Časopis Naše řeč
en cz

Vysokoškolská učebnice staročeské skladby

Jaroslav Bauer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Z plánované třídílné Historické mluvnice české vyšel nejdříve díl třetí — skladba.[1] Její autor, akad. František Trávníček, který si již získal tak veliké zásluhy o poznání vývoje české skladby,[2] dal v ní našim vysokoškolákům pohotově první příručku tohoto druhu u nás. Avšak recenzovaná kniha svým významem a dosahem daleko přesahuje toto určení — je to práce celým pojetím látky i způsobem zpracování nesmírně podnětná a výrazně se liší nejen od nedokončené skoro čistě materiálové historické skladby Gebauerovy, ale i od nových historických skladeb slovanských jazyků, které v poslední době vy[37]šly.[3] Nezůstává totiž při pouhé registraci skladebných prostředků a konstrukcí a při zachycení jejich časového sledu, nýbrž všude a velmi důsledně usiluje o jejich výklad, o osvětlení jejich vzniku a vývoje v souvislosti s vývojem myšlení a s postupným zvyšováním výrazových potřeb uživatelů českého spisovného jazyka. Přitom nepodává pouhou etymologii spojovacích prostředků, jak se to obvykle dělá, ale sleduje jejich vznik a vývoj jako výsledek vývoje celé větné stavby; ze stejného hlediska vykládá i vývoj skladebných konstrukcí a větných členů ve větě jednoduché. Autor došel k závěru, že „zdokonalování gramatické stavby staročeského jazyka projevuje se zvýšenou měrou ve vývoji větných typů … Lze říci, že se právě ve větné stavbě projevuje nejhlubší rozdíl mezi novou češtinou a starou…“ (s. 4).[4]

Škoda, že omezený rozsah, daný učebnicovým rázem knihy, nedovolil autorovi podat úplný, systémový obraz staročeské skladby, takže výklady mají ráz diferenční (obírají se jen jevy, v kterých se staročeská skladba podstatně odlišovala od novočeské). Ale jsou zde zachyceny skutečně uzlové body vývoje skladby.

*

Látka je rozdělena do tří částí: A. věta jako celek (122 stran), B. části (členy) věty (41 stran), C. slovesné tvary (27 stran).

V první části (A) se nejprve probírají věty neslovesné. Jsou zde stručně shrnuty a zčásti i nově formulovány ty výklady z autorovy monografie Neslovesné věty v češtině, které jsou zvláště důležité pro pochopení vývoje větné stavby vůbec. U vět jmenných se ukazuje jejich hojnější výskyt v jazyce starém („jsou geneticky nepochybně starší větný typ než věty slovesné“, s. 12) a vysvětlují se příčiny jejich ústupu („jsou mluvnicky méně výrazné“, s. 12) i jeho průběh (ztráta větné platnosti, přidávání spony, skladebná nebo i tva[38]roslovná verbalisace). Význam původních vět citoslovečných (zejména původních citoslovcí deiktických, upozorňovacích) pro jazykový vývoj vynikne zde ještě plastičtěji než v I. dílu Neslovesných vět. Ve středu pozornosti jsou slova, která v staré češtině citoslovný význam ještě zachovávala (zpravidla vedle významů jiných), zejména ano; v oddíle o souvětí je to pak doplněno osvětlením citoslovného původu mnohých spojek. Akad. Trávníček tu podává v nové, velice šťastné formulaci výklad o přechodu citoslovcí (s původní větnou platností) v citové a náladové částice a dále ve spojky nebo příslovce: v mluveném projevu povahy vypravovací a zejména v projevu písemném, který je už vzdálen prvotní situace spjaté s obsahem sdělení (takový projev nazývá T. situačně druhotný), podrželo se nejprve sdělení v té formě, jakou mělo (nebo by mělo) při přímém prožívání této skutečnosti, ale doplnilo se větou vyjadřující prvotní situaci; přitom se však nutně stíral citový ráz projevu a původní upozorňovací citoslovce nabývala nových významových odstínů (srov. zvláště s. 21). Vystižení tohoto procesu má velký význam pro pochopení vzniku mnoha typů souvětí.[5]

Z vět slovesných se pojednává o větách záporných (stručně se tu dozvídáme o staročeském stavu ve vyjadřování větného a členského záporu), o větách s všeobecným podmětem mužským (ukazuje se historická priorita typu tam svobodně móže jeti před zvratným móže sě, dále domácí původ všeobecného podmětu člověk ve větách jako když člověk ustane, větší rozšíření vět s 3. os. množ. čísla typu řiekajú//ľudé řiekajú, pozdější původ hojného typu s poctivostí nejdál dojdeš a řídký výskyt vět s 1. a 2. os. množ. čísla typu vídáme to, vídáte to) a krátce o větách tázacích (o částicích v otázkách zjišťovacích).

Nejobsáhlejší je oddíl o souvětí, mimořádně významný už tím, že je první systematickou prací o této problematice. Akad. Trávníček zde naznačuje vznik a další vývoj většiny podřadných typů (naproti tomu o typech souřadných je jen stručná zmínka v závěru.[6]

Ve všech případech vidíme, jak podřadné souvětí vzniká ze souřadného nebo ze spojení původně samostatných vět, a to většinou v projevech situačně druhotných. Na základě zbytků staré větné stavby, které se autorovi podařilo odkrýt a vysvětlit, a analýzou různých dosvědčených významů spojovacích prostředků (za stálého zřetele k ana[39]logickému vývoji prostředků souznačných) rekonstruuje pravděpodobnou výchozí podobu jednotlivých souvětných typů a vysvětluje původ spojek a vztažných výrazů. Nejčastěji vyvozuje spojkovou platnost z původní platnosti deiktických, upozorňovacích citoslovcí (s významem blízkým dnešnímu hle), která v situačně druhotných projevech přešla časem ve významově bezbarvé náladové částice. Základní oporou jsou tu objevné výklady Zubatého (široce rozvinuté už v Neslovesných větách I) o citoslovném původu staročeských slov nali a ano, an.[7] Tak je vyložen původ spojek a (ve větách obsahových, přípustkových a zřetelových, v apodosi, tj. na začátku věty řídící po větě vedlejší), i, ale, však, avšak (zejména v apodosi), jako (ve větách obsahových, podmínkových a přípustkových, časových, v platnosti absolutně užitého vztažného výrazu), že, eže, ježe, ješto, jenž (ve větách obsahových a příčinných, ve funkci absolutně užitého vztažného výrazu), jedyžto, jedaž (ve větách časových), (zejména v souvětí časovém, ale i účinkovém a v platnosti spojky obsahové).

Druhá velká skupina spojovacích slov vznikla z částic a příslovcí tázacích, uvozujících původně samostatnou otázku: spojky li, jestli, jestliže (ve větách podmínkových), kako (v souvětí přípustkovém), když (ve větách podmínkových, přípustkových a časových — pokud tu ovšem nenastoupilo na místo jedyž, jedaž), snad (ve větách podmínkových a přípustkových); vztažná zájmena kto, který, co aj., vztažná příslovce kdy, kamo, kde, koliko aj. V této souvislosti najdeme důležitý výklad o větách vedlejších s funkcí větně rozvíjecí (vyjadřují nějakou okolnost vztahující se k celému obsahu věty řídící) a člensky rozvíjecí (vztahují se k jednomu členu věty řídící), dávající klíč k pochopení dvojího původu vztažných výrazů a k výkladu o vystřídání starých vztažných výrazů (pocházejících z ukazovacích zájmen) novějšími výrazy vztažnými původu tázacího. Tento výklad (spolu s objasněním deiktického původu absolutně užitého vztažného výrazu) považuji za jeden z nejvýznamnějších v celé knize.[8]

Kondicionál ve větách vedlejších (zejména by ve funkci spojky a jako součást spojek aby, ať by, kdyby) vykládá Fr. Trávníček z původního aoristu slovesa býti přímým významovým vývojem (tedy nikoli jen jako formální nahrazení starého kondicionálu bimb, bi… tvary aoristovými): v obsahových větách oznamovacích přímo [40]z platnosti oznamovacího způsobu minulého času (ty pravíš, bych já blúdil < „ty pravíš, já jsem blúdil“); v obsahových větách přacích a ve větách účelových z přací platnosti minulého způsobu oznamovacího (typ káza, by sě hotovali; srov. přací věty typu vzal to ďas); v podmínkových větách neskutečných se došlo k podmínkovému významu přes platnost přací (by ty byl syn boží, pomohl by sobě i nám < „kéž jsi byl syn boží a kéž jsi pomohl sobě i nám!“). „Časová platnost přítomná tvarů typu řekl bych vyvinula se z platnosti minulé až v úkonu přacím a podmínkovém z něho vzniklém“ (s. 70).

Tím jsme ani zdaleka nenaznačili všechny výklady o vzniku souvětných typů a spojovacích slov. Připomeňme ještě aspoň výklad o vzniku spojky (ze slučovacího a a částice ti, původně 3. pád jedn. čísla zájmena ty nebo 1. pád množ. čísla ukazovacího ten), nechť (z rozk. způsobu nechaj), než (ze záporky ne s větnou platností), poněvadž, ponivadž aj. Zvláštní výklad je věnován nepřímé řeči.

Ve shrnujícím závěru se mimo jiné zdůrazňuje, že „různé druhy podřadného souvětí vznikaly postupným rozlišováním obsahového vztahu mezi souvětnými větami. Z toho plyne, že dokud si mluvčí různý vztah mezi větami neuvědomovali, vyjadřovali je do značné míry stejně“ (s. 121). Tak si lze vysvětlit stejný původ mnoha spojek i mnohoznačnost některých z nich.

*

V druhé části (B — o členech věty) se probírá vývoj doplňku a jmenných přísudkových a obsahových určení, která akad. Trávníček odlišil od doplňku už v Mluvnici spisovné češtiny. U doplňku jde o adverbialisaci (nabývání příslovečné povahy), která se projevuje porušením shody (přídavná jména a přechodníky přecházejí v příslovce anebo jsou nahrazovány příslovci, předložkami příslovečnými výrazy apod.; u podstatných jmen proniká 7. pád apod.). U jmenných přísudkových a obsahových určení, která autor rozděluje do tří typů (A. to je pravda, správné; B. přítel se stal ředitelem, opatrný; zvolili jej předsedou, za předsedu; učiním tě šťastným; C. musíš být opatrný, chci být učitelem) pozorujeme též adverbialisaci, ale její průběh a výsledek je ve značné míře jiný.

Třetí kapitola, věnovaná pořádku větných částí (slovosledu), osvětluje změny v postavení příklonek, v postavení přívlastku a v postavení předložek.

*

V poslední části, významoslovné (C), probírají se jmenné tvary slovesné. U supina je podán stručný výklad o jeho užití v staré češtině a je zde vyslovena domněnka, že to není od pů[41]vodu slovesné podstatné jméno, nýbrž příslovce, které se časem stalo slovesným tvarem (spojuje se s předmětem a proniká i rozlišení vidu).

Mnohem podrobněji je probrán infinitiv, který autor na základě jeho vývoje v době historické rovněž považuje za původní slovesné příslovce, nikoli za ustrnulé podstatné jméno. Jeho základní platnost byla zřetelová a účelová (zachovala se v případech typu chléb tvrdý jésti — „k jedení“, pokrm jésti; pytel penězóm klásti = „pytel na peníze ke kladení“, káže jemu státi — „aby stál“). Záhy docházelo k jeho substantivisaci a verbalisaci, tj. nabýval úkonu podstatného jména (zejména jako podmět, např. mluviti stříbro, nebo jako předmět), ale začal zároveň rozlišovat některé slovesné kategorie (vid a slovesný rod) a mohl se spojovat s předmětem (i ve 4. pádě, např. píti vodu atp.). Přitom tvoří oba tyto procesy (verbalisace i substantivisace infinitivu) nedílnou, dialektickou jednotu protikladů: původní příslovce nabývá skladebné funkce podstatného jména, ale zároveň povahy slovesa, neboť se spojuje s předmětem ve 4. pádě. Srov. např. změnu typu čistota je liba slyšeti (= „k slyšení“) v typ je libo slyšeti čistotu („slyšení je libé“ // „slyšeti čistotu“ × „slyšení čistoty“), jechu sě hradu staviti (= „k stavění“) × je sě žákovstvo (z) země puditi. Tímto procesem vykládá autor i vznik infinitivních vět vyjadřujících možnost, nutnost, povinnost (lidem jest věděti < to jest lidem věděti „k vědění“), tzv. dativ s infinitivem (kúpichu pole pútníkóm hřésti „pro poutníky k pohřbívání“), rozvažovacích otázek infinitivních (čso jest činiti; neviem čso činiti < „co / je / na práci?“).

Vývoj větné platnosti přechodníků tvoří náplň poslední kapitoly. Akad. Trávníček je chápe jako původní jmenné věty; o tom mu svědčí zejména spojování spojkami a, i a příslovcem také (jeden panošě ležieše a chrápě; ta noc byvši hi otjide; slyševše vůbec o sedmeře kostelních svátostí, také poslyšte o každé zvlášť), obsahový vztah mezi přechodníkem a větou s určitým slovesem, obdobný jako v souvětí, a konstrukce typu jsem nesa, jsem nes (tj. spojení činných příčestí s určitými tvary slovesa býti, mající od původu povahu sponově jmenných vět). Zvláštní pozornost je pak věnována speciálním typům, které v novém jazyce nežijí (nenie kto pomoha; neviem čso čině; jakž moha král sě bránieše; činíš sě, mníš sě … nevěda; kázal jej naleznúc/e/ přivésti; vizu tě ležiec > vizu tě ležeti) a přechodníkům s podmětem jiným, než je podmět věty slovesné (typu hledaje kněz český cizieho oběda i utka jej jeho bieda). Ve všech těchto případech pomůže při výkladu předpoklad původní větné platnosti přechodníku. Celá kapitola je i nepřímou odpovědí na nové pokusy osvětlit vývoj participiálních vazeb opačně (směrem k rostoucí predikativní platnosti).

*

[42]Akad. Trávníček se při svých výkladech opírá o starší literaturu, bohužel dosud chudou (uvádí ji vždy za jednotlivými kapitolami).[9] Staví se k ní ovšem kriticky (tak např. opravuje nebo odmítá mnohý výklad Gebauerův, Strakův i j.). Zato však vyzvedá průkopnické myšlenky J. Zubatého, ať už publikované nebo jen přednesené v universitních čteních, neboť ty dávají klíč k pochopení podílu primitivních větných typů na vývoji jazyka, vysvětlují věty s všeobecným podmětem, odkrývají pohled na vznik mnoha typů souvětí, naznačují vývoj doplňku atd. Ovšem i jeho výklady Trávníček někde opravuje nebo pozměňuje — a především všude na českém materiálu tvůrčím způsobem aplikuje a dále rozvádí.

Autor zůstává — jak už je to v historických mluvnicích slovanských jazyků zvykem — jen při materiálu českém z písemných památek; kde je to prospěšné, jsou uváděny příklady z nářečí. (Srovnávací poznámku najdeme jen ojediněle.) To by mohlo vzbudit námitku, že se pouze na základě českého materiálu ukazuje vznik prostředků, které jsou obecně slovanské nebo aspoň rozšířené v části slovanských jazyků (to se týká např. původní povahy infinitivu a supina, přechodníků, vzniku kondicionálu, počátků vývoje doplňku, vzniku některých spojek a vztažných výrazů). Zčásti zde sice jde o samostatný souběžný vývoj v jednotlivých slovanských jazycích, ale aspoň jeho východisko je praslovanské; mnohde pak je nutno klást do období jazykové jednoty všech Slovanů nebo aspoň těsného styku menších skupin slovanských jazyků i velkou část předhistorického vývoje. Je si však nutno uvědomit, že kniha nechce a nemůže býti srovnávací slovanskou skladbou. Avšak tím, že objevně a odvážně ukazuje pravděpodobný vznik skladebných konstrukcí, jak vyplývá z materiálu českého, přímo vybízí, aby byl podobně osvětlen stav v jiných slovanských jazycích, a tak aby byly vytvořeny předpoklady pro bádání srovnávací. Dále by bylo možno namítnout, že se zde neklade otázka cizího vlivu, zvláště latinského, na vývoj skladebných konstrukcí ve spisovném jazyce. Sotva by však bylo správné zatěžovat jejím řešením práci, která chce plnit především funkci učebnice, zejména když je jisté, že se v období staročeském neuplatnil cizí vliv tak pronikavě, aby nějak podstatně pozměnil domácí vývoj.

Akad. Trávníček jasně rozlišuje závěry, které považuje za prokázané, od pravděpodobných teorií a pouhých možností. Je nepochybné, že mnohé výklady vzbudí diskusi a budou přijímány jen částečně nebo [43]i odmítány, zvláště kde se naskýtá možnost druhého řešení. Také všechny argumenty nemají stejnou váhu a průkaznost.[10] Ale i kdyby měly takové připomínky v mnohém pravdu, neubere to Trávníčkově průkopnické práci nijak na ceně. Vždyť význam vědecké práce nezáleží jen v tom, jaké přináší pevné a definitivní výsledky (a těch je zde většina), ale i v tom, jak podněcuje k další práci, která výklady buď potvrdí, nebo doplní, opraví nebo i vyvrátí. A to činí recenzovaná kniha plnou měrou — tak zajímavých, podnětných a poučných knih najdeme v literatuře o skladbě jazyka velice málo. Její cenu zvyšuje i jasný a přístupný výkladový styl. Je proto mimořádně významným příspěvkem k řešení velkého úkolu, který si autor vytkl: zobrazit z marxistického hlediska stav staré češtiny jako jedno období ve vývoji našeho národního jazyka a zachytit vývoj staročeského jazyka v dialektické jednotě s myšlením jako odraz rozvoje myšlení našich předků.


[1] Historická mluvnice česká III — akad. František Trávníček: Skladba, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1956, 202 stran. — I. díl — hláskosloví od M. Komárka — je v tisku; II. díl — tvoření slov a tvarosloví — se připravuje.

[2] Připomeňme zde aspoň jeho vydání IV. dílu Gebauerovy Historické mluvnice české (Praha 1929), monografie Neslovesné věty v češtině I — II (Brno 1930 až 1931), Studie o českém vidu slovesném (Praha 1923) a II. díl Mluvnice spisovné češtiny.

[3] Obsáhlý oddíl syntaktický (120 stran velkého formátu) má Gramatyka historyczna języka polskiego (Warszawa 1955), jejímž autorem je Z. Klemensiewicz za spolupráce T. Lehra-Spławińského a S. Urbańczyka. Ruské jazykovědě se dostalo rozsáhlého díla z pera T. P. Lomteva, Očerki po istoričeskomu sintaksisu russkogo jazyka, Moskva 1956, 596 stran.

[4] Opravuje tak názor Meilletův, souhlasně přijímaný mnoha jazykovědci: „Zatím co fonetika a morfologie podlehly hlubokým změnám, struktura věty v epoše praindoevropské, praslovanské, v starším (historickém) období a dokonce v současném období různých slovanských jazyků je jen nepatrně rozdílná.“ (Le slave commun, Paris 1934, § 538; v rus. překladu Obščeslavjanskij jazyk, Moskva 1951, s. 300.) — Ze starších badatelů vycházel z vývoje větné stavby při historických výkladech nejvíce A. A. Potebnja (Iz zapisok po russkoj grammatike I a II, 1888, III 1899 a IV 1941) a Jos. Zubatý (o tom viz dále).

[5] Srov. k tomu mou stať K vývoji českého souvětí, Slovo a slovesnost 18, 1957, s. 29n.

[6] To ovšem neznamená, že by jejich historický vývoj byl méně zajímavý a rušný než u typů podřadných. (Srov. např. mé stati Vývoj vylučovacího souvětí v češtině, Slavia 24, 1955, s. 390—401; Vývoj stupňovacího souvětí v češtině, Sborník prací filosofické fakulty, Brno 1956, A 4, s. 24—36.)

[7] Nově jsou otištěny ve Studiích a článcích (I, 2, Praha 1949, s. 44n. a II, Praha 1951, s. 53n.). Zubatý zde otvírá cestu k dalším výkladům v tomto směru důležitým zjištěním, že „deiktické užívání zájmena ukazovacího středního rodu lze sledovat všemi jazyky slovanskými i jinými jazyky indoevropskými“ (II, s. 74).

[8] Srov. k tomu mé poznámky (z hlediska srovnávacího) ve Sborníku prací filosofické fakulty, Brno 1957, A 5, s. 125—127.

[9] Bibliografické odkazy nejsou míněny jako úplný seznam literatury o jednotlivých otázkách; uvádějí se jen práce přinášející k nim materiál nebo nové pohledy. Proto by se daly doplnit (tak např. u slovosledu není citována práce Šmilauerova Poloha přívlastku v Kronice pražské Bartoše písaře, Praha 1930).

[10] V našem referátu nemůžeme probírat jednotlivé výklady, zastavovat se u interpretace dokladů apod. K tomu budeme mít dosti příležitosti v připravované práci o vývoji českého souvětí, protože bez zřetele k Trávníčkově staročeské skladbě není taková práce vůbec možná. Některé poznámky, zejména k formování souvětných typů, jsme již podali ve stati K vývoji českého souvětí (Slovo a slovesnost 18, 1957, s. 29n.) a zčásti i v jiných článcích a referátech z této oblasti. Srov. i některé připomínky v referátu B. Havránka Metodická problematika historickosrovnávacího studia syntaxe slovanských jazyků, předneseném na konferenci o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků počátkem r. 1957, který vyjde ve sborníku této konference.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 1-2, s. 36-43

Předchozí Lubomír Doležel: Základní typ epické věty u B. Němcové a M. Pujmanové

Následující František Váhala: Nové vydání Pravidel českého pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1