Časopis Naše řeč
en cz

Cenný příspěvek k poznání jazyka a literatury národního obrození

Milan Jelínek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V poslední době se zájem našich historiků, literárních vědců i jazykovědců stále více soustřeďuje na období obrozenské. Je jistě vítané, že se jazyk a literatura tohoto období staly předmětem bádání i skupiny jazykovědců a literárních historiků působících donedávna na Vysoké škole pedagogické v Praze. Podněty k výzkumu vyšly bezpochyby od dvou badatelů známých svými pracemi o době obrozenské, od jazykovědce Aloise Jedličky a literárního vědce Felixe Vodičky. Oba se také přímo účastnili výzkumného úkolu řešením dílčích témat. Z práce devítičlenného kolektivu vzešel sborník Studie o jazyce a literatuře národního obrození, vydaný jako 1. svazek řady Jazyk-Literatura Sborníku Vysoké školy pedagogické v Praze.[1] Sborník redigoval Alois Jedlička a Karel Dvořák. Tematické omezení sborníku na jedno vývojové období české kultury je třeba uvítat nejen jako projev vědecké kázně celého kolektivu, ale i jako předpoklad pro potřebnou konfrontaci badatelských výsledků.

Studie obsahují celkem devět příspěvků, a to šest lingvistických a tři literárně historické. Z jazykovědných článků se však dva — Cuřínův a Štěpánkův — dosti těsně stýkají s tematikou literárněvědnou, a to v oblasti stylu. Všechny příspěvky mají značně vysokou úroveň, jsou psány jako celek přesvědčivě a vyznačují se přesnými formulacemi. Jen zdánlivě vybočuje z tématu sborníku desátý příspěvek, kterým je Soupis prací prof. dr. Kvida Hodury, pořízený Věrou Formánkovou. Studie totiž vycházejí jako pocta k osmdesátým narozeninám prof. Kvida Hodury, nositele Řádu práce, prvního vedoucího učitele katedry českého jazyka a literatury na Vysoké škole pedagogické v Praze.

Podrobněji si všimneme jen těch příspěvků, které se zabývají otázkami jazykovými a slohovými. Nebudeme se přitom držet pořadí příspěvků, neboť to je chronologické: články nejsou seřazeny podle vědních druhů, nýbrž podle toho, jak jednotlivé problémy následují za sebou v samém obrozenském procesu.

Sborník zahajují dvě práce o mluvnickém díle Josefa Dobrovského: studie Aloise Jedličky Josef Dobrovský a tvaroslovná kodifikace spisovné češtiny (s. 5—24) a studie Přemysla Hausera [217]Dobrovského práce o tvoření slov a domácí mluvnická tradice (s. 25 až 54). Zájem našich jazykovědců o mluvnické dílo Dobrovského je pochopitelný, uvážíme-li, že Dobrovského Podrobná mluvnice českého jazyka (18091, 18192) položila základy českému vědeckému mluvnictví a stala se na dlouhou dobu autoritativní kodifikací nové spisovné češtiny. Vzniká však otázka, zdali je možno po četných studiích, podnícených zejména jubilejními příležitostmi, říci ještě něco nového o mluvnických pracích tohoto obrozenského vědce. Pochybnost o účelnosti podobných výzkumů však obě studie otištěné ve Sborníku VŠP dokonale rozptylují. Tak proti článku J. Víškové a J. Sirotka, uveřejněnému pod názvem Zpracování českého tvarosloví u Dobrovského ve sborníku Josef Dobrovský 1753—1953, vyznačuje se studie Jedličkova mnohem větší pronikavostí pohledu na otázku kodifikace spisovné češtiny. Rozšíření zorného pole, do něhož je dílo Dobrovského zasazeno, umožnilo autorovi dospět k některým novým poznatkům, důležitým právě pro vývoj spisovné normy. Pokud jde o poměr studie Hauserovy k studii Ant. Dostála (Práce Josefa Dobrovského o tvoření slov, sb. Josef Dobrovský 1753—1953), obě práce se vhodně doplňují. Dostál se zaměřil hlavně na teorii slovotvorných typů a na jejich klasifikaci u Dobrovského, kdežto Hauser zjišťuje vztah slovotvorných prací Dobrovského k domácí mluvnické tradici.

Jedlička si ve své studii vytkl úkol postihnout obecná kritéria, která Dobrovský uplatňuje při tvaroslovné kodifikaci češtiny. Vychází při svých úvahách ze základní, celkem obecně přijaté teze, že Dobrovský kodifikoval v podstatě konzervativní normu veleslavnískou, ale leckdy ji korigoval soudobým jazykovým obyčejem. Bylo by však třeba podrobněji vysvětlit, co se rozumí jazykovým územ v prvním desítiletí 19. stol., kdy Dobrovského mluvnice vznikala. Jedlička pak formuluje a jazykovým materiálem dokládá základní kritéria Dobrovského při kodifikaci tvaroslovné stránky spisovné češtiny. Vyzdvihuje především, že Dobrovský vidí tvaroslovnou normu v pohybu, že chápe i její vývojový proces. Lze tak alespoň soudit z poznámek Dobrovského o tom, že jedněch tvarů užívají autoři starší, druhých mladší (např. rámě - rameno) a že se některé tvary pociťují přímo za archaismy (např. 3. os. množ. dadí místo dají). V menší míře uplatňuje Dobrovský i hledisko spisovnosti a nespisovnosti tvaru. Omezuje se ovšem převážně na prostředky spisovné, ale někdy připomíná i tvary obecné, lidové (např. můžu, můžou). Nechybějí ani případy, kdy Dobrovský podává přesnější stylové hodnocení (např. tvar ďál sem ‚dělal jsem‘ označuje za „nízký“). Dosti často přihlíží i k frekvenci tvarů, např. tvar Litoměřicemi označuje za řidší než tvar Litoměřici (v dnešní tvaroslovné normě zvítězil [218]tvar Litoměřicemi). Vůbec je pro Dobrovského charakteristické, že zachycuje ve značném rozsahu tvarové dublety, z nichž mnohé považuje za rovnocenné (např. v potoce i v potoku, 2. množ. jeskyní i jeskyň).

Dobrovský zjišťuje v jednotlivých případech podmínky, na nichž závisí užití té nebo oné souznačné koncovky. Přitom určuje poměrně spolehlivě rozhodující činitele významové i formální. Z významových činitelů upozorňuje na obecný význam slova (nejčastěji na jeho konkrétnost nebo abstraktnost), na význam jistých předložkových spojení, na frazeologickou ustálenost některých výrazů apod.

Postřehl například, že neživotná jména mužská abstraktního významu mají obyčejně v 6. pádě jedn. čísla -u, kdežto jména konkrétního, nejčastěji místního významu -e (-ě) (v textu je tisková chyba: -a). Mezi formálními podmínkami pro volbu jedné ze souznačných koncovek uvádí Dobrovský u jednotlivých případů fonetickou povahu koncové souhlásky nebo hláskové skupiny, délku slova a libozvučnost. Tu a tam u něho proniká i zřetel k systémové souvztažnosti tvarů. Tak např. zjišťuje, že neživotná mužská podstatná jména, která tvoří 2. pád jedn. čísla koncovkou -a, mají často v 6. pádě jedn. čísla koncovku -e (-ě): chlíva — v chlívě. A konečně se u Dobrovského setkáváme i s kritériem výrazové zřetelnosti, tedy s kritériem funkčním: neodsuzuje např. koncovku -ami (-mi) v 7. pádě mužských podstatných jmen (zubami, vlasami i vlasmi). Zdá se, že byl prozíravější než pozdější gramatikové, kteří tvary na -ami prohlásili za nespisovné, vzdalujíce tím ještě více spisovný jazyk psaný od mluveného (ten měl ovšem koncovku -ama).

Jiné zaměření má studie Hauserova. Autor se v ní snaží odpovědět na otázku, v jakém poměru jsou slovotvorné práce Dobrovského k předobrozenské mluvnické tradici. K tomu cíli podává dosud nejpodrobnější přehled slovotvorných poznatků, které jsou obsaženy v našich mluvnických pracích počínajíc gramatikou Matěje Benešovského. Důležité je Hauserovo konstatování, že slovotvorné výklady v mluvnici Vavřince Benedikta z Nudožer nezávisí přímo na mluvnicích latinských (Donátově, Alvarově, Melanchtonově aj.)[2] a že je mnohde převyšují rozsahem i hloubkou zpracování. Hauser právem vysoce hodnotí slovotvorné kapitoly mluvnice Rosovy a tím podává nový důkaz o významné úloze této gramatiky v dějinách našeho mluvnictví. Rosovo zpracování slovotvorné stránky češtiny pak přejímaly nebo alespoň braly za základ vlastních výkladů všechny mluvnice až do rané doby obrozenské. Závislost na Rosovi lze odhalit ještě v mluvnici Bernolákově.

[219]Novou etapu v poznávání české slovotvorné soustavy znamenají práce Dobrovského. Dobrovský v nich sice využívá dosavadních poznatků, shromážděných mluvnicemi předobrozenskými, ale jeho syntetický pohled na tvoření slov je namnoze zcela nový, výklady starších gramatik jsou prohloubeny a očištěny od četných chyb a podstatně je rozhojněn příkladový materiál. Jako první gramatik pracuje s pojmem »kořen«, který chápe jako nositele základního významu a jako nejjednodušší prvek formální. Přihlíží i k hláskovým obměnám při tvoření slov, ale v tom se může opřít o starší mluvnickou tradici. Ve shodě s ní také rozlišuje dva základní slovotvorné postupy: odvozování a skládání. Za základní hledisko při třídění odvozenin zvolil stejně jako starší gramatikové hláskovou podobu přípon a tím přijal i nevýhody této klasifikace, neboť při ní uniká pozornosti souznačnost přípon a naopak slova různých obecných významů se dostávají do téže skupiny. Právem Hauser připomíná, že se u Dobrovského projevuje při významové charakteristice přípon jistá nevyrovnanost.

V poslední části studie Hauser řeší otázku závislosti Dobrovského na německých jazykozpytcích F. C. Fuldovi a J. Ch. Adelungovi. Dochází ke správnému závěru, že Dobrovský bral ze soudobých německých gramatiků podněty, ale že slovotvorné otázky češtiny a jiných slovanských jazyků řešil samostatně. Probral-li autor studie vztah Dobrovského k domácí mluvnické tradici a k soudobým německým gramatikám, neměl opominout ani prozkoumání poměru slovotvorných výkladů Dobrovského k obrozenským mluvnicím českým, především k mluvnici Tomsově a Pelclově.

Velmi důležitou otázku řeší Jan Sedláček v studii O jmenných polovětných vazbách v obrozenské umělecké próze (s. 247 až 264). Jde mu o původ nominální vazby, v níž je nositelem větné platnosti příčestí trpné nebo přídavné jméno (např. přebíral se, zvědavostí puzen, v jejích psaních J. J. Marek; dokonalí na duši i na těle, srovnávali se ve všem J. Jungmann), a o původ akuzativní vazby průvodních okolností (např. nyní vystoupili, ruku v ruce, ze zachraňující jeskyňky V. Hanka). Sleduje jejich vývoj nejen v češtině, ale i v staroslověnštině a v jiných slovanských jazycích.

Polovětné vazby s příčestím trpným nebo s přídavným jménem jsou doloženy velmi zřídka již v staré češtině, ale jsou omezeny skoro jen na texty přeložené z latiny nebo nějak souvisící s latinskou předlohou. Z toho Sedláček právem usuzuje na vliv latinský, ale poněkud nevhodně označuje tyto vazby za skladebné kalky. Jde přece o prvky, které nevybočují z české skladebné soustavy, i když čeština jinak dává přednost vazbám s přechodníkovými tvary slovesa býti (např. hrózú poražena súci padla na tvář Aseneth). V jistém rozsahu je [220]příčesťová nebo adjektivní vazba bez přechodníku doložena již v staroslověnštině a vlivem staroslověnským se rozšířila i v staré ruštině. Bylo by tu však třeba prozkoumat vztah staroslověnských vazeb k řečtině. Staropolské vazby tohoto druhu ukazují ovšem také na latinu. Poznámku Sedláčkovu o tom, že příčesťové a adjektivní vazby jsou dosvědčeny v jazyce dalmatských spisovatelů 18. stol., nutno rozšířit i na jazyk renesanční literatury dalmatské a dubrovnické (od konce 15. stol.).

Když zjistil výskyt těchto vazeb v staré češtině a v starších fázích vývoje jiných slovanských jazyků, zkoumal Sedláček jejich stav v době obrozenské. Bohužel zůstal dlužen odpověď na to, v jaké míře využívala příčesťových a adjektivních vazeb čeština humanistická (od konce 15. stol. do počátku 17. stol.). Uvážíme-li její značnou skladebnou závislost na latině, sotva lze v této době předpokládat úbytek příčesťových a adjektivních vazeb. Pravdu má ovšem Sedláček v tom, že se silně rozšířily teprve v období obrozenském a že se tak dálo pod vlivem francouzským a německým. Tyto vlivy však nelze podle našeho soudu přeceňovat. Mezi autory, kteří hojně užívali vazeb bez přechodníku, uvádí Sedláček V. S. Novotného, J. J. Marka, J. Lindu, V. Hanku a K. H. Máchu. Přitom někteří dávají přednost tvarům jmenným (např. starostí zachvácen obličej svůj rukou zastřel Kramerius), jiní tvarům složeným (např. hrůzou jatý počal vyslouženec náramně křičeti Mácha). Správný je Sedláčkův postřeh, že rozšíření těchto vazeb souvisí s obrozenským úsilím o vytvoření nové básnické prózy se zvláštní vrstvou stylově vyšších jazykových prostředků.

Stručněji pojednává Sedláček o polovětných vazbách se 4. pádem. Z materiálu vyvozuje, že pronikly do češtiny teprve v době obrozenské vlivem francouzským a německým (také němčina je přejala v 18. stol. z franštiny), a že tedy nesouvisí vývojově se starými větami jmennými typu pro nevěstu pěknej mimochodník barevný…, hříva zlatem spletená, od jednoho mládence veden (Vratislav z Mitrovic). K jejich rozšíření však přispěla existence souběžných vazeb přechodníkových typů šla, košíček s kvítím na ruce majíc (majíc není přechodník slovesa pomocného, jak uvádí Sedláček, nýbrž významového). Obě vazby pak Sedláček obhajuje proti brusičským výtkám a formuluje správný závěr, že „tu nešlo jen o pouhé napodobení cizího vzoru, nýbrž o tvůrčí akt uvědomělé jazykové tvořivosti, který byl plně v souladu s vnitřní vývojovou zákonitostí jazyka“.

Nejobsáhlejším příspěvkem ve Studiích je stať Karla Svobody Souvětná stavba v jazyce Hýblových časopisů (s. 73—136). Autor vykonal velmi záslužnou práci: prozkoumal souvětnou stavbu časopisů Rozmanitosti (1816—1822), Hyllos (1820—1821) a Jindy a nyní (1828—1831) a tím značně obohatil naši znalost obrozenské sklad[221]by. Vybral si vhodně časopisy určené širokým vrstvám čtenářstva, v nichž úsilí o obecnou srozumitelnost vedlo k zajímavému střetání vyjadřovacích prostředků zastaralých s prostředky soudobého jazyka lidového. Správné je Svobodovo zjištění, že se uživatelé spisovné češtiny museli v době obrozenské vyrovnávat jednak se souvětným odkazem veleslavínským, jednak s prostředky pronikajícími do spisovného jazyka z místních nářečí nebo s prostředky nově vznikajícími, aniž jim obrozenská jazyková teorie poskytovala potřebnou pomoc. Tak se stalo, že se ve spisovném jazyce rozmohly spojovací prostředky souznačné a u mnohých prostředků se vyvinula nevýhodná mnohoznačnost.

Autor se zaměřuje hlavně na ty spojovací prostředky, jimiž se čeština obrozenská liší od češtiny dnešní nebo v jejichž vývoji představuje doba obrozenská významnou etapu. Za základní kritérium zvolil hledisko významové (nepřesně mluví o „věcném významu“ spojovacích výrazů), ale o prostředcích mnohoznačných pojednává jen na jednom místě, totiž u významu základního. To sice umožňuje ukázat mnohoznačnost prostředků, ovšem na druhé straně se při tomto postupu ztrácejí souznačné vztahy mezi prostředky různými.

V Hýblových časopisech zjišťuje Svoboda různé stupně skladebné složitosti počínajíc jednoduchou větnou stavbou a končíc složitou periodou. Zbytečně však váže sklon některých autorů ke skladebné složitosti na vliv cizojazyčné předlohy. Ve vztahu odporovacím a stupňovacím (doporučoval bych tyto vztahy oddělit) uvádí jako nejčastější spojky nýbrž a ale a jen ojedinělý výskyt zaznamenává u spojek nobrž, anobrž a alebrž. Příčinný vztah bývá často vyjádřen při postavení věty příčinné před větou řídící spojkou že nebo poněvadž, kdežto spojka protože se uplatňuje jen velmi zřídka. Ojediněle se užívá pro tento vztah spojek jelikož a ježto. Na rozdíl od dnešního jazyka bývají vedlejší věty různého druhu (obsahové i příslovečné, zejména účelové) uváděny podmiňovací částicí by. Věty podmínkové však začínají touto částicí jen zcela ojediněle. Běžné je počátkové byť jako součást podmiňovacího způsobu ve větách přípustkových. Pro otázku jazykové správnosti má význam Svobodovo zjištění, že v Hýblových časopisech jsou časté věty s příliš (tuze) — než aby a jen ojedinělá je věta s příliš — aby. Nelze však tyto věty odtrhovat, jak to činí autor, od vět s než aby po komparativu přídavného jména nebo příslovce. Podrobně probírá Svoboda věty s když, co a co zatím (spojovací výraz co zatím naprosto převažuje nad spojovacím výrazem zatím co) a vypočítává spojky vyjadřující střídání jednoho děje druhým v bezprostředním časovém sledu: jak (zřídka jakž), jak brzy, jak mile, ojediněle jak rychle a jak skoro; sotva, sotva že, ledva, ledva že, jedva, jedva že. Nakonec pojednává o větách vztažných.

[222]Jazyku a stylu jednotlivých obrozenských autorů jsou věnovány dvě studie: Frant. Cuřína Vývoj jazyka V. Kl. Klicpery (s. 149 až 193) a Vladimíra Štěpánka Tylův Čestmír ve vývoji jazyka národního dramatu (s. 195—228). Velmi cenná je studie Cuřínova, neboť přispívá nejen k poznání literární češtiny desátých a dvacátých let 19. stol., ale zachycuje i vývoj Klicperova stylu od let dvacátých do padesátých. Autor pečlivě sesbíral i Klicperovy výroky o soudobém literárním jazyku, vložené především do úst jeho dramatických postav. Rozbor Klicperova jazyka zahajuje analýzou slovníku, a to lidových prvků, pravděpodobných dialektismů a dobových literárních neologismů. Zejména při hodnocení neologismů postupuje obezřetně: nepřipisuje jejich tvoření Klicperovi, nýbrž připouští, že je Klicpera mohl převzít od jiných soudobých autorů. Nesouhlas vzbuzuje jen zařazení některých literárních slov mezi slova v době obrozenské obvyklá nebo aspoň známá (např. kloubotřes, nápraší, protivec, uvysloupiti aj.). Pěkně je zpracována část o makaronismech, zejména latinskočeských. Zvláštní pozornost věnuje Cuřín slovům složeným jako charakteristickým prvkům jazyka krásné literatury, ale ne dost zřetelně odděluje složeniny již ustálené od složenin tvořených příležitostně k cílům poetizačním. Pokud jde o volbu pojmenování, zjišťuje v Klicperově stylu značnou zálibu v opisech, perifrastičnost (přesněji metaforičnost, zálibu ve vyjádření přeneseném). Nakonec podrobněji rozebírá skladebné prostředky, zejména vazby přechodníkové, přívlastkové (zařazuje mezi ně i doplňkové), trpný rod a slovosled.

V druhé části studie pojednává Cuřín o Klicperových jazykových úpravách při přepracovávání her od let čtyřicátých. Rozborem textových změn slovníkových i skladebných dochází k závěru, že Klicpera jazyk svých dramatických děl vědomě poetizuje a tím vzdaluje od lidového prostředí. Je to nesporně Klicperův omyl, i když se Klicpera opíral o soudobé stylistické teorie. Nelze však pro to označit dílo Klicperovo od čtyřicátých let za anachronismus.

S příspěvkem Cuřínovým, který vychází z rozboru jevů jazykových a vyúsťuje v hodnocení jejich stylových hodnot, se v mnohém stýká i studie Štěpánkova o jazykové stránce Tylovy tragédie Čestmír. Zatímco práce Cuřínova se opírá o podrobné charakteristiky jazykovědné, je rozbor jazyka Tylova viděn u Štěpánka očima literárního historika, který jazykovou a slohovou stránku Tylovy hry sleduje především jako složku vývojového procesu, jímž prochází obrozenské drama.

Štěpánek se nejprve zamýšlí nad obecnými otázkami jazykové výstavby národního dramatu v době obrozenské, zejména nad tím, jak se v obrozenských dramatických dílech realizoval požadavek přiro[223]zenosti a srozumitelnosti jazyka a jak se tento požadavek střetal s obecnou tendencí k poetickému vyjadřování. Pak srovnává výrazové prostředky Tylova Čestmíra se soudobou spisovnou normou, ale neprovádí hlubší jazykovou analýzu: omezuje se v podstatě jen na konfrontaci s jazykem Máchovým (podle rozboru Havránkova) a s Jungmannovým Slovníkem. Dále následuje pojednání o obrazných prostředcích, vyúsťující v závěr o jejich působivosti a obecné srozumitelnosti. Dosti nesoustavně je zpracována kapitolka o prostředcích skladebných; obsahuje však některé zajímavé údaje o slovosledu. Část o využití zvukové stránky jazyka se skládá jen z několika poznámek o eufonii.

Vedle článků věnovaných otázkám jazykovým a stylistickým obsahuje sborník tři studie literárně historické: Jana Červenky o Krameriově překladu „Mladého Robinzona“ (s. 55—72), Karla Dvořáka o neznámém Kollárově příspěvku do německého časopisu Patriot (s. 137—147) a Felixe Vodičky o Máchově náčrtu literárně kritické studie (s. 229—245). Po metodologické stránce vyniká studie Vodičkova.

Jak vyplynulo z našeho kritického rozboru jednotlivých studií, má sborník velmi dobrou úroveň a spolehlivě poučuje o různých otázkách jazyka a literatury našeho národního obrození. Měl by se stát svou tematickou sevřeností podnětem k podobným vědeckým sborníkům na jiných vysokých školách.


[1] Vydalo jej Státní pedagogické nakladatelství v Praze 1959, 274 (1) stran, cena 22,90 Kčs.

[2] Viz B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Československá vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, s. 64, 150.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 7-8, s. 216-223

Předchozí Igor Němec: Původ slovesa tropiti

Následující Milan Romportl: Český přínos k studiu dětské řeči

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1