Časopis Naše řeč
en cz

K jazykové stránce tzv. lidových vyprávění

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1](Na okraj Bělíkovy sbírky Povídání z Horácka)

Snad nejčilejší krajské nakladatelství v českých zemích, nakladatelství kraje Jihlavského v Havlíčkově Brodě, které i v minulých letech, kdy regionalismus u nás neměl právě na růžích ustláno, publikovalo řadu sbírek folklóru a literárních ohlasů lidového podání z českomoravského Horácka, vydalo v r. 1956 dílko Vratislava Bělíka Povídání z Horácka. Nad touto knížkou se jistě pozastaví s porozuměním etnografové a folkloristé, a pokud k ní budou mít výhrady, tedy především pro její ne zcela ujasněné postavení ve vztahu k lidovému podání, profesionálnímu vypravěčství a ohlasové beletrii. Nám se aspoň zdá, že se její autor domnívá být lidovým vypravěčem i spisovatelem zároveň, a je tu tedy třeba bližšího ujasnění situace.

Bělíkova kniha však není dosti vyhraněná ani po stránce jazykové, a zdá se přitom, že tato nevyhraněnost není jen odrazem obecné váhavosti v současných problémech literární stylizace lidových vyprávění.[2] Do značné míry k tomu jistě přispěla i nevyhraněnost jazykové situace na „horácké“ západní Moravě, kde se už tradiční místní dialekt rychle vyžívá. Západní Morava tvoří totiž už odedávna jakýsi most mezi poměrně jednotným stavem obecného mluveného jazyka v Čechách, který většinou už dávno nemá ani v nejkonzervativnějších vrstvách vyhraněně nářeční charakter, a mezi běžnou mluvou ve východních částech Moravy, která je naopak po všech stránkách krajově rozlišena. V souhlase s tímto přechodným postavením západomoravské oblasti začala se tu už od poloviny minulého století vyvíjet nad tradičními místními venkovskými nářečími novější a jednotnější vrstva, která se začala šířit především z větších oblastních cen[273]ter, a byla proto často přímo označována jako městská řeč. Sociální příslušnost této progresívní jazykové vrstvy vystihoval pak ještě častěji užívaný výraz panská řeč a obojí označení bylo přitom stavěno do protikladu k výrazům selská, dědinská, venkovská řeč.[3] Dnes se ovšem hranice mezi oběma vrstvami stále více stírá, a to proto, že i nářečí na vesnici se už silně „poměštilo“, takže se tu s archaickým typem, jenž zachovává poměrně důsledně všechny původní místní nářeční rysy, setkáváme už jen velice vzácně, nejspíše ještě v nejodlehlejších vískách na okraji západohanáckého nářečního území.[4]

Obou nářečních vrstev, tradičního místního nářečí z okolí Moravského Krumlova i novějšího neutrálního jihozápadohanáckého interdialektu, využívá Bělík ve své sbírce více méně střídavě. Jednotlivá čísla jsou ovšem zpravidla stylizována důsledně v té či v oné podobě, což uvádí autor na konci některých z nich výslovnou poznámkou: Psáno ve starším — dědinském — nebo v mladším — městeckém — nářečí.

V jeho reprodukci se přitom starší norma vyznačuje především zachováváním redukce hlásky i, zvláště po l a ň (typy jako pulca ‚police‘, ešl ‚jestli‘, chasňk, seknca, které dnes mizejí z nářečí nejrychleji); dále se tu užívá hiátového h- nejen před u-, ó- v případech jako hucho, hózké, ale i před i- v případech jako hiné, hindá, ba i před ň v případech jako hňkdá, hňc; konečně se tu častěji setkáváme se zachováním tzv. sekundárních hanáckých samohlásek, totiž s e za y a též s o za u, a to i uprostřed slov (jinak se dnes s takovými podobami setkáváme na západní Moravě už převážně jen v koncovkách, u případů jako te buchte, to ribo): tak vidíme v knize podoby jako dež pak juž bela pryč, bodo, Maroška, poso; a konečně se tu v některých slovech setkáme i se změnou o v u, známou jinak více jen v oblasti tišnovsko-blanenské, např. potum, duma. — Proti tomu v mladší nářeční vrstvě jsou tu příznačné podoby bez redukce i (místo seknca tu bývá seknica), bez hiátového h- (místo hiné [274]iné), a hlavně bez sekundárního e, o uvnitř slov (jazyke, zube, hubo). Uvedené rozdíly nejsou ovšem důsledné. Obě nářeční vrstvy se liší hlavně jen různou měrou zachování v základě stejných místních prvků, a v tom je tedy tuším Bělíkova stylizace vcelku práva skutečnosti.

Složitější je už otázka vhodnosti tékteré stylizace v jednotlivých číslech sbírky. K povídkám napsaným v starším nebo v mladším, či konečně ve zvlášť neoznačeném nářečí přistupuje totiž řada povídek, v nichž je nářečím zachycen jen dialog (Dvakrát chytrá) nebo v nichž je k vystižení místního koloritu použito dokonce jen náznakové nářeční charakteristiky s citáty v uvozovkách (Bába z Morauskýho). Máme-li tak v jednotlivých oddílech čísla psaná veskrze nářečím, jako Lízačky (nadpis spisovný!), a čísla psaná spisovnou češtinou, jako O dračkách, do nichž se však neústrojně dostávají přece jen nářeční vazby ve spojeních jako „vzpomínám zde stréca Sýkoru, typického vypravěče vlastních jeho historek, které, jak říkával, „nebele ani k viře podobny, ale přece bele pravda“, dostává tím celá sbírka po jazykové stránce zcela nejednotný profil. V zásadě je jistě možno použít ve vypravěčských žánrech, s nimiž se u Bělíka setkáváme, všech uvedených druhů stylizace lidové řeči; vedle sebe však mohou vytvořit jen jakousi čítanku různorodých textů. Tato nejednotnost, daná částečně i nejednotností tematickou, plyne jistě dále i z toho, že se ve sbírce zahrnuje do jediného horáckého okruhu moravskokrumlovská a třebíčská oblast zároveň s horním povodím Svratky. Tak např. v oddílu Figurky máme vedle povídek Padrtuj dódyk a Řežuchova mutr, psaných jednak v „dědinském“, jednak v mladším nářečí jižní části západohanácké oblasti, i obrázky ze Svratecka, Mateřské srdce hajného Chmelíčka a Bába z Morauskýho, vyprávěné spisovně, jen s několika náznaky severovýchodočeského nářečního typu v dialozích, citátových slovech a v popěvku Koukej, koukej, koukej, Adna.

Jádro knížky se vztahuje převážně k moravskokrumlovskému okolí, které autor, rodák z Rouchovan, zná nejdůvěrněji, a tak má sbírka přece své těžiště. Bělík přitom ovládá svou látku i po formální stránce, tak dokonale, že není divu, považuje-li sám svou tvorbu za jakési lidové vypravěčství, jež fixuje přímo vlastní podání. Domníváme se, že etnografickou hodnotu mohou mít takové texty třeba i vyšší než sběr zachycující objektivně podání druhých osob. K účelům folkloristickým, a zvláště dialektologickým mohou ovšem takové texty posloužit (podobně jako díla beletristická) jen jako ilustrace, a ne jako dokument lidové mluvy. Z tohoto hlediska bychom mohli zařadit Povídání z Horácka daleko spíše k literární tvorbě. Celá sbírka má totiž ve většině čísel blíže k textům beletrizujícím, ne-li vysloveně [275]beletristickým, než k textům, které směřují jen k dokumentárnosti (jako např. „Lidské dokumenty“ A. Šebestové).[5]

Tento zjev není v naší tradici ničím novým. Směrem od dokumentárnosti k beletrii je dán např. celý tvůrčí vývoj J. Š. Kubína a zdá se vůbec, že je to směr pro vývoj naší etnografické a folklórní prózy, využívající v různé míře i místního nářečí, velice příznačný. (Tím ovšem není řečeno, že beletrizující podání etnografických textů se neprojevovalo významně už dřív: stačí tu připomenout jen prózy J. F. Hrušky a J. M. Slavičínského.) Dnes to nepochybně souvisí s oblibou živých vyprávění tzv. lidových vypravěčů účinkujících na veřejných vystoupeních a též v rozhlase. Tato vyprávění, komponovaná většinou záměrně na základě čistě literárních uměleckých postupů (podobně např. jako před sto lety a i ještě dříve oblíbené fiktivní dopisy venkovanů synům na studiích), představují ve své lepší části nepochybně důležitou složku lidové tvořivosti. Jejich základní ideové zaměření vystihuje přitom nejlépe nadpis jedné z posledních sbírek zachycujících množství současných a starších vypravěčských talentů, zmíněné už „Veselosti nikdy dosti“.[6]

Vedle těchto tzv. lidových vyprávění dosahují v současnosti značné obliby i čistě beletristické ohlasy lidového ústního podání, v Čechách především tvorba M. Krškové z jihočeských Blat a M. Kubátové z Podkrkonoší,[7] na Moravě pak tvorba celé plejády nejrozmanitějších talentů především z oblasti lašské, valašské a slovácké (hanáčtina [276]prošla obdobím takové konjunktury už dříve). Při Bělíkově povídání musíme častěji myslet na rozšafnější rozprávky Krškové než na „daremné“ poudačky Kubátové (příznačné jsou tu už ty rozdíly v názvech pro vyprávění, i když je autoři na svých místech vysvětlují jako výrazy čistě krajové). Jsou tu ovšem i rozdíly závažnější: Bělíkův text je rozhodně bližší skutečnému lidovému podání, není tak vypočítán na efekt, ba místy je až jednotvárně plochý — a to se týká i jeho formálně jazykové stránky. Naproti tomu v českých textech vytvářených v duchu lidového vyprávění najdeme zpravidla více umělých literárních postupů, a to se týká i užívání nářeční formy. V Čechách přitom totiž docházívá k vytváření umělých literárních dialektů, v nichž se nářeční prvky vyskytují v tak zhuštěné míře jako v žádném z živých nářečí. Tyto dialekty se stávají jedním ze základních stylistických příznaků takovýchto ohlasových vyprávění a mají zároveň nespornou hodnotu estetickou (ovšem jedině v rámci tohoto žánru). Jde tu pak o svéráznou nářeční tvorbu charakteru spíše romantického než realistického, chceme-li takto nazvat rozdíl mezi objektivizujícím, věcně zdůvodněným, a tedy realisticky motivovaným uplatňováním nářeční charakteristiky (jako je tomu např. vlastně u všech klasiků české venkovské prózy) a na druhé straně mezi ozvláštňujícím využíváním nářečního živlu jakožto živlu po výtce exotického (jako je tomu v jazykových karikaturách a v poslední době např. též s řadou tvárných postupů u tzv. lidových vypravěčů typu M. Mastného).

Jako stylistický příznak žánru lidových rozprávek v českém prostředí nemůžeme ovšem nerealistické využití umělého literárního dialektu v zásadě odmítat; ba zdá se, že bez tohoto základního tvůrčího postupu si nelze pokračování v kubínovské tradici vůbec představit. Vždyť rychlým ústupem tradičního nářečí i z oblastí nejkonzervativnějších se dnes stala už čistě jen literárním a folklórním faktem dokonce klasická chodština, natož ostatní dialekty v Čechách. V písních, pohádkách apod. může ovšem žít takové starobylé nářečí i dále, přestože přestalo už být běžnou formou všedního styku.

Vracejí-li se tedy někteří autoři ve své ohlasové tvorbě v duchu lidových vyprávění k důvěrně známé řeči vlastního dětství a mládí, je to možno hodnotit v rámci daného žánru kladně. Záleží jen na míře literární invence a stylizačního vkusu, s jakým dovedou jednotliví autoři ztvárnit svá témata. Bělíkovy texty ze západní Moravy, blížící se po mnoha stránkách takovéto čistě ohlasové literární tvorbě pěstované především v Čechách, vznikaly však za podmínek poněkud odlišných, jak bylo naznačeno již úvodem. Je třeba zdůraznit především autorovu důvěrnou znalost domácího venkovského prostředí, v němž stále žije, a dále to, že aktivně ovládá krajový inter[277]dialekt, který je tu dosud stále nejběžnější formou mluvené řeči ve všedním styku. Tyto dvě okolnosti kvalifikují autora Povídání z Horácka aspoň v jádře sbírky jako realistického lidového vypravěče v tom smyslu, že danou látku, kterou dopodrobna ovládá, vypráví do detailů tak říkajíc bezprostředně svými slovy. Autor se z toho také sám upřímně zpovídá v úvodním slově, příliš však asi své paměti důvěřuje, tvrdí-li: „Mnohé ty příběhy jsem i sám častěji právě pro zajímavost tohoto lidového přednesu na různých místech vyprávěl, takže jsou v mé paměti zachovány téměř v ryzí podobě.“ Tuto výhradu bychom měli i k tvrzení, jako by autor mohl ve svém vyprávění reprodukovat opravdu věrně přímou řeč osob, s nimiž se blíže stýkal.

Všechny tyto výhrady se ovšem nevztahují na Bělíkovu sbírku jako na celek, který z jazykového hlediska musíme hodnotit převážně kladně. Připojili bychom k tomu jenom přání, aby se autor, bude-li ve své tvorbě pokračovat, soustředil napříště v nářeční charakteristice svých povídek raději jen na svůj rodný nářeční typ, v němž může ovšem produkovat stejně dobře i jeho mladší i jeho archaickou formu. Soudíme totiž, že jak většině žánrů, tak vypravěčskému naturelu autorovu hoví nejlépe důsledné vyprávění v nářeční formě.

Zbývá nakonec blíže posoudit Bělíkovu sbírku po stránce grafiky. Autor bohužel především dost dobře nerozlišuje mezi dvojím způsobem záznamu mluvené řeči, totiž mezi fonetickým přepisem, určeným výhradně pro účely lingvistické, a mezi normální spisovnou grafikou, jakožto jedině vhodným způsobem pro každou jinou publikaci nespisovných textů, a dále pak zaměňuje některá pravidla obojího způsobu psaní. Naprosto se tedy mýlí, tvrdí-li úvodem: „Stati dialektem psané bych ovšem měl psát pravopisem fonetickým.“ Nevytýkali bychom mu ani tolik neujasněný termín fonetický pravopis, který působí tím podivněji, když se tu pár řádků výše mluví o spisovném pravopise ve smyslu normy spisovného jazyka vůbec. Závažnější jeho omyl však tkví v tom, že se domnívá, že musí užití tradiční grafiky odůvodňovat jako něco neobvyklého, jako by se takovýmto, jak on sám praví, „pravopisem spisovnému nejbližším“ nepsalo a nemělo v takových textech psát.[8] A naprosto neopodstatněné pak už bylo přidávat k takovéto sbírce na závěr asi dvoustránkový přepis povídky Stréc Jehňátko prý jako ukázku, „fonetického pravopisu“, nota bene, když se v něm potom stejně najde na dva tucty chyb.

[278]Pro srovnání uvádíme aspoň kratičkou ukázku obojího způsobu zápisu i s chybami, které zároveň graficky vyznačujeme.

1. Spisovná grafika (s. 30):

Stréc na to povídá: „Já tě dvě jehňata počim.“ — „Počite, počite! Ale co z toho bodo mit, dež vám je bodo moset vrátět?“ na to zase nádeňk. — „Kdy mně je vrátiš? Až bodeš mit hyny.“ — „Tak to be teda belo dobry.“ — „Ale já bech bél na škodě, debech já aj za rok dostál takovi jehně, jako ničky počojo. Te mně vrátiš to mi jehně a to novi se necháš.“

2. Fonetický přepis (s. 89):

Stréc na to povidá: „Já tě dvje jehňata počim.“ — „Počite, počite! Ale co s toho bodo mit, deš vám je bodo moset vrátět?“ na to zase ten nádeňk. „Vrátiš mňe je, aš bodeš mit hini.“ — „Tak to be teda belo dobri.“ — „Ale já bech bél na škodě, debech já aj za rok dostál takovi jehně, jako ňički počojo. Te mňe vrátiš mi jehňe a novi se necháš.“

Podobná neujasněnost v otázkách grafiky nespisovných textů je však dnes bohužel dost běžná, a právě v ediční praxi Krajského nakladatelství v Havlíčkově Brodě najdeme pro ni řadu příkladů, na něž bychom chtěli v této souvislosti upozornit. Tak ve sbírce ždárských pověstí U vyhaslých milířů (Havl. Brod 1955) přetiskuje V. Šacha také několik čísel ze starších textů Hoškových z Polničska. Tyto zápisy pořízené k dialektologickým účelům ponechal přitom v té formě, v jaké byly před padesáti lety vydány v knize Nářečí českomoravské. V Šachově sbírce se proto musí jevit nutně něčím naprosto cizím, a to tím spíš, že ostatní pověsti jsou podány jazykem výrazně knižním. Pravá pestrost pak vládne po této stránce ve sbírkách Pernicových,[9] který si otázku jednotné redakční úpravy uveřejňovaných starších textů, vůbec ani nepoložil, takže se tu setkáváme s libovolnou směsí všemožných transkripčních soustav.

Druhý závažný nedostatek, který pozorujeme v Bělíkově sbírce, záleží v tom, že se zde tu a tam vtírají do tradiční české grafické soustavy neorganicky i některé prvky fonetické transkripce. Zvlášť často se setkáváme s fonetickým způsobem psaní některých souhlásek, především g a f. Fonetické psaní g ve slovech jako gdo, nigdy (jako by snad taková výslovnost charakterizovala jen jazyk lidový, a nebyla jedině možná i ve spisovných projevech) a podobně i f ve [279]slovech jako sodofkář, kryf je nejspíše výsledkem falešně svůdné představy, že se tak naznačí něco specificky lidového, „nepravopisného“. Vzácnější (u Kubína však naopak právě velice častou) chybou tohoto typu je i fonetické psaní y i v koncovkách přídavných jmen. Tak vidíme u Bělíka případy jako ve veseli náladě, to novi, sviho, kde by všude mělo být ponecháno analogické y, tedy ve vesely náladě stejně jako v krátky chvilce atd. Nedůsledné je dále psaní i ve slabice hi- odpovídající na začátku slova spisovnému ji-. Píše se tu totiž jednou nedosti odůvodněné hyné, podruhé hiné, střídající se s iné a zachovávající tedy správně analogicky s ním i psaní i. Poněkud složitější je pak v textech psaných archaickým nářečím otázka označování redukce i v případech jako déchn na mně! Bělík tyto redukce zpravidla zvlášť neoznačuje. Pro lepší srozumitelnost by však v případech jako aň koš na čoň, a zvláště v případech jako koni zabrál — a vojetem sme drbl do našéch vrat, mělo být vypadnutí takového koncového i označeno apostrofem, tedy aň’koš na čoň’, koni zahrál’ a vojetem sme drbl’ do našéch vrat. V souvislosti s touto redukcí vznikají také někdy nesnadno vyslovitelné souhláskové skupiny. Doporučovali bychom v takových případech pro lepší čitelnost zejména důsledné označení původní měkkosti ň, i když se snad někdy vyslovuje spíše jako n: tedy psát řekňte, hňc, hňkdá, paralelně s typy čarodeňca a nádeňk, a ne, jak je uvedeno v našem textu, řeknte, hnc, hnkdá. Pro větší zřetelnost by se také mělo i ve zvukových splynulinách typu dij cem, to ce ví psát každé slovo zvlášť. Konečně poslední fonetický princip, který se tu a tam v textu chybně objeví, je psaní mněla místo měla, mně místo mě. Z četných nevykorigovaných chyb upozorňuji zvláště jen na občasné opominutí dlouhého í (spíš, klín), které v dialektu znajícím jen krátké i působí hodně rušivě, a podobně i ojedinělé podoby české, jako bouřka (69), nebo slovenské, jako pod žebříkom (70).

Zabývali jsme se Bělíkovou sbírkou Povídání z Horácka poněkud déle, zamýšlejíce se nad jazykovou problematikou literárního žánru ohlasového lidového vyprávění z nářečního prostředí i obecněji. Soudíme, že si tato knížka svými četnými klady i nečetnými, přesto však dosti rušivými nedostatky této pozornosti plně zaslouží, a byli bychom rádi, kdyby naše řádky byly brány především jako projev dobře míněné snahy po dalším zdokonalení tohoto žánru i po formální stránce.


[1] Tak označujeme na rozdíl od skutečného vyprávění ve vlastním lidovém prostředí, tedy od opravdu lidového ústního podání, profesionální veřejné vyprávění, záležející nejčastěji v dramatickém přednesu napsaného textu, zpravidla vlastního. D. Palátová označuje ve své sbírce Povídky lidových vypravěčů (ke které jsme bohužel mohli přihlédnout až v korektuře) tyto dvě zcela rozdílné kategorie vypravěčů jako „vypravěče sousedských besed“ a „vypravěče veřejných vystoupení“. V doslovu ke sbírce se pak Palátová pokouší řešit i složitou problematiku vztahu ústního a písemného podání lidové i pseudolidové slovesnosti; zde ovšem bude ještě zapotřebí dalšího detailního studia.

[2] K problematičnosti využití dialektu v lidovém podání srov. např. redakční doslov ke sbírce Veselosti nikdy dosti (Praha 1956) a jazykový koutek F. Daneše v Literárních novinách ze dne 29. 3. 1958 s poněkud paušálním odsudkem nářeční stránky lidových vyprávění.

[3] Tuto nápadnou diferenciaci mezi městem a venkovem zaznamenal pro západní Moravu už Bartoš v druhém dílu Dialektologie moravské, Brno 1895, s. 203 a 223; na střední Moravě se začalo toto vrstvení nápadněji projevovat až po první světové válce, na východní Moravu a do Slezska proniká intenzívněji teprve až po r. 1945.

[4] Tak např. v Pavlínově na západ od Vel. Meziříčí je od starších lidí možno uslyšet v podstatě pořád ještě stejné nářečí, jakého užila ve své čítance Horáci - Doláci (vyd. v Jihlavě r. 1932) pavlínovská rodačka A. Vidláková-Malá. Naproti tomu např. dnešní dialekt západního brněnského okolí není už zdaleka tak výrazný jako jeho archaická stylizace v knize J. Obrovského Vobrácení Ferdyša Fókala (Praha 1947).

[5] K postupující diferenciaci objektivního vědeckého zápisu a beletrizujícího zpracování lidového podání v naší folkloristické a dialektologické tradici srov. naposledy článek J. Jecha O přesný zápis nářečního textu folklórního, folkloristického a etnografického, Čs. etnografie 4, 1956, s. 55. Stejně by bylo třeba dořešit řadu dalších věcí, především základní problém hodnoty nářečí a nářeční stylizace ve všech projevech tohoto druhu. K ideologickému hodnocení nářečních prvků v naší kulturní, a hlavně literární tradici srov. zvláště stať J. Běliče K otázce využívání nářečí v literatuře (Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 102) a starší vtipné postřehy P. Eisnera v knize Chrám i tvrz (Praha 1946, zvláště s. 355 — „kapitola, ve které řádí splašené kocór“ aj.).

[6] Vlastní lidové podání se tím ovšem ani zdaleka nevyčerpává, ba ani přednostně nevyznačuje. (Odkazujeme tu aspoň na nedávno vyšlou antologii všech typických druhů lidového vyprávění se zaměřením na záznamy nejnovější, kterou uspořádala D. Palátová — viz už pozn. 1.) Tzv. lidový humor je však stále velmi žádané zboží a často přímo rozhoduje o tom, zda se látka dostane do širšího prostředí, než ve kterém vznikla. A tu se často neubráníme s P. Eisnerem dojmu, že komickému účinku často ani ne nejhumornějších příběhů napomáhá jejich nářeční forma. Týž příběh vyprávěn spisovně ztratí okamžitě svůj půvab. (I v recenzované sbírce je několik takových míst, např. vyprávění o tom, jak „kráva zežrala nárožáke“.)

[7] Marie Kršková, Rozprávky, Praha 1950; táž, Dobráci, filuti, meláci, Praha 1957. Marie Kubátová, Daremný poudačky, Praha 1956.

[8] Srov. k tomu uvedený článek J. Jecha a též příspěvek A. Gregora O zápisu lidových písní po jazykové stránce (Český lid 40, 1953, s. 114 až 117).

[9] Bohuslav Pernica, Rok na moravském Horácku, Havl. Brod 1950; týž, Moravské Horácko a Podhorácko I—III, Havl. Brod. 1953; týž, Lidový humor, Havl. Brod 1956.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 9-10, s. 272-279

Předchozí Jan Chloupek: Vyjadřování situačně druhotných projevů ve východomoravských nářečích

Následující Marie Racková: Kniha o lidovém vypravěči

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1