Předat
František Váhala
[Drobnosti]
-
Věnujeme-li dnes pozornost tomuto slovesu, nechceme se znovu vyrovnávat s překonaným brusičským tvrzením, že předat se může jen prodavač, když nám vrátí více drobných, než kolik nám náleží. Dnes už vyjádření jako předávám telefon, předat, předávat štafetu, předávat vlak apod. obecně považujeme za správné.[1] Tentokrát nám jde o užití tohoto slovesa ve větách jako stavbaři předali letos už tisíc nových bytů, nová přehrada byla předána do provozu apod., které často čítáme v denním tisku i slýcháme v rozhlasovém zpravodajství. Sloveso předat se totiž u našich novinářů těší stále větší oblibě a vytlačuje z užívání slovesa jiná, především sloveso odevzdat. Je sice pochopitelné, že sloveso předat jako jazykový prostředek poměrně mladý zabírá pro sebe mnohou vyjadřovací ob[250]last jazykových prostředků jiných, starších. Nelze však zapomínat na to, že má-li jazyk k dispozici dva prostředky významově blízké, je třeba využívat jich k jemnějšímu významovému odstínění. Tak u slovesa předat (předávat) pozorujeme dnes tendenci vyjadřovat význam ‚dát do krátkodobého držení, užívání‘ nebo ‚dát někomu něco s podmínkou, aby to dal dále, aby to opět někomu dal‘. Nejde-li o takovýto významový odstín, užíváme zpravidla slovesa odevzdat. To totiž znamená ‚dát někomu, co mu náleží, dát to, co je naší povinností, dát do vlastnictví, do dlouhodobého užívání, natrvalo apod.‘. Odevzdáváme např. knihu, kterou jsme měli vypůjčenu, tj. vracíme ji, jak je naší povinností, listonoš odevzdá adresátovi dopis apod.
Vrátíme-li se k příkladům z denního tisku, je myslím po tomto výkladu jasné, že vhodněji napíšeme: stavbaři odevzdali letos už tisíc bytů; v druhém případě řekneme správněji, že nová přehrada byla dána do provozu, byla uvedena do provozu apod. Je tu tedy několik možností vhodnějšího vyjádření.
Závěr našeho pozorování a naší úvahy může být jenom tento: Oblíbí-li si někdo sloveso předat a užívá ho pak mechanicky ve všech situacích, zbavuje se možnosti přesnějšího významového a stylového odstínění, jak toho věc žádá, a mnohdy i zkreslí pravý stav věci. A nadto jsou jeho projevy výrazově chudé a šablonovité.
[1] Viz též Jazykový koutek Čs. rozhlasu, První výběr, Praha 1949, s. 128n.
Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 7-8, s. 249-250
Předchozí František Váhala: Čakeňský, či chacoský?
Následující František Váhala: Zveřejnit – uveřejnit
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1