Časopis Naše řeč
en cz

O přesunech větných členů v podřadném souvětí

Alexandr Stich

[Články]

(pdf)

-

V mluvených projevech, ať jde o projevy výrazně spisovné, hovorové nebo nespisovné, bývají syntaktické vztahy mezi větnými členy i větami často rozmanitě porušovány a měněny. Většinou jde o jevy pouze příležitostné, náhodné, které se týkají jen toho jazykového projevu, v němž se jich užilo. Jindy však se mohou takové jevy šířit, a pak už se týkají jazyka jako celku; tehdy jim věnuje obvykle pozornost i mluvnická teorie a řeší zpravidla především otázku, jsou-li takové změny ve skladebních vztazích pro spisovný jazyk vhodné.

Jedním z takových přesunů uvnitř větné stavby je přesouvání předmětu z hlavní věty do věty vedlejší v podřadných souvětích se vztažnou přívlastkovou větou. Tento přesun lze pozorovat nejen v čistě spontánních projevech nespisovných, pronášených v soukromém prostředí, ale i v mluvených projevech spisovných. Pro náš výklad si uvedeme tento příklad (z besedy Lidové university Čs. rozhlasu): Které dotazy jsme nezodpověděli v naší besedě, zodpovíme písemně. Větný člen dotazy je tu součástí vedlejší věty jako její předmět, je přitom rozvit vztažným zájmenem který jakožto přívlastkem. Sloveso hlavní věty je však předmětové, a to přechodné (vyžaduje samo předmět ve 4. pádě). Ve znění, které jsme uvedli, je člen dotazy nejen předmětem vedlejší věty, ale i předmětem slovesného přísudku hlavní věty; hlavní věta není tedy rozvita vedlejší větou jako celkem, ale pouze jednou její částí, a to právě podstatným jménem dotazy. Zbylá část vedlejší věty se nevztahuje k hlavní větě, nýbrž rozvíjí také pouze větný člen dotazy. To vidíme dobře i z obvyklé spisovné podoby tohoto souvětí: Dotazy, které jsme nezodpověděli v naší besedě, zodpovíme písemně. Zde je větná stavba naprosto zřetelná: hlavní věta Dotazy zodpovíme písemně je přerušena vedlejší vztažnou větou které jsme nezodpověděli v naší besedě; ta se vztahuje jen k podstatnému jménu dotazy jako jeho přívlastek. Přesun předmětu hlavní věty, vyjádřeného podstatným jménem, není volný; je vázán na pořádek slov a vět v souvětí (podstatné jméno stojí na počátku souvětí a závislá vztažná věta je do řídící věty vložena).

[10]Do vedlejší věty bývá v mluvených i psaných projevech přesunován nejen předmět, ale i podmět vyjádřený podstatným jménem, pokud je rozvit vztažnou přívlastkovou větou vloženou do věty řídící, např. Kteří žáci se nemohou pro nemoc dostavit, musí předložit lékařské potvrzení. V těchto případech je porušení vztahů v souvětí ještě zřetelnější; v hlavní větě chybí základní větný člen, podmět, zatímco ve vedlejší větě je vlastně vyjádření pleonastické, tj. podmět této vedlejší věty je vyjádřen jednak přímo podstatným jménem (žáci), jednak vztažným zájmenem, které zastupuje toto podstatné jméno ve vedlejší větě.

Takový přesun podstatných jmen, která mají ve větě platnost podmětu nebo předmětu, do vztažné věty přívlastkové je patrně umožňován tím, že se stavba těchto souvětí porušuje vlivem souvětí se vztažnými větami předmětnými. V souvětích s těmito vztažnými větami rozvíjí vedlejší věta nikoli podstatné jméno, ale určité sloveso (tj. přísudek) hlavní věty; např. Redakce pořadu rozhodne, které dotazy se budou v besedě probírat. Obě věty tohoto souvětí jsou po syntaktické stránce úplné, ani v hlavní, ani ve vedlejší větě není větný člen, který by se vyrozumíval z druhé věty nebo byl zastoupen zájmenem. Vedlejší předmětná věta je od původu věta tázací; i dnes se můžeme touto vedlejší větou ptát beze změny formy (kromě změn v intonaci): Které dotazy se budou v besedě probírat?[1] Vztažné zájmeno který tu nezastupuje přímo některý větný člen věty hlavní, jak tomu bylo v prvním typu souvětí, ale slouží pouze k vyjádření podřadného vztahu mezi oběma větami v souvětí. Kromě toho si zachovává zčásti svůj původní význam tázacího zájmena.

Při obráceném pořádku vět v souvětí, tj. když je hlavní věta jádrem výpovědi, může toto souvětí znít takto: Které dotazy se budou v besedě probírat, (o tom) rozhodne redakce pořadu. V této podobě mají oba typy souvětí (s vztažnou větou přívlastkovou a vztažnou větou předmětnou) k sobě po stránce obsahové velmi blízko, [11]i když je jejich větná stavba odlišná. A právě tehdy se vytváří mezi oběma typy souvětí v jazykovém povědomí vztah, který umožňuje vytvořit pro oba typy souvětí stejný větný začátek (vztažné zájmeno + podstatné jméno).

Tento stereotypní počátek proniká i do vět, kde k němu nejsou podmínky ve stavbě souvětí (tj. u vztažných vět přívlastkových) mimo jiné i proto, že stejný počátek mají i přímé doplňovací otázky s tázacím zájmenem který, jež mají zvláště v běžném mluveném jazyce značnou frekvenci.

Je třeba ještě odpovědět na otázku, jak posuzovat přesun podmětu a předmětu do vztažné přívlastkové věty z hlediska jazykové správnosti. Analogicky se tu sblížily dva různé typy souvětí; v obou se využívá téhož spojovacího prostředku (zájmena který), přitom však mají rozdílnou větnou stavbu. Toto sblížení porušuje zčásti základní úkol jazyka, tj. úkol sloužit přesnému a snadnému dorozumění. I když lze tedy přesuny podmětu a předmětu v mluveném jazyce, ať už jde o projev nespisovný, nebo o spisovný projev mluvený, zvláště hovorový, pozorovat stále častěji, v čistě spisovných projevech, zvláště pak v projevech psaných, budeme takové přesuny považovat za nežádoucí.

Přesun podmětu a předmětu vyjádřeného podstatným jménem do vztažné přívlastkové věty není v jazyce jev ojedinělý, izolovaný. Takových přesunů lze ve vývoji jazyka pozorovat více a v různých dobách se ve spisovném jazyce různě hodnotí. Například pro humanistickou češtinu je charakteristické přesunování podmětu vedlejší věty, který je vyjádřen podstatným jménem, na počátek souvětí před spojkový výraz. Zvláště časté je takové přesunutí podmětu tehdy, je-li zároveň podmětem věty hlavní. Uvedeme si alespoň jeden příklad z cestopisu Václava Vratislava z Mitrovic: Neb Turci, ačkolivěk si stavení hrubě neváží, však přední lidé na kostely, lázně, špitály, hospody velmi nakládají a znamenitě …[2] V češtině 16. a 17. století se takové přesuny pokládaly za projev vysoké kultivovanosti spisovného jazyka, protože souhlasily s humanistickou snahou při[12]blížit národní spisovný jazyk latinskému vzoru; tímto přesunem se ovšem neporušovala syntaktická stavba souvětí, šlo jen o jev slovosledný.

I v nové češtině lze pozorovat různé druhy takových přesunů a některé z nich někdy vzbuzují pochybnosti uživatelů spisovného jazyka. Často se objevují i ve spisovných projevech místo vět typu Možná, že ta kniha vyjde už příští týden věty typu Ta kniha možná že vyjde už příští týden. Změna pořádku slov je zde důsledkem změny v pojetí platnosti jednotlivých složek souvětí. Původně šlo o podřadné souvětí: způsobové příslovce možná bylo základem řídící jednočlenné věty a bylo rozvito vedlejší větou spojkovou. Výraz možná však ztrácel stále více povahu samostatné věty, stávala se z něho pouhá způsobová vsuvka, která hodnotí obsah věty z hlediska mluvčího (pokládá tvrzení za ne zcela jisté). Věta má tedy základní obsahový půdorys (kniha vyjde příští týden) a ten je přerušen vloženou způsobovou vsuvkou (možná nebo možná že). Spojka že tu vlastně ztrácí svou původní spojkovou platnost, nevyjadřuje vztah mezi větami v podřadném souvětí, je pouhým pozůstatkem původního skladebního pojetí. S touto změnou podřadného souvětí v jednoduchou větu, do níž je vložen způsobový výraz možná že nebo výrazy podobné, souvisí i změna pravopisná — před že se neklade v těchto případech čárka, protože tu nezačíná vedlejší, závislá věta. Zároveň se uplatňuje i členění na východisko a jádro výpovědi. Ve větě, kde výraz možná (že) poklesl na pouhou způsobovou vsuvku, může být větný člen vyjádřený podstatným jménem, je-li východiskem výpovědi, celý postaven na první místo větného celku. Proměna podřadného souvětí v jednoduchou větu s modální vsuvkou se projevuje v nové češtině od jejích počátků a zasahuje někdy i složitější modální výrazy. Uvedeme alespoň téměř sto let starý úryvek z J. Nerudy: On Tagesbote, lišák, to se rozumí že je přitom šlechetnou troubou šlechetných náhledů nejšlechetnějšího národa …[3] Zde vlastně klesla na pouhou modální vsuvku celá slovesná hlavní věta to se rozumí (že).

[13]V přesunu podmětu z vedlejší věty na sám začátek větného celku se zde tedy projevuje přeměna celé stavby a podle toho musíme i posuzovat vhodnost takové konstrukce ve spisovném jazyce. Má zřetelné hovorové zabarvení; nelze ji však pokládat za nesprávnou, protože změna v postavení podmětu vyjádřeného podstatným jménem odpovídá i změnám ve větné platnosti jednotlivých složek větného celku.

[1] Je zajímavé, že podobnou stavbu souvětí lze pozorovat i ve staré češtině; zde je příznakem toho, že vedlejší vztažné věty se zájmenem který byly původně samostatnými tázacími větami. Přímá vývojová souvislost mezi těmito staročeskými typy souvětí a změnami v nové češtině není však pravděpodobná; přesuny podmětu a předmětu do vztažné věty jsou v nové češtině způsobeny jinými příčinami.

[2] Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, vyd. V. Ertl, Praha 1906, s. 61. Srovnej i Ertlovu předmluvu, s. XXIII.

[3] Fejeton v Národních listech XI, z 29. XII. 1871; typickou interpunkci, která naznačuje změnu hlavní věty v modální vsuvku a neodděluje výraz to se rozumí od ostatní věty čárkou, zachovala i edice v Knihovně klasiků, Česká společnost III, s. 188.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 1-2, s. 9-13

Předchozí Jaroslav Porák: Je vidět Sněžku / je vidět Sněžka

Následující Zdeňka Horálková: K jazyku lidových písní