K pravopisu antických jmen v Dějinách světa
František Váhala
[Drobnosti]
-
Státní nakladatelství politické literatury vydává v českém překladě monumentální sovětské dílo Vsemirnaja istorija s názvem Dějiny světa.[1] Koncem r. 1959 vyšel druhý svazek, který obsahuje dějiny lidstva od počátku otrokářských vztahů až po rozklad otrokářského řádu v Římském impériu ve 4. století n. l. včetně. Je to mohutný devítisetstránkový svazek kvartového formátu, tištěný na krásném papíře a vyzdobený mnoha ilustracemi, též barevnými, s mnoha mapami, který vyšel v neobvykle vysokém nákladu 30 000 výtisků. To svědčí o tom, že první svazek těchto Dějin si získal velkou popularitu (byl vydán i několikatisícový dotisk, neboť na mnoho zájemců se nedostalo), a že tedy celé dílo bude mít na naše čtenáře veliký vliv; je to pochopitelné, protože obsahuje nový, marxistický pohled na vývoj lidstva.
Dějiny světa jsou — jak jsme řekli — překlad z ruštiny a nutno přiznat, že překlad velmi dobrý, a překladatelům i nakladatelským redaktorům patří za něj dík. Ovšem jako v každém díle najdou se i tu také jazykové nedostatky. Např. v tomto díle — jako v díle psaném klidným výkladovým stylem — nás tu a tam překvapí zbytečné užívání nepravých vět vztažných tohoto typu: V těchto případech se u břehů vzpurného spojence objevilo athénské loďstvo, které vylodilo vojsko, jež pak zabralo část půdy — s. 48. (Obě věty vztažné tu nevyjadřují vlastnosti, nýbrž děj postupně se rozvíjející, a proto tu je na místě vyjádření jiné, např. souvětím souřadným: … se objevilo athénské loďstvo, vylodilo vojsko a to pak zabralo část půdy.) Kniha vyšla dva roky po nové úpravě českého pravopisu, a je tedy samozřejmé, že se jí řídí — ale kupodivu nikoli právě ve věci, která je pro takové dílo tak důležitá: při psaní starověkých, hlavně řeckých vlastních jmen, ať místních, nebo osobních. Přesněji řečeno, některá jména jsou psána podle nových Pravidel českého pravopisu, např. Asýrie, Babylón, Itálie, Sicílie, Thrákie aj., avšak naprostá většina nikoli. Neoznačuje se délka původních řeckých samohlásek, které se i v češtině vyslovují a označují: Lydie, Medie, Thessalie; Mytilena, Salamina; Delos; Karthago; Marathon; Peloponnes; Drakon, Platon, Solon; Herodotos, Kyros; Athena (ale jméno města se píše Athény), Hera, Demeter aj. (uvádíme jen jména, která jsou v Pravidlech, nikoli jména sice stejných typů, která však v Pravidlech uvedena nejsou). Ani v citátových jménech obecných se délka nepíše: heiloti, strateg ap.; čekali bychom dlouhé é též v demos, ale není, atd. — Naproti tomu tam, kde se čeština liší od řečtiny, zachovávají Dějiny psaní původní. Tak především píší zdvojené souhlásky ve jménech jako Attika, Hellespont, Peloponnes aj., třebaže [242]v češtině už od vydání Pravidel z r. 1913 píšeme v nich souhlásku jednoduchou (jen vydání Pravidel z r. 1941 se přechodně vrátilo k původním zdvojeným souhláskám), píší th ve jménech Korinth, Karthago aj., ač psaní Korint je v češtině ustáleno už dávno — tak toto jméno uvádějí už první Pravidla čes. pravopisu z r. 1902, a podobu Kartago má už vydání Pravidel z r. 1913. Psaní Korinth vedlo i k tomu, že česky tvořené jméno obyvatel tohoto města se pak píše Korinťhan (např. s. 55); to je podoba v češtině naprosto nemožná.
Dá se tato nejednotnost a nedůslednost psaní nějak vysvětlit nebo omluvit? V některých případech (nepsaní dlouhých samohlásek) je možno myslit na vliv ruského originálu, neboť ruština, nemajíc sama dlouhé samohlásky, neoznačuje je zpravidla ani v cizích slovech a jménech. Jinde se — nepochopitelně — drží přechodné psaní z r. 1941, a opět jinde se můžeme domnívat, že jde o snahu podržet pokud možno psaní původní (např. Korinthos, Korinth, Iuppiter aj.). Ale právě v této věci jde vlastně o vážné nepochopení zásad českého pravopisu. Ten chce pokud možno co nejvěrněji zachytit znění řeckých jmen a činí tak vždy, kde je to možné: řecké dlouhé samohlásky můžeme zachovat, a proto je zachováváme — ve výslovnosti i v písmu (s výjimkou zakončení -as a -es v osobních jménech: Pythagoras, Aristoteles, protože se v češtině ustálila výslovnost krátká). Naproti tomu čeština nemá zdvojené souhlásky a nedovede vyslovit původní řecké th (vyslovujeme je jako [t]), zde jde tedy jen o grafiku a tu si náš pravopis mohl zjednodušit a zjednodušil (proto píšeme Atika, Helespont, Korint atd.).
Psaní řeckých jmen se tedy po nové úpravě českého pravopisu co nejvíce přiblížilo původní výslovnosti těchto jmen, kde to je v češtině možné, a vede ke správné, spisovné výslovnosti také toho, kdo se řečtině neučil. Naproti tomu Dějiny světa svým způsobem psaní těchto jmen nejenže nepomáhají čtenáři, aby je mohl správně vyslovit (a je to při tak krásném díle veliká škoda), nýbrž tím, že v některých jménech délku píší a v jiných nikoli, utvrdí čtenáře v domnění, že psané krátké samohlásky má číst krátce; tedy jinými slovy Dějiny přímo učí vyslovovat tato jména nesprávně. A to je myslím velmi špatná služba čtenářům toužícím po vzdělání, velmi špatná kulturní výchova.
Je toho třeba litovat tím spíše, že orientálním jménům byla v Dějinách věnována mnohem větší pozornost, že orientální jména byla přepsána pečlivě podle nyní platných transkripčních pravidel; snaha zachytit co nejpřesnější znění orientálních jmen velmi kontrastuje s diletantským zacházením se jmény antickými.[2] Doufáme však, že [243]v dalších svazcích Dějin bude věnována všem jménům stejná péče, jaká byla věnována jménům orientálním, a že chyby toho druhu, jaké jsme vytýkali, nebudou se už opakovat.
[1] První svazek vyšel r. 1958.
[2] Překvapuje to tím více, že v témže roce téměř současně (nebo jen o málo dříve) s Dějinami vyšla v Nakladatelství politické literatury kniha Antika v dokumentech I (red. J. Nováková a J. Pečírka, 441 stran, 36,50 Kčs); v ní jsou řecká jména psána ve shodě s novou úpravou českého pravopisu; nadto kniha jednak obsahuje jmenný rejstřík, jednak přímo otiskuje zásady přepisu řeckých jmen vlastních a obecných (s. 414), jež mohly být vodítkem i pro psaní řeckých jmen v Dějinách.
Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 7-8, s. 241-243
Předchozí Hana Kafková: O jazyce novin
Následující Radoslava Brabcová: K historii slova činovník
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1