Časopis Naše řeč
en cz

Infinitivní věty podmínkové

Karel F. Svoboda, František Daneš

[Články]

(pdf)

-

Infinitivní věty podmínkové vyjadřují okolnosti, za kterých by se uskutečnil nebo by se byl uskutečnil obsah věty řídící, tj. jsou to podmínkové věty neskutečné (ireální).[1] Infinitivní výraz se tu chápe jako přísudek k vyjádřenému nebo nevyjádřenému podmětu, tedy stejně jako určité sloveso v podmiňovacím způsobu (např.: Být otec doma, bylo by se to nestalo // Kdyby byl otec doma, …; Být doma, byl bych tomu zabránil // Kdybych byl doma, byl bych tomu zabránil), nebo se pojí přímo k situaci stejně jako určité sloveso ve větě jednočlenné (např.: Bolet mě znovu v uších, šel bych k lékaři // Kdyby mě znovu bolelo v uších, …; Zastesknout se mu, jistě by se byl vrátil // Kdyby se mu zastesklo, …).

Od podmínkových vět s určitým slovesem se infinitivní věty podmínkové liší tím, že vztah mezi slovesem (v infinitivu) a podmětem, popř. situací, nemůže být vyjádřen mluvnickou shodou.[2] Vztah infinitivního děje ke skutečnosti vyplývá ze základního mluvnického významu infinitivu a z podmiňovacího způsobu věty řídící.[3]

[66]Základní funkcí slovesa v infinitivu je totiž, jak jsem vyložil, navazuje na J. Zubatého a Fr. Trávníčka v článku „Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině“ (Slovo a slovesnost 20, 1959, zejm. s. 170n.), prostě pojmenovat děj, který má mluvčí na mysli a který chce uvést na mysl i posluchači (čtenáři), aniž vypovídá o vztahu tohoto děje ke skutečnosti. O tom, že i v infinitivních větách podmínkových infinitiv plní tuto základní funkci navozovací, svědčí mimo jiné případy, které jsou na přechodu od samostatného infinitivu navozovacího,[4] např. Vypustit na svět několik tisíc takových Alexů, to by vedlo ke zkáze toho, co dosud bylo vytvořeno, k infinitivním větám podmínkovým jako Vypustit na svět několik tisíc takových Alexů — a bude v troskách vše, co vytvořili Rexové (Vachek). Zde v první části se uvádí na mysl obsah, který by vedl ke vzniku obsahu věty druhé. Po stránce významové je tedy první část uvedeného dokladu k druhé ve vztahu určovacím (determinačním). Jde tu však o větu hlavní, jak o tom svědčí připojení druhé části souvětí souřadicí spojkou a, a o souřadné souvětí podmínkové[5] s podmínkovou větou infinitivní. Podobně je tomu v případech:

Všechny tyhle boudy vyházet do povětří a bylo by po válce (Vachek). — Takový byl špatný, jak říkám, fouknout do něho a on se překotil (Poláček). — Tak vypravuješ ze svého domu jeho věrného strážce, toho moudrého psa, o kterém všichni říkali, že jen promluvit a zahanbil by mnohého člověka (Holeček).

Na rozdíl od vedlejší infinitivní věty podmínkové nebývá v hlavní infinitivní větě podmínkové podmět vyjádřen, nýbrž vyrozumívá se z kontextu a situace, hlavní věta podmínková vždy předchází před [67]větou významově základní. Souvětí s hlavní a vedlejší infinitivní větou podmínkovou se shodují jednak v mluvnickém významu infinitivu, jednak v tom, že určité sloveso věty řídící může být ve způsobu podmiňovacím i oznamovacím.

Jestliže se spojka a vypustí, dochází k těsnějšímu sepětí obou vět tak, že se určovací vztah věty infinitivní, tj. už vedlejší[6] věty infinitivní, projeví zkrácením pauzy mezi oběma větami, zejména pak možností dát infinitivní větu podmínkovou za větu významově řídící nebo ji do ní vložit, popř. se vedlejší infinitivní věta podmínková odliší od hlavní infinitivní věty podmínkové též pořádkem slov: infinitiv se v ní totiž klade převážně před podmět a vůbec do začátku věty. Srov.:

Všechny tyhle boudy vyházet do povětří a bylo by po válce (Vachek). — Vyházet všechny tyhle boudy do povětří, bylo by po válce. — Bylo by po válce, vyházet všechny tyhle boudy do povětří. — Pomohl bych, mít dost času, vám všem.

Někdy je užití souřadicí spojky a nutné, např. Zapojit stanici a jsme hotovi (Cach). Tu bychom sotva řekli Zapojit stanici, jsme hotovi. Srov. ještě: Tak důkladně to zase nemusíš dělat! Trochu pokropit a hotovo (Mahen). Můžeme totiž dobře říci Zapojit ještě dnes stanici, jsme zítra hotovi. Lze to vysvětlit tím, že spojka a nejen vyjadřuje spojitost obsahů obou vět, nýbrž je současně i od sebe odděluje a tím umožňuje jejich odlišení a zdůraznění; plní tak i funkci upozorňovací částice uvádějící s důrazem obsah věty druhé. To je patrné i v případech typu Jen se domluvit, a věci se dají ohromně zjednodušit (Čapek), v němž věta infinitivní může mít též význam výzvový.[7] Bezespoječně připojená věta druhá by se chápala jako vysvětlovací ve smyslu (Jen se domluvit), věci se totiž dají ohromně zjednodušit.

K uvedenému typu souřadných souvětí podmínkových je vhodné přirovnat typ, v němž hlavní věta podmínková obsahuje určité sloveso v rozkazovacím způsobu, druhá věta je rovněž uvedena spojovacím výrazem a a obsahuje sloveso v oznamovacím způsobu pří[68]tomného nebo budoucího času. Např. Hněte sebou, udělejte něco, co by ohrozilo ostatní, a neopustíte tuhle zemi živý (Otčenášek).

Užívá se ho na rozdíl od předchozího typu ovšem jen tehdy, je-li podmětem 2. osoba obou čísel nebo 1. osoba čísla množného.

Někdy se soudí, že užívání infinitivu ve významu podmínkovém je založeno na jeho funkci rozkazovací, popř. se uvádí v souvislost s jeho funkcí přací.[8] Sloveso v rozkazovacím způsobu sice někdy — mnohem řidčeji než sloveso v infinitivu — vyjadřuje obsah, který je míněn jako podmínka, a to proto, že sloveso v rozkazovacím způsobu také pojmenovává obsah, který není ještě uskutečněn (např. Ale zavři Janoucha bez přímého důkazu a uvidíš, jak spustí křik [Řezáč]). Avšak proti výkladu, že užívání infinitivu podmínkového je založeno na jeho funkci rozkazovací, svědčí mimo jiné i časté případy, v nichž je v infinitivní větě podmínkové vyjádřen podmět, zatímco se rozkazovací infinitiv s podmětem spojuje jen ojediněle, a případy, v nichž infinitivní věta podmínková vyjadřuje obsah, k jehož realizaci je sotva obvyklé vydávat příkaz, např. Přijít válka, plán bychom nemohli splnit, nebo v nichž infinitivní věta obsahuje sloveso, jímž se příkaz nevyslovuje, např. Zbláznil bych se, muset bydlet v zatuchlém podnájmu v ulici (Otčenášek). — Uslyšet tě, bude zle.

Že si v infinitivní větě podmínkové podržuje infinitiv svou navozovací funkci, ukazují dále případy, v nichž se infinitivní výraz, který vyjadřuje podmínku a je od řídící věty oddělen ve výslovnosti pauzou, zvolací intonací, v písmu vykřičníkem, liší od samostatného infinitivu navozovacího popř. od infinitivní věty zvolací kromě zvolací povahy jen podmínkovým vztahem k obsahu věty s určitým slovesem, např.:

(Hladový Luka váhá, zda má ukrást maso) Natáhnout ruku, vstrčit kus masa pod kabát a za vraty se do něho zahryznout — — — šťáva by prýštila, lahodně slaná šťáva (Majerová). — Přede mnou někdo dělat hlouposti s revolverem a jindy! Skočil bych a ještě bych chlapovi naliskal (Mahen).

Od samostatného infinitivu navozovacího, popř. infinitivního podmětu odlišuje infinitivní větu podmínkovou celkový smysl věty. Někdy však myšlenkový proces neprobíhá jednoznačně a tvarové prostředky ani pauza ani melodie jednoznačně nevyjadřují syntaktický vztah mezi jednotlivými složkami, takže je možné totéž vyjádření chápat dvojím způsobem. Tak v případě Jaká bída, mít vedle sebe [69]místo ženy cizince, nenávistného a nenáviděného může být infinitivní výraz příslovečným určením podmínky, vyjadřujícím, za jakých okolností nastává to, co je vyjádřeno větou Jaká bída, nebo podmětem, kterým je jen uveden na mysl obsah, o němž se vypovídá slovy Jaká bída.[9] Ve větě Vždyť jsou to všechno věci skutečné a uskutečnitelné, jen chtít je výraz jen chtít nejspíše míněn jako rozkazovací věta, avšak realizace jeho obsahu je i podmínkou toho, aby byly uskutečněny věci, o kterých je řeč; proto může být týž obsah vyjádřen větou podmínkovou obsahující též výzvu: jen kdyby se chtělo.

V některých případech mívá infinitivní věta, zejména uvádí-li ji tak pokleslé v částici, význam podmínkový i přací: vyjadřuje obsah jako přání i jako okolnost, jejíž realizací je podmíněn obsah věty řídící, např. Tak mít Malinu, nebylo by třeba už Schmieda, a všechno by šlo dvakrát tak rychle (Sedlmayerová). Jestliže infinitivní věta vyjadřující obsah jako přání a podmínku následuje, uvozuje se příslovcem jen, např. S traktorem už částečně uměla a neměla obav, že se nenaučí. Jen jej sehnat (Sedlmayerová).

Vnitřní spojitost mezi obsahem vedlejší infinitivní věty podmínkové a věty druhé se vyjadřuje mírně stoupavou nebo — patrně řidčeji — klesavou melodií koncového úseku první věty,[10] ať je to infinitivní věta podmínková, nebo věta vyjadřující podmíněný obsah. Kde místo toho koncový úsek má klesavou melodii ukončující uspokojivě první větu,[11] chápe se infinitivní věta spíše jako přací, jako věta, která vyjadřuje přání, aby se splnily okolnosti, jež by vedly ke vzniku obsahu vyjádřeného větou s určitým slovesem; např. Můžeme svůj úkol splnit. Jen umět využít prostředků, které máme k dispozici.

Děj infinitivních vět podmínkových se chápe jako možný, ale zpravidla neuskutečněný, a to podle vztahu řídící i infinitivní věty ke skutečnosti. Řekne-li někdo Být otec doma, pomohl by nám, chápe se děj infinitivní věty jako neskutečný, třebaže vyjadřovat děj neskutečný není vlastní funkcí infinitivu. Jde tu o zvláštní způsob [70]využití infinitivu, poměrně nový, jehož vznik bude nutno vyložit historicky.

Že domněle neskutečnostním významem infinitivu nelze vysvětlovat jeho užívání v tzv. neskutečných (ireálných) větách podmínkových,[12] je patrno z faktu, že nelze užít infinitivu též ve větě řídící, tj. místo podmiňovacího způsobu věty řídící, nýbrž jen ve větě podmínkové. Naopak vyjadřuje-li infinitiv, uvedený spojkou když, děj modálně neutrální, tj. nevyjadřuje jeho vztah ke skutečnosti, nýbrž děj pouze pojmenovává, je možné užít i ve větě druhé infinitivu s významem žádacím, nikoli neskutečným, např. Když už kvést, tedy důkladně, a mít hodně medu, aby přišly včeličky (Čapek). — Když uklízet, tedy uklízet dobře. Když už s ním mluvit, tedy ukázat mu, že jednal nesprávně.[13]

Vysvětlení příčiny toho, že infinitivu lze užít v tzv. neskutečných souvětích podmínkových ve vedlejší větě podmínkové, ne však ve vedlejší větě řídící, je důležité i z hlediska mluvnického významu infinitivu i pro hlubší rozlišení významové stránky hlavní věty obsahující podmiňovací způsob (pomohl by nám) a věty podmínkové s kdyby (Kdyby otec dostal zprávu). Vysvětlení je v podstatné vlastnosti věty podmínkové, infinitivní i spojkové s kdyby: uvádí okolnost jen na mysl, nechce výslovně vyjádřit, že tato okolnost existuje nebo neexistuje;[14] proto je tu možno užít infinitivu, tj. tvaru bez vypovídací funkce. Význam neskutečnostní je zde pouze druhotný, tj. pouze se většinou zahrnuje, vyrozumívá. O tom svědčí užívání podmiňovacího způsobu přítomného i v případech, kdy jde o děje neuskutečněné v minulosti, dále to, že se neexistence něčeho, jestliže ji chce mluvčí výslovně vyjádřit, vyjadřuje zvlášť větou zápornou, např. Kdyby měl soused dost zkušeností, počínal by si jinak, ale on nemá, i to, že se důsledně roz[71]lišuje podmínka kladná a záporná (Kdyby to věděl, bylo by mu lépe. — Kdyby to nevěděl, bylo by mu lépe), tj. přítomnost něčeho jako podmínku vyjadřujeme větou kladnou, nepřítomnost něčeho jako podmínku vyjadřujeme větou zápornou. Někdy dokonce užijeme tzv. neskutečných vět podmínkových, třebaže vyjadřujeme děj, o němž nevíme, zda se uskutečňuje či ne. Např. můžeme říci Kdyby v Praze pršelo, byl by bratr ještě doma, když uvažujeme o tom, kde je bratr, i tehdy, nevíme-li, zda v Praze pršelo a zda bratr, bydlící v Praze, je tedy doma či ne.[15]

Po výkladu, v němž jsem se snažil objasnit, jak souvisí významová stránka infinitivních podmínkových vět, hlavních a vedlejších, s mluvnickým významem infinitivu vůbec, ukáži na literárních dokladech formální vlastnosti vedlejších vět podmínkových. Charakteristiku hlavních vět podmínkových jsem podal vpředu, k podrobnějšímu jejich roztřídění jsem nepřistoupil proto, že jejich řídká frekvence v literárních dílech nedává k tomu dostačující předpoklady.

Podmět vedlejší věty infinitivní je buď (1) výslovně vyjádřen, nebo (2) vyplývá z podmětu věty řídící nebo ze situace. Infinitivní věta podmínková buď (a) předchází před větou řídící, nebo (b) méně často následuje za větou řídící. Věta řídící obsahuje zpravidla sloveso v podmiňovacím způsobu nebo méně často ve způsobu oznamovacím. Charakteristická je poloha infinitivu před podmětem, nebo není-li podmět vyjádřen, v přední části věty.

Nejprve se budu zabývat případy, v nichž věta řídící obsahuje sloveso v podmiňovacím způsobu (kondicionálu), častěji přítomném, méně často minulém.

1.a: Infinitivní věta podmínková s podmětem a přísudkovým infinitivem (věta dvojčlenná) předchází. Nejčastěji se vyskytují podmínkové věty obsahující v infinitivu záporné sloveso býti, přičemž se podmět vyjadřuje genitivem (2. pádem) záporovým, a to genitivem podstatného jména, ale i osobním zájmenem i zájmenem odkazujícím na následující větu podmětnou:

Soirée bylo vůbec velmi krátké, a nebýti proseb mladých dam, nebylo by se vůbec tančilo (Čapek-Chod). — Hledal jsem je hezky dlouho, a nebýt náhodou děvčete, které jsem potkal ve vrbách daleko od řeky, snad bych ho byl ani [72]nenašel (Mahen). — Odpusť, kamaráde, nebýt tebe, byl bych spadl z lešení (Čapek-Chod). — Obživnout jeho meče — zůstal bych tam hlavou (Hrubín).

Záporový genitiv při podmínkovém infinitivu nebýt je téhož druhu jako záporový genitiv v případech typu Druhého Mrštiny není na Chudenicku (Šmilovský), Nebylo vody. Tu genitiv chápe jako podmět např. Vl. Šmilauer v uvedeném díle s. 116n., Fr. Kopečný v uv. díle, s. 159.[16] Avšak v případech jako Kde by byl, nebýt mne a mých peněz? (Glazarová) určuje Vl. Šmilauer (s. 325) infinitivní větu jako jednočlennou. Naproti tomu J. Ružička, v uv. díle, s. 45, vykládá věty typu Nebyť tu teba, dostali by jako dvojčlenné.

Správně zjišťuje K. Hausenblas, v uv. díle na s. 110, že se „genitiv záporový drží velice pevně, protože je zcela běžný i v lidovém podkladu spisovného jazyka“, v infinitivních „polovětných vazbách“ a že vyjadřuje absolutní neexistenci. Nelze totiž užít 2. pádu záporového ve spojení s adjektivním přísudkem (Nebýt doktor pohotový, bylo by dítě ztraceno) nebo se slovesem významovým (Nepřijít doktor včas, bylo by dítě ztraceno). Nesetkal jsem se ani s případy, v nichž by bylo užito 2. pádu záporového s podmínkovým infinitivem nebýt při vyjadřování existence místně určené, např. Nebýt matky doma, bylo by zle. I tu platí, na co ukázal Hausenblas (s. 112) ve výkladu o vazbách s určitým slovesem, že v případech jako tatínka doma nebylo má 2. pád záporový „nejen strojený, ale i komický odstín“, „jde-li o nepřítomnost (absenci)“, tj. neexistenci na určitém místě.

1.b: Infinitivní věta podmínková s podmětem a přísudkovým infinitivem (věta dvojčlenná) následuje:

Byl by ji asi přehlédl, nebýt bílých rukávů košile, hodně obkrátlých (Čapek-Chod). — Byl by snad plakal, nebýt doktora, toho vzteklého, nasupeného chlapa, který ho ani minutku od Ančky nepustil (Ptáčník). — Byl by asi skonal ještě té noci, kdy ho potkalo neštěstí, nebýt toho, že se Bagár rozhodl pro návrat přes Potočnou (Řezáč).

[73]2.a: Infinitivní věta podmínková, jejíž podmět je vyjádřen ve větě řídící nebo se vyrozumívá podle celkového smyslu z věty řídící a ze situace (věta dvojčlenná s nevyjádřeným podmětem), předchází. Nevyjádřený podmět infinitivní věty se shoduje s podmětem věty řídící:

Mít srdce hošíka nebo dívky, snad sedl bych na práh podezdívky a zaplakal si pro úlevu (Křička). — Být vámi, milostivá paní, volila bych jen ten bordó kabát (Pujmanová). — Neobrat ty chlapy na prvního hned, groše by člověk nedostal (Mrštíkovi). — Tady si ještě myslívám, udělat tak průřez těmi domy, co by člověk za pokojnými světélky všechno našel (Kubátová).

Jindy je zřejmé ze situace, že se podmětem infinitivní věty míní sám mluvčí:

Co by se stalo, kdybych teď najednou vykřikl: Vracejí se! Honem tam zpátky! Vykřiknout, zařvat to co nejsilněji, hlasem plným děsu, co by se stalo? // Kdybych vykřikl, zařval to co nejsilněji…

J. Ružička pokládá infinitivní věty podmínkové s významovým slovesem v infinitivu bez výslovného vyjádření podmětu (Vedieť, oko muža doráňa, nebola by podpísala, uv. dílo, s. 83) za jednočlenné na rozdíl od vět typu Nebyť tu teba, dostali by (v uv. díle s. 45), tj. od vět podmínkových obsahujících 2. pád záporový a sloveso sponové. K tomuto pojetí byl patrně přiveden tím, že — jak naznačují jeho doklady — nenašel infinitivní podmínkové věty obsahující významové sloveso a podmět. Stav v češtině ukazuje, že alespoň pro češtinu je třeba věty typu Být vámi, šel bych tam chápat jako dvojčlenné s nevyjádřeným podmětem. Podmět infinitivního děje vyplývá jednoznačně z kontextu nebo ze situace a může být doplněn — na rozdíl od vět vskutku jednočlenných, jejichž základem je infinitiv neosobních sloves, např. Zastesknout se mi, vrátil bych se k rodičům // Kdyby se mi zastesklo, …

Infinitivní věta podmínková, jejíž podmět je vyjádřen ve větě řídící nebo který se vyrozumívá podle celkového smyslu z věty řídící a ze situace (věta dvojčlenná s nevyjádřeným podmětem), následuje:

Byl bych blázen, zůstávat mezi takovou sebrankou (Mucha). — Já bych se pominula vzteky, přijít o takové události (Pavlíček). — Kolikrát jsem si přál, kdybych byl malířem, abych tenhle okamžik mohl dát na plátno. Ale dost možná, že by to vypadalo komicky, vidět to dneska jako obrázek. (Drda).

Někdy — při odmlčení — se obsah, jehož realizace závisí na ob[74]sahu infinitivní věty podmínkové, nevyjádří, je však zřejmý z kontextu a ze situace, např.:

Paní Hlubinová: Kéž byste opravdu nebyli tak daleko od toho…, co kdysi bývávalo. Trknout, pořádně trknout to do vás musilo (s posunkem k Villymu a Slávce), a nebýti těchto dvou bláhových dětí — (Nedopoví, snad zapláče; pauza.) Roškot (trpce): Ano, ano, nebýti těchto dvou bláhových dětí (Šrámek).

Příklad zvlášť výrazně ukazuje situační zakotvenost infinitivních vět podmínkových a jejich využití při citovém vzrušení. Věta spojková (Kdyby nebylo těch dvou bláhových dětí) by nevyjadřovala vzrušený cit tak bezprostředně.

Zvláštní pozornosti si zaslouží případy, v nichž věta řídící obsahuje oznamovací způsob, a to času přítomného, budoucího, minulého, a řídké případy, v nichž sloveso věty řídící je vynecháno nebo zastoupeno citoslovcem.

1.a: Infinitivní věta podmínková s podmětem a přísudkovým infinitivem předchází před větou řídící:

(Čas přítomný):

Nebýt té čistoty, jsem už dávno nebožtíkem (Langer).— Já nemít uši, tak se směju kolem celé hlavy (Pavlíček).

(Čas budoucí):

Já mít jeho trpělivost, dám se zavřít a vymyslím systém nové filosofie (Mahen). — Děláš blbé vtipy, ale slyšet tě Kovář, tak na to naletí (Ptáčník). — Ty se, chlapče, tak dostat na falešnou cestu, z kriminálu nevyjdeš (Marek). — Strhnout se vítr nad námi, smete vás jak vetchý papírek (Mrštíkovi).

(Čas minulý):

A nebýt Robertovy nesmyslné, nerozumné, ba přímo bláznivé vášně po práci, nemuselo se vůbec nic stát (Glazarová). — Mít tak před sebou někoho jiného než starého Ponce — bylo to možná slovo do rvačky (Pluhař). — Být silnější vítr, tak vyhořelo půl města (Ptáčník). — Nebýt vás, ležel Juzl na zemi a pozítří byl pohřeb (Mahen). — Nebýt jejich liknavosti, mohli jsme celou věc mít v suchu (Řezáč).

(Citoslovce):

Já být tak svobodný — klobouk na stranu a hujajá (Otčenášek).

1.b: Poněvadž silná emocionálnost věty řídící, mající maximální sdělnou hodnotu, a tedy i vlastní jádro výpovědi, je vyjádřena již tím, že podmiňovací způsob je nahrazen způsobem oznamovacím, [75]věta řídící zřídka předchází, tj. zřídka tu bývá ještě pořad „jádro výpovědi“ — „východisko výpovědi“. Literární doklad jsem na to nenašel, je však možno říci např.: Dávno jsem už nebožtíkem, nebýt té čistoty. Jinak je tomu s případy, kdy se mluvčí v projevech střídají; tu běžně následuje infinitiv věty podmínkové vyjadřující východisko výpovědi i za jednočlennou větou jmennou, např.:

Franci: Nikdy jsem se neměl tak dobře a dělám právě, co mě baví. — Soudce: Tak zkrátka a dobře, šťastný člověk. — Franci: Nebýt toho jednoho (Langer).

2.a: Infinitivní věta podmínková, jejíž podmět je vyjádřen ve větě řídící nebo se vyrozumívá z tvaru určitého slovesa věty řídící, popř. ze situace, předchází. Sloveso určité je

v čase přítomném:

Nebýt přítel, už dávno s tebou nemluvím tak mírně (Kohout). — Být vámi, už tam nejdu, Hospodáři (Pujmanová);

v čase budoucím:

Mít všechny v četě, jako jste vy, tak prodám kulomety v bazaru (Kohout). — Mladíku, v těchhle cárech vyjít na boží světlo, tak vás první strážník sebere (Stehlík). — Postavit vás do života, zaniknete jak křehká, větru vystavená rostlina (Mrštíkovi);

v čase minulém:

Mít na ni na jaře o mobilizaci víc času, vyhnal jsem jí to z hlavy (Cach). — Nemít ji (nerozhodnost), mohl jsem tiše vyklouznout a sníst svou večeři v některé z četných hospůdek vojtěšské čtvrti (Řezáč).

2.b: O frekvenci tohoto typu platí totéž, co bylo řečeno o typu 1.b. Někdy je jedno určité sloveso ve způsobu oznamovacím, druhé podmiňovacím, např.:

Já mít štěstí, tedy mi ve čtrnácti letech nepřejel valník nohu a já bych nebyl chromej (Langer).

Jindy sloveso v oznamovacím způsobu obsahuje věta řídící, vyjadřující především citové vzrušení mluvčího, kdežto věta závislá, předmětová, vyjadřující vlastní obsahové jádro, obsahuje sloveso ve způsobu podmiňovacím; např.:

Nebýt toho — bůh ví, jak by se vedlo nám (Mrštíkovi). — Nebýt dětí, kdož ví zas, jak by se vedlo jim (Mrštíkovi).

Zvláštní je případ, kdy infinitivní věta vyjadřuje podmínku k infinitivní větě vyjadřující možný, neuskutečněný článek dějového ře[76]tězu: Jindra sebou trhl a jen skočit a jen prchnout, nebýt obav, aby si nezadal před svým obecenstvem (Čapek-Chod). Řídící větu infinitivní by bylo možno vyjádřit větou s podmiňovacím způsobem (byl by skočil a uprchl), nebylo by přitom však naznačeno, že Jindra skočit a uprchnout chtěl.

Ze vztahu děje určitého slovesa v oznamovacím způsobu k situaci, za níž byly uvedené věty vysloveny, je patrno, že se slovesem v oznamovacím způsobu myslí děj neuskutečněný; mluvčí, zpravidla za citového vzrušení, užil oznamovacího způsobu proto, aby důrazně vyjádřil jistotu, že by se uskutečnil obsah věty řídící, kdyby nastal obsah věty podmínkové. Podnět k tomu, aby se děj vyjádřený slovesem v oznamovacím způsobu chápal jako neskutečný, je ovšem dán tím, že ve větě podmínkové je užito infinitivu, neboť kdyby měl mluvčí na mysli děj skutečný, užil by oznamovacího způsobu.

Rozpor mezi slovesným způsobem a vztahem slovesného děje ke skutečnosti je nejslabší, jestliže je ve větě řídící užito času budoucího: mluvčí jím vyjadřuje děj jako jistý v budoucnosti. Proto, promítá-li se obsah do budoucnosti, je možné infinitivní větu podmínkovou nahradit větou se spojkou jestliže, jestli, -li s oznamovacím způsobem, např.:

Mladíku, v těchhle cárech vyjít na boží světlo, tak vás první strážník sebere (Stehlík) // Mladíku, jestli v těchhle cárech vyjdete na boží světlo, tak vás první strážník sebere.

Na rozdíl od toho, jestliže se určitým slovesem v oznamovacím způsobu přítomného nebo minulého času pojmenovává — důrazově — obsah, který neexistuje, který nenastal, odpovídá infinitivní větě podmínkové věta podmínková s kdyby. Např.:

Nebýt té čistoty, jsem už dávno nebožtíkem (Langer) // Kdyby nebylo té čistoty, byl bych už dávno nebožtíkem. — Mít na ni na jaře o mobilizaci víc času, vyhnal jsem jí to z hlavy (Cach) // Kdybych měl na ni na jaře o mobilizaci víc času, byl bych jí to vyhnal z hlavy.

Poněvadž se děj podmínkového infinitivu chápe zpravidla jako neskutečný, neužijeme kromě zvláštních případů místo věty s jestliže, jestli, -li infinitivní věty podmínkové v případě, kdy nevíme, zda se obsah věty podmínkové uskutečnil či neuskutečnil, jako: Jestliže je nemocen, práce opět nepostupuje, ani místo věty podmínkové, [77]která vyjadřuje děj neaktuální, např.: Šla-li do divadla, četla potom horlivě kritiky (Šrámek).

Co se týče využití infinitivních vět podmínkových, podstatnou jejich vlastností je vázanost na situaci: infinitivní větou podmínkovou se navazuje na určitou situaci, a to nejčastěji v projevech dialogických (proto určité sloveso věty řídící bývá často v 1. a 2. os.), ale setkáváme se s ní i v monologickém vyprávění. Např.:

Dejmka a ty členy místního národního výboru, které se mu podařilo narychlo sehnat, stálo tehdy mnoho úsilí, aby rozzuřené občany odvrátili od jejich úmyslu. Nebýt pomoci dělníků z textilky a z kuličkárny, mezi nimiž bylo i několik takových, jejichž děti rovněž onemocněly, byli by lidé vzali Markovo zahradní sídlo útokem (Řezáč).

Infinitivní věty podmínkové však nelze užít tam, kde se vyjadřuje obecná poučka, myšlenka obecné platnosti. V tom případě užíváme podmínkových vět spojkových. Řekneme např.: Jestliže změníme typ výměny živého těla, změníme dědičnost. — Shoří-li 1 kg uhlí na ohništi kotle parního stroje, vydá 7000 velkých kalorií. Infinitivní věty podmínkové, např. Shořet 1 kg uhlí na ohništi kotle tohoto parního stroje, vydalo by to 7000 velkých kalorií, bychom užili pouze tehdy, kdybychom myslili na realizaci myšlenky toho souvětí za určité situace.

Čím si lze tuto vázanost infinitivních vět podmínkových na určitou situaci vysvětlit? Vyplývá z toho, že se podmět infinitivního děje vyrozumívá nejen z nejbližšího kontextu, ale i ze situace,[17] takže se děj infinitivní věty podmínkové chápe ve vztahu k určité situaci. Tím je dána i hovorovost infinitivních vět podmínkových.

Na závěr je vhodné ještě poznamenat, že cílem článku bylo zvláštní využití infinitivu ve větách podmínkových nejen popsat, nýbrž pokusit se též o výklad významové a formální stránky infinitivních vět podmínkových. Poněvadž jde o složitou otázku, které bylo dosud věnováno poměrně málo pozornosti, nepřekvapuje, že v jednotlivých výkladech není mezi jazykovědci jednoty. Podrobněji jsem vyložil řešení, které pokládám za nejvýstižnější, připomenul jsem však i pojetí jiná (chápání takových útvarů jako polovětných vazeb), aby byl dán podnět ke srovnání a k dalšímu zkoumání. Příspěvek je kapito[78]lou větší práce o infinitivu v současné spisovné češtině a v některých případech se odvolává na podrobnější výklady, které z ní byly nebo budou otištěny jinde [v Slově a slovesnosti 20, 1959, s. 161n. a ve sborníku Vysoké školy pedagogické v Praze (Rusko-české studie), 1960]. V nich, a zejména v celé práci o infinitivu je pojetí, na němž se zakládá výklad článku o infinitivních větách podmínkových, objasněno podrobněji.

 

Poznámka redaktora

Článek K. F. Svobody se zabývá důležitým úsekem skladby a podává rozbor velmi podrobný a promyšlený. Mám však k němu několik zásadních připomínek.

1. Svobodův přístup k řešení této otázky není podle mého soudu plně práv mluvnické, syntaktické stránce rozbíraných jazykových jevů. Projevuje se to již v úvodních výkladech, kde autor vidí rozdíl mezi finitním (určitým) tvarem posudkového slovesa a přísudkovým infinitivem jen v tom, že v druhém případě „Vztah mezi slovesem… a podmětem… není vyjádřen mluvnickou shodou“. V podstatě je však tento rozdíl v tom, že infinitiv jakožto slovesný tvar neurčitý nevyjadřuje přísudkové kategorie (osobu, číslo, čas, způsob).[18] Tato skutečnost také jasně vysvětluje podstatnou závislost těchto vět na situaci a kontextu (srov. předposlední odstavec článku).

Plyne z ní ovšem také to, že infinitiv — řečeno slovy Svobodovými — „nevypovídá o vztahu děje ke skutečnosti“ (přesněji bychom měli říci „k aktuální skutečnosti“). Takovýto výklad není arci novum a tato pouze pojmenovávací platnost infinitivu (společná i jiným slovním druhům) je konečně i důvodem, proč se v tomto tvaru uvádívají slovesa ve slovníku. Výklad Svobodův však, podle mého soudu, tuto jasnou věc zatemňuje formulací, že infinitiv „navozuje na mysl“ nebo „uvádí na mysl“ děj (a hovoří dále o „navozovací funkci“ infinitivu a o „infinitivu navozovacím“). Nemůže však být sporu o tom, že uvádět na mysl posluchače to, co má na mysli mluvčí, je základní funkcí nejen infinitivu a vět infinitivních, nýbrž vůbec jakéhokoli jazykového projevu; nelze tedy tímto způsobem vyložit specifickou funkci infinitivu. — O zvláštní funkci navozovací bychom mohli mluvit v případech typu „Vypustit na svět několik tisíc takových Alexů, to by vedlo ke zkáze…“ (podle Svobody jde o samostatný infinitiv navozovací). Zde má skutečně samostatná vazba infinitivní, vyčleněná před větu, platnost, kterou by bylo lze označit jako „navozovací“ — vyděluje totiž základ (téma) výpovědi, a tedy jaksi navozuje to, o čem bude řeč. Avšak to je jen jeden z možných způsobů užití infinitivu (a ovšem nejen infinitivu, nýbrž i jiných slovních druhů), a to užití v tematické výstavbě výpovědi, nikoli základní mluvnická funkce slovesného tvaru.

[79]2. Z nedostatečného zřetele ke stránce mluvnické plyne i velmi sporný Svobodův závěr, že za dvojčlenné je třeba považovat i ty podmínkové věty infinitivní, v nichž podmět vyjádřen není. Analogie s větami s určitým slovesem tu není oprávněná, neboť infinitivu chybí to, oč dvojčlennost u vět s určitým slovesem bez vyjádřeného podmětu právě opíráme, totiž osobní koncovka (ani ta ovšem sama k dvojčlennosti vždy nestačí, a to ve třetí osobě u sloves neosobných). Autor sice uvádí, že Ružička pokládá takovéto věty za jednočlenné, avšak sám soudí, že to asi bude zvláštnost slovenštiny. Jenže za jednočlenné pokládá tyto věty také Šmilauer ve své Novočeské skladbě (na s. 325) a myslím, že právem. Z toho, že děj vyjádřený infinitivem předpokládá nějakého původce a že si ho můžeme ze souvislosti domyslit, neplyne ještě, že původce je ve větě mluvnickým podmětem (vždyť původce lze určit i u jiných dějových jmen). Pro mluvnický rozbor je rozhodující to, co je ve větě formálně vyjádřeno.

Svobodův výklad tak pomíjí důležité jazykové rozdíly a dostávají se mu pak do jedné kategorie (dvojčlenných vět infinitivních) typy výrazově tak různé, jako je na jedné straně typ „Vědět to tatínek, tak se to nestalo“ a na druhé případy typu „Co by se stalo, kdybych teď najednou vykřikl: Vracejí se! Honem tam zpátky! Vykřiknout, zařvat co nejsilněji, hlasem plným děsu, co by se stalo?“ nebo „Kolikrát jsem si přál, kdybych byl malířem, abych tenhle okamžik mohl dát na plátno. Ale dost možná, že by to vypadalo komicky, vidět to dneska jako obrázek“. „Zaklopit na chvilku oči, a už bys je nerozlepil“. Bezpodmětnost, neurčenost původce je u takovýchto infinitivních výrazů přece jejich podstatným výrazovým rysem. — Jistě neprávem pak Svoboda řadí souvětí „Mít tak před sebou někoho jiného než starého Ponce — bylo to slovo do pračky“ mezi příklady s vyjádřeným podmětem; domnělý podmět je předmět.

Svobodu svádí k těmto závěrům také to, že převádí výraz infinitivní na větu dvojčlennou, jíž lze v daném kontextu tento výraz nahradit bez hrubšího porušení smyslu. Používání takovýchto postupů je užitečné a v moderní lingvistice hojné; musíme jich ovšem užívat správně; zejména nesmíme zapomínat, že existuje-li mezi dvěma jazykovými jednotkami možnost oboustranné záměny v kontextu, neplyne z toho ještě nijak jejich mluvnická totožnost.

3. Nemohu rovněž dost dobře souhlasit se Svobodovými formulacemi, které interpretují vztah vět v podmínkovém souvětí tak, že infinitivní věta „uvádí na mysl obsah, který by vadl ke vzniku obsahu věty druhé“ (s. 66; podobně i jinde v článku). Myslím, že je třeba jasně lišit rovinu vnější skutečnosti, rovinu myšlenkových obsahů a rovinu jazykového vyjádření. Tak např. souvětí Bude-li pršet, zmoknem představuje v rovině mluvnické spojení dvou vět (tj. syntaktických struktur) ve vztahu jednostranné závislosti. Jako každá věta, mají i obě tyto věty nesporně jistý obsah (myšlenkový) a nelze tvrdit, že „obsah první věty by vedl ke vzniku obsahu věty druhé“; věta druhá má přece nutně svůj obsah v tom okamžiku, kdy byla vyslovena (nebo napsána). Podmíněnou aktuální existenci má však skutečnost, na niž se tento obsah vztahuje.

[80]4. Z jednotlivostí se zmíním alespoň ještě o tom, že je jistě správné a potřebné studovat i poměry intonační, že však zjištění jako „Vnitřní spojitost mezi obsahem vedlejší infinitivní věty podmínkové a věty druhé se vyjadřuje mírně stoupavou nebo — patrně řidčeji — klesavou melodií koncového úseku první věty“ jsou příliš všeobecná a neurčitá.

Fr. Daneš


[1] Někdy bývají určovány jako polovětné vazby, srov. např. Fr. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, s. 107, 118, K. Hausenblas, Vývoj předmětového genitivu v češtině, Praha 1958, s. 110. Rovněž Vl. Šmilauer uvedl v Novočeské skladbě, Praha 1947, na s. 41 větu Kde by byl, nebýt mne a mých peněz? (Glaz.) jako příklad polovětné vazby, avšak na s. 325 řadí týž doklad mezi hlavní infinitivní věty podmínkové. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, § 457, 4, určuje případy typu Nebýt vaší pomoci, byl bych zahynul jako podmínkové věty jmenné v souřadném souvětí myšlenkově podřadném. Pravidla českého pravopisu z r. 1957 (§ 202) charakterizují případy typu Vědět o tom dřív, jistě jsem se přihlásil jako „rozvité výrazy infinitivní mající platnost příslovečné věty podmínkové“.

[2] Vl. Skalička v čl. Problém druhého slovesa, Český časopis filologický 1, 1942—43, s. 13, říká: „České infinitivy ireální podmínky bývají také osobní: Já to udělat, to by byl rámus. Ale zde se vyjadřuje osoba izolačně na rozdíl od určitých tvarů.“

[3] Platí tu o infinitivní větě podmínkové, co J. Kuryłowicz vyložil o větných členech v čl. Les structures fondamentales de la langue: groupe et proposition (Studia philosophica III, Krakov—Poznaň 1948, s. 208), že totiž modalita, tj. „vztah sdělení se zřetelem na skutečnost“, vyjádřená určitým slovesem se vztahuje na ostatní členy větné, pokud tomu ovšem nebrání zvláštní modální příslovce, např. Předseda a snad i místopředseda družstva jsou dnes v Praze (příklad M. Dokulila v čl. K modální výstavbě věty, Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 262).

[4] Srov. můj čl. Samostatný infinitiv navozovací ve Sborníku Vysoké školy pedagogické v Praze, Rusko-české studie, který vyjde v r. 1960.

[5] Pokud je mi známo, nebyla těmto větám dosud věnována pozornost. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, § 457, 4.a, uvádí mezi podmínkovými větami pouze typ Jediný chybný krok a byl by se zřítil do propasti. K typu Mnoho nechybělo // málo chybělo a byl by se zabil říká: „Proti souvětí podřadnému (Kdybych měl peníze, koupil bych to) je tu podmínka vyjádřena souřadně, větou hlavní, jak svědčí spojka a mezi oběma větami a to, že věta byl by se zabil může býti samostatná.“

[6] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, § 457, 4. a, a Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, s. 325, pokládají také infinitivní věty podmínkové typu Nebýt vaší pomoci, byl bych zahynul za hlavní.

[7] Vl. Šmilauer, v uv. spise, s. 100, uvádí tento příklad jako jednočlennou větu infinitivní s významem nutnosti.

[8] Srov. o funkci rozkazovací např. L. Řeháček, Syntaktická funkce polského infinitivu ve srovnání s češtinou, Sborník slavistických prací k IV. mezinár. sjezdu slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 60; o funkci přací I. Poldauf, Děj v infinitivu, Slovo a slovesnost 20, 1959, s. 189, 201.

[9] Srov. jaká bída, že má vedle sebe místo ženy cizince, nenávistného a nenáviděného. Tu obsah podmětové věty uvedené spojkou že je vyjádřen jako existující (s jistící modalitou).

[10] Srov. též Fr. Daneš v uv. spise, s. 106—109.

[11] Srov. V. Mathesius, Mluvní takt a některé problémy příbuzné, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 250n., Fr. Daneš v uv. spise, s. 43.

[12] I. Poldauf, Infinitiv v angličtině, Časopis pro moderní filologii 36, 1954, s. 14n., dokládá „neskutečnostní“ význam infinitivu významovou rovností infinitivních podmínkových vět s podmínkovými větami s kdyby.

[13] Rovněž v ruštině jsou možná souvětí, v nichž se k bezespoječné infinitivní větě podmínkové pojí i řídící věta infinitivní, rovněž s významem žádacím; srov. Volkov bojaťsja, v les ne chodiť. S. Karcevskij (Système du verbe russe, Praha 1927, s. 159) překládá je Si vous avez peur des loups, n’allez pas au bois. — Také J. Ružička, Skladba neurčitku v spisovnom slovenskom jazyku, Bratislava 1956, s. 77, uvádí doklad Keď umrieť, tak umrieť. Ani jedna z nás tu neostane (Jégé) jako příklad toho, kdy v souvětí skládajícím se ze dvou vět jednočlenných, majících v základě infinitivy téhož slovesa, vyjadřuje se „potreba, povinnosť, nevyhnutnosť“.

[14] Srov. zajímavý výklad Vl. Šmilauera v uv. spise, s. 322: „Příslovečné určení podmínky zjišťuje jen příčinnou souvislost dvou jevů, příčiny a důsledku (nastane-li nebo kdyby byl nastal jeden, nastane nebo byl by nastal i druhý), netvrdí však nic o jejich skutečnosti.“ Srov. s tím věty se spojkou když, které v příspěvku Souvětná stavba v jazyce Hýblových časopisů ve sb. „Studie o jazyce a literatuře národního obrození“, Praha 1959, s. 99n., nazývám větami reálných okolností: jejich funkcí je na rozdíl od toho vskutku vypovídat o existenci nebo neexistenci obsahu míněného jako okolnost, např.: A z čeho si staví Petro Šuhaj novou chýši, když si nikde nevypůjčoval? (Olbracht).

[15] Srov. výklad Fr. Trávníčka, Mluvnice spisovné češtiny II, § 471, 6: „Skutečná podmínka, kterou mluvčí pokládá skoro za vyloučenou, jen za možnou, skoro za neskutečnou, vyjadřuje se buď tak jako jiná podmínka skutečná, nebo se v ní častěji klade přítomný (budoucí) kondicionál s kdy-.

[16] Další literaturu uvádí K. Hausenblas v uv. spise. s. 114. Hausenblas však genitiv v těchto typech nepokládá za podmět, „protože je v pádu nepřímém, užívaném v závislém postavení“ (s. 115), ani za předmět, „protože stojí u slovesa bezpředmětového“, nýbrž podle něho „genitiv jména je zde jen rozvíjejícím členem větného základu, jímž je určité sloveso (řečeno syntakticky), je určením základového slovesa (řečeno sémanticky)“. Nevýhodou tohoto pojetí je, že nemůže patrně říci, jak genitiv záporový určuje základové sloveso (Hausenblas soudí, že je tu zrušen protiklad mezi podmětem a předmětem). — K argumentu, že 2. pád je pád užívaný v závislém postavení, je třeba uvážit, že o užití určitého pádu nerozhoduje pouze řídící člen, nýbrž i mluvnický význam pádu, že pády mají funkci jednak usouvztažňovací (syntaktickou), jednak sémantickou (Hausenblas v uv. spise, s. 18), a jak Hausenblas uvádí, právě „genitiv partitivní na rozdíl od akuzativu vyjadřuje kvantitativní stránku zásahu“ (s. 125) a genitiv záporový vedle významu partitivního má i funkci „zdůraznění záporu, zesílení popření“ (s. 101). Větší frekvence typů Byla voda. Nebyla voda atd. podporuje pak to, abychom v typu Nebylo vody vztah mezi určitým slovesem a jménem chápali stejně jako v typu Nebyla voda, přičemž významový rozdíl mezi nimi je v tom, že v typu s genitivem je vyjádřeno i ponětí kvantity.

[17] O tom podrobněji v uv. mém čl. v Slově a slovesnosti 20, 1959, zejm. s. 165.

[18] Z toho důvodu jej také někteří ligvisté za přísudek nepovažují. Ostatně sám Svoboda označuje infinitiv jako „tvar bez vypovídací funkce“ (s. 70).

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 3-4, s. 65-80

Předchozí Karel Sochor: Sputník a luník

Následující Lubomír Doležel: O slohu vyprávění Karla Čapka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1