Jak se mění jídelníček

Luděk Bachmann

[Drobnosti]

(pdf)

-

Všechny změny v našem dnešním životě nezůstávají bez vlivu ani na naši slovní zásobu. Důležitou složku v ní představují též pojmenování denních potřeb, mezi něž patří i názvy jídel. V této vrstvě slov přirozeně nemůžeme hledat přímý odraz společenských proměn jako třeba v oblasti výroby, přesto však i zde lze dobře ukázat na základní změny ve slovníku v souvislosti se společenským vývojem.

Názvy starých jídel, stejně jako celé řady věcí, které se v současném životě přestaly prakticky uplatňovat, pomalu ustupují z běžného užívání. Tak např. již téměř zaniklo označení podplamenice pro placky nebo šišky z chlebového těsta anebo jen z výškrabků v díži, které se pekly zároveň s chlebem, ale hned na kraji pece — u plamene. Ani na venkově se už dlouho chléb doma nepeče, takže toto slovo znají pouze starší lidé a ti ho užijí zase jen při vyprávění o minulých časech. Podobně mizí výrazy spjaté se zaniklými sociálními skutečnostmi v našem životě: žebrák (‚druh levného pečiva z chlebového těsta‘), žebrácká polévka a další. Se zapomínanými obyčeji a zvyky pomíjejí i názvy příležitostných jídel, jakými byly třeba dušičky nebo (všech svatých) kosti — pečivo podobou připomínající křížem položené hnáty. Stará jména se ovšem vyskytují ještě v literatuře,[1] ale často jsou to pro mnohé z nás pouze slova označující historické skutečnosti, tak např. výraz kyselo (‚polévka z kvásku‘) je dnes spojen s povšechnou představou běžné stravy chudých lidí.

Životnost některých pojmenování je zvláště u mladších generací vázána jen na slovesnou tradici. Dnešní školáci vlastně znají štědrouku jedině z Erbenovy básně „Štědrý večer“ a homolky v škádlivé hříčce „Vařila myška kašičku“ pokládají ve svém povědomí prostě za něco k jídlu spíš než za syrečky či tvarůžky. Stejně se udržují stará jména v ustálených rčeních hlavně jako prostředek přirovnání, např. sedí jak oukropek//oukropeček nebo je jak za groš bělka (tj. houska), je to jako bělka na krámě, i když opět věcná představa jídla často již vymizela.

Ještě patrnější je ústup pojmenování nářečních, kterých se užívá jen v určitých krajích a místech; tak se ovocné, především borůvkové kaši v jižních Čechách říká merenda, ale už na Táborsku zase ža[128]hour. Nářeční slova odumírají jednak přirozeně se zánikem zastarávajících věcí, které označují (podle dokladů z chodské oblasti třeba špenda, což byl bochánek pro chudé, obyčejně darovaný v den pohřbu, nebo roháč — veliký koláč se zahnutými rohy, který dostávala čeleď, když odcházela na Martina ze služby); navíc jsou pak nářeční slova ještě zatlačována obecně rozšířenými nebo spisovnými výrazy, např. název škubánky, podle Úlehlové lidově též šusterka, vystřídal rozmanitá lokální pojmenování plískanky, trhánky, trpalky, šterce.[2]

Postupně pronikají i náhrady za cizí názvy, nezřídka za jejich zkomolené podoby; v domácím prostředí sice ještě užíváme označení šunknfleky, šunkyfleky nebo flíčky, ale vlivem jídelníčků v závodních kuchyních se šíří halušky, stejně žemlovka a jablkový závin za starší zemlbába a štrúdl.

Stále ovšem přibývá hodně nových slov. Tak místo lidových druhů pečiva, jako byla podbělka, bandúr, hnětýnka, pleskánek, nastoupilo množství pekárenských výrobků, vesměs už se spisovnými názvy, třebas značně starými: housky, rohlíky, žemle, loupáčky a další. K nim se přiřazují nové výběrové druhy, které jsou často pojmenovány podle vnějších znaků (tvaru), např. šátečky, hřebínky a esíčka.

Na druhé straně zase do spisovného jazyka přešla i některá původem lidová označení, jako bramborák, makovec, trhanec, nastavovaná kaše. S rozšířením výběru jídel o chutné lidové pokrmy se na jídelních lístcích znovu začínají hojněji objevovat i názvy bosáky, cmunda, kulajda, černý kuba, jidášky apod. Do běžného užívání se dostala též jména cizích národních jídel, která nabyla velké obliby: lečo, čevabčiči, džuveč, ražniči, pirožky.

Na několika příkladech z potravinářského názvosloví jsme si ukázali, jak se v souhlase se sociálním a ekonomickým vývojem mění i jazyk, který je právě v oblasti slovní zásoby po všech stránkách těsně spjat s životem společnosti.

---

[1] Srov. výmluvný úryvek z díla K. Poláčka „Bylo nás pět“ (1954, s. 25): To mne navedl tatínek a pravil, že u Vafeků nesmím nikdy prozradit, že jsme měli zelňáky či boží milosti, kočičí tanec, čalamádu nebo uhlířinu, chlupaté knedlíky, nastavovanou kaši, lívance, nebo dokonce maso.

[2] Podobně se v lidovém jazyce výrobky z mouky vůbec hojně označovaly slovem bába. Příruční slovník jazyka českého uvádí pod tímto heslem v příslušném významu citát z Jana Nerudy: A rovněž příjemně se sluchu dotýkají jména celé řady kuchyňských našich výtvorů: „bábovka“, „bába bramborová“, „bába litá“ (svítek), „bába horká“ (koblihy).

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 3-4, s. 127-128

Předchozí Vladimír Ženatý: O jazyce novin

Následující Lubomír Doležel: Komunistická strana Československa a naše jazykověda