Na okraj Paulinyho „Krátké gramatiky slovenské“

František Kopečný

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

(Několik poznámek k slovenské mluvnické terminologii)

Havránkova a Jedličkova „Stručná mluvnice česká“ se ukázala vhodnou příručkou pro stručné, ale přitom pokud možno všestranné poučení o češtině. Opravdu „základní jazykovou příručkou“, určenou jak pro utvrzení, tak pro doplnění obecného vzdělání o soustavě mateřského jazyka a o její kultuře, o kterou má usilovat každý, kdo chce spisovně mluvit a psát. Její potřebu a oblíbenost ukazuje celá řada vydání.[1] Byla také ve svém pojetí vzorem pro Folwarczného knížku „Zwięzła gramatyka języka polskiego“ (1955), podobnou pomocnou knihu pro nejvyšší třídy polských obecně vzdělávacích škol, jakou je „Stručná mluvnice“ Havránkova a Jedličkova. Podobný ráz má také loni vyšlá Krátka gramatika slovenská od Eugena Paulinyho.[2]

[106]Pro poučení o slovenštině má nyní Čech k dispozici tři nové knihy: z r. 1955 soustavnou „Slovenskou gramatiku“ od Paulinyho, Štolce a Ružičky (ve své kompozici i v podrobnostech se přimykající k „České mluvnici“ B. Havránka a Al. Jedličky; Pauliny tam zpracoval obecné poučení z nauky o slově a podrobně podstatná jména a kapitolky o slohu), dále r. 1957 vyšlou vysokoškolskou učebnici „Slovenština“ pro posluchače češtiny na českých vysokých školách (autory jsou jak známí bohemisté J. Bělič a Al. Jedlička, tak známí slovenisté J. Ružička, J. Štolc a E. Jóna; za spolupráce E. Paulinyho) a konečně letos vydanou Paulinyho „Krátkou gramatiku“.

Rozdíly (zejména mezi „Slovenštinou“ a oběma gramatikami slovenských autorů) jsou dány zaměřením. Česká učebnice je psána přirozeně jako diferenční, ale jinak z hlediska české gramatické tradice. Užívá tedy v daných rozdílných případech české terminologie, např. mluví o příčestí minulém, nikoli o „základním tvaru minulého času“; tento název uvádí v závorkách už „Slovenská gramatika“ a výlučně ho užívá „Krátka gramatika“ Paulinyho. Nerozebírají se gramatické jevy samy o sobě, když se jinak shodují (např. vid a vůbec významové kategorie sloves). Tvarosloví se probírá vzhledem k potřebám českým. Podobně skladba.

K tomuto stručnému upozornění na Paulinyho „Krátkou gramatiku“ chci připojit několik poznámek ke kapitole o slovese: Slovesa „proměnlivého stavu“ (belie sa plachta osamelá) by bylo dobré odlišovat od sloves přechodu do stavu (ovoce dozrieva), k nimž jsou možné dokonavé tvary (ovoce dozraje, dozrálo), kdežto ke slovesům proměnlivého stavu jsou možná jen taková dokonavá slovesa, která znamenají náhlé vzplanutí, projevení se tohoto stavu (zabelala sa plachta…). To platí i pro „Slovenskou gramatiku“. Slovesný vid je jistě těžké přístupně, a přitom správně v takových příručkách definovat. Skoro všechny jmenované stručné mluvnice (ba myslím mluvnice vůbec) berou v definicích zřetel jen na slovesa činnostní, akční. Stavějí proti sobě děj „probíhající, neukončený“ proti „dokončenému, ohraničenému“ (jen Folwarczny, který má právě tak na zřeteli slovesa činnostní, definuje na s. 88 nedokonavé sloveso tak, že z definice vyplývá nepříznakovost vidu nedokonavého). »Děj« je sice pojem širší nežli »činnost«, ale přesto těžko do takových definic vměstnat slovesa jako znám, vím, umím, dovedu, dokážu to. Jako druhý znak dokonavých sloves se uvádí budoucí význam přítomného tvaru. Tento soud se ovšem nedá obrátit, musíme mlčky vyloučit skupinu nedokonavých tvarů budoucího času typu ponesiem, poletím…[3] Pěkné poučení podává „Krátka gramatika“ o dvojích opako[107]vacích slovesích, dokonavých (podílných) a nedokonavých (s. 95). Podobně jako „Slovenská gramatika“ nerozlišuje ještě ani „Krátka gramatika“ zvratná slovesa od zvratných tvarů (s. 96); toto rozlišení rozpracoval podrobněji teprve nedávno J. Ružička.[4] — Protože je tvaroslovným dělítkem sloves přirozeně kmen prézentní, usiluje Pauliny při zmínce o kmeni infinitivním ukázat na jistou paralelnost v kmenotvorných příznacích a mění kvůli tomu tradiční pořadí infinitivních tříd. Paralelnosti tu však dosáhnout nelze: např. skupina biť se stejně musí spojit se skupinou niesť.

Slovenská gramatika není proti české zatížena terminologickou tradicí, a může proto terminologicky účelněji a vhodněji vystihnout současnou mluvnickou stavbu. Zmínili jsme se už o tom, že náš termín přičestí minulé (činné) nahradili slovenští gramatikové vhodnějším termínem základní tvar minulého času. V „Slovenské gramatice“ je to ještě jen varianta k termínu príčastie s príponou -l, Pauliny už termín príčastie, pro tento tvar nevhodný, opustil úplně.[5] Poněvadž se pomocí tohoto tvaru tvoří kromě minulého času i podmiňovací způsob, kondicionál, navrhoval bych raději (jako už v „Základech české skladby“, s. 94) termín l-ový tvar. Svobodně si počínají slovenští gramatikové i jindy. Jde mi zase spíš o upozornění na potřebu některých oprav, dřív než se vžijí názvy méně vhodné: Tak především je na pováženou termín trpné príčastie. Jsou „trpnými“ příčestí sídený nebo spadnutý? V slovenštině je situace podobná jako v češtině, existuje jediné příčestí, a to dokonce proti češtině, kde je morfologická dvojitost: odešlý, spadlý, vyteklý… proti odejitý, spadený, vytečený… (a k tomu přirozeně skutečně významem pasivní přinesený, přikrytý…), morfologicky jednotnější: není tam příčestí na -lý. Přívlastek trpný je pro Paulinyho (i pro „Slovenskou gramatiku“) ovšem nutný proto, že se příčestími nazvala i přechodníková adjektiva typu nesúci a spadnuvší. Tyto dva tvary však příčestími nejsou. Nejsou skladebně souměřitelné s tvary sídený, spadnutý, přinesený… Tato skutečná příčestí mohou stát jak v přívlastku, tak v přísudku (tam hlavně, zejména jako složky opsaných tvarů), kdežto přechodníková přídavná jména mohou stát jenom v přívlastku. Tento závažný skladebný rozdíl by měl mít proto i vyjádření terminologické: existuje podle mého názoru jediné příčestí bez rodového rozlišení a dvojí druh přechodníkových přídavných jmen.

[108]Těžko říci jinak něco podstatného, co by mohlo zlepšit koncepci nebo provedení populárního, a přitom vědeckého díla E. Paulinyho. Bylo by třeba upozornit jen na maličkosti. Přestože jde o autora, který má dobře vyvinutý smysl pro strukturální souvztažnost jevů ve stavbě jazyka, lze ještě některé jednotlivosti právě po této stránce zlepšit. Např. výskyt dlouhého é (na s. 11) jde vymezit stručněji, a přitom vázaněji takto: a) Až na slovo dcéra a odvozeniny (dcérka, dcéruška, dcérin) se vyskýtá jen ve slovech cizích (chémia apod.); b) vyskýtá se v koncovkách -ého, -ému, ať už (1) u vlastních tvrdých jmen přídavných, či (2) u zájmenných přídavných jmen jedného, samého, všetkého; jednému… Podobně by se dal výskyt dvojhlásky iu (s. 13) vymezit (a) na 3. pád jmen středního rodu na -ie a (b) na 4. pád ženských měkkých přídavných jmen a vzor „paní“.

Možnost takovýchto drobných úprav nikterak neoslabuje celkovou naši kladnou charakteristiku: jde o dílo dobré a vítané.

---

[1] Stručná mluvnice česká vyšla v r. 1960 už v devátém vydání.

[2] Eugen Pauliny, Krátka gramatika slovenská, Slovenské pedagogické nakladateľstvo v Bratislavě 1960, 191 stran, cena 12,30 Kčs.

[3] O nedokonavosti těchto tvarů budoucího času psal J. Ružička ve Slovenské reči 24, 1959, s. 281; srov. i K. Horálek, Slovesné tvary typu ponesu, poletím, Naše řeč 38, 1955, s. 21n.

[4] V přednášce v Jazykovědném sdružení v Brně 10. 3. 1960; srov. Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 76.

[5] V češtině, kde notabene skutečná l-ová příčestí typu nateklý, vypadlý apod. máme, je ovšem podobná náhrada ještě nutnější. Nelze přece zahrnovat stejným termínem dva naprosto disparátní útvary, jako je vypadl a vypadlý, natekl a nateklý atp. — Ovšem slova jako vypadlý ap. české mluvnice — kromě Fr. Kopečného — nepokládají za „příčestí“, ale právem za slovesná adjektiva. — Red.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 3-4, s. 105-108

Předchozí Vladimír Ženatý: O češtině pro Čechy

Následující Milan Jelínek: Kniha o bulharském purismu