Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o lidovém vypravěči

Marie Racková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ant. Satke, autor knihy Hlučínský pohádkář Josef Smolka,[1] poprvé se u nás pokusil o monografické zpracování projevu lidového umělce. Neomezil se ve své práci jen na rozbor a výklad dílčích problémů svého tématu, ale snažil se sledovat i vzájemné souvislosti jeho jednotlivých složek. Satkovo pojetí staví monografii na pomezí tří vědních oborů: spojují se v ní otázky dialektologické, stylistické a folkloristické. Řešení tohoto náročného a metodologicky obtížného úkolu, které autor ve své knize podává, je nejen obohacením folkloristické a stylistické literatury, ale také podnětem pro další práce.

Kniha obsahuje část výkladovou a texty, které zachycují úplný vypravěčův repertoár. Úvodní studie a důkladný kritický aparát, stejně jako dokumentární hodnota shromážděného materiálu řadí knihu mezi publikace odborné, avšak přístupnost a poutavost výkladů a transkripce textů ji zároveň přibližují čtenářským edicím.

Textová část monografie se však výrazně odlišuje od četných sbírek tzv. lidových vyprávění, které jsou obvykle literárním ohlasem, stylizací tradičního ústního podání.[2] Satke se nemusel uchylovat k beletristickému zpracování sebraných látek, ani k jejich motivické nebo jazykové rekonstrukci. K takovému postupu vede totiž autory čerpající např. z různých oblastí Čech nynější rychlý ústup tradičních forem vyprávění a stírání nářečních zvláštností. Okrajové Hlučínsko, které prošlo v posledních dvou stoletích svébytným historickým vývojem, je stále ještě charakterizováno relativně pevným nářečím; lidové ústní podání zde přežívá až do dnešní doby.[3] A vynikajícím představitelem ústupového období hlučínské tradiční slovesnosti je svým osobitým, působivým projevem právě Satkův vypravěč Josef Smolka. Satke ve své knize zvolil správně cestu spolehlivého, pokud [281]možno všestranného zachycení Smolkova vypravěčského umění a k němu pak připojil jeho odborný výklad.

V popředí zájmu autora, badatele školeného filologicky, je vypravěčův jazyk a styl; jemu je také věnována nejobsáhlejší a nejzávažnější kapitola studie (s. 32—57). V úvodních odstavcích této kapitoly všímá si autor nářeční rozkolísanosti Smolkovy mluvy; zjišťuje, jak do jazyka vyprávění pronikají spisovné prvky, všímá si také poměrně silné vrstvy slov přejatých z němčiny a upozorňuje na jejich stylistickou platnost. V další části sleduje, čím je charakterizováno vypravěčovo podání ve slovníku a ve skladbě. Zdůrazňuje zvláště rozvitou synonymiku, hojné výrazy expresívní, velkou zásobu citoslovcí, bohatství neotřelých přiléhavých obrazů, dále pak uvolnění větné stavby, nepravidelný pořádek slov, častá vybočení z vazby, užití vět jednočlenných a neúplných, eliptických atd. Dospívá pak k závěru, že těmito jazykovými prostředky, v podstatě příznačnými pro vypravěčský sloh vůbec, dovede Smolka zvlášť působivě a přesvědčivě vyjádřit vzrušenost a silné citové zabarvení svého projevu. Dále si Satke klade otázku, jak je slohově odlišen jazyk epických celků ústní slovesnosti od běžné mluvy a nakolik se slohově různí jednotlivé žánry (kouzelná pohádka, realistická povídka,[4] vyprávění ze života). Shledává, že u Smolky jsou rozdíly mezi žánry setřeny a že přechod mezi jazykem dorozumívacího hovoru a jazykem vyprávění je zcela plynulý a pozvolný. Smolkovo neobyčejné umění charakterizační je dáno především jeho schopností dialogizovat a dramatizovat vyprávění.

Druhá část této kapitoly se zabývá otázkami syžetu a kompozice Smolkových pohádek a povídek a všímá si vypravěčovy schopnosti fabulační; ukazuje se, že není zvlášť výrazná. Fakta slovníková, skladebná ani kompoziční Satke nikdy ve svých výkladech neodtrhuje od prozodických prostředků jazyka a od prostředků mimojazykových; naopak, vyzdvihuje melodii, přízvuk, tempo řeči, mimiku a gestikulaci jako důležité složky Smolkova vypravěčského slohu. Souhrnně se pak s nimi vyrovnává ve zvláštní kapitole.[5] Zvláště důkladně v ní probírá širokou škálu vypravěčových dramaticky účinných gest a věnuje pozornost i jeho tvárné mimice, snadno přecházející z výrazu do výrazu. Autor sleduje a popisuje zvukové prostředky řeči v drama[282]tických i epických pasážích vyprávění, a přináší tak mnoho velmi cenného materiálu. Podle jeho názoru se podání tradičních látek liší od mluvy běžného jazykového styku právě rozvinutím a maximálním využitím těchto prostředků.

Monografie značně získala zařazením dvou kapitol věnovaných stylistickému rozboru. Autorovi se podařilo nově ukázat vzájemné vztahy otázek folkloristických a stylistických (souvislost vypravěčovy povahy a jeho repertoáru tradičních látek, vliv repertoáru na styl vyprávění, vliv vnějších a vnitřních okolností na vyprávění atd.). Škoda, že v prvé z probíraných kapitol Satke důrazněji neformuloval otázky a závěry, které se týkají poměru běžně rozšířených jazykových prostředků nářečí a prostředků individuálních; málo přesvědčivě vyznívá i důležitý odstavec věnovaný uměleckosti stylu Smolkova vyprávění a jeho vztahu k „mluvě, z níž vypravěč čerpá“ (s. 44).

Ve folkloristické části studie si Satke položil základní otázku jasně a určitě: shledává, kde vypravěč sám tvoří a kde pouze reprodukuje látky a motivy tradiční slovesnosti a v čem je poměr složky produkční a reprodukční charakteristický pro určitou fázi vývoje ústního podání na Hlučínsku, kterou Smolka představuje. Satkův zájem se však soustředil na individuální stránku Smolkova projevu, a tak byly vytlačeny otázky vztahující se ke stránce tradiční na okraj studie (do úvodních kapitol a do závěru), někde byly neprávem téměř pominuty.[6] Tím se však nesnižuje podnětnost tohoto způsobu přístupu k problematice, naopak, právě v něm je největší Satkův přínos folkloristice; starší práce tohoto oboru se totiž obvykle vyčerpávaly látkovým srovnáním a přecházely individuální přínos lidového umělce. Trochu v Satkově studii postrádáme teoretický a metodologický úvod nebo doslov. Autor by jím byl usnadnil cestu těm, kteří v budoucnu půjdou jeho cestou, a zároveň by si byl sám zpřesnil některé zásadní otázky týkající se charakteru a vývojových zákonitostí tradiční slovesnosti. Snad by se byl i jeho vztah k tématu oprostil od jistého nádechu subjektivního, nekritického zabarvení, který prostupuje jako spodní tón celou studií a projevuje se sklonem k přeceňování Smolkova umění. Něco z této tendence proniklo i do stylistického rozboru textů. Některé formulace Satkovy jako by řadily Smolkovo vyprávění do přímého sousedství realistických literárních děl (např.: … propracovanější prvky … v oblasti slov se silným citovým zabarvením…, s. 44, … umění … propracovat hrdinu…, s. 47, … záliba zpodobovat život v jeho mnohotvárnosti…, s. 49 ap.).

[283]V úvodu jsme se zmínili o dokumentární hodnotě materiálu obsaženého v monografii. Tohoto ocenění si práce zasluhuje jak z hlediska folkloristického, tak z hlediska jazykového. Satke se už při zápisu snažil, aby zachytil jazyk vyprávění co nejpřesněji. Také pro čtenáře chtěl zachovat „ráz vypravěčovy živé mluvy“ (s. 84). Proto ponechal kolísání v hláskách a tvarech, respektoval i rozdíly odrážející nářeční odstíny mluvy rodné obce Smolkovy a sousední obce, v níž žije vypravěč od svých 23 let. Nedozvíme se ovšem, kdy a jak zasahoval Satke do textu tam, kde šlo o zřetelné přeřeknutí (nakousnutá a nedokončená slova, porušení shody atd.). Podobné jevy musíme u temperamentního vypravěče předpokládat, avšak texty jsou po této stránce zcela čisté. Došlo-li někde k drobným zásahům, byly provedeny s velkým porozuměním pro styl mluveného projevu, který zůstal vždycky zachován.

V grafice se Satke neřídil zásadami fonetické transkripce, neboť její dodržování by bylo při způsobu zpracovávání materiálu i při popularizačním zaměření knihy nevhodné. Vycházel ze zásady, že text je obrazem uměleckého výtvoru vypravěčova a že čtenář nemá být při jeho vnímání rušen nezvykou grafikou, není-li toho třeba k zachování charakteru Smolkovy mluvy. Satke zcela právem upustil od označování různých asimilačních změn souhláskových na hranicích i uvnitř slov (s výjimkou typu tfuj, kfočna, zme, zlezl, tyz je). Jeho transkripcí je však zastřena výslovnost typu [mjel, mjesto] (přepisuje měl, město). Při přepisu bylo třeba vyrovnat se ještě s jinou skupinou jevů. Zásoba písmen spisovného jazyka totiž neodpovídá soustavě fonémů Smolkova nářečí. Satke se i v těchto případech snažil — ve shodě s běžnou praxí — vyhnout zavádění zvláštních znaků a vystačit s písmeny označujícími ve spisovné češtině hlásky podobné. Tak např. tzv. poloměkké sykavky š’, ž’, č’, dž’, které vznikly splynutím výslovnosti měkkých ś, ź, ć, dź (v typech suśed, źima atd.) s hláskami š, ž…, jsou v textech přepisovány š, ž, č, dž, třebaže se většinou vyslovují měkčeji než spisovné hlásky těmito písmeny označované. Široké ï po těchto sykavkách přepisuje Satke písmenem y. Pokud zavádí zvláštní písmeno pro označení fonémů, který spisovný jazyk nezná, přihlíží opět k tomu, aby se co nejméně odchýlil od grafických zvyklostí spisovných. (Např. Smolkova výslovnost kolísá mezi a ł, pro přepis je však použito důsledně ł.) V mezích obecné tendence přiblížit širokému čtenářskému okruhu obtížný nářeční text alespoň po stránce grafické je Satkovo řešení velmi zdařilé. Ale stálo by snad za nové zamyšlení, ještě než vyjdou závazná pravidla přepisu nářečních textů pro podobné edice,[7] [284]je-li nutné omezovat užití smluvených znaků pro hlásky, které se ve spisovném jazyce nevyskytují. Čtenář, který sáhne po textu tohoto druhu, je stejně postaven před jazykovou skutečnost od spisovného jazyka odlišnou po stránce hláskové, tvarové, skladebné i slovníkové. Je tedy málo pravděpodobné, že by promyšleně volené odchylky grafické nějak podstatně uškodily přístupnosti podobných publikací.

Satkovu monografii je možno kladně hodnotit po stránce odborné i jako přitažlivou knihu populárně vědeckou. Ocenění zaslouží především její promyšlené uspořádání, které dokazuje, že popularizační záměr nemusí znamenat zároveň snížení odborné úrovně. Stejně cenné je i spojení otázek folkloristických a jazykovědných, které otevřelo novou perspektivu diskusím i bádání. Co se týče jazykové stránky textů, můžeme si jen přát, aby všichni vydavatelé sbírek lidových vyprávění nebo ústní tradiční slovesnosti přistupovali ke své práci s takovou odpovědností jako Satke.


[1] Kniha vyšla v Krajském nakladatelství v Ostravě r. 1958, má 263 strany, z toho 85 je věnováno Satkově studii, 140 Smolkovým textům a zbytek je rozdělen mezi poznámky, diferenční slovníček, cizojazyčné résumé atd. K textům je připojeno 75 fotografických záběrů vypravěče, jejichž autorem je A. Pustka, a orientační mapka Hlučínska.

[2] Srov. S. Utěšený, K jazykové stránce tzv. lidových vyprávění, v tomto čísle Naší řeči.

[3] Hlučínsko bylo od r. 1742 do r. 1918 součástí pruského státu. Po tu dobu bylo vystaveno tuhé germanizaci, bylo tak uměle oddělováno od rozvoje národního života v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Přesto tu probíhal proces národního obrození podobně jako v sousedním rakouském Slezsku. — Naprostý nedostatek české literatury v době pruského panství vedl k tomu, že tu tradiční slovesnost plnila svou funkci až do doby velmi pozdní. Hospodářsky bylo Hlučínsko chudý zemědělský kraj, kam prudký rozvoj průmyslu, který tak změnil charakter Ostravska, zasáhl jen okrajově.

[4] Jindy také novelistická povídka; do tohoto pojmu jsou zahrnuty všechny druhy lidových povídek, jež se odlišují od kouzelné a zvířecí pohádky, tedy i anekdota, tzv. humorka ap. (Srov. s. 81.) Tyto termíny, podobně jako termín novelizace pohádkových látek, nejsou voleny šťastně. Běžně se jich užívá v odlišném smyslu a těžko si zvykáme na nový obsah, který jim Satke dává.

[5] „Mimojazykové prostředky a melodie řeči v Smolkově vypravěčském projevu“, s. 57—66. Prozodické prostředky řeči přivádí do společné kapitoly s gestikulací a mimikou zřejmě to, že nemohou být zachyceny v textu.

[6] Zvlášť nápadné je to, v kapitole „Pohádka obrazem vypravěčova života“, s. 18—32. Otázka odrazu vypravěčova života v tradičních celcích je ve skutečnosti složitější než v Satkově interpretaci. Vytvoření hrdiny si nemůžeme ani u Smolky představovat jako proces téměř autostylizační.

[7] Srov. J. Jech, O přesný zápis nářečního textu folklórního, folkloristického a etnografického, Československá etnografie 4, 1956, s. 55—67.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 9-10, s. 280-284

Předchozí Slavomír Utěšený: K jazykové stránce tzv. lidových vyprávění

Následující Antonín Frinta, V. Š.: Malý atlas světa

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1