I o dovolené nezapomínejme na pomoc našemu zemědělství

Ladislav Pallas

[Drobnosti]

(pdf)

-

Před časem se dotazovali posluchači rozhlasu z východních Čech, zda byla na plakátech správně stylizována věta I o dovolené nezapomínejme na pomoc našemu zemědělství, či zda měla správně znít Ani o dovolené…

Jaroslav Zima odpověděl na jejich dotaz v jazykovém koutku.[1] Souhlasil s názorem posluchačů, že věta měla správně znít Ani o dovolené…; uvedl dále řadu příkladů z děl „dobrých autorů“ potvrzujících toto užití částice ani, upozornil na její dvojí věcný význam (1. vytýká a zesiluje zápor: Nehni se mi ani na krok!; 2. vyjadřuje pochybnost, neurčitost a zeslabuje: … a pak babičku, která pro pláč ani neviděla před sebe. = … sotva viděla…). Uzavřel pak zjištěním, [125]že částice ani má stejnou funkci ve větách záporných jako i ve větách kladných (hlavně v důrazu), a proto se jí ve větách záporných obvykle užívá (toto zjištění se však netýká slučovacích spojek i, ani).

Zimovy závěry jsou z hlediska nové spisovné češtiny správné; jiná je otázka, jak tento stav vysvětlit.

Vyjdeme nejprve z dnešního významu vytýkacích částic i a ani. Zima správně definuje: „Mívá (částice ani) v záporných větách týž význam, který má v kladných větách částice i. Touto částicí bývá některý větný člen vytýkán, zdůrazňován nebo stupňován.“ Tak je tomu v současném jazyce. Pročítáme-li však staré texty, najdeme v mnoha případech vytýkací částici i také ve větách záporných. Tak např. Avšak i člověka na něm (na hradě) nebieše (Dalimil). Aby i knížecímu ouřadu, i otcovské moci se neublížilo (Harant z Polžic). I toho naposledy tuto pominouti nemohu (Týž). Nezacpávej i nyní ucha svého (Bible bratrská — cituji podle Jungmannova slovníku).

Nejen v staré češtině, ale i v jiných slovanských jazycích se objevuje částice i v záporných větách ve funkci novočeského ani. Tak např. ruské ně mogu i podumať, čto jego uže zděs nět (nemohu ani pomyslit… Školní rusko-český slovník.). Na rozdíl od ruštiny, kde je tento typ běžný, uvádí Słownik języka polskiego (Karłowicz aj.), že částice i v záporných větách je v současné polštině jev nářeční, dialektický. V literární řeči však rovněž najdeme poměrně často případy i = ani, např. u H. Sienkiewicze nebo u W. Wasilewské: … Azba bej z całą watahą tak zniesion, że i świadek klęski nie pozostał. Było im ze sobą tak dobrze, że i w niebie nie mogło być lepiej. (Pan Wołodyjowski.) A przed czym innym nie uchroni i zavora. (Pieśń nad wodami I.) Konečně Slovník spisovného jazyka slovenského (Jánošík — Jóna) shodně se stavem novočeským připouští teoreticky i jen v kladných větách, ačkoli mezi doklady najdeme např. i tento: Jeho (Jarošova) postava počala sa nevdojak rovnať, i krok jeho nebol už taký nemecký, klátivý (Vajanský). Slovenský nářeční doklad podobného typu uvádí i Kottův slovník, který cituje Slovníček slovenský, sestavený V. Dušanem 1848: Když sa ščestí zmení, i prátelov není.

Pokračujme však v letmém průřezu staršími českými texty. V Kottově slovníku, který jsme již citovali, čteme např.: I já jsem z nosu nevypadl. Konečně i to jí nezamlčel, že… Nebo v Dodatcích: I kámen se na jednom místě neobalí (Časopis Českého musea). I v Praze ne každému blaze apod. K tomu slovník dodává, že „… užívání toto jest více archaistické a i v obecné mluvě řídké“, a uvádí jako běžné jen případy s ani. Poslední slovníky znají po záporu většinou jen ani; Vášův-Trávníčkův říká: I on proti tomu nic nemá, zprav. ani (po záporu); Příruční slovník uvádí větu Nedej zahynouti nám i budoucím jako archaismus a konstatuje, že pravidlem je ve větách zá[126]porných ani. Částice i v záporných větách dožívá také v některých našich nářečích. Tak např. z obce Stínava (okr. Prostějov) uvádíme tyto doklady: E na roboťe nedá pokuj. Co chcete? E v liťe nebelo tepléš. E botke si nedá do pořátko atp. V současném jazyce spisovném, zejména hovorovém, začíná se však v poslední době částice i hojněji užívat (srov. např.: Nebudete-li věřit Moskvě, neuvěří Moskva i vám. Fr. Kubka); věc bude třeba prozkoumat na základě bohatšího materiálu.

Zbývá snad ještě vysvětlit, proč došlo v nové češtině v záporných větách k náhradě částice i částicí ani. Ve staré češtině totiž stačil jeden zápor k popření obsahu věty (Nikto vie, každý nevie apod. vedle Nikto nevie). Proto byla zcela dobře možná i věta Avšak i člověka na něm nebieše. V souvislosti s vývojem dvojího záporu jsou stále řidší případy i v záporných větách a v nové spisovné češtině je možný jen typ Nebylo tam ani člověka, stejně jako je možný jen typ Nikdo neví.

---

[1] Vysílán 18. a 19. X. 1956.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 3-4, s. 124-126

Předchozí Zd. Hrušková: Ústřední kulturní dům pracujících na železnici a v dopravě, ale dům kultury pracujících ve strojírenství?

Následující Vl. Kondrová: TU 104