Kniha o bulharském purismu

Milan Jelínek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Bulharský lingvista Mosko Moskov, působící na universitě v Sofii, vydal zajímavou studii o historii bojů proti cizím výpůjčkám ve spisovné bulharštině.[1] Knížka je cenný příspěvek nejen k dějinám spisovného bulharského jazyka, ale i k řešení teoretických otázek týkajících se přejímání cizích slov. A k jejich řešení může právě bulharský jazyk podstatně přispět, protože v něm přejímání cizích slov má složitý a různorodý vývoj: jde o značný vliv řečtiny a turečtiny, pak ruštiny, o slabší vliv i jiných slovanských jazyků a konečně i o vliv jazyků západních.

Autor sebral rozsáhlý materiál namnoze rozptýlený po literárních a osvětových časopisech i archívech, pečlivě ho utřídil podle hledisek věcných i chronologických a podrobně vyložil. Sama povaha otázky, kterou se rozhodl řešit, nutila ho k tomu, že neustále konfrontoval vývoj spisovného jazyka se sociálním a politickým vývojem bulharského národa. Pracoval marxisticky, a proto se mu podařilo odhalit dialektiku vývoje významné složky bulharské slovní zásoby — cizích výpůjček.

V úvodu vymezil termíny boj za čistotu slovníku, boj proti cizím slovům a purismus. Největší rozsah má podle Moskova termín první, [109]neboť do rámce boje za čistotu slovníku spisovného jazyka patří i vymycování prvků nářečních, slangových apod. Druhý a třetí termín se téměř kryjí: oba označují boj proti cizím výpůjčkám. Rozdíl mezi nimi vidí autor jen v tom, že purismus má povahu organizovaného hnutí. Domníváme se, že organizovaný ráz není nutnou vlastností purismu, a že tedy není třeba oba termíny rozlišovat. Kromě toho by si zasluhoval kritiky termín čistota jazyka, neboť je dosud příliš spjat s romantickými názory na vývoj spisovného jazyka a je v příkrém rozporu s funkčním pohledem na jazykové jevy. Správná je Moskovova teze, že „boj proti cizím slovům jako jedna z forem, kterými se projevuje odolnost a svébytnost jazyka, má výraznou společenskou povahu“ (s. 4).

Vlastní práce je rozdělena na dvě části: v první se autor zabývá bojem proti cizím výpůjčkám v období utváření spisovné bulharštiny, tj. až do osvobození r. 1878 (s. 7—46), v druhé, mnohem rozsáhlejší, bojem proti cizím vlivům v dobách, kdy se již spisovná bulharština ustavila, tj. od r. 1878 až do r. 1944 (s. 47—137). Ke knize je připojena obecná kapitolka, ve které autor shrnuje závěry z rozboru jednotlivých vývojových etap. Další dělení obou základních částí na kapitoly je v podstatě chronologické. Autor má pro tento postup dobrý důvod: chce načrtnout vývoj puristických snah v dějinách spisovné bulharštiny. Přesto se nabízí otázka, zdali by nebylo bývalo výhodnější rozvrhnout materiál tematicky a pojednat nejprve o výpůjčkách tureckých a řeckých, pak ruských a jinoslovanských a konečně západoevropských. Vysvitla by tak lépe specifičnost přejímání těchto cizojazyčných prvků a také rozdílnost puristických tendencí v boji proti nim.

V první části práce se Moskov zabývá bojem proti cizím výpůjčkám do osvobození Bulharska z turecké nadvlády. Nejprve rozebírá podmínky a výsledky očišťování ustavující se spisovné bulharštiny od prvků a vlivů tureckých a řeckých. Počátek tohoto procesu klade do druhé čtvrtiny 19. století. Připomíná tu činnost P. Berona, N. Rilského, An. Kipilovského, K. Fotinova aj. a vysoce hodnotí zvláště umírněné stanovisko Rilského. Pak uvádí ze čtyřicátých let puristické názory Iv. Bogorova a V. Aprilova a z padesátých Al. Živkova. Nejvíce pozornosti věnuje Živkovovi, neboť ten dovedl při nahrazování prvků tureckých a řeckých domácími prvky najít vhodné zdroje a s obdivuhodným porozuměním pro slovotvorné zákonitosti bulharštiny podával vlastní návrhy na nová slova.

Zatímco kapitola o prvcích a vlivech tureckých a řeckých má ráz historicky řaděných poznámek, které ovšem postihují nejdůležitější jevy, druhá kapitola, věnovaná vlivu ruštiny a boji proti rusismům, je propracována mnohem hlouběji, takže dobře seznamuje s úlohou [110]ruského jazyka při formování spisovné bulharštiny. Autor tu vykonal cennou práci pro poznání vztahů mezi ruštinou a bulharštinou i pro řešení obecných otázek spjatých s vlivem jednoho slovanského jazyka na druhý. Přesvědčivě ukázal, jak prospěšný byl ruský vliv pro ustalování spisovné bulharštiny v dílech Chr. Boteva, L. Karavelova, P. R. Slavejkova aj. a jak rychle se ruské prvky vřazovaly po hláskové a někdy i slovotvorné úpravě do bulharského slovníku. Moskov přitom správně upozornil, že značnou část rusismů tvořila vlastně slova staroslověnská, takže se do bulharštiny vrátily mnohé lexikální prostředky, které kdysi církevní slovanština bulharské redakce poskytla ruštině. Škoda jen, že právě tuto otázku neprobral v tom rozsahu, jakého si zasluhuje pro svůj klíčový význam, jak i česká slavistika častěji na tento fakt upozorňovala.

Moskov dosahuje přesvědčivosti výkladů tím, že stále spojuje otázku cizích vlivů na bulharštinu a boje proti nim se sociálními a politickými fakty. Tak např. odhaluje rozborem reakčních politických pozic časopisu „Turcija“ (druhá polovina 60. let) příčiny, které vedly skupinu publicistů soustředěných kolem tohoto časopisu k boji proti rusismům. Nebo z romantických názorů na čistotu jazyka i z neujasněného postoje politického vysvětluje purismus Iv. Bogorova, projevující se nejen zásadním odmítáním ruských výpůjček, ale i smělým novotařením („bogorovštinou“). Podobně zasazuje do sociální a politické situace odpor časopisu „Čitalište“ (v 70. letech) proti Bogorovovým puristickým zásahům. Pro nás je důležité, že zjišťuje u některých autorů vliv názorů Jungmannových a Hankových. Sotva lze však hledat přílišnou závislost Bogorovovu na Hankovi, i když je možno předpokládat jisté souvislosti mezi oběma autory (svědčí o tom užití výroku Hankova jako mota k jedné z puristických statí). S dobrou znalostí kulturních podmínek života tehdejší společnosti vylíčil Moskov proces pronikání mezinárodních termínů do bulharštiny od 70. let a střetání názorů na tyto výpůjčky vyžádané kulturním rozvojem.

V druhé části sleduje autor boj proti cizím slovům od osvobození (1878) do r. 1944. První dvě desetiletí (zhruba do r. 1900) se vyznačovala rychlým růstem bulharské slovní zásoby, který byl podmíněn rozvojem hospodářským, sociálním a politickým. To ovšem posílilo příliv kulturních termínů ruských anebo termínů ruštinou prostředkovaných i termínů přejímaných přímo ze západoevropských jazyků. Proti nim i proti zbylým výpůjčkám z turečtiny a řečtiny dále bojoval Iv. Bogorov. Místo cizích slov nabízel často vlastní výtvory, z nichž mnohé porušovaly slovotvorné zákonitosti bulharštiny. Moskov dobře ukazuje, že Bogorovův purismus byl v rozporu s potřebami soudobé společnosti, a že proto nemohl najít přívržence mezi [111]tehdejšími kulturními činiteli. V knize jsou pečlivě sebrány a komentovány soudy A. Teodorova-Balana, Iv. Vazova, P. Peševa, C. Ginčeva, N. Gerova a jiných autorů, kteří kritizovali krajní stanovisko Bogorovovo a sami vyslovovali mnohem uváženější názory na čistotu bulharštiny. Souvislost mezi politickým postojem autora a jeho soudy o cizích prvcích v bulharštině vystupuje zvláště z rozboru „narodnických“ názorů Sp. Gulabčeva, který podřídil lexikální vývoj bulharštiny dosti úzce chápanému požadavku, aby spisovný jazyk byl maximálně srozumitelný širokým masám obyvatelstva.

V dalším dvacetiletí vývoje spisovné bulharštiny (1900—1920) dostávají se do popředí boje za čistotu spisovného jazyka filologové A. Teodorov-Balan, B. Conev a St. Mladenov. Theodorov-Balan je žákem Gebauerovým, a rovněž Mladenov studoval v Praze. Moskov sleduje krok za krokem vývoj názorů Balanových, připomíná jeho polemiky s odpůrci a hodnotí se spolehlivou znalostí vývoje bulharštiny Balanovy neologismy, nově utvořená slova. Podrobně rozebírá i činnost B. Coneva a St. Mladenova a i těmto jazykovědcům připisuje zásluhu, že se boj proti cizím slovům zbavil diletantismu a opřel o vědecké chápání úlohy spisovného jazyka. Moskov však neomezuje svá pozorování jen na činnost jazykovědců, nýbrž zachycuje i vývoj puristických názorů u soudobých bulharských spisovatelů, publicistů a jiných kulturních činitelů. Celkem se mu podařilo najít ve velkém množství fakt posbíraných z časopisů základní vývojovou linii, svědčící o stále se prohlubujícím chápání skutečných potřeb bulharského jazyka.

Podrobně se Moskov rozepisuje o boji proti cizím vlivům v následujícím období 1921—1944. Zmiňuje se nejprve o pokusu Balana, Mladenova, Coneva aj. založit časopis, který by pečoval o kulturu jazyka. Takový časopis sice začal vycházet pod názvem „Bălgarska reč“ (1921), ale pro neujasněný postoj redakce a také pro malý zájem veřejnosti po roce zanikl. Moskov pak stručně probírá názory jednotlivých filologů, spisovatelů i publicistů v 20. letech. Za významný mezník ve vývoji snah o zvýšení kultury spisovné bulharštiny považuje založení časopisu „Rodna reč“ (1927). Proto věnuje mnoho pozornosti článkům otištěným v prvních ročnících tohoto časopisu a důkladně rozebírá názory jeho redaktorů St. Mladenova a St. P. Vasileva. Nepodává jen přehled různých myšlenek objevujících se v jednotlivých statích redaktorů i přispěvatelů, ale snaží se vystihnout i jejich úlohu v boji za čistotu spisovného jazyka. Na několika místech — bohužel jen letmo — připomíná souvislost se soudobými českými puristickými tendencemi. Vedle statí otištěných v časopise „Rodna reč“ podrobuje Moskov kritice i puristickou činnost jiných časopisů a zjišťuje v nich silný vliv „Rodné řeči“.

[112]Marxistický postoj k otázkám vývoje spisovného jazyka umožnil Moskovovi odhalit souvislosti mezi antifašistickými názory pokrokových bulharských publicistů a politiků a jejich myšlenkami o soudobé úloze a dalším vývoji spisovného jazyka. Podrobněji jsou rozebrány zejména výroky G. Bakalova a D. Najdenova. Na druhé straně ukazuje Moskov na spojitost mezi reakčními politickými názory a krajním, šovinisticky zahroceným purismem. Z práce Moskovovy však vyplývá, že podobné reakční výkyvy v boji proti cizím výpůjčkám v bulharštině měly celkem epizodický charakter a byly zcela odstraněny vítězstvím marxistického světového názoru v lidově demokratickém Bulharsku.

Moskov se ve své práci neomezuje jen na uvádění a hodnocení konkrétních fakt z vývoje spisovné bulharštiny, nýbrž vyvozuje z nich obecné závěry a připojuje je k jednotlivým oddílům práce. Obecné soudy potom shrnuje do závěrečné kapitoly (s. 138—143). V její první části podává heslovitě výsledky, které vyplynuly z rozboru jednotlivých puristických proudů a akcí, zaznamenaných v Bulharsku v časovém rozpětí asi 130 let, pro dějiny spisovné bulharštiny. V druhé části pak formuluje obecné závěry týkající se purismu vůbec. Protože řešení těchto otázek mělo a dosud má významné místo i v naší jazykové teorii, bude účelné uvést ve stručnosti Moskovovy soudy a připojit k nim kritické poznámky tam, kde naše jazykověda dospěla k rozdílným výsledkům.

Správná je Moskovova teze, že purismus je nerozlučně spjat s historií národní pospolitosti, která je nositelkou daného jazyka, a že v závislosti na vývoji společnosti nabývá různého politického zabarvení. Nelze však souhlasit s názorem, že se purismus objevuje teprve se vznikem novodobého národa v rodícím se buržoazním společenském řádu. Tento závěr platí snad pro bulharštinu, ale nemůže mít platnost obecnou. Např. v dějinách spisovné češtiny lze mluvit o puristických tendencích již u J. Husa, u V. J. Rosy, u jezuitských gramatiků v 2. pol. 17. stol. apod. Není třeba také předpokládat, jak činí autor, že vznik a vývoj purismu je závislý na vzniku a vývoji jazykovědy. Naproti tomu přijmeme Moskovovu tezi, že různé formy purismu jsou podmíněny ideovou pozicí toho nebo onoho uskutečňovatele puristických snah nebo ideovou pozicí celého brusičského proudu. Správně zobecňuje autor také motivy vedoucí k puristické činnosti. Uvádí mezi nimi (1) snahu o vybudování národního jazyka a o zachování jeho národní svébytnosti, (2) odpor proti odnárodňování a asimilaci, (3) tendenci odstranit nebo zmírnit následky vlivu, který vykonával jazyk kulturně vyspělejší na jazyk méně vyspělý, a (4) nacionalisticky nebo šovinisticky zabarvené úsilí o neporušenost jazyka.

[113]Za hlavní cíl purismu pokládá Moskov „očištění“ jazyka od nepotřebných cizích slov. To je správné, ale není uspokojivá odpověď na otázku, která cizí slova jsou nepotřebná. Sotva tu vystačíme s odvoláním na „zdravý jazykový cit“ nebo na „filologickou kulturu“. Dále autor přesně vymezuje skupiny cizích slov, proti nimž je zaměřena puristická činnost, a zdůvodňuje periodizaci purismu podle jeho zaměření na tu nebo onu skupinu výpůjček. Právem však upozorňuje na to, že periodizace puristických snah je možná jen v rámci periodizace vývoje spisovného jazyka. Důležitá je Moskovova teze, že purismus je vždy doprovázen snahou tvořit nová slova.

Nakonec si Moskov klade otázku, zdali je purismus možný v socialistickém společenském zřízení. Odpovídá na ni sice kladně, ale aby mohl dát kladnou odpověd, musí obsah pojmu »purismus« rozšířit natolik, že mu tento pojem splyne s pojmem »jazyková kultura«. Domnívám se, že tradičně chápaný pojem »purismus« i pojem jazyková čistota« jsou v rozporu s funkčním pojetím jazyka, opřeným o marxistickou teorii společenských jevů. Proto by bylo vhodnější tyto termíny opustit, než jim dávat novou, netradiční náplň.

Práce Moskovova nesporně obohatila odbornou literaturu o dějinách spisovného jazyka bulharského. Autor v ní prokázal, že jedině marxistickým přístupem k společenským faktům lze objasnit příčiny boje o „očištění“ jazyka od cizojazyčných výpůjček. Výsledky, k nimž došel, mají význam nejen pro dějiny bulharštiny, ale i pro hodnocení purismu vůbec. Autor sám k tomu přispěl tím, že z konkrétních faktů vyvodil obecné závěry.

---

[1] Mosko Moskov, Borbata protiv čuždite dumi v bălgarskija knižoven ezik. (Boj proti cizím slovům v bulharském spisovném jazyce.) Izdanie na Bălgarskata akademija na naukite, Sofia 1958, 147 [1] stran.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 3-4, s. 108-113

Předchozí František Kopečný: Na okraj Paulinyho „Krátké gramatiky slovenské“

Následující František Daneš: Anglická učebnice češtiny