Časopis Naše řeč
en cz

Ještě k mluvnické povaze infinitivních vět podmínkových

Karel F. Svoboda, František Daneš

[Články]

(pdf)

-

V poznámkách k mému článku Infinitivní věty podmínkové, otištěném v tomto ročníku Naší řeči, s. 65—78, vyslovil Fr. Daneš nesouhlas s mým výkladem. Jde tu o otázky obtížné, a jak jsem v zá[279]věru článku naznačil, nedomníval jsem se, že podávám řešení jedině možné. Připomínkami Danešovými by bylo užitečné zabývat se zevrubně, zde se však omezuji jen na nejstručnější poznámky:

1. Článek, jak jsem uvedl (s. 77n.), je kapitolou větší práce o infinitivu v současné spisovné češtině a soustřeďuje se na výklad infinitivu v infinitivních větách podmínkových; nepodává, pokud to není nutné, obecné výklady o infinitivu. Ty jsou, jak v kritizovaném článku rovněž upozorňuji, v mém příspěvku v Slově a slovesnosti 20, 1959, s. 161n. Tu, zejména na s. 170—177, vykládám to, co Daneš postrádá v kritizovaném článku, totiž že infinitiv nevyjadřuje mluvnickou osobu ani slovesný způsob.

V další připomínce Daneš rozkládá můj výklad na dvě části, jako by platily samy o sobě, a zabývá se každou zvlášť. Nelze odmítat můj výklad např. tím, že »uvádět na mysl« je „základní funkcí nejen infinitivu a vět infinitivních, nýbrž vůbec jakéhokoli jazykového projevu“. V mé charakteristice infinitivu je obsaženo víc, totiž že infinitiv pojmenovává děj, aby jej uvedl na mysl, ale tak, že nevypovídá o vztahu tohoto děje ke skutečnosti. To zajisté o jakémkoli jazykovém projevu neplatí.

2. Dále je třeba zdůraznit, že argumentem pro mé pojetí mluvnické členitosti infinitivních vět podmínkových typu Vědět o tom, zabránil bych tomu je to, že „podmět infinitivního děje vyplývá jednoznačně z kontextu nebo ze situace a může být doplněn (uvádím tentokrát proloženě) — na rozdíl od vět vskutku jednočlenných, jejichž základem je infinitiv neosobních sloves“ (s. 73). Domnívám se, že pokládáme-li větu Vědět o tom já, zabránil bych tomu za dvojčlennou, lze větu Vědět o tom, zabránil bych tomu rovněž vykládat jako dvojčlennou, avšak s podmětem nevyjádřeným. Tvarem infinitivu není tu sice jeho vztah k podmětu vyjádřen, avšak to není ani v typu Vědět to já, zabránil bych tomu. Rozhodující podle mého soudu je, že v infinitivních větách podmínkových se slovesem, které není neosobní, je vždy někdo (něco) v kontextu nebo situaci podmětem k infinitivnímu slovesu (konatelem nebo cílem děje infinitivního slovesa) a že podmět může být výslovně vyjádřen.

3. Daneš nesouhlasí s mou formulací, že infinitivní věta „uvádí na mysl obsah, který by vedl ke vzniku obsahu věty druhé“. Jde tu [280]kromě věcného pojetí podle mého mínění o otázku terminologickou. Nejsou ustálené termíny pro to, o čem je řeč, tj. designatum[1] (v článku tu mluvím prostě o obsahu), a pro obsah v určitém myšlenkovém procesu. Říkám, že se ve větě podmínkové obsah uvádí na mysl (s. 66) proto, že věta podmínková výslovně nevyjadřuje, že její obsah, tj. to, o čem je řeč, existuje nebo neexistuje,[2] má existovat atd. (s. 70n.). Daneš namítá, že v souvětí Bude-li pršet, zmoknem má druhá věta „nutně svůj obsah v tom okamžiku, kdy byla vyslovena (napsána)“. Nelze ovšem pochybovat o tom, že vyslovená věta má obsah, jde však o to, jaký je vztah tohoto obsahu ke skutečnosti. Nemohu pokládat za výstižnou Danešovu formulaci, jíž o obsahu druhé věty citovaného souvětí říká, že „podmíněnou aktuální existenci má … skutečnost, na niž se tento obsah vztahuje“; nelze mluvit o skutečnosti, ani o skutečnosti podmíněné, jde-li o obsah v době promluvy neskutečný, jen myšlený.

 

Poznámka redaktora:

V odpovědi na Svobodovy vysvětlivky mohu opakovat to, co jsem řekl ve své redaktorské poznámce:

1. Výklad, že infinitiv nevypovídá o vztahu děje ke skutečnosti, není žádné novum; v této vlastnosti infinitivu záleží ovšem i jeho funkce pojmenovávací. Nelze však klást rovnítko mezi pojem »uvádět na mysl« a »pojmenovávat« (první z nich je mnohem širší).

2. Otázka dvojčlennosti některých větných typů je jistě složitá a názory se mohou různit. Podle mého soudu však nejsme oprávněni ztotožňovat pojmy z roviny obsahové (původce děje) s pojmy z roviny mluvnické (podmět), ani nemůžeme mluvnickým rozborem docházet k zjištění větných členů, které nejsou vyjádřeny nějakým ve větě přítomným jazykovým prostředkem. Pokud pak jde o Svobodovo „doplňování podmětu z kontextu nebo ze situace“, nesouhlasí s tímto pojetím ani Poldauf; srov. jeho polemiku s citovaným Svobodovým příspěvkem v Slově a slovesnosti z r. 1959 (Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 118—127).

[281]3. Oceňuji Svobodovu snahu o prohloubený výklad obsahové stránky podmínkových souvětí. Obávám se však, že jeho přinejmenším neobyčejně složité a obtížné formulace jsou pro čtenáře těžko přístupné, ač nejde nakonec o nic jiného než o to, že „příslovečné určení podmínky zjišťuje jen příčinnou souvislost dvou jevů, … netvrdí však nic o jejich skutečnosti“ (Šmilauer, Novočeská skladba, s. 322).

Fr. Daneš

 

Vysvětlivkami K. F. Svobody a odpovědí Fr. Daneše považuje redakce diskusi o Svobodově článku za ukončenou.

K celé diskusi připomíná akad. Trávníček, že její nedostatek je v tom, že je založena synchronicky a že bez historického studia otázky a bez zřetele k dialektům nelze mnohé otázky dnešního infinitivu ve spisovné češtině objektivně pochopit ani vysvětlit. Soudí rovněž, že autoři nevyužili dosti toho, co řekl o infinitivu Zubatý, co je u Gebauera i co zpracoval ve svých dílech akad. Trávníček.


[1] Viz Danešovu zprávu Mezinárodní lingvistické symposion, Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 45.

[2] Viz výklad Vl. Šmilauera citovaný v pozn. 14, s. 70.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 9-10, s. 278-281

Předchozí Hermína Plevačová: O původu slova silice

Následující Milan Jelínek: Kniha o výstavbě textu umělecké prózy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1