Časopis Naše řeč
en cz

Kopečného Základy české skladby

Karel Hausenblas

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na knižně vydané práci Františka Kopečného Základy české skladby[1] nechť nás nemýlí její název a určení (vysokoškolská příručka) v tom smyslu, že v ní snad jde jen o tresť nejnutnějšího poučení o hlavních jevech skladby češtiny se zaměřením pedagogickým. Naopak, tato kniha je velmi důkladným a hlubokým rozborem syntaktické problematiky češtiny s četnými pohledy obecně lingvistickými. I když ji s prospěchem budou číst všichni vážní zájemci o český jazyk a učit se z ní vysokoškoláci, je to hlavně syntax pro syntaktiky, či lépe pro gramatiky. Je už tak zčásti i ustrojena (v předcházející podobě skript[2] byla do značné míry osnována jako komentář ke skladbám Šmilauerově a Trávníčkově, pracuje zčásti s jejich materiálem, ale přerostla do systematické, samostatné i originální práce): hlavní těžiště v ní je nikoli v sebrání a učlenění látky, ale ve výkladu syntaktických jevů, a to jak jevů základních, tak i mnoha dílčích, ať už zvláště složitých, nějak zvláštních nebo v syntaktické literatuře (české i cizí) sporných anebo i takových, které sporné nebývají, ale jež Kopečný jako sporné odhaluje. Toto zaměření na otázky skladby v pravém smyslu slova je jedním z charakteristických znaků Kopečného práce, a když už o jejích příznačných rysech mluvíme, musíme připojit ještě další, máme-li čtenáři knihu představit jako celek: Je to jednak v souborné syntaxi nebývale široká základna srovnávací, jednak svérázné spojení tradičních i netradičních prvků (více v pojmosloví a pojetí než v terminologii a metodě) a zřetel k skladbě lidové mluvy (ne vždy dále diferencovaný podle jejích útvarů nářečních a vyšších). Ve srovnání s ostatními syntaxemi češtiny, které se zaměřují jen na jazyk spisovný, přináší skladba Kopečného i mnoho materiálu nespisovného, třebaže tu ovšem autor vzhledem k nepropracovanosti nářeční i hovorové syntaxe čerpá ponejvíce jen z prostředí nejlépe mu známého (o moravských prvcích oblastních bude ještě řeč dále).

A konečně je třeba uvést způsob podání, osobitý a živý, ne pouze [164]v intelektuální rovině nesený, ale nejednou i podbarvený citově. Výklad je, pravda, ne vždy snadno pochopitelný a přehledný (bohaté rejstříky tu vydatně pomáhají k orientaci), ale přitom nikdy není suchopárný.

Jsou knihy, o nichž se dá napsat jen dobré, ale které nás neprovokují k zamyšlení, k dalšímu zkoumání. Kopečného Základy jsou však práce nejen neobyčejně poučná, ale i velmi podnětná. Autor přezkoumává většinu syntaktických jevů po svém, o každém dovede říci něco nového, ukazuje je v nových souvislostech, zpřesňuje klasifikaci — jemně diferencuje významy (zvláště slovních druhů a jejich tvarů), podává i zcela nové výklady. Jsou promyšleně a důkladně zdůvodněny, ale Kopečný se nebojí uvádět též jen návrhy řešení ještě ne zcela propracovaných. Sám si je při tom vědom, že neříká vždy k těmto otázkám poslední slovo. Některé jeho závěry již vyvolaly živou diskusi, jiné ji jistě ještě vyvolají.

Starou potíž s učleněním syntaktické látky, vpjaté do mnohostranných vztahů, řeší si Kopečný tak, že v úvodní části (s. 11—66) probírá základní syntaktické, resp. vůbec mluvnické pojmy a vztahy, v další části (s. 67—148) slovní druhy a jejich mluvnické kategorie, dále pak (s. 149—265) větné členy a v poslední (s. 266—302) typy vět a souvětí. Opírá se tedy zhruba o schéma „významosloví“ + „větosloví“, které je u nás např. v mluvnicích Gebauerových i v nové mluvnici Trávníčkově. (Nauku o slovním spojení — rus. „slovosočetanie“ — zvláště nevyděluje, stejně jako tak nečiní ani jiné naše syntaxe.) Kopečný odmítá pojetí, jež řadí nauku o „významu slovních tvarů“ do „nauky o slově“: „Jak může být zařazena nauka o významu tvaru slova do nauky o slově, když za prvé ukazuje vždy za slovo, tj. na mimoslovní vztah, do něhož slovo vstupuje, a za druhé, když tvar slova v zásadě vůbec se nedotýká slovního významu samého?“ (s. 18) Ale nauka o slově se nevyčerpává naukou o věcném, lexikálním významu slova a o jeho syntaktických funkcích. Mezi mluvnickými funkcemi hlavních slovních druhů jsou i mluvnické funkce významové, sémantické (primárně), číslo podstatných jmen, čas a vid a způsob sloves a také u jiných slovnědruhových kategorií se významové funkce mluvnické v různé míře uplatňují. Však také Kopečný rozlišuje (s. 12n.) vztahy mezislovní (syntaktické v užším smyslu) a aktualizační.[3] Neohraničuje však [165]problematiku věty „shora“ ve vztahu k vyššímu plánu výstavby projevu: nezabývá se podrobněji vztahem věty k výpovědi.

Otázku, kam umístit poučení o syntaktických funkcích slovních druhů, bylo by možno řešit tak, že do nauky o slovních druzích (do nauky o mluvnické stavbě slova) by patřilo souborné, celkové poučení o jejich mluvnické platnosti. To bývá pojímáno různě. Např. u Jakobsona nebo Hjelmsleva jakožto celkový význam morfologický, u Kuryłowicze jakožto hierarchie primárních a sekundárních funkcí, u Skaličky jako méně striktní, ale asi obecněji platný výklad slovnědruhových kategorií jakožto útvarů komplexních. V syntaxi by se pak objevilo použití slovních druhů a jejich tvarů při výkladu syntaktických konstrukcí (jako např. u Šmilauera). Nebyla by to zbytečná duplicita: v syntaxi by se přihlíželo k stejným funkcím různých prostředků, v nauce o slovních druzích (morfologii) k různým funkcím jednoho prostředku. Tak by se daly podle mého názoru dané mluvnické jevy postihnout nejvýstižněji. A tak postup zvolený Kopečným má vedle předností i nevýhody: dostává se tu samostatné pozornosti výkladu syntaktického užití slovních druhů a jejich různých tvarů, ale dostávají se tu do syntaxe, a to do jedné roviny s kategoriemi primárně syntaktickými, i takové, které slouží syntaxi až sekundárně (např. číslo mluvnické při shodě), někdy i v malém rozsahu (např. vid).

Kopečného syntax je vlastně mluvnicí češtiny (bez formálního tvarosloví). Právě v partiích o slovesných kategoriích jsou uloženy nejcennější poznatky, nejednou podložené i výsledky zkoumání srovnávacího a historického. Připomeňme na tomto místě, že ovšem Kopečný výkladem o vývoji jevu nenahrazuje výklad jeho užívání v systému současného jazyka, nesměšuje synchronii (zkoumání jazyka jako systému v dané době), pojatou dynamicky, s diachronií (zkoumáním jazyka v jeho vývoji).

Kopečný přináší mnoho nových řešení v některých podstatných otázkách i v řadě drobnějších. Netýkají se všechna jen skladby: tak hned při rozboru slovesných tvarů i významů předkládá Kopečný nové pojetí tzv. příčestí činného, resp. minulého na -l.[4] Nepovažuje je za příčestí, nýbrž jen za součást syntetického tvaru minulého času a podmiňovacího způsobu, kondicionálu (přišel jsem, přišel bych) a nazývá je „shodný tvar l-ový“. (Za příčestí považuje jen příčestí trpná nesen, nabit — nesený, nabitý, označení „participia“ vyhrazuje zúženě pro adjektivní tvary slovesné dělající, dělavší, přechodníkům (transgresivům) přiznává charakter příslovcí a jejich syntaktickou funkci má za příslovečnou, ne doplňkovou.) — V partii o vidu (v širokém smyslu) zpřesňuje výklad násobenosti: ta má mluvnický charakter jen u sloves nedokonavých (Kopečný rozlišuje nedokona[166]vá slovesa prostá a příznakově násobená). Odmítá staré rozlišování iterativ a frekventativ, tj. sloves opětovacích a opakovacích. — Ve výkladu o slovesném rodu je nejdůležitější rozbor významu reflexívních podob slovesných (k příslušným slovesům nereflexívním): nemělo by se podle něho u žádné reflexívní formy mluvit o významu trpného rodu, pasíva, nebo by se měla pokládat za pasívní jen tehdy, je-li zcela synonymní s opisným pasívem. Reflexívní podoba vyjadřuje obecnou povahu dějového činitele. Ve větách jako tudy se chodilo do školy jde podle Kopečného spíše o aktivní vazbu neosobní, o aktivní vazbu s všeobecným podmětem.

Ve výkladu o sponě (nerozlišuje důsledně sponu a sponová slovesa) Kopečný rozšiřuje pojem »spona«, resp. »sponové sloveso« i na slovesa jiná než býti, a to i státi se (jako i mluvnice Havránkova-Jedličkova) a dále zdáti se a příslušné podoby předmětové mít, učinit, zvolit, jmenovat, pokládat, považovat, chápat. (V souvislosti s tím připomeňme, že volí pro označení přísudkového jména po sponovém slovese termín doplněk — jako mluvnice starší i jako skladba Šmilauerova.)

Ve výkladu o užívání tzv. krátkých (jmenných) tvarů přídavných jmen ukazuje, že možnost nebo nemožnost jejich spojování s předmětem (jejich tranzitivnost, jak to nazývá) jist něčím — jistý má větší závažnost než časové omezení vyjadřované vlastnosti. Onen pojem »tranzitivnost«, převzatý z prací francouzského badatele Sechehaye, řadí Kopečný jako další základní mluvnický vztah vedle determinace a predikace, či vlastně nad ně: vychází z toho, že podstatné jméno lze uvést ve vztah s jiným podstatným jménem buď přímo (stolek na květiny), anebo prostřednictvím slovesa nebo přídavného jména (ten stolek jsme koupili na květiny, stolek určený na květiny). Z toho vysuzuje, že slovesa a přídavná jména jsou velmi často jenom takovýmito prostředníky na určení vztahu mezi podstatnými jmény: jsou často slovy tranzitivními, relativními, totiž vždy, když jsou dále určena předmětem nebo příslovečným určením okolnostním. Takový vztah vidí autor skryt i v přídavném jménu: lesní půda (tj. půda v lese). (Za tranzitivnost v užším smyslu považuje akuzativní rekci předmětnou.)

Kopečný přijímá dále i z ruštiny přejatý a přizpůsobený termín přimykání pro „podřízenostní sounáležitost formálně nevyjádřenou“ (35); chápe je velice široce: řadí sem nejen typ mluvil hlasitě, ale i spojkovou parataxi typu on a lékař.[5]

[167]Nestačili jsme ovšem zdaleka uvést všechna nová řešení: bylo by potřebí ještě probrat zejména novou klasifikaci větných vztahů a jejich podtypů, třídění uvnitř větných členů, výklad o vztazích a přechodech mezi slovními druhy (o výkladu přivlastňovacího jeho jako přídavného jména, o přeřazení přídavného jména rád mezi příslovce atd.) i o dalších jednotlivostech. Zvláště vyvinutý cit má Kopečný pro zjišťování významových odstínů.

Dotkli jsme se už toho, že Kopečný se někdy vrací k pojmům a termínům v novější době již opuštěným, resp. opouštěným: tak vedle doplňku (ve smyslu dřívějšího doplňku doplňujícího) se vrací k pojmu »větný ekvivalent« pro některé nevětné výpovědi (citoslovečné, vokativní, v 5. pádě, a emoční nominativní, v 1. pádě). Zůstává u rozlišování psychologického podmětu a přísudku ve smyslu východiska a jádra výpovědi. Naproti tomu zase nepřejímá hodně již rozšířený pojem »predikativ«, vyčleněný z nesourodé skupiny příslovcí. Terminologických novot není u Kopečného při svéráznosti pojetí celkem mnoho. Přitom někdy zůstává jen u návrhu: přimlouvá se např. za přejetí slovenského termínu neurčitok pro infinitiv — přizpůsobuje ho českému názvosloví v podobě neurčitník.

Autorovy závěry jsou opřeny o promyšlenou argumentaci a jsou vpjaty do celkové koncepce a hodnocení základních mluvnických jevů. Vzaty samostatně, mimo tuto koncepci, budou ovšem některé přijaty stěží v úplnosti. V stručné zprávě není místa pro zevrubný komentář, mohu jen naznačit své stanovisko k některým řešením.

Pokud jde o l-ové „příčestí“, ukázal Kopečný výstižně na specifickou povahu tohoto tvaru vzhledem k jiným tvarům slovesným; za tvar syntetický nemohu však ještě opisný minulý čas (necháváme stranou 3. osobu) považovat: tvar jsem … si uchovává stále povahu samostatného, ovšem jen pomocného slova (má volnější postavení slovosledné než např. předložka u jména). — Dobře ukázal Kopečný přesuny, k nimž dochází v obsahové stránce kvantitativních spojení přívlastkových typu pět lidí, 2. p. pěti lidí atd. mezi určovaným a určujícím členem. Významově určujícím je tu číslovka, určovaným jméno počítaného předmětu. Ve většině nepřímých pádů se tento přesun obrazil už i v tvarové stránce: i syntakticky se stává základem spojení podstatné jméno. Tento vývoj vyšel myslím od genitivního (týká se to) pěti lidí, kde závislost 2. pádu, genitivu lidí je možno vykládat dvojím způsobem: jako závislý na tvaru pěti i — vzhledem k obsahu — jako závislý na slovese týká se, které se pojí s genitivem. Upevnění spoje mezi řídícím členem a jménem počítaného předmětu se pak přeneslo i do dalších pádů, zároveň i z potřeby zřetelnější morfologické charakteristiky.

Souhlasím též v zásadě s vydělením výpovědí bez predikace (přes[168]něji bez specifického mluvnického výpovědního prostředku) jako výpovědí nevětných.

Odlišné stanovisko než Kopečný zaujímám v pojetí tvaru a funkce (obsahu a formy) v některých případech, kdy autor značně rozšiřuje a uvolňuje pojem »tvar, forma mluvnická«. Je veden snahou „překonat tradiční úzký a mechanistický postoj k otázce formy“, ale dostává se někdy zase blízko k druhé krajnosti. Vyplývá to, domnívám se, z toho, že autor přesouvá pojmy, které by měly být pojmy z roviny vlastní syntaktické stavby, mimo ni a zakotvuje je v rovině významové, někdy přímo i v rovině nejazykové (někdy je to ovšem tradiční). Tak např. při výkladu o podmětu prohlašuje na jednom místě podmět logický za podmět skutečný nebo jinde při výkladu o větách s podmětem neurčitým nebo všeobecným uvádí též větu ta kniha se dobře čte (s. 301) (může jít jen o neurčitého původce činnosti, kniha zůstává buď jak buď podmětem věty). Případy, kdy u syntaktických konstrukcí není vždy přímý paralelismus mezi tvarovou a obsahovou stránkou, řeší obvykle tak, že leckteré rozdíly tvarové obětuje ve prospěch stránky obsahové.

Podobná změna východiska se u Kopečného projevuje zvláště při výkladu pádů. Praví sice, že „pády jsou relační tvary substantiv“ (s. 46), ale tvaroslovnou rovinu, ve které jsou pády utvářeny, opouští, když říká, že je pády možno vyjadřovat též slovosledem a intonací. Nesouhlasí (není v tom ovšem osamocen) s názorem, že jsou některé jazyky bez skloňování, počítá za prostředky flektivní i slovosled, užívání pomocných slov aj. Zavádí v češtině jako pády numerativ (pád vyděleného množství látky), negativ (záporný genitiv) a partitiv (pád počítaného předmětu po číslovkách pět), třebaže tu nemají specifické tvarové vyjádření (na rozdíl od ruštiny, kde lze o náběhu k vytvoření některých takových pádů mluvit právě na základě odlišení koncovkou -u proti -a (genitivnímu) nebo -e (lokálovému) u neživotných jmen mužských). Protože tyto pády fungují v pozicích, kde se užívá též pádu prvního nebo zase čtvrtého, byl by Kopečný ochoten nazývat je po syntaktické stránce „záporným“ nebo „látkovým“ nebo „počítaným“ nominativem nebo akuzativem. Soudí, že „morfologická stránka je tu přežitkem genetické vázanosti na genitiv-ablativ“. (s. 51) Tak daleko bychom však v posunutí pojmů a termínů do oblasti funkce, resp. významu nešli. Je několik možností, jak se stavět k případům, kdy se v jazyce projevuje nepoměr mezi tvarovou a významovou stránkou: stejně jako ovšem není správný mechanický výklad tvaru nedbající vztahu k jeho významu, není podle mého názoru vhodný ani výklad obětující rozdíly tvarové stránce významové. Jsem pro postup, který by nezastíral nepoměr mezi oběma stránkami — je v jazyce častý, patří nějak k jeho cha[169]rakteristickým vlastnostem —, nýbrž případ od případu řešil vztah mezi oběma stránkami bez obětování jedné ve prospěch druhé.

Mnoho cenných poznatků, které leckdy zajímavě osvětlují stav v jazyce spisovném, přináší Kopečný ze skladby nářeční. Projevuje se přitom výrazně jako Moravan z oblasti nářečí hanáckých nejen volbou živých příkladů lidové mluvy svého okolí, ale i ve výkladu některých syntaktických jevů spisovného jazyka. Tak je tomu např. při výkladu užití 2. pádu, genitivu: je pro něho zcela běžný partitivní, celkový genitiv i v případech, které zní dnes velké většině uživatelů spisovného jazyka již nezvykle, např. cigaret už koupil (bez odstínu velké kvantity), tak doneseš už té vody! (s. 266), jemném a objevném výkladu o užívání jmenných a složených tvarů přídavných jmen (má v oblibě krátké tvary nad míru obvyklou ve spisovném úzu) aj. Na okraj připomínám, že některé jevy označené tu jako moravské, jsou rozšířeny i v Čechách (rozlišení číslovek dva, tři — dvá, tří o osobách (s. 145), typ to už mám všecko prošlý (s. 96). U konstrukce je ho hanba — je mu hanba (s. 299) bych označil jako nářeční nikoli konstrukci druhou, ale právě naopak první.

Několik drobností: ve včetně, vyjadřujícím zahrnutí do celku (s. 256), nevidím nic modálního, slovo třetina (s. 143) bych neřadil k číslovkám, nemá ani tvarové ani syntaktické zvláštnosti pro číslovky typické (jako nejsou číslovkami slova trojnásobek, trojice). Při výkladu použití vedlejších vět připojených předložkově autor praví, že předložka je tu „jediným prostředkem flektivním“, ale tím je v uvedených i v jiných příkladech jako měl radost nad tím, že je doma právě nepřímý pád zájmena (tím), které tu není vůbec nutné obsahově, ale jen konstrukčně (na něm se právě nejzřetelněji vyjadřuje závislé postavení celého určení vyjádřeného větou). V partii věnované neurčitým tvarům slovesným nedopatřením vypadlo příčestí trpné na -n, -t. Všude se tu uvádějí jen adjektivní složené tvary (nesený, nabitý). — Nechci však obracet pozornost na podobné jednotlivosti — v Kopečného knize přitahují pozornost hlavně základní problémy; jestliže jsme měli některé výhrady k jejich výkladu, týká se to spíše východiska, základního stanoviska k otázkám tvaru a funkce v syntaxi, než konkrétních řešení. Ta vyplývají hodně důsledně z celkového pojetí, které Kopečný zastává; v stručném referátě ovšem — nutně vytrženy z celku — dílčí závěry své začlenění a zdůvodnění do jisté míry ztrácejí.

Zvláštního zhodnocení by potřebovaly autorovy historické a srovnávací odbočky od výkladu, v nichž se projevují jeho neobyčejně rozsáhlé znalosti i zájmy. Znalec bohemista a slavista dovede bohatě čerpat i z jazyků klasických, z hebrejštiny, z jazyků západních i z maďarštiny.

[170]Pro šíři pohledu i hloubku výkladu jsou Kopečného „Základy české skladby“ práce skutečně vynikající a jejich význam pro další bádání je veliký, i kdyby v některých principech jejich linii nesledovalo. Připočteme-li ke skladbě Šmilauerově, Trávníčkově a Kopečného ještě populární a školní mluvnice Havránkovy-Jedličkovy, které přinášejí také systematický pohled, můžeme říci, že syntax spisovné češtiny je již hodně do hloubky propracována: významný podíl na tom má právě i autor „Základů“.


[1] Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1958, 334 stran, 27,50 Kčs.

[2] Praha 1952.

[3] Vhodně Kopečný rozlišuje (1) oblast vlastní mluvnice, vyjadřované flexí, (2) oblast přechodnou, v níž se tvoří tvary v podstatě nesyntaktické, (3) oblast čistě slovníkovou (tvoření slov). Šel bych ještě dále: čistě mluvnické a čistě slovníkové jsou krajní póly, mezi nimiž je celý pás přechodů (srov. např. stupňování, tvoření vidových protějšků, některé typy odvozování). I to podporuje oprávněnost mluvnické nauky o slově, nauky o mluvnické stavbě slova; srov. Havránek-Jedlička, Stručná mluvnice česká.

[4] Vyšlo již dříve v článku Problém českého příčestí minulého činného v historii českého mluvnictví, sborník Teodorovu-Balanovu, Sofia 1955, s. 293—300, a vyvolalo diskusi; srov. též Naši řeč 34, 1950, s. 87n.

[5] Podle mého názoru se pod pojem »přimykání« (nejen u Kopečného, ale obecně) zahrnují jevy příliš různorodé; vidím v něm jen východisko z nouze. Podrobně o tom srov. v mé stati Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování v Bulletinu Vysoké školy ruského jazyka a literatury II, 1958.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 5-6, s. 163-170

Předchozí Dana Konečná: Ke zkoumání češtiny z hlediska strojového překladu

Následující Radoslav Večerka: O vývoji předmětového genitivu v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1