Ze života slov

Jaroslav Kuchař

[Drobnosti]

(pdf)

-

Četné dotazy posluchačů televize i přímo jejích pracovníků na to, zda je možno považovat slovo divačka, např. ve spojení televizní divačka, za spisovné, nás přivádí k zajímavé otázce o životě některých slov v našem jazyce. Jistě většina z nás — právě tak jako tazatelé sami — pociťuje pojmenování divačka jako poněkud neobvyklé, někteří se snad při jeho užití dokonce trochu usmějí. Na druhé straně jsme si však všichni dobře vědomi, že z hlediska toho, jak je slovo jazykově utvořeno, jakou má jazykovou stavbu, není na něm nic neobvyklého. Celkem automaticky nám připadne na mysl, že divačka je ženská podoba k mužskému jménu divák, protože jsou nám běžné jiné dvojice spisovných slov obdobně tvořených: zpěvák — zpěvačka, kuřák — kuřačka, pasák — pasačka, Hanák — Hanačka aj.

Je tedy neobvyklost slova divačka v něčem jiném než v jeho jazykové formě nebo v jeho významu. Zvláštní je na něm především to, že se ho v jazykovém styku dosud málo užívalo, že jsme v situacích, kde by jeho užití mohlo přicházet v úvahu, často vystačili jen s pojmenováním mužského rodu divák, a jinde zase mluvili spíše o posluchačkách atp. Přitom jde o slovo, které v jazyce žije již delší dobu, uvádí je např. Jungmann ve svém slovníku vydaném před více než sto lety, ale tento život byl — obrazně řečeno — jaksi neduživý, jen tu a tam se slovu divačka podařilo uchytit ve skutečném vyjadřování. To nám potvrzuje i lístkový archív české slovní zásoby v Ústavu pro jazyk český, kde je dokladů na toto slovo jen velmi poskrovnu, a to ještě spíše z minulého století než z doby novější.

Malý výskyt slova divačka souvisí zřejmě s tím, že tohoto slova nebylo dosud ve veřejném, společenském styku tak naléhavě potřeba. Divadelním a filmovým představením, právě tak jako jiným veřejným produkcím s převážným vjemem zrakovým přihlížejí sice diváci obojího pohlaví, ale jen velmi zřídka při nich dochází k potřebě jazykově odlišovat diváky ženského pohlaví přechýleným pojmenováním.

Teprve s rozšířením vysílání televizního, v němž rovněž převažuje vnímání zrakové a jehož účastníci se proto označují také jako diváci, vzniká nově potřeba používat zvláštního pojmenování diváků ženského pohlaví. Naléhavě se tato potřeba pociťuje zejména v těch televizních pořadech, v nichž je přímý, živý styk televizních pracovníků s diváky, v pořadech estrádních, zábavních, soutěžních apod., v nichž se pojmenovávají a často i oslovují jednotlivé, konkrétní osoby, nezřídka ve spojení s vlastními jmény. Vyjádření „napsal nám televizní divák Irena Košmídová“, nebo „do studia přišla Vlasta Janochová, televizní divák z Opavy“ apod. působí velmi nevhodně a někteří televizní pracovníci tuto nevhodnost silně pociťují.

[248]Ale i v jiných situacích, při oslovování všech televizních diváků, je označení divačka potřebné, poněvadž ženy, kterých je mezi diváky značný počet, pociťují oslovení jménem rodu mužského jako poněkud nezdvořilé, přehlížející. Vzpomeňme jen, že i při jiných příležitostech oslovujeme přítomné ženy, např. Soudružky a soudruzi!

Patří tedy jméno divačka ke slovům, která existovala v jazyce doposud jakoby skrytě, potenciálně, a teprve naléhavá společenská potřeba je z jejich skrytu vyzdvihuje a zařazuje mezi ostatní slova běžně užívaná. Dnes sice ještě pociťujeme slovo divačka jako poněkud neobvyklé, ale je velmi pravděpodobné, že toto zabarvení právě pod vlivem televizního vysílání v krátké době ztratí. Rozhodně je však i dnes můžeme považovat za slovo plně spisovné; tak je také označují všechny naše slovníky, i právě vydávaný akademický Slovník spisovného jazyka českého.[1]

---

[1] Podle jazykového koutku předneseného v Čs. rozhlase 22. 6. 1959.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 7-8, s. 247-248

Předchozí Vlasta Kondrová: Pokrytý podnik

Následující František Váhala: Čakeňský, či chacoský?