Časopis Naše řeč
en cz

Rozřešovati či rozhřešovati?

Gilbert C. Křikava

[Články]

(pdf)

-

Pokud se pamatuji, odůvodňoval prof. dr. Skočdopole, že se má česky říkati rozřešovati místo rozhřešovati, poněvadž latinské absolvere, solvere znamená řešiti, rozřešovati. A Rankův »Nový slovník kapesní jazyka českého i německého« uvádí vedle »rozhřešiti« a »rozhřešení« v závorce »rozřešiti« a »rozřešení«. Nemám po ruce pomůcek, abych se přesvědčil, jak se říkalo v staré češtině. Ale z důvodů, jež uvedu, mám za to, že záměna slova rozřešovati za slovo rozhřešovati je zbytečná, ano i nesprávná.

[294]1. Uvažme, že i v latině slova »solvere« a »absolvere« nejsou úplně stejného významu, ač je toto odvozeno od onoho a bývají významu podobného.

Ve významu »platiti« užívá se »solvere« o věcech (solvere debita = platiti dluhy, solvere ad denarium = zaplatiti na halíř), absolvere o osobách (absolvere creditores = vyplatiti věřitele). Solvere znamená dále uvolniti, rozvázati, pak osvoboditi, zprostiti, zbaviti, absolvere však volným prohlásiti, osvobození oznámiti, viny zprostiti (capitis aliquem absolvere = trestu smrti někoho zprostiti, život někomu darovati). V přeneseném smysle se označuje slovem solvere, česky řešiti, nějaké uvolnění (aenigma, hádanku, podobně problema, úkol, na př. početní), kdežto absolvere znamená dokonati, naplniti (pensum absolvere = denní dílo dokonati). Též přídavná jména od těchto slov odvozená nejsou úplně stejného významu. Solutus znamená volný, svobodný, nevázaný, zaplacený, absolutus znamená za nevinného prohlášený, osvobozený nebo dokonalý.

Ve spojení se slovem peccata (hříchy) neříká se solvere (řešiti), nýbrž absolvere (volným od hříchů, za zbavena hříchů někoho prohlásiti).

2. Uvažujme dále, že se v češtině mnohem častěji než v němčině nebo v latině vyjadřuje průvodní pojem pouhou předložkou. Na př. platiti za boty (když jsem je koupil), od bot (když jsem je dal spraviti), z bot (když jsem je měl vypůjčeny a majiteli jsem dal náhradu peněžitou). Nebo naorávati (oráním nadělati brázd k sázení bramborů), zaorávati (nasázené brambory v brázdách oráním zemí přikrývati, ručně zaseté obilí oráním zemí přikrýti nebo pole s vyhynulým obilím oráním k jiné plodině připraviti), proorávati (zemi na brázdy zasázených bramborů s jedné strany, ob brázdu, přihozenou, také s druhé strany brázdy oráním přihrnovati, dělati brázdy na čisto), oborávati, oorávati (na hotových brázdách oráním zem k rostlině — bramborům, řepě — přihrnovati; někdy proorávati = oorávati), přeorávati (po sklizni bramborů pole orati, aby se paběrky mohly sebrati, strniště jednou orané po druhé orati), podorávati (oráním půdu k setí strojem připraviti), doorávati (orání ukončovati), zorati (na celém poli orbu provésti), uorávati a přiorávati (oráním meze nebo sousedního pole ubírati a k druhému poli přidávati).

Tak i předložkou »roz-« vyjadřujeme průvodní pojem jak při jménech, tak při slovesech.

Při jménech přídavných naznačujeme předložkou roz-, že vlastnost se vztahuje na všecky části, na př. rozmilý = ve všech částech [295]milý, docela milý, velice milý. Totéž značí roztomilý. Podobně roztodivný = ve všech částech divný, velice divný.

Při jménech podstatných naznačujeme časem předložkou roz-, že z pojmu není žádná část vyňata, že pojem není ničím omezen. Na př. praví se v národní písni: »Ach, Bože, Rozbože!« t. j. nekonečný Bože, neomezený Bože, nekonečně dokonalý Bože, Ty, v němž je všecko Bůh.

Při slovesech znamená předložka roz- odloučení od sebe toho, co bylo pohromadě, rozpadnutí celku v části, na př. rozděliti, rozptýliti, rozpadnouti se, rozvrhnouti, rozložiti, rozloučiti, rozsaditi, rozdvojiti, rozšířiti, rozbíti, rozlíti, rozsypati a pod. Někdy naznačuje předložka roz- u sloves počátek nějakého stavu neb činnosti, na př.: rozhněvati, rozzlobiti, rozčiliti, rozrušiti, rozesmáti a příslušná slovesa zvratná na př. rozhněvati se a pod. Slovesům pak, jež vyjadřují pojem »slučovati, pojiti« dodává předložka roz- opačného významu: vázati — rozvázati, poutati — rozpoutati, t. j. vazby zbaviti, pout zbaviti.

K těmto slovesům můžeme připočítati také sloveso rozhřešovati, t. j. hříchů zprošťovati, zbavovati, za zproštěna hříchů prohlašovati. Rozdíl je ten, že hřešiti je sloveso nepřechodné, kdežto vázati a poutati jsou slovesa přechodná. Že skutečné sloveso rozhřešovati můžeme vzhledem na účinek předložky roz- přiřaditi k slovesům rozvázati, rozpoutati, vysvítá z příčestí minulého trpného: rozvázán = vazby zbaven, rozpoután = pout zbaven, rozhřešen = hříchů zbaven. Mimo to je v pojmu hříchů obsažen pojem pouta, ovšem morálního. Není k tomu třeba nějakých dogmatických výkladů, to nespadá v obor »Naší Řeči«. Stačí poukázati na výrok Písma sv.: »Cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi«. Není tu řeč o rozvazování hmotném. Osvětluje se tím pojem slova »rozhřešiti«. Jako slovy rozvázati, rozpoutati naznačujeme uvolnění vazby, zproštění pout, tak slovem »rozhřešovati« naznačujeme uvolnění, zproštění od hříchů.

3. Uvažujme konečně, že při překladech z cizí řeči nestačí překládati slovíčko za slovíčkem, nýbrž, že jest třeba překládati celá úsloví tak, jak vyžaduje duch jazyka, do něhož se překládá. A tu třeba jest poukázati na to, že slovo rozhřešovati není překladem pouhého slova »absolvere«, nýbrž celého úsloví »absolvere a peccatis«. Říkáme-li někdy »rozhřešovati od hříchů«, je to ovšem rčení nadbytečné, pleonasmus, ale což pak se s pleonasmy neshledáváme také v jiných řečech? Pleonasmus ten vysvětluje se přizpůsobením k zevnější formě latinské předlohy.

Z celé této rozpravy vyplývá, že slovo rozhřešovati se dá docela přirozeně z ducha jazyka českého vysvětliti, kdežto slovo [296]»rozřešovati« je překladem nuceným, nepřirozeným a slovíčkářským. Je tedy dáti přednost slovesu »rozhřešovati«.

Mohlo by se namítati, že latinské »absolvere« nemůže se překládati slovem »rozhřešovati« ve spojení se slovy ab excommunicatione, a suspensione, ab interdicto, a censura.

Na to třeba odpověděti: 1. Správnost překladu z cizí řeči pranic netrpí, překládají-li se do češtiny úsloví vícečlenná se stejným členem základním různým způsobem, přeložím-li absolvere a peccatis slovem rozhřešovati nebo pleonasticky rozhřešovati od hříchů, a přeložím-li slovo absolvere ve spojení s ab excommunicatione atd. slovem zbaviti, zprostiti, osvoboditi někoho vyobcování atd. nebo sníti s někoho vyobcování, zrušiti něčí vyobcování atd. 2. Uváží-li se, že slovo peccatum v církevní latině neznamená pouze hřích (t. j. vinu, špatnosti), nýbrž též trest za hřích, na př. v odpustkových formulích, kde se provedené odpuštění hříchů již předpokládá (»indulgentiam plenariam et remissionem omnium peccatorum tibi concedo« = uděluji ti plnomocné odpustky a odpuštění všech trestů za hříchy), a uváží-li se, že také všecky tresty církevní jsou v pojímání církve tresty za hřích, může se i v češtině slova »hřích« užívati v tomto rozšířeném smyslu, a pak se slovo »absolvere« může překládati slovem »rozhřešiti« i ve spojení se slovy ab excommunicatione atd.« Tedy: absolvo te a censuris = rozhřešuji tě od trestů církevních, ab excommunicatione = od vyobcování atd.

*

Přídavek redakce. Výklad, že rozhřešiti vzniklo z původního rozřešiti, nalézáme po prvé u Hattaly (Srovn. mluvn. 148, Brus 49), dále u Miklosiche (Die christliche Terminologie der slav. Sprachen, v »Denkschriften« vídeňské Akademie z r. 1876, str. 46) a ve Frintově spise »Náboženské názvosloví československé« (1918) na str. 26. Kdyby byl tento výklad správný, vysvětlovali bychom (s Hattalou) tuto změnu lidovou etymologií, která původní rozřešiti, když se toto slovo stalo etymologicky nesrozumitelným proto, že řešiti se svými složeninami v původním hmotném významě zaniklo, spojila s rodinou slov hřiech, hřešiti atd.

Staré, praslovanské slovo řešiti (asi »rozvazovati, uvolňovati« atp.) totiž v staré češtině známe z jediného bezpečného dokladu v Alexandreidě, zaručeného shodou rukopisu svatovítského s vídeňským zlomkem. Vypravuje se tu o divné »studnici« (prameni), jejíž voda ráno je horká, v poledne ledová, »a když slunce k hořě (k západu) spěší, opět sě voda rozřěší, tu jiej horkosti přibude«: rozřěšiti zde znamená asi »roztáti«. Je to zbytek zaniklého slova s významem omezeným, vztahujícím se k uvolňování zmrzlé vody. [297]Tak na př. také staré sloveso pršeti, které původně vyjadřovalo padání vůbec (v staré češtině mohly pršeti vlasy s hlavy, zuby z úst, listí a ovoce se stromu atd.; pršel také písek v přesýpacích hodinách, a proto posud říkáme, že vypršela hodina, vypršel čas), zúžilo se významem na padání deště: lze-li říci i dnes, že na př. pršely hubičky, nebo rány na někoho, není to zbytek starého širšího významu, nýbrž srovnání s deštěm. Sloveso řešiti atd., jež dnes čítáme a i slýcháme dosti často v řeči obecné s významem přeneseným, pochází teprv z doby Jungmannovy a bylo jako mnoho jiných slov dnes zobecnělých (jako vzduch, objeviti, nuditi, snacha a j.) přejato z jiných jazyků slovanských (zejména z ruštiny).

Změna původního znění rozřěšiti v rozhřěšiti byla by se musila udáti před počátkem našeho písemnictví. Od nejstarších dob, z nichž toto slovo ze psaných památek známe (t. j. od 14. st.), nalézáme jen tvar rozhřěšiti, rozhřešiti (anebo v starší době také rozhřiešiti, rozhříšiti). Také polština, která toto slovo asi přejala od nás, má rozgrzeszyć, ne rozrzreszyć; i slovenština, kam se toto slovo asi také dostalo z Čech, má rozhrešiť. Není nijak dokázáno, že by se změna ona skutečně byla stala; nám se to ani nezdá pravděpodobným, jednak z důvodů uvedených p. spisovatelem, jednak proto, že není nikde ani stopy tvaru rozřešiti v tomto církevním smysle. Někdy sice slýchati i výslovnost rozřešiti, ale nelze v ní hledati svědectví, že by to byl tvar původní: ve skupině zhř hláska h prostě zaniká, jako na př. výrazy z hřebenu, s hřebenem zvláště v rychlejší řeči znívají zřebenu, zřebenem, i v ústech člověka, který jinak vyslovuje vždy jen hřeben atp. Ale i připustíme-li, že rozhřešiti vzniklo ze staršího rozřešiti, neplyne z toho, že bychom tak měli dnes psáti. Co písemnictví české známe, vždy se psalo slovo toto s písmenem h; bylo by nerozumné, kdybychom chtěli napravovati změnu, — opakujeme, změnu nedokázanou! — která pochází při nejmenším z doby před 600 lety.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 10, s. 293-297

Předchozí Josef Zubatý: Odpovídati na něco — k něčemu

Následující Moji hoši

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1