Paměti

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, Paměti. Díl I. 1. Doby mládí. 2. Doby štěstí. Díl II. Paměti olympijské. Díl III. Na dvoře republikánském. Vydalo nakladatelství Hejdovo a Tučkovo v Praze 1929. Za 22 + 25 + 27 + 40 Kč brož.

České literatuře memoárové přibylo Pamětmi J. S. Gutha-Jarkovského nové rozsáhlé dílo, které svou neskrývanou tendencí leckde asi narazí na odpor, zvláště proto, že z valné části vypravuje o osobách dosud žijících. Ale přes to je zajisté dokumentem z doby velikého převratu, pro niž nikdy nemůže být dokladů nadbytek. Dílo je rozděleno ve tři hlavní části. Z nich jen první budí harmonický dojem klidného a vyrovnaného vzpomínání, neboť v ní autor popisuje začátek svého života, šťastné dětství a život studentský, doby »bezstarostí«, jak sám říká. Zde se dovedl ještě srdečně i humorně rozhovořit o svých kamarádech i profesorech, s tklivou melancholií vzpomínat na prostředí rodinné, plné něžné lásky i mateřského odříkání. V dalších svazcích se tento milý ráz mění v hořkou zpověď života zklamaného, ztrpčovaného lidskou nešetrností a zlobou. Autorovy soudy o lidech bývají velmi často odmítavé a nemilosrdné a v své přímosti odvážné, neboť jejich měřítko je čistě osobní; autor sám to několikrát loyálně připomíná. Kritiku lidských slabostí rád odívá v podobu zlomyslné anekdoty a často vyřizuje účty satirickým šlehem. Takové štiplavé charakteristice neušel ani prof. Gebauer, s nímž měl autor nepříjemnou zkušenost při zkoušce z němčiny. A celkem je v tom množství lidí, jež v svém díle čtenáři představuje, jen maloučko těch, kterým bez výhrady projevuje sympatie. Ale třeba říci po pravdě, že se [58]stejnou přímostí posuzuje autor i osoby z pokrevního svého příbuzenstva, ba i sám sebe. Na mnoha místech s nestrojenou skromností promlouvá o svém talentu a významu spisovatelském, o úspěších ve škole i v činnosti veřejné, bez obalu vypravuje o nesnázích, jež mu působila vadná výslovnost, atd. Není však mým úkolem zkoumati, pokud je spisovatel v svých vzpomínkách pravdivý a spravedlivý; to je věc těžká a ještě odpovědnější než vzpomínky takové psát. Jde mi především o jazykovou a stilistickou stránku tohoto díla a svým úvodem chtěl jsem jen naznačiti dojem, který Paměti v čtenáři budí. Formálně jsou tyto Paměti jen materiálem, jenž nebyl organisován uměleckou kázní, a proto zůstaly pestrou a jen zevně urovnanou mosaikou, volně se pojící ve čtyři velké obrazy života soukromého, školského, sportovního a politického.

Svůj poměr k mateřskému jazyku vyjádřil spisovatel několikrát v své knize a z jeho slov plyne jasně, že vždycky míval upřímný zájem o dobrou češtinu. Je to viděti už z nadšené chvály, jíž zahrnuje svého učitele na rychnovském gymnasiu prof. Vycpálka, milovníka nerušené řeči české a horlivého jejího propagátora mezi studenty, i z vypravování, jak poctivě, ale s malým zdarem opravoval své rukopisy podle českých Brusů i jak je dával opravovati odborníkem (I. 137, 488, 490). Úsilí psáti dobrou češtinou se projevuje také v Pamětech a chyby, jež se v nich najdou, třeba přičítati na vrub obecnému úpadku knižní češtiny. Smysl pro jazykovou charakteristiku vede autora k tomu, že si dává i tam, kde nereprodukuje přímo výrok jiné osoby, obecný pardon pro výrazy nespisovné, běžné však v prostředí, které právě popisuje. Tak i ilustrací k ovzduší patrimoniálního života vrchnostenských úředníků a života městského v době autorova mládí jsou slova landaur I. 37, veškostn I. 47, gláskostn I. 49, kasa I. 57, kvelb I. 381, kvelbík I. 64, vinklařit I. 65, portmonka, šuple I. 66, portmoné I. 104, šenk I. 90, verštot I. 94, nóbl židovka I. 109, handlovat, kšefty I. 116, partaj I. 123, hraběcí kasír I. 174, delektýrovat se I. 288, atd.; ovzduší profesorské ironisují výrazy pozorovák I. 353 a j., školdozorce I. 78, pedagogický kšeft I. 414, mít pedagogický rozum v pachtu I. 399, jediný pšoures mého úřadu I. 472, a pod. I jinak je kniha plna reminiscencí na volný hovor rozličných vrstev pražských i venkovských, a to nejen v slovníce, nýbrž i ve frazeologii, na př. podfuk I. 114, 288, podfukář a čížek I. 418, 509, to byl ouraz I. 34, 292, matka nešla na ten špek I. 163, teta bývala celá perplex I. 33, vyhazov I. 290, prošmejdil jsem zábavy I. 295, supírovat s dívkou a její garde I. 296, abych nebyl krobiánem [59]I. 301, studentům dělávalo legraci, když… I. 293, funus I. 50, styky mezi civilem a armádou I. 305, mašiny I. 116, figle I. 404, švindl I. 415, všelijak jsem se prošvindloval II. 53, bába ostala za námi koukat I. 82, jejího bratra neměl jsem nikdy tu čest I. 96, čul jsem z toho nedůvěru I. 476, vyprášiti frak někomu II. 207, vrážet peníze do knih I. 476, míti na hlavě máslo I. 449, atd. Někdy nebyl autor dost kritický a přejímal s tímto lidovým tónem také chyby, kterým by bylo bývalo lépe se vyhnout, zvláště pokud jde o hláskovou a tvaroslovnou stránku jazyka, na př. drůžička I. 19, hříště I. 48, kněhkupec I. 126, ocítit se I. 274, 320, 366, 373 (dokonce cirkus se ocítil v městě) a j., tluču I. 307, prohrajou II. 25, kožešina I. 272, nahražovati I. 487, ohražovati se I. 464, ohražení II. 60, sečtělý I. 497, trápení začlo I. 131, statě 483, 490 a j. (m. stati), s mojí matkou, mojí matce I. 25, 26 a pod. velmi často, ho m. jej I. 477 a j., první můj ples odbyl jsem si I. 128, dragouni svolávali se na kutě od jejich kuchařek I. 308 (m. svých), jakého račte být oboru? I. 211, kolísati m. kolísati se I. 158, také bratr byl s sebou I. 512, obchodník střižním zbožím I. 38; nevím, jestliže… to stálo za tolik peněz I. 413 (m. zdali) atd. Vůbec se zdá, že autor přeceňuje lidový jazyk, neboť se ho dovolává i ve větě, v které spisovnému jazyku kriteriem býti nemůže. Vykládá totiž na str. I. 376, že duál (?) v názvu knihy Za horama Pyrenejskýma je lepší než spis. »za horami pyrenejskými«, protože tak říká lidová mluva obecně, a mimo to je prý spis. tvar hrozně nelibozvučný. Kdyby si autor důsledně a kriticky činil živý, přirozený usus jazykovým vůdcem, bylo by to hodno ovšem chvály. Ale toto bohužel není; autor se nedovedl úplně zbaviti papírového dědictví doby, z níž literárně vyrostl, ani nečistého nánosu doby nynější, a tak často falešným tónem zazní u něho slovo, pro něž by v lidové řeči příkladu nenašel. Je tu na př. obligátní vezdy I. 24, 94, 123, a j.; dlužno I. 183, 292, II. 25, a j.; dík laskavosti a dík dobré náhodě I. 5 m. laskavostí, náhodou; u příležitosti oslav I. 176 m. při oslavách nebo za oslav, při příležitosti mých 50. narozenin II. 82 m. v době mých narozenin, při narozeninách; dovolená za účelem prací literárních I. 357 m. k pracím; zvláštní konference za příčinou tělesné výchovy I. 279 m. o tělesné výchově; blahovolný vůči členům sboru, zachovával vůči němu úctu I. 317 m. k členům, k němu; klub, po případě jeho odbor I. 506 m. nebo; výprava včetně tennistů II. 151 m. i s tenisty; ústav byl velmi četně navštěvován I. 277 m. měl mnoho žáků, pod. navštěvoval jsem i plesy I. 295, přednášky I. 180 m. chodil jsem na plesy, do přednášek; nedoznané sympatie I. 135 m. [60]skryté, tajné; doznala, že umí česky I. 244 m. přiznala se, a pod. I. 317, 373, II. 79 a j.; patřičný I. 237, 261 a j. m. náležitý, příslušný; cizina ho (odporu) neodstranila I. 259 m. nenapravila, nevyléčila, nezměnila, a pod. I. 275; byt postrádající všeho pohodlí I. 304 m. byt bez pohodlí, nepohodlný; vyměniti několik dopisů I. 496 m. několikrát si napsati, poslati dopis a pod.; olesněné kopce I. 509 m. lesnaté; zodpovědnost II. 19 m. odpovědnost; obvyklý rámec smutných scén vánočních stromků I. 331 m. obyčejný, všední, běžný; ba i »kdyžtě« tu vystupuje pohostinsky (jen jednou: I. 369) místo náležitého ‚vždyť‘. S oblibou užívá autor módních slov složených s bez-, která se ve spisovném jazyce rozšířila podle němčiny na újmu dobrých slov domácích, na př. bezohledný I. 20, 233 a j. m. nešetrný; bezvýsledně II. 30 m. marně, nadarmo; bezúčelné špacírky I. 509 m. zbytečné; bezvýznamný výnos II. 28 m. malicherný; a pod. Jiná taková zbytečná slova složená jsou spolupůsobiti při něčem I. 376 a j. m. působiti, pomáhati při čem; léta obecnoškolská I. 42 m. prožitá na ob. škole. Vliv dnešního jazyka knižního se jeví také ve významové nepřesnosti některých slov, na př.: na svůj úkor III. 7 m. na svou újmu; nelze popříti (jeho) velikou energii I. 441 m. upříti, neuznati; světa zběhlý II. 39 m. znalý (či scestovalý po světě?); sjezd dvacítiletých abiturientů naší oktávy I. 362 m. po dvacíti letech, pod. I. 437, ba dokonce sjezd 40letých maturantů I. 447; nadužívá se i slovesa převzíti: převzíti odpovědnost I. 17 m. vzíti na sebe, převzíti úkol II. 160 m. přijmouti, a pod. jinde.

Jiné strojenosti jsou způsobeny autorovou zálibou v slovech starožitných. Proto také velmi často užívá slov, jejichž knižní význam nebo tvar vznikl nepochopením pravého jejich významu, na př. tudíž I. 93, 126 a často m. tedy, proto; záhy I. 25, 60, 83 a často m. brzo; druhdy I. 51 a j. m. kdysi, dříve; posléze I. 62 m. konečně; svého času II. 11 m. kdysi, někdy; ten který m. ten neb onen I. 414, II. 15 a j.; -tě v byltě I. 108, II. 127 a j. m. bylť. Zbytečné archaismy jsou najmě I. 69 a velmi často m. jmenovitě, především, hlavně; kočí vozy I. 280 m. kočáry; hrabě býval pokládán za šlechtice řečeného českého I. 186 a pod. jinde m. podle pověsti, prý českého (smysl tu ostatně není dost jasný); překážky u vykonávání předpisů I. 225 m. ve vykonávání nebo při vykonávání; skupina předmětná I. 257 m. předmětů. Také ve vazbách autor archaisuje: zvláště si oblíbil neosobní vazbu typu ‚bylo mi udělati něco‘ a užívá jí i tam, kde by i v staré češtině byla zněla strojeně, na př. pánům profesorům bylo psáti vysvědčení I. 104 m. měli, musili; profesor Š., kterému bylo uvá[61]děti nás v taje filosofie Platonovy I. 142 m. který měl; a pod., někdy dokonce na újmu srozumitelnosti, na př. navštívil jsem barona Coubertina, sebe ne o mnoho staršího II. 31 m. ne o mnoho staršího než já nebo jenž nebyl o mnoho starší než já. Nepřirozeně zní i gen. kvalitativní ‚slečna smutných vzpomínek‘ I. 66 m. se smutnými vzpomínkami. Jinou takovou zvláštností autorovou napodobenou podle staré češtiny je plurál u jmen abstraktních, na př. otec byl zbožných povah I. 46, tmy houstly I. 333. Přechodníky jsou autorovým oblíbeným prostředkem stylistickým, ale užívá jich ještě po starším způsobu, kdy se holdovalo pohodlným formám absolutním, na př. do Heřm. Městce přijda, stavuji se na hřbitově I. 27 m. přicházeje (zde ovšem by bylo lépe užíti věty se slovesem určitým); prvním pokojem projda, vešel jsem do pracovny I. 203 m. prošed; kníže pohlédna na mne poznal mne I. 241 m. pohlédnuv, a podobně i jinde.

K tomuto seznamu třeba připojiti ještě několik odchylek, jež jsou jakýmisi zvláštnostmi autorovými, na př. nové došliny I. 129; mětiti I. 163 (to se latinská pravidla, plná výjimek a učeností, mětila: mátla, pletla), utvořené patrně mechanicky k staročes. 2. os. měteš od matu, másti; tehdoba I. 108 a j. m. v těch, v oněch dobách; kapitála II. 34 a j. m. hlavní město; sedmistoletý II. 11 m. sedmisetletý; v následcích něčeho m. pro (oba zemřeli za vojny v následcích svého obětavého rakušáctví podvýživou I. 436, v následcích toho II. 115, III. 71 a j.); kolostroj I. 255, III. 5 m. stroj (či kolotoč?); soudobně I. 379 m. zároveň; prosvícení mužové I. 492 m. osvícení, vzdělaní; zúčastnívati se I. 494, 511 m. účastnívati se; rádi píšíváme I. 8 m. psáváme; přiuzpůsobení II. 26 m. přizpůsobení. Stará slova otcovský, otcovství nahrazuje autor zbytečnými novotvary otecký I. 125, 149, 162 a j., otectví I. 255; starší zlatitý je nahrazeno novým zlatistý I. 124 atd. Také ve vazbách se najde několik zvláštností: H. měl na vůli tomuto nedostatku odpomoci I. 318 m. měl vůli, chtěl; ve přímém blízku Berlína II. 8 m. přímo u B., hned u B.; mému tchánu byla smrt Albertova velikou ranou I. 502 m. pro mého tchána; nesměli jsme býti hostitelům dlouho s obtíží I. 390 m. obtížní, na obtíž. Afektovaně znívá spojka ‚aniž‘, kladená často m. prostého ‚ani‘ v postavení nedůrazovém, na př. tenkráte aniž později I. 273, žádné péče aniž ošetření I. 287, vysokého učení agrárního aniž lesního nebylo III. 55 a j.; popletena je na str. I. 292 věta: nikdy jsem od těch dob aniž od těch dob neměl… Strojeně také působí oblíbený autorův způsob nahrazovati slovesný výraz jmenným, na př. hloh, po létech (!) poražený, protože věkem sešlý I. 63 m. který byl poražen, protože byl…; byla velká [62]zima, ačkoli v červenci I. 391 m. ačkoli to bylo v č. a pod., někdy dokonce na újmu srozumitelnosti: z víka udělali jsme dvířka na provázkách jakožto veřejích I. 49. Tuto zálibu v konstrukcích jmenných rozvinul autor dokonce v celý systém a vytvořil si zvláštní způsob kombinovaného členění větného, jež má patrně vyhovovati jeho snaze po stručnosti a jež se obráží také v jeho originální interpunkci. Někdy ovšem vznikají z toho spojení nepřirozená, nelogická zeugmata a pod. Na př.: A. M., posléze už za republiky vrchní státní návladní (!) v Praze a známý nejvíce z procesu Hilsnerova, syn kosteleckého poštmistra, jenž toho roku vstupoval do tercie I. 71; bratři Pražákové, dva z nich později gymnasijní ředitelé ve Vys. Mýtě a na Král. Vinohradech I. 85; (B.) se setkal se svým kolegou, také milým žákem mým, doktorem Františkem Parčem, nebožtíkem I. 269, atd. Při takovém složitém a mnohdy násilném spojování větných členů vznikají ovšem často anakoluty a chybné atrakce, na př.: dnes je vysokoškolským profesorem v Brně a učenec vynikající I. 263; přítel vzácného, ba z nejvzácnějších druhů I. 161, a pod. Autor na škodu svého díla užívá hojně slovesných adjektiv na -ší, -vší, která jsou ještě méně lidová než cokoliv jiného, na př.: žena překročivší už zenit svého věku I. 96 m. která překročila; s matkou zatím do Prahy přibyvší I. 361 m. jež přibyla; osm těch let, sladkých i trpkých, vtiskne pečeť lidem studovavším na všechen jejich život I. 68; ba dokonce: rodina vyjedší princům vstříc I. 257 (přechodník je vyjev!) m. která vyjela atd.

Několikrát se vyjádřil autor strojeně z přemrštěné snahy vyhnout se nesprávnosti »přebroušením«, na př. výučba I. 350, 408 m. učení, vyučování; prostředky na usnadněnou české účasti II. 105 m. na usnadnění; jeho přičiněním stal se Hlahol táborský z prvních českých sborů pěveckých I. 139 m. jedním z prvních sborů; bude tomu 100 let, co spatřila světlo světa z prvních žen I. 504 m. jedna z prvních žen, atd.

Z pádů se těší zvláštní pozornosti autorově genitiv (viz už nahoře gen. komparativní). Tak se přes slušnou míru užívá gen. záporového místo akusativu, na př. od příbuzných ničeho nečekejte I. 179, pod. I. 272, b18, 492 a j. Napodobením záporného tvaru vzniklo spojení: sotva bylo nějaké práce původní, které by… I. 376, a otázka: bylo pak divu, když…? I. 131 m. byl div; ve větách: ‚sám přece jiného nejsa nežli Čech‘ I. 182 a ‚neměli kdy mysliti na jiného nežli na studium‘ I. 185 je vynecháno zájm. nic (na nic jiného). Nesprávně je užito genitivu místo akusativu ve spojeních: (věc) nalezla obecného souhlasu I. 496, (vědomosti) dovedly mu zjednati naprostého respektu žactva I. 425, [63]vyjma okamžitého a dočasného zaopatření I. 223. Naopak zase stojí akusativ místo genitivu: většinu svých cest jsem využil literárně I. 271; úcta, kterou si plně zasloužil I. 317; vážiti si přátelství Eliščino I. 495 (jindy správně). Dativ m. akusativu je ve větě: až nám všem bude hlava brnět I. 253. Podobně stává často instrumentál místo nominativu v doplňku, na př.: způsob, jakým se to stalo, není mi sympatickým I. 481; klasickým (?) v té příčině byly jeho výklady I. 319 a j. Nevhodným způsobem se vyjadřuje doplněk jmenným tvarem adjektivním: je to přirozeno u národa I. 358, třídy jsou sraženy a tmavy I. 371, bylo mi nápadno, jak I. 418, (záhada) je příliš namahava (!) II. 26 atd.; dokonce i do přívlastku vloudil se někdy jmenný tvar, zvláště u zájmena sám: na sama ředitele I. 265 m. samého, a pod. jinde, paní ředitelovu I. 310 atd.

Je tuším zřejmé, že valná většina těchto nedopatření vznikla proto, že se autor v praxi živému jazyku v mnohých věcech odcizil, třebas se ho v teorii sám dovolává. Snad ho vedla ke všem těm zvláštnostem snaha, aby si vytvořil svůj osobitý a výrazný styl; avšak jistě nelze ho podezírati z ledabylosti a lhostejnosti k mateřskkému jazyku, neboť je mnoho jiných míst, slov i rčení, která plynou krásně, čistě česky a dokazují, jak pečlivě autor svůj jazykový cit tříbil a vzdělával. Ukazuje to i nepatrný počet výrazů nečeských, a to je v našich poměrech jistě hodno uznání. A k tomu jsou to vesměs výrazy, proti kterým se už dlouho marně bojuje, protože pronikly už i do řeči mluvené, na př. přirozeně I. 15 a j. místo ovšem; až na některé výjimky I. 80, 159 a p. m. s některými výjimkami, vyjímajíc něco; v přemíře bujnosti I. 114, a pod. I. 158, 316 m. v nadbytku, v přílišné bujnosti a pod.; dotyčný profesor I. 130 a pod. jinde m. onen, příslušný a pod.; zmíněný I. 38, 50, 96 atd. m. jmenovaný, řečený, dotčený; hráti roli, úlohu I. 20, 55 a j. místo býti významný, míti význam; vyslovení Němci I. 160, hodnostáři třeba ne vysloveně dvorní III. 25 m. rozhodní, nepochybní, nepochybně, právě a pod.; aristokratická rodina tou měrou výlučná I. 186 m. odlišná, odchylná (či osamocená?); což bylo vyloučeno II. 55 m. nemožné; pojmy trochu přehnané I. 195 m. přemrštěné, upřílišené (jindy správně); poměr odvislosti I. 238 m. závislosti; docíliti I. 243 a j. m. dosáhnouti; kapitola, kterou prodělávají lidé I. 304 m. prožívají; omezovati se nač II. 47 a j. m. spokojovati se něčím nebo zůstávati, přestávati na něčem; jak jsem přišel k té cti I. 443 m. jak se mi dostalo, dostává té cti; vysvědčení vykazuje mravné chování chvalitebné I. 77 m. udává; vyvolati projev I. 497 m. způsobiti, dáti mu vznik; směrodatný II. 113 a j. m. rozhodující; na[64]hlížeti, že I. 281 a j. m. uznávati; protokol, do něhož zanášeny spisy a dopisy II. 147 m. zapisovány, zaznamenávány; cílevědomý II. 283 m. účelný; věc krajně důležitá II. 229 m. svrchovaně; ohleduplné a taktní jednání II. 264 m. šetrné, jemné; stůl málo na psaní zvyklý I. 300 m. psaní zvyklý (na téže stránce: opatrnost, jíž nebyl jsem zvyklý). Z knihy tak rozsáhlé je to tedy seznam relativně dost chudý. Rozšířiti jej mohu jen o jeden galicismus nebo dva: (události) i ještě dnes zdají se mi důležitými nebo poutavými. Ale nejsou jimi I. 70 m. nejsou, nejsou takové; a snad také: tam jsme jich měli čtyři (t. pokoje) I. 38.

Větší volnosti si dopřává spisovatel v mluvnici české, v tvarosloví i hláskosloví. K chybám, jež byly již dříve vytčeny jako stopy lidového usu, třeba ještě připojiti ze skloňování tyto odchylky: statě I. 483, 490 a.j. m. stati, s tvářema I. 373 m. s tvářemi, 2. sg. účele II. 99 m. účelu, býti přítomen kandidátově zkoušení I. 406 m. kandidátovu. Hojně chyb proti pravidlům české mluvnice je ve sklonění zájm. ‚týž‘: v tomže obchodě I. 22, 208 a j. m. v témž (správně na str. I. 209), za tímže stolem I. 244, a pod. I. 159 m. týmž, těchže slov I. 162 m. týchž, v těchže dobách I. 294 a j. m. v týchž, mezi těmitéž stěnami I. 69 m. týmiž atd. Také u zájm. ‚já‘ se matou tvary ak. a dat. sg., na př. mně m. mne I. 70, m. mě I. 415. U zájm. ‚on‘ jest ak. m. gen. ve výraze: psal jsem doň (deníku) I. 103 m. do něho, a gen. ‚jich‘ často stává místo přivlastňovacího ‚jejich‘ na př. šaty, jichž trosky I. 22, a pod. často. Několik chyb se najde také v časování sloves, především v 3. pl. a v přechodníku; tak se tu čte: vlasy sešediví I. 24, s hlavami už šedivícími I. 61, plesnivící starci I. 61, myšlenky se vrací I. 102, co princové umí nebo neumí I. 235, a pod. I. 210, (vojáci) krvácí I. 3, chybí věci I. 286, přihází se podobné věci II. 63, mizící I. 368 a j., staví II. 24 (od slovesa stavěti!), uvádí II. 59, tlící I. 324. Chybné jsou infinitivy najati I. 280, zaujati I. 180, 472, podjati se II. 15, 146 m. -jmouti; místo výrazu ‚chtě nechtě‘ I. 79, 109, ‚chtíc nechtíc‘ I. 98, 210 se doporučuje tvar ‚chtěj nechtěj‘. Dost nedopatření je také v měkčení hlásek při časování: smísený I. 99 m. smíšený, zohyzďujícím I. 137 m. zohyžďujícím, očisťovací I. 138 m. očišťovací, ujařmění I. 185 m. ujařmení, jáma neohražená I. 100 m. neohrazená, béřu I. 394 m. beru a pod. Nespisovný je analog. útvar ocitnouti se I. 187, 505 a často m. octnouti se.

Strojená je vokalisace předložek a předpon, na př.: ke starému učiteli I. 31, ke příbuzným I. 384, ve zlaté Praze, ve slavnostním čísle I. 54, ve přízemí I. 63, 287, ve městě I. 68, 69 a j., ve třídě [65]I. 77, 118, ve chlévě I. 94, ve dlouhém kabátě I. 102, ve druhém roce I. 124 a j., ze Ženevy I. 476, ze dřívějších partií I. 146, ode které I. 349, pode které I. 118, přese své příjmy I. 116, ke své nelibosti I. 143, ke své lásce I. 261; odebíral jsem časopis I. 180 a j., otevíral I. 108, 136 a j. Zbytečně se vkládá e také do příč. nedotekla se I. 182.

Mnoho odchylek od Pravidel a rozličných nedůsledností je v pravopise. Autor píše na př. Komeniolog I. 118, Vánoce, Velikonoce I. 99, ale štědrý večer I. 240 a j. (m. Štědrý večer), o dušičkách I. 423 (m. o D.), popelka I. 27 (m. Popelka); opomenul I. 43, II. 69, 113 m. opominul; zapomětlivý I. 43, 317, rozuměji I. 337, skromě I. 161 m. -mně-; tamnější I. 184 a j. m. tamější (tak I. 240, 497); úřadní I. 425 m. úřední; náplasť I. 429 m. -t; drobýtek I. 45 m. drobítek, svižný I. 67, 322 m. švižný (tak I. 54); jedině I. 33, II. 54 m. jediné; prostranný I. 38 m. -aný; snažší I. 294, II. 41 m. snazší (tak I. 293); řiditel I. 124 a j. m. ředitel (tak I. 146). Četné odchylky od Pravidel jsou také v kvantitě: poprve I. 119 (m. po prvé), namahati se I. 143, pomahati I. 397 a j., přemahati I. 397, namahavý II. 26, vyrovnavací I. 186, zastance I. 187, ocitati se I. 301, II. 39 a j., lahve I. 411, bohda II. 27, kralevič I. 244 (m. králevic), šef I. 243, realný I. 225 a j. (I. 450 reálný), tchýně I. 26 a j. (I. 389 tchyně), dvéře I. 64 a j. (I. 398 dveře), nakládač I. 96, sténati I. 128, za mláda I. 226, přispívatel I. 274, úsilovný I. 281, II. 168, zapřísahal II. 197, donášeč II. 258, prořídlý I. 61, řídčeji II. 45 a j., máteří I. 30, v létech I. 26 a j. (I. 115 v letech), před léty I. 38 a j., gymnásium I. 176, atd. Vedle toho zůstalo v knize dost tiskových chyb a nepřesností v interpunkci; také pořádek slov bývá nepřirozený.

Nerad bych však vzbudil tímto podrobným výčtem chyb a odchylek zdání, že spisovatel snad z ledabylosti zanedbal náležitou péči: je to podrobný seznam chyb z díla, jež má přes 1200 stránek, a bilance není tedy nejhorší. Žijeme už bohužel v takové době, že absolutní jazyková dokonalost literárního díla je u nás jen zbožný sen, a jazykový kritik musí s jistým uspokojením přijímat i díla, jejichž jazyk je aspoň relativně dobrý. A za takové dílo pokládám také Paměti J. S. Gutha-Jarkovského. Nechci tím ovšem říci, že bychom se snad měli s dnešním stavem našeho jazyka už nadobro smířit: zdokonalovat a tříbit jej musíme stále a ona absolutní čistota a krása jeho nám musí být konečným cílem. Dnešní literární jazyk je už lepší, než býval u generací starších (na př. Hálkovy), pokrok jakýsi jistě nastal. Nedostatky, které v jazyce dosud zbyly, mají kořeny hlubší, a musí se tedy až ke kořenům. Na to ovšem nestačí pouhé referáty ani Naše řeč: [66]na to bude třeba radikálních změn v celém systému, jímž se dosud jazyku mateřskému učili žáci i jejich učitelé. A dosáhne-li se zde nápravy, bude také možno rychlejším a jistějším postupem jíti za naším krásným cílem, k jazykové dokonalosti.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 3, s. 57-66

Předchozí Josef Zubatý: Volavka, I.

Následující Z našich časopisů