Rusko-české studie

Blažena Rulíková-Havlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po prvním jazykovědném a literárněvědném sborníku, soustředěně se zabývajícím jazykem a literaturou českého národního obrození, vydala Vysoká škola pedagogická v Praze za spolupráce s Československo-sovětským institutem ČSAV v r. 1960 sborník rusko-českých studií věnovaných prof. L. V. Kopeckému k jeho 65. narozeninám.[1] Žáci a spolupracovníci prof. Kopeckého chtěli tak vzdát poctu jeho vědecké práci v oboru rusistiky, zvláště na poli lexikologie, lexikografie a syntaxe, stejně jako vyjádřit dík za jeho dlouholetou záslužnou práci pedagogickou.

Sborník obsahuje celkem čtyřicet příspěvků, a to i příspěvky autorů zahraničních, sovětských (např. prof. A. B. Šapira a K. A. Timofejeva). Kromě vlastních statí rusistických (i s pohledem porovnávacím) je v něm na jedné straně řada studií a článků obecnějšího zaměření, na druhé straně též řada studií převahou bohemistických. Především jim chceme v této referující zprávě věnovat pozornost, protože mohou přispět k prohloubenějšímu poznání českého jazyka.

Zásadní povahy je úvodní stať K. Horálka Několik poznámek o srovnávací metodě v jazykovědě a v literární vědě (s. 7n.). Autor v ní nejdříve shrnuje hlavní úkoly historickosrovnávacího studia jazyků a pak se soustřeďuje na srovnávací metodu. Přitom usiluje o zjištění, do jaké míry může srovnávací jazykověda svou propracovanou metodou přispět k řešení úkolů srovnávací literární vědy. Dochází k tomuto závěru: přestože v literární komparatistice není žádná obdoba k historickosrovnávací metodě užívané v jazykovědě (ani základní prostředek srovnávací jazykovědy — princip nemotivovanosti zvukové stránky k stránce významové — nemá v ní svůj protějšek), postup bude moci být stejný aspoň při průpravné srovnávací práci, [100]tam, kde půjde pouze o popis bez jakéhokoli hodnocení. Jinak zásadně odlišný charakter obou vědních odvětví, a to pokud jde o projev ideologického zaměření badatele, působí, že se i metody práce od sebe liší.

Otázkou obecných a „zvláštních“ zákonů vývoje jazyka se zabývají v stejnojmenném článku P. Novák a P. Sgall (s. 19n.). Jsou proti příliš širokému pojetí tzv. „zvláštních zákonů“ (tj. zákonů vývoje jednotlivých jazyků). V tomto pojetí se totiž často za zákony považují různé „jevy“ jazyka, které charakter zákonů nemají. Autoři správně upozorňují na to, že otázka jazykových zákonů, a zvláště rozbor metod, jimiž se má dospět k jejich poznání, jsou v jazykovědě dosud málo propracovány. Sami se snaží aspoň naznačit některá hlediska důležitá pro postižení „zvláštních“ zákonů jazykového vývoje. Pozornost věnují především hledisku opakovatelnosti.

O důležité otázce obecné jazykovědy pojednává též O. Leška ve studii K otázce tzv. transpozice (s. 43n.). Dosud se v jazykovědné literatuře o transpozici (přenášení) mluvilo jen jako o vyjádření téhož věcného obsahu různými slovními druhy (např. krásný — krása). Leška však ukazuje, že transpozici je možno vidět i tam, kde jde o přenášení téhož věcného obsahu beze změny ve formálním vyjádření z jedné větněčlenské platnosti do jiné (např. ženy s muži pracovaly — ženy pracovaly s muži)[2] nebo v těch případech, kdy jazykový prostředek je přenášen do nové funkce (dělej rychle! — dělej co dělej, nevyhovíš mu). Stejně tak je možno o transpozici mluvit tehdy, když celá výpověď je záměrně vztahována ke skutečnosti opačného významu (např. tys přišel brzy!). Autor tedy rozlišuje celkem čtyři druhy transpozice, a to tzv. transpozici slovnědruhovou, větněčlenskou, funkční a kontrastní. V závěru pak zdůrazňuje význam studia transposičních vztahů: toto studium by podstatně přispělo k podrobnějšímu popisu složité jazykové skutečnosti a mělo by velký význam pro poznání vnitřní výstavby jazykové soustavy i pro jazykovou charakteristiku.

Akad. B. Havránek uveřejnil ve sborníku podnětný příspěvek Řadění slovních druhů v mluvnici (s. 465n.); dotkl se v něm stále živé a otevřené problematiky druhů slov,[3] a to otázky, které bylo dosud věnováno málo pozornosti. Přitom otázka třídění slov je velmi důležitá již proto, že má své důsledky praktické i didaktické, např. pro postup probírání slovních druhů v praktických mluvnicích i v praxi školské. — Akad. B. Havránek ukazuje, jak tradiční třídění na [101]druhy slov je založeno především na znacích tvaroslovných (slova ohebná — neohebná, skloňování — časování), a teprve v druhé řadě na znacích jiných. Protože však slovní druhy nejsou určovány jen znaky tvaroslovnými, nýbrž i syntaktickými a věcně významovými, a to souborně, je třeba na tento komplexní charakter brát zřetel i při třídění. Akad. B. Havránek proto považuje za správnější základní dělení slovních druhů na slova, která jsou členy větných dvojic (slova plnovýznamová), a na slova, která sama větnými členy být nemohou (slova neplnovýznamová). Uvnitř první skupiny se pak mohou slova dále dělit na ohebná (slovesa, jména) a neohebná (příslovce). Pořadí slovních druhů uvádí takto: I. slovesa (znaky lexikální a mluvnické se u nich uplatňují nejvýrazněji), II. jména: podstatná, přídavná, číslovky, zájmena, III. příslovce, IV. předložky, V. spojky a částice, VI. citoslovce. Vzájemné vztahy, které jsou ještě složitější, dobře vystihuje připojené schéma v tabulce.

Akad. Fr. Trávníček přispěl do sborníku porovnávacím příspěvkem nazvaným K českým a ruským určitým tvarům slovesným. Uvedl v něm zajímavý případ shody a rozdílu mezi dvěma slovanskými jazyky. Srovnání podrobuje především tvary četl jsem a ruské ja čital. V ruštině tvoří zájmeno s příčestím nedílnou jednotu (vyjadřuje vlastně osobu, číslo a způsob slovesného tvaru), je tedy — podle označení Trávníčkova — morfologizováno. K podobné morfologizaci dochází i v češtině — ovšem ne v případech běžných —, ve větách typu já to četl (s vypuštěným jsem). Jiná situace je však při užití osobních zájmen s určitými tvary jednoduchými (např. já to čtu). V těchto případech, v češtině opět možných jen za určitých podmínek (při důrazu, citovém zaujetí aj.), na rozdíl od ruštiny k morfologizaci nedochází.

Zásadních otázek se ve sborníku dotýkají i příspěvky z oblasti skladby. Tak Vl. Skalička v článku O zvláštních formách syntaxe (s. 37n.) doporučuje vedle skladby základní rozlišovat ještě syntax lexikální, syntax tzv. aktuálního větného členění, důrazu, tzv. „formální“ syntax a syntax stylistickou, protože skladebné vztahy mohou být druhotně obsaženy i v lexikálních významech, v aktuálním členění, v důrazu, v spojení slov vyjádřeném rýmem, aliterací ap. nebo v stylisticky výrazných obratech a spojeních.

Brněnský rusista R. Mrázek se v první části své studie nazvané Emocionálnost sdělení (s. 161n.) zabývá některými obecnými otázkami prostředků sloužících k vyjádření citového postoje mluvčího a zdůvodňuje, proč výklady o těchto výrazových prostředcích patří do skladby, a to do té části, v níž se probírá věta jako celek. Citovost představuje jeden druh postoje mluvčího k sdělované skutečnosti [102](a tím i k sdělovanému obsahu), a to vedle modálnosti (způsobovosti) a postoje hodnotícího. Je nutno souhlasit s požadavky vyslovenými v závěru studie, že v budoucnu bude třeba podrobněji zkoumat vztah mezi emocionálností (citovostí), modálností (způsobovostí) a postojem hodnotícím a že v souvislosti s tím bude nutno kriticky se znovu zamyslet nad celkovou náplní vědecky pojaté skladby.

Vl. Hrabě se v článku Několik poznámek k pojmu predikace (s. 173n.) pokusil načrtnout svoje stanovisko k problematice predikace (tj. vztahu přisuzování), a to na základě konfrontace tradičního názoru s některými názory novějšími. Sám definuje predikaci jako „vztah, jímž je příznak vztahován k substanci v plánu časovém a modálním“, a pokouší se pod takto vymezený pojem predikace zařadit jednotlivé typy vět. Zdůrazňuje, že za nezbytný znak věty a predikace nelze považovat určité sloveso, stejně jako nelze vztah přisuzování ztotožňovat s větotvorným aktem vůbec (vedle přisuzování jsou ještě jiné druhy větotvorného aktu, např. upozorňování). Jednočlenné věty pak dělí na jednočlenné věty s predikací (Prší) a bez predikace (k nim patří věty upozorňovací — Sníh!, věty oslovovací — Karle! a věty citově hodnotící — Ubohý otec!). Věty typu Br! Ano. určuje ve shodě s Kopečným a s jinými jako větné ekvivalenty.

Některých otázek české skladby se dotýkají články K. F. Svobody a J. Bauera. K. F. Svoboda v článku Samostatný infinitiv navozovací (s. 233n.) podrobuje obsáhlému průzkumu infinitiv ve větách jako Přetvařovat se, to nedokáže. Vyprávět o tom dopodrobna, to by byla dlouhá historie. Tímto typem infinitivu, který byl tradičně chápán jako tzv. samostatný větný člen, se podle autorova zjištění „nic nevypovídá, určitý obsah se jím jen pojmenovává, uvádí na mysl“. Tuto funkci infinitivu dokládá pak autor na konkrétním jazykovém materiálu. Všímá si nejen vymezení samostatného infinitivu navozovacího a jeho odlišení od samostatných větných členů, ale i způsobů jeho zapojování do kontextu, poměru infinitivu navozovacího k jiným způsobům vyjadřování téhož myšlenkového procesu i téhož myšlenkového obsahu a jeho stylistického využití.

J. Bauer v článku Věty podmínkově přípustkové (s. 215n.) věnuje pozornost přechodnému pásmu mezi vedlejšími větami podmínkovými a přípustkovými. Doporučuje věty podmínkově přípustkové vydělit jako zvláštní typ vedlejších vět příslovečných. Po stránce významové je charakterizuje jako věty, které vyjadřují „okolnost uskutečnění hlavního děje nepříznivou, ale nikoli jako překážku, přes niž se uskutečňuje hlavní děj, nýbrž jako krajní okolnost (podmínku), za níž se ještě děj uskuteční, stejně jako za okolností jiných, příznivějších“. Tyto věty mají i své výrazové prostředky. Autor roz[103]lišuje celkem tři typy podmínkově přípustkových vět: a) věty vyjadřující krajní okolnost (Chodili jsme ven, i když pršelo), b) věty vyjadřující libovolnou okolnost (Neudělal to, ať mu to říkal kdokoli) a c) věty uvádějící okolnosti uskutečnění děje příznivé i nepříznivé, často dvě krajní možnosti (Chodili jsme každý den ven, ať bylo hezky, nebo pršelo.).

Rovněž oblast významosloví je ve sborníku dobře zastoupena. Studie J. Sedláčka K otázce významové charakteristiky mluvnických tvarů, zvl. forem časových (s. 57n.) je velmi cenná jednak závěry obecnými: vytyčením hlavních zásad, k nimž nutno přihlížet při zkoumání významové stránky tvarů, jednak závěry, k nimž autor dospěl uplatněním těchto zásad při zkoumání vývoje staroslověnského préterita po stránce významové. Ukázal, že základním významem tohoto složeného minulého času je vyjadřování minulého děje abstraktně pojatého, z něhož pak teprve vyrůstá jednak význam minulosti blíže neurčené, jednak význam rezultativní (výsledkový).

Článek Vl. Strakové Ke kategorii čísla (s. 75n.) se zabývá případy, kdy kategorie čísla pozbývá svého vlastního významu. Zkoumá materiál ruský i český a všímá si, kdy se užívá jen jednotného čísla (např. pes je domácí zvíře) a kdy čísel obou (všichni smekli klobouky — všichni smekli klobouk).

Nové, širší pojetí posesívnosti osvětluje článek R. Zimka K chápání posesívnosti (s. 131n.). Autor rozumí posesívnosti zvláštní druh vztahu, a to vztahu přináležitosti, nikoli tedy jen vztah vlastnictví, majetnictví, přivlastňování. Srovnává, jak se takto chápaná posesívnost vyjadřuje v ruštině a v češtině.

Ze statí lexikologických uvádíme především článek J. Filipce Systém v slovní zásobě a paralelní významová stavba souřadných slov (s. 293n.). V první části si autor všímá novějších prací o teorii a metodě lexikologie; sám se staví za takové pojetí nauky o slovní zásobě, které věnuje pozornost zkoumání významových vztahů, a to nejen synonym (slov souznačných) a antonym (slov protikladného významu), ale i vztahů vyššího typu — slov souřadných a slov rodově nadřazených. Druhá část jeho článku má přispět k osvětlení vztahu mezi synonymy a slovy souřadnými. Autor proto podrobil zkoumání několik skupin souřadných slov, z nichž v článku uvedl (pro přehlednost i v tabulce) slovesa označující zvuky živočichů (např. bučet, bručet, broukat atd.) a slova označující množství (např. množství, mnoho, počet…, tisíc, tucet…, fůra…, příval…, hejno apod.).

Z lexikografických prací upozorňujeme na článek J. Vávry O počátcích rusko-českého slovníkářství (s. 363) a V. Čej[104]chana O nezdaru Josefa Ranka ve vydání všeslovanského slovníku (s. 363n.). J. Svoboda v krátkém příspěvku seznamuje s některými rusistickými drobnostmi v české onomastice (s. 355n.). Zaujme i výklad V. Machka o původu ruského šči (s. 349). Překladatelské problematice je věnován příspěvek B. Ilka O významu diachronické charakteristiky slov pro překládání klasiků. V. Formánková v článku K jediné Erbenově nářeční pohádce srovnává tuto pohádku s původním záznamem, který si Erben pořídil v chodském nářečí. Nejde jí však při tom o postižení míry nářeční věrohodnosti, nýbrž o to, jaký je Erbenův tvůrčí postup při jazykové stylizaci.

Vedle příspěvků, jimž jsme při uvedeném tematickém omezení mohli věnovat pozornost, obsahuje sborník ještě dalších dvacet článků a studií především rusistických.[4] Je nesporné, že zaujímá čestné místo mezi sborníky vydanými vysokými školami v posledních letech a že bude vyhledáván pro příspěvky, které znamenají cenný přínos při řešení zásadních i aktuálních otázek naší jazykovědy.

---

[1] Rusko-české studie. Sborník Vysoké školy pedagogické v Praze. Jazyk a literatura II, Praha 1960. Uspořádali a redigovali Ct. Bosák, A. V. Isačenko, Al. Jedlička, O. Leška. — O 1. svazku sborníku s tematikou českého národního obrození srov. referát M. Jelínka v Naší řeči 43, 1960, s. 216n.

[2] České příklady byly doplněny.

[3] Srov. k této problematice nově článek J. Ružičky Zo základnej problematiky slovných druhov, Slovenská reč 26, 1961, s. 65n.

[4] Chtěli bychom uvést aspoň některé z nich, a to především články porovnávací: H. Křížková, Opakování slov jako prostředek intenzifikace v ruštině a v češtině; M. Balcar - M. Dlouhý, Časový instrumentál v ruštině v porovnání s češtinou; M. Vencovská, Významy zájmen sam, samyj ve srovnání s českým sám, samý; L. Řeháček, K možnostem využití znalosti ruštiny při vyučování jiným jazykům slovanským.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 3-4, s. 99-104

Předchozí Václav Vitvar: Několik poznámek k výstavbě dialogu v současném dramatě

Následující Lubomír Doležel: Nové oddělení v Ústavu pro jazyk český