Časopis Naše řeč
en cz

O češtině pro Čechy

Vladimír Ženatý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Čtenáři „Naší řeči“ již delší dobu čtou v rubrice „Drobnosti“ stati věnované rozboru jazyka našich časopisů a novin; ukazuje se, že se v nich stále objevují některé základní nedostatky ve vyjadřování a stylizaci a že je nutno na ně upozorňovat. Tato forma pomoci ze strany české jazykovědy ovšem často nestačí; ještě účinnější je soustavné zvyšování jazykových znalostí novinářských pracovníků i všech jejich spolupracovníků z řad čtenářů. Je proto nutno uvítat iniciativu Novinářského studijního ústavu, který vydal v nakladatelství Orbis novou jazykovou příručku s názvem O češtině pro Čechy (Praha 1960, 278 stran za 14,20 Kčs). Její autoři Fr. Daneš, M. Dokulil, K. Hausenblas, M. Helcl, A. Jedlička, J. Kuchař, Vl. Šmilauer a Fr. Váhala se ujali svého úkolu nekonvenčním způsobem a osobitou formou zpracování vytvořili živou příručku, která, jak již zkušenosti ukazují, našla rychle po svém vyjití cestu k čtenářům z nejrůznějších vrstev naší společnosti.

Úkolem příručky je přivést čtenáře k pochopení podstaty jazyka, jeho struktury a zákonitostí a jazykového dění v oblasti mateřského jazyka tak, aby získal na jazykové otázky ucelený názor, s jehož pomocí by byl schopen správně řešit jednotlivé konkrétní problémy dorozumívacího styku, především v jeho psané podobě. K hlubšímu pochopení dnešního stavu českého jazyka je tu podán na příslušných místech obraz vývojových tendencí v slovní zásobě a v tvarosloví; nejde tu ovšem o nějaké historizující hledisko, nýbrž o postižení vnitřní dynamiky dialektického‘ vývoje jazyka jako boje různých jazykových protikladů. Příručka nepodává sice obraz všech složek jazyka a také podání jednotlivých témat nejde pro vnější omezení vždy stejně do hloubky, ale přesto při svém základním zaměření na výklad jevů z hlediska systému jazyka nejdůležitějších nebo těch jevů, ve kterých se v novinářské praxi nejčastěji chybuje, plní svůj úkol velice dobře.

Kniha obsahuje devět kapitol, z nichž nejrozsáhlejší jsou věnovány tvarosloví jmen a sloves. Základní z nich, Skloňování jmen, jeho dnešní stav a vývojové tendence, zpracoval Alois Jedlička, na ni navazují speciálněji zaměřené výklady, Skloňování přejatých jmen [102]v češtině — autor Jaroslav Kuchař — a Skloňování vlastních, jmen osobních a místních, jehož autorem je František Váhala. Časováním se obírá Miloš Dokulil v oddíle Vývojové tendence časování v současné spisovné češtině, zatímco Vladimír Šmilauer zpracoval z oblasti skladby a stylu dvě kapitoly, Hlavní skladební a slohové nedostatky odborného vyjadřování a Pořádek slov. Nauce o slově jsou věnovány dvě stati; Miloš Helcl zpracoval téma Slovní zásoba češtiny a její změny a František Daneš podal výklad o tvoření slov v češtině v oddíle Jak jsou utvářena česká slova. Úvodní kapitolu tvoří stať O jazykové kultuře ve zpracování Karla Hausenblase.

V této úvodní kapitole se soustřeďuje výklad především na osvětlení základních složek jazykové kultury a podává jejich hierarchii: jazykovou správnost, funkční přiměřenost ve volbě jazykových prostředků lexikálních a mluvnických a slohovou vytříbenost. Zároveň ukázal autor v stručné historické retrospektivě starou tradici v péči o jazykovou kulturu u nás, která vrcholí v přítomné době živým zájmem naší marxistické jazykovědy o současný jazyk a jeho organický rozvoj. S plným souhlasem je třeba podtrhnout autorův stesk nad okleštěním jazykové výchovy v nejvyšších třídách dvanáctiletky právě dnes, kdy je naléhavou potřebou rovnoměrný rozvoj všech složek kulturního života.

Při výkladu o normě a kodifikaci, jejichž rozlišování považuje autor za užitečné, dotkl se Hausenblas také otázky, které jsou hlavní tendence ve vývoji spisovného jazyka. Proti proměnlivosti jazykových prostředků, která je motivována snahou po nejširším uplatnění a snahou vyhovět všem, i velmi náročným požadavkům kladeným na jazyk jako nástroj dorozumění, stojí snaha po maximální stabilitě spisovného jazyka (s ní je právě spjat požadavek závaznosti platné kodifikace pro všechny uživatele jazyka). Konkrétní doklady na vyrovnávání obou těchto tendencí, které se ve vývoji spisovného jazyka uplatňují, přinášejí pak jednotlivé další stati příručky.

Složité poměry ve vztahu mezi slovem a věcí, kterou pojmenovává, ilustruje názorně Miloš Helcl v stati „Slovní zásoba češtiny a její změny“. Helcl se v prvé části svého pojednání zaměřil na objasnění vztahů mezi jednotlivými významy mnohovýznamových slov a na výklad příčin a způsobů významových změn. Dotkl se tu také otázky přejatých slov i jejich hodnocení: to bývá v různých dobách vývoje jazyka různé. Autor pak názorně ukázal na objektivní kritéria, kterými dnes přejatá slova hodnotíme, a to podle jejich potřebnosti, srozumitelnosti i funkční platnosti. V druhé části pak autor nastínil vývoj slovní zásoby českého jazyka. Helclova stať užívá pokud možno živého ilustračního materiálu ze současné doby, ovšem [103]jeho výběr je vymezen samým tématem. Zato přímo do středu živé dnešní jazykové tvořivosti nás uvádí stať Františka Daneše „Jak jsou utvářena česká slova“. Naléhavá potřeba tvořit nová slova pro označení nové skutečnosti kolem nás a nepodařené výtvory nekritických diletantů v různých soutěžích na nová pojmenování tvoří vhodný podnět k autorově úvaze o nutnosti šířit poznatky z nauky o tvoření slov jak ve škole, tak i v širší veřejnosti. Pro omezený prostor mohl sice Daneš podat jen zkratkovitý obrys nauky o tvoření slov, ale přesto se mu podařilo seznámit čtenáře s hlavní její problematikou. Po výkladu o slovech značkových a popisných přechází k základním pojmům o stavbě slov, k způsobům tvoření slov a k otázce produktivnosti jednotlivých typů. Druhou část výkladu tvoří stručný popis slovotvorného systému češtiny. Daneš přitom zaujímá stanovisko k mnoha nově tvořeným slovům (např. návštěvnost, perličník, krůtník, krmivářka; prosnímkovat, proškolit, rozříkat si ap.), vykládá slovo ředitel z hlediska jeho tvoření, obhajuje složeniny typu fotoobchod, autooopravna, z jiného hlediska zase slovo požárník, stavbař aj. A tak se autorovi podařilo podat živý výklad o jevech, ve kterých širší veřejnost stále nemá často jasno.

Kapitoly věnované tvarosloví jmen jsou uvedeny statí „Skloňování jmen, jeho dnešní stav a vývojové tendence“, jejímž autorem je Alois Jedlička. Jde v ní o velmi instruktivně zpracovaný obraz dnešní tvarové soustavy jmen, především jmen podstatných. Poněvadž, jak ukazují i zkušenosti ze školní praxe, činí osvojování skloňovací soustavy českých jmen dosti značné obtíže, je třeba si všimnout autorova metodického postupu při výkladu této látky. Podává nejprve obraz dnešní soustavy skloňování podstatných jmen podle základního principu jeho členění (rod jména a jeho zakončení) a pak přechází k nepravidelnostem a odchylkám, které souvisí s přeskupováním skloňovacích typů v průběhu jazykového vývoje (přesun od členění skloňovací soustavy podle zakončení kmene k principu rodovému, vznik kategorie životnosti a neživotnosti aj.). Tento obraz je dokreslen v druhé části výkladem o synonymitě, dubletnosti pádových koncovek a o činitelích, formálních nebo významových, kteří působí na volbu jedné z dubletních koncovek. Tento způsob výkladu zaměřený stupňovitě na jednotlivé roviny celé soustavy skloňování je myslím metodicky velmi zajímavý a mohlo by se ho s prospěchem využít — v přiměřené úpravě — i v školské praxi.

Dvě rozsáhlé stati se obírají výklady o jevech, které mají v novinářské praxi pro svou frekvenci zvlášť velký význam. Jaroslavu Kuchařovi připadl úkol vyložit skloňování přejatých jmen v češtině a Františku Váhalovi skloňování vlastních jmen osobních a místních. Ze základního zaměření příručky na potřeby novinářů vyplývá [104]rozsah obou statí, které usilují podat látku pokud možno vyčerpávajícím způsobem. Autor první stati se proto zaměřil především na problematiku jmen se skloňováním odlišným. Tato odlišnost je motivována třemi činiteli: porušením principu jednoty tvaroslovného základu (např. kosmos, kosmu), porušením principu souvztažnosti koncových samohlásek k hláskám předcházejícím (zde jde o mnoho typů, např. rikša, sója, Samoa, rádio, rádius aj.) a porušením principu souvztažnosti rodu a zakončení (typ drama a datum). Podobně zevrubně je podán obraz skloňování vlastních jmen osobních a místních. Váhala přihlíží ve svém výkladu také k vývojovým tendencím, novotvarům, které vnikají do spisovného jazyka (např. proti staršímu René, Renéa, Linné, Linnéa proniklo u jmen na již skloňování adjektivní, Reného, Linného; podobně se stále více šíří, zatím nespisovné, tvary Nuschkeho, Palmeho proti starším Goetha, Heina apod.). Důležité je v této stati i poučení pravopisné (např. u jmen typu Casablanca 2. pád Casablanky, nebo k 1. pádu Martinique, Dunkerque 2. pád Martiniku, Dunkerku). Vzhledem k tomu, že se ve výkladu setkáme se jmény z nejrůznějších, a někdy i dosti odlehlých jazyků, o jejichž výslovnosti si čtenář opatřuje poučení dosti nesnadno, bylo by vhodné důsledně připojovat k dokladům poznámku o jejich výslovnosti.

Poučení o českém tvarosloví uzavírá kapitola „Vývojové tendence časování v současné spisovné češtině“ v podání Miloše Dokulila. Současný systém českých sloves je tu osvětlen z několika hledisek (především z hlediska produktivity jednotlivých časovacích vzorů a frekvence jednotlivých sloves nebo skupin sloves). Zároveň se podařilo autorovi ukázat konkrétně hybné síly vývoje české slovesné soustavy, jejichž správné postižení a hodnocení je předpokladem pro výstižnou tvaroslovnou kodifikaci, která nesmí brzdit spisovný jazyk v jeho organickém vývoji, aby ho zbytečně neoddalovala od živé mluvy, jak se někdy v minulosti stávalo.

Z oblasti Skladby a stylistiky zpracoval Vladimír Šmilauer hlavní skladební a slohové nedostatky odborného vyjadřování a pořádek slov. V prvé stati byl autor nucen omezit se pro nedostatek místa na typické případy nedostatků skladebních a slohových v naší odborné literatuře, vyřešil však svůj úkol osobitým způsobem. V krátkých odstavcích probírá jevy, v kterých se často chybuje (např. „Trpný rod opisný místo zvratného“, „Pád přísudkového jména u býti“, „Hromadění předložkových pádů“, „Tasemnicovité věty“ apod.), rozebírá je a opravuje, respektive navrhuje stylizaci výstižnější. Schéma výkladů: výchozí příklad, jeho stručný teoretický rozbor, návrh opraveného textu a další příklady (podle potřeby) dodržuje důsledně a vytvořil tak miniaturní jazykové kout[105]ky, které mohou účinně pomoci těm, kteří si jsou vědomi svých nedostatků v této oblasti a ne vždy si umějí najít poučení v odborné literatuře knižní nebo časopisecké. V závěru své stati shrnuje Šmilauer dílčí poznatky v krátké poučení o základních podmínkách dobrého odborného vyjadřování. Zato v kapitole „Pořádek slov“ mohl autor zpracovat své téma šíř, než jak bývá obvyklé v jazykových příručkách a učebnicích, i když se soustředil jen na hlavní věci. V prvé části se obírá skupinou substantivní (postavení shodných a neshodných přívlastků, postavení několika přívlastků), v druhé pak skupinou slovesnou (řazení vět v linii postupové a výčtové, zmnožení východiska, přechodných částí a jádra výpovědi). Na konec připojuje Šmilauer opět rozbor vzorných příkladů, rozbor chybných příkladů a cvičení.

Z nastíněného obsahu příručky „O češtině pro Čechy“ vyplývá dobře její aktuálnost a užitečnost. Je aktuální v tom, že se v ní podává výklad o živých jazykovědných problémech dneška, i v tom, že se výklad opírá o nejnovější jazykovou teorii a že autoři neváhali naznačit také směr vývoje v určitých složkách českého jazyka. Je v ní uloženo mnoho poznatků, které jsou jinak přístupné jen úzkému okruhu odborníků v časopisech. Bylo by proto třeba vydávat takovéto publikace častěji a zabírat v nich stále do větší šíře, aby v nich byly tímto způsobem osvětleny všechny složky českého jazyka.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 3-4, s. 101-105

Předchozí Miroslav Komárek: Studie o vývoji českého souvětí

Následující František Kopečný: Na okraj Paulinyho „Krátké gramatiky slovenské“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1