V Republice Kubě — v Republice Kongo

Zd. Hrušková

[Okénko z naší poradny]

(pdf)

-

„Začátkem tohoto roku byly na poloostrově Zapala na Kubě zahájeny práce na odvodnění bažin.“ — „Odsuzujeme snahu USA omezit kubánskou revoluci jen na ostrov Kubu.“

Pozorný čtenář těchto vět, které se objevily na téže stránce jednoho deníku, si všiml dvou spojení: na poloostrově Zapala a na ostrov Kubu. Upoutala ho proto, že v obou případech jde o stejný typ vyjádření, avšak v každém případě je užito jiného způsobu. Jde o spojení obecného jména označujícího zeměpisný útvar (poloostrov, ostrov) s jedinečným pojmenováním tohoto útvaru, tj. vlastním jménem zeměpisným; poprvé je však po výraze na poloostrově užito vlastního jména v 1. pádě, tzv. nominativu jmenovacího, podruhé je vlastní jméno Kuba v témž pádě jako příslušné jméno obecné, má tedy platnost shodného přívlastku. Náš čtenář se domnívá, že není důvodu k užití různých mluvnických prostředků pro totéž spojení, a to tím spíše, že vlastní jméno Zapala můžeme skloňovat pravidelně podle vzoru „žena“, stejně jako skloňujeme jméno Kuba. Za běžnější považuje náš čtenář způsob druhý, kdy se skloňují obě slova, jméno obecné i vlastní.

Tento druhý způsob je opravdu v češtině běžný a užíváme ho v četných spojeních, např. na řece Vltavě, Nilu, Volze, na hoře Řípu, v městě Kutné Hoře, na rybníce Hejtmanu atd. (především tedy u vlastních jmen českých nebo počeštěných). Všimněme si však, kdy se objevuje vyjádření také s vlastním jménem v nominativu jmenovacím a co je toho příčinou.

S obojím způsobem vyjádření ve spojeních tohoto typu setkáváme se především u zeměpisných jmen cizích. Nejnázornějším příkladem toho byly názvy Republika Kuba a Republika Kongo, které jsme před časem mohli číst denně v novinách. Zatímco v názvu Republika Kuba se vlastní jméno vždy skloňovalo stejně jako obecné jméno republika (např. události v Republice Kubě, africké národy podporují Republiku Kubu atd.), v názvu Republika Kongo se vlastní [311]jméno neskloňovalo. Četli jsme např. jen: navázání styků s Republikou Kongo, pomoc Sovětského svazu Republice Kongo, odchod belgických vojsk z Republiky Kongo atd. Stejně tak čteme v tisku o návratu rekreantů z poloostrova Krymu nebo o akcích na ostrově Tchai-wanu (tedy shodný přívlastek), jako o cestě na ostrov Martinique nebo o výzkumech na poloostrově Kola (tedy s nominativem jmenovacím). Je to právě oblast názvů zeměpisných, kde se více než ve spojeních jiného významového okruhu objevuje stále větší kolísání mezi užitím shodného přívlastku a nominativu jmenovacího a kde se užívá obou prostředků vedle sebe.

Bylo by potřebí prostudovat bohatý materiál, aby bylo možno stanovit dnešní stav užívání obou mluvnických prostředků a postihnout všechny příčiny, které podporují tendenci užívat stále častěji nominativu jmenovacího. Obecně je možno říci, že záleží na mnoha různých činitelích, které mají vliv na užití jednoho nebo druhého prostředku. Tak např. záleží na druhu a povaze obecného jména, ke kterému vlastní zeměpisný název náleží (jiný je stav po jménu řeka, ostrov, jezero, mys, hora, pohoří ap., a jiný opět po jménech město, lázně, přístav, království, republika), záleží dále na tom, je-li jméno obecné součástí názvu vlastního, nebo nikoli (např. ostrov Kuba a Republika Kuba), jakého rázu je vlastní jméno, zda české, počeštěné, nebo zachovává-li úplně cizí podobu, lze-li je snadno skloňovat nebo nikoli, atd. atd. Celkově se však ukazuje, že nominativ jmenovací je na postupu, že proniká tam, kde dříve vůbec nebýval. Jaké jsou pro to důvody?

Nominativ jmenovací je běžný vyjadřovací prostředek po obecných jménech jako kniha, časopis, báseň, spolek, titul, hotel, závod, národní podnik atd. (např. v knize Babička, v časopise Květy, do hotelu Central atd.). Po obecných jménech označujících pojem zeměpisný potřebujeme rovněž užít vlastního názvu a tu se obdobně nominativ jmenovací přímo nabízí. Vedle toho je jeho užívání podporováno také tím, že četná zeměpisná jména cizí jsou nesklonná a jejich podoba zůstává ve všech pádech nezměněna, např. na řece Zambezi, Mississippi, na ostrově Haiti, Honšú, v jezeře Kivu. Užijeme-li podoby nominativní — tedy podoby citátové — i u jmen, která můžeme skloňovat, je tím značně usnadněna identifikace cizího jména. A tento důvod je tak silný, že má vliv na užití nominativu jmenovacího i u názvů počeštěných a takových, které sice počeštěny nejsou, které bychom však podle zakončení mohli snadno zařadit mezi slova domácí a skloňovat je podle příslušných vzorů (např. Republika Kongo; stojí-li vlastní jméno Kongo samostatně, skloňujeme je zcela pravidelně: do Konga, v Kongu atd.).

V případech, které jsme právě probrali, máme názorný příklad [312]toho, jak se vyvíjí v jazyce dvojí způsob vyjádření určitého spojení, jak vedle staršího způsobu proniká novější.[1] Volba jednoho nebo druhého prostředku závisí na tom, jaké povahy jsou jednotlivé prvky, z kterých se celé spojení skládá. Oba způsoby vyjádření, tj. se shodným přívlastkem i s nominativem jmenovacím, se pak v jednotlivých případech vyskytují vedle sebe, vzájemně na sebe působí, a to vede ke kolísání i v některých z těch případů, kde byl dosavadní úzus jednotný. Žádný z obou způsobů vyjádření však nemůžeme považovat za nesprávný.

---

[1] Srov. Fr. Daneš, Nominativ jmenovací, Naše řeč 33, 1949, s. 54n.; Jazykový koutek Čs. rozhlasu. První výběr, 1949, s. 211n.; Jazykový koutek, Literární noviny z 6. 8. 1960.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 9-10, s. 310-312

Předchozí Josef Polák: Bezinkář a jiné přezdívky z Přešticka

Následující František Trávníček: Nezvratná přivlastňovací zájmena místo zvratného