Ruce

[Hovorna]

(pdf)

-

(L. K. R.) Ruce je tvar dvojný a užívalo se ho, když byla řeč o rukou dvou (což bylo ovšem nejčastěji). Když duál upadá, nastupuje místo něho číslo množné; u podstatných jmen, jichž se však užívalo častěji v duále než v čísle množném, jeví se úpadek citu pro rozdíl mezi číslem dvojným a množným opačně, t. j. tak, že se tvarů dvojných ruce, oči, uši a p. začíná užívati, i je-li řeč o čísle množném (v nářečích ovšem se vývoj ubírá leckde jinými cestami). Proto říkáme dnes »hráti na čtyři ruce, čtyři oči více vidí« a p. Proto by zajisté nebylo neštěstím, kdyby se tvaru rukama užilo i o čísle množném. — Psáti »praly jsme« a p. jest vždycky třeba, je-li ve větě podmět ženského rodu anebo je-li z obsahu zjevno, že jde o osoby ženské; píše-li však na př. spisovatelka »viděli jsme«, není třeba, aby mělo příčestí tvar ženský, protože spisovatelka měla na mysli všechny své čtenáře, muže a ženy. — Zájmena zvratného užíváme tehdy, je-li majetník zároveň podmětem věty; je-li podmět v čísle množném, mohou nastati případy, kdy se majetník vyjádřený zájmenem přivlastňovacím nekryje úplně s podměty větnými. Mluví-li na př. spisovatel o hrdinovi svého románu, užívá často výrazu »náš hrdina« a míní tím hrdinu, o kterém on vypravuje; proto není možné, aby napsal »v předešlé kapitole jsme viděli svého hrdinu«, nýbrž jest třeba napsati »našeho hrdinu«, protože podmět věty (viděli jsme, t. j. vlastně vy čtenáři) se nekryje se subjektem přivl. zájmena náš. Proto také nelze napsati na př. »i my děti máme milovati svou republiku«, nýbrž »naši republiku«, protože podmět obsažený v přivlastňovacím zájmeně je širší než podmět slovesa určitého. Z toho je tedy patrno, že pravidlo o užívání zvratného zájmena přivlastňovacího v čísle množném není mechanické, nýbrž že je třeba rozlišovati, kdy běží skutečně o poměr zvratný a kdy nikoli. — Zblízka, zdáli píšeme podle Pra[160]videl jako jedno slovo. — Byl-li někdo na hřbitově, není nutno psáti »se hřbitova«, protože zásada o střídání předložek na, se platí jen tehdy důsledně, jde-li o polohu na povrchu a pohyb s povrchu. Má-li však předložka na, jako to bývá velmi často, význam předložky v, označující prostě vztah k místu, může i předložce na odpovídati předložka z: říkáme v zahradě i na zahradě, tedy ze zahrady, v Praze a na Smíchově, tedy ze Smíchova atd. A ten význam má předložka na i ve výraze »na hřbitově«; je tedy správné psáti »ze hřbitova«. O věci této bylo ostatně v N. Ř. psáno již několikrát. — O užívání 7. pádu v doplňku je mluvnické pravidlo, které učí (zhruba ovšem), že podst. jméno bývá v 7. pádě, znamená-li stav dočasný, získaný, přijatý atd. Proto je správné, říkají-li děti ve hře: »Já budu maminkou, a ty budeš služkou.« Tak bývá také v Erbenových popisech dětských her; na př.: Jedno z nejstarších děvčátek jest hospodyní, jedno děvečkou, a ostatní jsou bochníčky. (Erb. Pís., 2. vyd., 34). — Zrána se píše podle Pravidel čes. pravopisu jako jedno slovo, rovněž zvečera nalézáme v novém vydání Pravidel (z r. 1921) psáno dohromady; z jara učí však Pravidla psáti jako slova dvě.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 5, s. 159-160

Předchozí Pošeptmo, pošepmo, pošetmo

Následující Únosnost