Otýlie, Anastázie, Ámos, Celestýn aj.

Zd. Hrušková

[Short articles]

(pdf)

-

Po vyjití nových Pravidel českého pravopisu se v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český opakují dotazy, v jaké podobě užívat tzv. křestních jmen, jejichž pravopis byl novými Pravidly pozměněn, např. Otýlie, Ámos atd. Pravidla z r. 1957 u některých jmen cizího původu, u nichž není ve výslovnosti kolísání, upravila totiž pravopisnou podobu podle jejich výslovnosti v češtině tak, jak tomu bylo u některých jmen už dříve (Klára, Tomáš aj.).

U jednotlivých typů rodných jmen byla dosud nejednotnost, hlavně pokud jde o označování délky. Podle Pravidel z r. 1941 jsme psali např. Marketa, ale Adléta (třebaže se v obou jménech vyslovovalo [-é-]), psali jsme Klára, Adéla, ale Natalie, Melanie, Amalie (v domácké podobě bylo ovšem [-á-]: Amálka), Anastazie (ale Stáza, Stázička), Rosalie (ale Rozárka), Albína, Pavlína, ale Josefina, Klementina, Regina, psali jsme Rosina i Rozina atd., třebaže se vyznačené samohlásky vyslovovaly dlouze. U některých jmen cizího původu se tedy označovala délka podle výslovnosti obvyklé v češtině (např. u uvedených už jmen Klára, Adéla, Albína, Pavlína, a dále u jmen Tomáš, Kleofáš, Bonifác, Kristián, Kilián, Justinián apod.), u jiných, často stejného typu, však nikoli. Nová Pravidla zdůraznila tendenci psáti tzv. křestní jména podle výslovnosti a zavedla ji u většiny těchto jmen. Píšeme tedy ve shodě s výslovností také Alfréd, Manfréd, Celestýn (vedle Celestin), Justýn (vedle Justin), Benjamín, Nikodém, Severín, [235]Ábel, Ámos; z ženských jmen Cecílie, Lýdie, Otýlie, Amálie, Anastázie, Natálie, Rozálie, Josefína, Karolína, Rudolfína, Regína, Justýna, Gustýna, Klementýna, Kristýna, Leontýna (vedle Justina, Gustina, Klementina, Kristina, Leontina) atd.

Nositelé těchto jmen budou tedy nyní užívat nové pravopisné podoby svých jmen. Tím ovšem dojde k rozporu s podobou jejich rodného jména, která je zapsána v matrice, v křestním listě, v osobních dokladech atd. Mnozí se domnívají, že budou nyní musit jméno ve svých dokladech měnit, anebo nadále užívat jména v té podobě, v jaké je zapsáno na jejich křestním listě, a nebudou se moci řídit novými Pravidly. Avšak ve skutečnosti tomu tak není. V dokladech je vždy tzv. křestní jméno zapsáno v té grafické podobě, jaká byla v době vystavení dokladu závazná. Tato podoba ovšem není závazná provždy (na rozdíl od příjmení), nýbrž upravuje se podle pravopisného znění zaznamenaného v Pravidlech. Na tuto skutečnost přímo upozorňuje § 28 odst. 3 vyhlášky ministerstva vnitra z 29. 12. 1949, č. 1225, kterou se vydávají bližší předpisy k zákonu o matrikách (Úřední list, částka 214, r. 1949). Podle dosavadního znění této vyhlášky musí ten uživatel, jehož jméno českého nebo slovenského původu je v matrice pravopisně nesprávně zapsáno, žádat o provedení změny zápisu. Toto ustanovení však se týká jen takových případů, kdy jde o jméno zkomolené hrubším způsobem, takže by mohlo dojít k evidenčním nejasnostem, popř. k záměně osob. (Jde např. o takové případy, kdy bylo do matriky zapsáno jméno v domácké podobě, jako Stáňa, Míla, Káťa, Katuše, nebo v podobě zdrobnělé — Bělinka, Olinka.) Při novelizaci bude nyní vyhláška doplněna ustanovením o úpravě tzv. křestních jmen podle znění v nových Pravidlech, a to v tomto smyslu: Jména (nikoli příjmení), jejichž pravopis je určen všeobecnými pravidly českého nebo slovenského pravopisu, píší se tímto stanoveným způsobem, aniž je třeba měnit matriční zápis (Cecílie, Emílie, Karolína ap.).

Z toho vyplývá, že tzv. křestní jména se píší nyní v podobě závazné podle nových Pravidel ve všech nově vystavovaných dokladech, např. v občanských průkazech, v zápisech novorozeňat do matrik, na školních vysvědčeních, v zápisech jmen do diplomů, vyznamenání apod.; platí to také pro citace jmen ze starých spisů nebo vyhlášek i pro užívání jmen historických osob (např. píšeme nyní Jan Ámos Komenský, ve zkratce J. Á. K.).

Změny uvedené novými Pravidly se ovšem nevztahují na příjmení. Podoba příjmení je vždy závazná přesně podle zápisu v matrice.[1]

---

[1] Pravidla českého pravopisu na s. 12 přímo poznamenávají, že se příjmení pravopisným pravidlům vždy nepodřizují.

Naše řeč, volume 41 (1958), issue 7-8, pp. 234-235

Previous Hana Marešová: Dešť — déšť, pero — péro, dveře — dvéře, saně — sáně

Next Jaroslav Kuchař: Mávátko