Zástava

Jaroslav Machač

[Drobnosti]

(pdf)

-

Nápadně častý výskyt slova zástava ve významu ‚prapor, vlajka‘, a to zvláště v projevech novinářských, je nám pobídkou k tomu, abychom se nad osudy tohoto slova zamyslili.

Není to jen slovo české. Z ostatních slovanských jazyků má je ve svém slovníku především srbocharvátština. Proto je také některé naše slovníkové příručky uvádějí jako slovo ze srbocharvátského jazyka přejaté.[1]

Do naší slovní zásoby přešlo však nepochybně v době obrozenské z prostředí slovenského a uvedl je sem patrně Josef Jungmann. Za[184]znamenává je totiž ve svém slovníku právě jako slovakismus a dokládá je citátem ze svého překladu Miltonova Ztraceného ráje. V úplnější podobě zní tento citát takto: „… deset tisíc tisíců tu znamení, praporců a zástav (válo)“. Že šlo o slovo nové, českým čtenářům té doby neznámé, vidíme z toho, že je Jungmann zařadil i do slovníčku připojeného k tomuto překladu, mezi tzv. „slova pozatmělá“.

Starší doklady z lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český svědčí také o slovenském původu tohoto slova. Nemáme tu na mysli jen hojné doklady z děl slovenských autorů, jako např. Palkoviče, Tablice, dále pak Štúra, Hurbana aj. Průkaznou cenu mají právě doklady z děl českých autorů, a to těch, kteří se obírali slovenskou tematikou. Tak je ve starší době nalézáme především u Němcové v Obrazech se života slovenského (1859) a později např. v Heydukově sbírce Cimbál a husle (1876).

Hojněji je doloženo až z posledních dvou desítiletí 19. století. Do té doby nebylo to slovo běžně srozumitelné, o čemž svědčí to, že je spisovatelé vykládají buď v poznámce, nebo uvádějí synonymní výrazy prapor, praporec apod. jako výklad v závorce. Prokop Chocholoušek ve své historické povídce Jiřina (1846) v poznámce přímo píše: „Slováci jmenují prápor ‚zástavou‘, i zdálo se mi výraznější užíti zde významu (sic) slovenského.“ Tedy i autor známý svými povídkami z prostředí jihoslovanského, ze života Černohorců, užívá slova zástava vědomě jako slovakismu. Jediným dokladem (z archívu ÚJČ), z něhož by bylo možno usuzovat na přejetí ze srbocharvátštiny, je doklad z Holečkových černohorských obrázků Za svobodu (1878).

Třebaže Holeček v tomto případě ještě slovo zástava v závorce vykládá (synonymem prapor), dokazuje hojnost dokladů od 80. let minulého století, že toto slovo již v naší slovní zásobě zdomácnělo. Nalézáme je např. u Nerudy, Čecha, Vrchlického, Zeyera, Jiráska, Bezruče aj. Doklady z těchto autorů i z mnohých autorů jiných svědčí vesměs o tom, že se ho užívalo jako slavnostnějšího, vzletnějšího výrazu místo víceméně stylově neutrálních slov prapor, vlajka, standarta, korouhev. V Jiráskových Psohlavcích je najdeme např. v této souvislosti: „Byla podívaná na posledního chodského praporečníka veliké postavy, an se blížil s rozvinutou zástavou vesele povívající v ranním větru.“ Je zřejmé, že slovo zástava bylo autorem pro tuto slavnostně laděnou větu s prvky archaizačními voleno záměrně. Posuďme z téhož hlediska jiný citát — z básně Vrchlického: „Tvůj prapor (tj. knížete Václava) nad námi se chvěje, jak míru zástava v bouř dunící…“ I v novějších dokladech, např. z Vančurových Obrazů z českých dějin, je slova zástava užito jako výraznější, básnické ná[185]hrady za obvyklá česká synonyma. Příruční slovník je proto uvádí jako slovo knižního stylu, slovník Vášův-Trávníčkův jako slovo jazyka literárního.

Dnešní poměrně hojné rozšíření tohoto slova, zvláště v jazyce novinářském i v mluvených (rozhlasových) reportážích, je působeno několika činiteli. V případě druhém nelze vylučovat ani vliv jeho rodného prostředí, totiž slovenštiny, prostřednictvím simultánních reportáží v českém a slovenském jazyce. Velmi k jeho rozšíření přispělo i to, že bylo zvoleno jako souhrnné oficiální označení pro vojenské prapory a standarty. Nejvíce však k svému rozšíření přispělo toto slovo samo, totiž zvláštní jeho stylistické zabarvení. Hodí se pro novinářské projevy, zejména k slavnostním příležitostem, pro svou neobyčejnost, pro svůj slavnostní ráz jako náhrada za běžná, všední, slohově neutrální slova prapor, vlajka.

Je třeba si povšimnout i toho, že stylistický příznak tohoto slova je zdůrazňován jeho významovou neurčitostí. Setkáváme se s ním např. v takovýchto spojeních: (1) Z vagónů vystoupili vlajkonoši se zástavami Čínské lidové republiky, Korejské lidově demokratické republiky… (Rudé právo); (2) Nad hlavami zavlály vlajky desítek národů a zástavy Mezinárodního svazu studentstva (Mladá fronta); (3) Radostná nálada vládne na Václavském náměstí pod prapory a rudými zástavami (Zeměd. noviny); (4) (na budově) svítí modrobílá zástava s holubicí míru (Rudé právo); (5) Nad dělnickými zástupy vlají rudé zástavy s nápisy: Pryč s carem! — Pryč s válkou! — Chléb! (J. Procházka, překlad Dějin VKS(b)). Z dokladů je patrno, že se slova zástava užívá jako prosté náhrady za prapor, vlajka (1) i s významem diferencovaným: znamení organizace na rozdíl od vlajky národů (2), vlajková výzdoba průvodu (3), budovy (4) na rozdíl od (státní) prapory; z dokladu posledního (5) vyplývá i možnost záměny za standarta, transparent.

Proti užívání slova zástava nelze mít námitek. Je však třeba dbát, aby se ho užívalo střídmě, a hlavně vhodně, s určitým slohovým záměrem. Nadměrným užíváním ztratilo by své výrazné stylistické zabarvení a synonymní řada vlajka, prapor, zástava pozbyla by své slohové i významové diferencovanosti.

---

[1] Adamův-Jarošův-Holubův Český slovník pravopisný a tvaroslovný z r. 1953 a Pechův Velký slovník cizích slov z r. 1948.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 5-6, s. 183-185

Předchozí Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin

Následující Jaroslav Machač: Odbojář