Dešť — déšť, pero — péro, dveře — dvéře, saně — sáně

Hana Marešová

[Short articles]

(pdf)

-

Ve vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1957 se v pravopisném slovníku uvádějí podstatná jména dešť, pero, dveře, saně také v podobě se základovou samohláskou dlouhou: déšť, péro, dvéře, sáně. Někteří uživatelé Pravidel se domnívají, že dvojí podoba u těchto slov je v dnešních Pravidlech novinkou. Avšak není tomu tak. Dnešní dvojí podoba těchto slov, uváděná Pravidly, je jen odrazem stálého kolísání kvantity v základu uvedených slov.

U slov dešť a pero najdeme obě podoby (dešť i déšť, pero i péro) ve všech vydáních Pravidel (ve vydání z r. 1902 v obráceném pořadí [233]déšť - dešť); ve všech vydáních — kromě vydání z r. 1902 a 1904 (jen sáně) — je všude též saně - sáně. Poněkud odlišné je stanovení délky u podstatného jména dveře. Vydání Pravidel z r. 1902 i 1904 má dveře i dvéře, avšak všechna další vydání od r. 1913 uvádějí jen dveře. V Příručním slovníku jazyka českého i ve Vášově-Trávníčkově Slovníku jazyka českého je vedle podoby dveře také dvéře, avšak v Příručním slovníku s omezením, že jde o podobu archaickou. V Jungmannově Slovníku není sice u hesla déšť varianta se samohláskou krátkou v záhlaví hesla, avšak objevuje se v dokladech (dešť po celé zemi, dešť s sněhem ap.). Rovněž sáně jsou v záhlaví hesla jen s dlouhou samohláskou, avšak mezi dokladovým materiálem je uvedeno též „saně (us.)“. Heslo péro má Jungmann jen s dlouhým -é-, avšak Kottův Slovník (vydání z r. 1880) cituje v záhlaví „péro (v obec. mluvě pero)“. Jedině slovo dvéře uvádějí Jungmann i Kott jen v podobě dvéře (s -é-).

Z uvedeného přehledu vyplývá, že u citovaných slov kvantita v jazyce kolísala, že tato rozkolísaná výslovnost není nového data, protože i staré slovníky a také dřívější vydání Pravidel k ní přihlížejí a zaznamenávají ji. Sledujeme-li dokladový materiál podrobněji, zjistíme, že někde kolísala délka i v tvarech téhož slova. Např. Jungmann uvádí 2. p. dveří, 3. p. dveřům nebo dveřím, 6. p. dveřích, 7. p. dveřmi, avšak v dokladech se opět objevují v těchto tvarech dlouhé kmenové samohlásky: za dvéřmi (ale přede dveřmi), zámek ode dvéří, ke dvéřům, ve dvéřích ap.

Již Jungmann a také všechna dřívější vydání Pravidel ovšem zařazují uvedená slova mezi ta podstatná jména, která krátí v 2. pádě jednotného nebo množného čísla (nebo i v jiných pádech) dlouhou samohlásku základu. Proto Jungmannův Slovník i Pravidla předpisují v 2. pádě tvary se samohláskou krátkou: deště, per, dveří, saní.

V dnešním jazyce se u našich slov ustálila v ostatních pádech výslovnost právě tak, jak ji nacházíme i u jiných podstatných jmen se střídavou kvantitou základu. Podstatné jméno déšť má ve všech nepřímých pádech základovou samohlásku krátkou (deště atd.) tak jako jiná jednoslabičná podstatná jména mužského rodu, která krátí samohlásku základu ve všech pádech kromě 1. pádu (u neživotných i kromě 4. pádu), např. mráz - mrazu, líh - lihu, chléb - chleba ap. Péro krátí v 2. pádě množného čísla (per) podobně jako podstatná jména středního rodu jméno - jmen, dílo - děl, léto - let aj. Dvéře a sáně mají obdobu u podstatných jmen ženského rodu práce, rána, síla, která krátí ve všech pádech množného čísla mimo 1. a 4. pád (prací, ran, sil atd.). Dvojí podoba dveře - dvéře, saně - sáně zůstává tedy jen v 1. a 4. pádě.

Z toho je patrno, jak rozkolísaná je výslovnost citovaných slov, ale také, že se v jazyce jeví tendence ustálit jejich kvantitu ve skloňování.

[234]Zbývá vysvětlit příčinu kolísavé kvantity v 1. pádě. Zajímá nás, proč u slov dešť, pero, dveře, saně je i v 1. pádě běžná výslovnost krátká vedle dlouhé. Ve většině případů u kolísajících slov totiž právě v 1. pádě zůstává ve spisovné výslovnosti délka a také stará čeština i u našich slov dává přednost délce (déšč, péro, dvércě, pomnož. sáni). Krátká výslovnost v 1. pádě je tedy až druhotná a vznikla obdobou podle ostatních pádů, kde krátká samohláska převládá. Čekali bychom, že i v 1. pádě budou podoby se samohláskou dlouhou zanikat a že se bude ustalovat podoba se samohláskou krátkou. To se však zatím neděje, neboť tu stále působí vliv slov, kde převládá dlouhá kvantita. Občas se i u nich objeví výslovnost krátká, avšak tyto případy se omezují na oblast mluvy obecné nebo nářeční (např. lih, mak ap.). Proto také Pravidla českého pravopisu u takovýchto slov variantu s výslovností krátkou nepřipouštějí. V tom je rozdíl mezi slovy typu mráz - mrazu a naší čtveřicí. Slova déšt, péro, dvéře, sáně mají výslovnost do té míry neustálenou, že varianty se samohláskou krátkou pronikly i do výslovnosti spisovné. Proto také poslední vydání Pravidel uvádí tyto krátké tvary a uvádí slova dešť - déšť, pero - péro, dveře - dvéře, saně - sáně jako dublety.

Naše řeč, volume 41 (1958), issue 7-8, pp. 232-234

Previous František Váhala: Malé počáteční písmeno v názvu poštovního úřadu

Next Zd. Hrušková: Otýlie, Anastázie, Ámos, Celestýn aj.