významu doporučuje za ně spisovná náhrada sesouhlasit, v druhém pak opis pomocí dvou sloves: posoudit a schválit.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 3-4, s. 121-122

Předchozí Antonín Tejnor: Nasměrujte anténu na vykrývací vysílač

Následující Vl. Kondrová: Dotazovaná zásilka?