Časopis Naše řeč
en cz

Vyjadřování situačně druhotných projevů ve východomoravských nářečích

Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

-

Obecně je známo, že lidová nářečí dávají přednost souřadnému spojování před podřadností. Mnohdy se vyjadřují mluvnicky souřadně i podřadné významové vztahy v souvětí. Myšlenková podřadnost tu nemusí být vyjádřena vůbec (např. a tos słabí kost, ťeško ďełat Karlovice: a tož je-li málo jídla,…), nebo je vyjádřena slovně, nikoli mluvnicky, zvláštními spojkami (je sucho, tož přeleťíte Veselá; napřeď ňe dajú piď gořalky, potem budu jesť Půlčín: dají-li mi gořalky, teprve tehdy budu jíst). Výjimečně je podřadný vztah vyjádřen i speciálním souřadným větným vzorcem (např. choďíł, choďíł, nechoďíł, nechoďíł Pozlovice: znamená totéž co ‚nevím‘; ‚je mi lhostejné, zda chodil nebo nechodil‘; nebyť teho, zmy na to nepřišli Val. Polanka: kdyby nebylo toho,…). Někdy ovšem potřeba vyjádřit významový vztah mezi souvětnými větami působí na syntaktickou strukturu nářečí tak intenzívně, že se v nářečí objeví hned několik způsobů, které však nikdy nejsou v rozporu s obecnými zákonitostmi nářečního syntaktického vývoje.

Tak je tomu především při vyjadřování situačně druhotných projevů neboli — jak se tradičně říká — při vyjadřování přímé a nepřímé řeči.[1] Zde vzniká potřeba opakovat ještě jednou projev pronesený původně za jiné, „prvotní“ situace; přitom není závažné, je-li pronesen týmž mluvčím, nebo jiným. Ve srovnání se spisovným jazykem jde v nářečí toliko o situačně druhotné projevy mluvené; prvotní projev bývá v nářečí z valné části mluvený, zřídka psaný.

Situačně druhotné projevy se v nářečích vyjadřují několikerým způsobem:

[267]1. Nejčastěji se vyjadřují pouhým přiřazením, souřadně. Původní prvotní projev se klade beze změny vedle uvozovací věty a jen ta jej vlastně vyznačuje jako projev cizí, situačně druhotný.

Přiřazené prvotní věty oznamovací:

on ně praví, stařenko, to je stáří Újezdec; on povídáł, já neumírám, a umřéł Luhačovice; a tož jeden Žid, Maďar bíł, ten povídá, víte co, mi ím to mosíme slúbit Kaňovice; a toš příďa tam, že í pravíł, tady sa hnóí, tady sa roďí Lutonina; pečeťíł, lepší je to Vlachovice; povídała příďa s teho pola, płakat se mňe chce Bohuslavice u Gottwaldova; pravíjá, ďefčice, vi ste moc tancovali Újezdec; pravíja, ogaro, že choďíš po ďeďiňe! Lutonina;
já příďa dom, povídám, to je spúšťka Bohuslavice u Gottwaldova; pravím, oňi sa nadřú Újezdec; já uš si pravím, šak stejňe parádi neuďełám Luhačovice; já povídám, …, vi ste moseli bid nadraňí fšeci Biskupice.

Přiřazené prvotní věty rozkazovací:

já sem í nemohł řéct, nechoť Kostelec u Gottwaldova; dyť sem ťi pravila, nepáraj to na boku Újezd u Vizovic; já mu povídám, Jarošku, bjež do maléj Luhačovice; já sem praviła, neviňit tech pánú Lutonina; ťi mu říkajú, velební pane, pomož nám ot toho Ořechov. Sem patří i souvětí s uvozovací větou vloženou uvnitř, např. poďme tam, nabádál, dajte sa operovat Dol. Lhota.

Přiřazené prvotní věty tázací:

a ptáł sa, co ho žádáš? Val. Příkazy — osoba zde není pošinuta, druhá osoba tázací věty neznamená posluchače druhotného projevu, dnes řekli jedem? — jedem Hluk.

Tento způsob je zcela v souladu s tím, jak nářečí dává přednost souřadnému připojování před podřadností. Liší se od obdobného souřadného připojování ve spisovné češtině tím, že uvozovací věta nekončí klesavou, závěrečnou kadencí, nýbrž že se po intonační stránce chová jako každá jiná věta v bezespoječném souvětí slučovacím, že tedy tvoří souvětí nejen po stránce významové, ale i po stránce intonační.[2]

2. Někdy chybí dokonce i uvozovací věta. Prvotní projev se tak objevuje beze změny v souvětí s větou, která prozrazuje původce prvotního projevu. Sloveso mluvení (říkat atp.) se rozumí ze souvislosti. Prvotní projev je svou povahou rozkazovací nebo tázací.

[268]Druhá věta je nezřídka připojena souřadnou spojkou a:

ten syn přijél z toho Zlína a maminko, poťte, já váz dovezu Kostelec u Gottwaldova; a bylo púnoc, přileťéł dóm a honem mami, dajte mi prádla Jasenná; fčíl ten chłap začne fstávat a už neprší? Újezdec (… a ptá se, zdali už neprší).

Chybějící sloveso mluvení je v těchto souvětích jakoby zastupováno přechodem ze souvětné části oznamovací v rozkazovací nebo tázací v intonačním rámci jednoho souvětí.

Jindy bývá prvotní projev připojen bezespoječně. Tak se připojují věty oznamovací nebo rozkazovací, řidčeji tázací:

a tož domléł, nebudu nocovat, pudu dom Bohuslavice nad Vláří; dondu tam, neco vám povím Doubravy (dojdu tam a povídám: něco vám povím); co mňe mňeli dat potporu, né, vi máte živnosť Oldřichovice (vlastně „eliptické“ souvětí odporovací); komis přišła, toš(:) kostel rozbúrad a postavid nový Loučka; večér chłapi sa zešli, cérky spívajte Francova Lhota; on dicki postavja sa u ňich, babičko, co děláte? Újezdec u Luhačovic.

Pokud je to vůbec možno, je v oznamovacích větách tohoto typu druhotnost projevu signalizována zachováním gramatické osoby (první doklad).

Někdy sice sloveso mluvení chybí, ale na jeho místě je aspoň jmennou větou vyjádřen původce projevu. Časový vztah projevů je zřejmý ze souvětné souvislosti:

a diš sem vařiła, toš ten mładý, babi, kúšček trneg ňe dajte Újezdec u Luhačovic.

Toto „eliptické“ přiřazování prvotních projevů k druhotným, tj. jejich zařazování do vyprávění bez uvozovací věty, je umožněno využitím intonace, a mimoto ještě i gestikulace a mimiky. Nelze je v mluveném jazyce považovat za syntaktickou odchylku, zvláště srovnáme-li je s jinými případy volného řazení vět vedle sebe v nářečích.

3. V podřadném vyjadřování situačně druhotných projevů se situace v nářečí dílem podobá situaci ve spisovném jazyce.

V oznamovacích větách obsahových je spojka že nebo spojka jak (s odstínem zdůraznění průběhu děje, nejen jeho výsledku):

Košud mi pravíł, že já nepotřebuju autobusa Jasenná; ona křičí, že to mňél nepotpisovat Vlachovice; robi sa nasťežujú, že céri jag ím blížíja! Mistřice; pravíja, že za sedn rokú sa to vráťí Hrobice; a tož on na mňa, že mňa udá Luhačovice;
[269]vyprávjáł nám, jag býł gdysi při stavb’e Halenkov; pravíme, jak sa léčiło prf Chrastěšov; šak pravím, jag ďeďina dopádá! Bohuslavice u Gottwaldova (jak je na tom špatně).

Žádací věty obsahové mají spojku aby:

povídá, aby neseďeli nohy dúle Lutonina; já sem ho ptała (žádala), aby mi ho pustíł dom Mladcová; zaproz ho, aby mu to dáł Ostrata; hneď ňa ptáł (požádal), abych přeživačiła sa Lutonina (abych to nějak přetrpěla, „přežila“).

Zdvořilostní věty přací mají lesťi:

hneď ho ptali (žádali), lesťi by ím nemohł ukázat cestu Zádveřice.

Závislé otázky doplňovací mají — podobně jako ve spisovné češtině — stejnou formu jako otázky samostatné, necháme-li stranou rozdíl v intonaci a pošinutí osoby:

tož mi pov’este, čí ťi chłapi sú Lutonina; pochvał sa, co ďěláte Hrobice; a tož on že (prý) si pravíł, co čłov’eče, že! Újezd u Vizovic; neš potem sem se ich ptała, gdi pújdú Kudlovice.

Závislé otázky zjišťovací mají (ne ovšem na celém území) proti spisovné češtině částice či, i (vlastně -li), lesťi:

ide sa optat, či sem to doslała Jestřabí; pravíł, była i sem tam dvakráď lebo co Jasenná; pravím, lesťi bi sa mohł na to optat Újezdec.

Je tu ještě jeden důležitý rozdíl mezi dnešní spisovnou češtinou a nářeční oblastí východomoravskou: či a i (nikoli lesťi, to je obdobou spisovného zda a hovorového jestli) uvozují na části území — ovšem jako citově zabarvené tázací částice — i samostatné otázky:

či by si ona tú podłahu neudrhła? Val. Polanka; stařenko, chceš i poléfku? Chrastěšov.

Ve vedlejších větách však ani i, ani či citově zabarveny nejsou.

Vylučovací vztah vyjadřuje v závislých otázkách spojka lebo:

či to była sv’ecká lebo nábožná, nepravíł Střelná; vołáł na ňeho, chiťí i ju lebo ne.

4. Dílem — na rozdíl od spisovného jazyka — přenáší se že z oznamovacích vět i do vět žádacích a tázacích, kde ovšem zůstává i aby, lesťi. U vět žádacích je tento způsob v nářečí častější než vyjádření vztahu jedinou, náležitou spojkou.

kázáł, že aby jeho ďeťí choďiły Jasenná; kázáł, že aby vzali jednu Lutonina; povídá, že aby šli dovňitř a zavřeli Lutonina; gdosi poraďíł ím, že aby jak sú ty jabłoňové kořeňe, aby… Lutonina; přišła, jag oráł ten Křúpała, a povídali, kolig dostáł za ty voły, že aby ím ty peňíze dał Huslenky;
[270]pravili, že lesťi negdo nespáł na húře Hvozdná.

V uvedených větách nelze už pokládat že za spojku. Vyskytuje se totiž i ve větách jednoduchých a tam má význam příslovce označujícího druhotnost projevu, označujícího to, že se reprodukuje řeč už pronesená (srov. spisovné prý — to ovšem má navíc význam modální).

Např.: přivézła mi teh hrnečkú, že na památku Kostelec (podle jejích slov na památku); přišéł partyzán, že kúpit kozu Kašava; gdysi přijeli, že spívat Slopné; dali zme jalúfku, že na dodáfku, že na volno Částkov. Jindy mají podobné věty s že spíše už význam vysvětlovací: jednu kaču krmím, že na hodi Kněževes (totiž na hody); toto sem odďeu̯au̯a, že slépkám Nedachlebice; mňeli zme navařeného rumu, že na čaj Slavičín; ostali tam pro peňíze že Dolní Lhota (pro peníze totiž).

Stejné že bývá i v souvětích. Ani tu ovšem není podřadicí spojkou; není proto třeba předpokládat vynechané sloveso mluvení:

potem přišéł henkaj ze Ščípy od hospockého, že mu chybí slíovica Kostelec u Gottwaldova (a prý mu chybí); a tož už ďedáček choďíł, že nám nepřidávajú Újezdec (chodil, prý nám nepřidávají); třikráť kopali, že se nečeho dobudú Šarovy; nésła přísadu, že bude zitra saďit Hřivínův Újezd; jednúc si vilézł na seno, že sa prospí Bzová; z dúchodem było tak, že tá staroba gdesi cosi, že mi dajú dúchot Kostelec u Gottwaldova.

Dále stává že i v sousedství náležitých spojek:

přišéł, že lesťi by nešła tam słúžit Březnice; přišél dóm, že abich to prodáł Ořechov; přišéł, že abych šéł g hospodáři s koňma Klečůvka; posłali, že aby šéł žat Držková. V některých dokladech nelze ani chybějící sloveso mluvení doplnit, např. nechťéł upit téj gořałky, že aby se neožhrál Doubravy (účelové souvětí).[3]

Jako označení druhotnosti projevu klade se že i při různosti mluvčích v prvotním dialogu:

gdo ťi to ovazováł? — že maminka Luhačovice; ot keréj si kumpanije? — že ot třeťí Hluk.

Nadto proniká toto příslovečné že i před souřadně připojený a řádně uvozený projev:

on mu povídáł, že nehrajte si, bještě g dochtorovi Polichno.

[271]I tento případ je důkazem nespojkového charakteru našeho že.[4]

Rozborem nářečních dokladů lze dospět k těmto závěrům:

1. Východomoravská nářečí nevyjadřují většinou situační druhotnost projevu žádnými syntaktickými prostředky, nepočítáme-li k nim uvozovací větu jako součást nového projevu prvotního (a i ta nezřídka chybí). Zařazují prvotní projev do nového kontextu bez formálních změn (počítaje v to i změny v intonaci).

2. Řidčeji, při méně živém, ne tak bezprostředním a při citově neutrálním vypravování, kdy příslušník nářečí formuluje svůj jazykový projev perspektivně, vyjadřuje se druhotnost projevu souvětnou stavbou podřadnou (zhusta stejnými prostředky jako ve spisovném jazyce).

3. Změna obsahové spojky že v příslovce označující druhotnost projevu (vyskytující se jak ve větách jednoduchých, tak i „nadbytečně“ vedle náležitých spojek v souvětích) svědčí o tom, že nářečí dává přednost slovnímu vyjádření druhotnosti projevu před mluvnickým vyjádřením podřadným spojením.

4. Zanedbávání syntaktického rozlišování mezi projevy prvotními a druhotnými je umožněno těmi vlastnostmi nářeční syntaktické struktury, které vyplývají z mluveného rázu nářečních projevů, tj. z jejich závislosti na aktuální bezprostřední situaci a z možnosti užít doprovodných gest a mimiky.

Souvislá ukázka nářečního vyprávění

Vypravuje Anna Pavelková z Újezdu u Vizovic, narozená r. 1883:
Och jéj. Toš co zímu, to máme fčiléj, a zmrzáme šeci. No šag já vím, šak tady aj negdy mete sňeh, ale já pravím, že to už bude konec sv’eta. Netrúfáte také? Já si povídám, šag uz zaséj fčíl pravívali, že zíma zímu bude sťíhat. Šak teprúv było jaro a uz zaséj zíma. Šak ten sňech pometá co chvíla. Óch bože!
Tak, ve válku, naša choďila od rána na řezňíka, aby nám neco dáł a že nemá ňic a že šecko to nechává na zitro. Že fšecko na zitro nechávajú, že ňidz ňe tady nevezú. Tož řezňík chudák choďíl furt tadyte hore a dołú, nem’éł co prodávat.


[1] Srov. Fr. Trávníček, Historická mluvnice česká 3, Skladba, Praha 1956, s. 115. — Doklady v naší stati jsou lokalizovány, neboť východomoravská nářečí jsou bohatě rozrůzněna po stránce hláskoslovné i tvaroslovné. — Až při korektuře článku se mi dostala do rukou stať T. A. Chmelevské, Sposoby peredači reči v govorach Cimljanskogo rajona Kamenskoj oblasti, Uč. zapiski Rostovskogo pedinstituta, vyp. 4 (14), 1955, s. 111—132.

[2] Této skutečnosti záměrně nebo nevědomě nedbají profesionální tzv. lidoví vypravěči. Dodržují většinou ten způsob uvádění situačně druhotných projevů, který je obvyklý ve spisovném jazyce, a to jak ve svých psaných „vyprávěnkách“, tak i při přednesu. I to je výmluvným svědectvím stylizovanosti jejich projevu.

[3] V nářečních projevech nejsou v oblibě uvozovací věty ani ve vyprávění, srov. např.: A oňi, gde to neseš? Do Biskupic. A potem příďa z Biskupic? Kaňovice. — Nebo: Co ďełáš, Jahoda? — Žehlím šaty. — Gdes to vzáł? Našéł Biskupice.

[4] Jiné je tázací apelové že, kterým se mluvčí dovolává souhlasu, např. to biło hrozné, že? Luhačovice; tá jehła, že?, ím choďila po žiłách Polichno. Nářečí zná ovšem i jiné typy podobných apelových modálních částic, srov.: f tom je dobře, co? Luhačovice; kamíški, pravda Kaňovice; už Vídeň dostad, né?, to bi biła víhoda Kaňovice.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 9-10, s. 266-271

Předchozí Bohumil Pick: Mezizávodní, meziškolní

Následující Slavomír Utěšený: K jazykové stránce tzv. lidových vyprávění

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1