Nová česká práce o větné intonaci

Milan Romportl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zvuková stránka věty jako fonetický jev i jazykový prostředek upoutala poměrně záhy pozornost českých jazykovědců a česká literatura tomuto předmětu věnovaná jak svou četností, tak mnohdy i významem s úspěchem soutěží s podobnými pracemi rozbírajícími obdobné jevy v jazycích jiných. Tato česká literatura je ovšem značně různorodá, kromě monografií a samostatných pojednání zahrnuje i partie z prací zaměřených šíře, kromě prací materiálových obsahuje i studie pokoušející se postihnout s větším nebo menším úspěchem zákonitosti těchto jevů v jazyce. Ani metodologický přístup k řešení otázek zvukové stránky věty není shodný. Vedle prací fonetických, vycházejících namnoze od zvukových (t. j. zejména melodických, intonačních) tvarů a docházejících odtud zvláště v novějších pracích k odhalení jejich jazykové funkce i jejich soustavy[1], je možno uvést celou skupinu prací linguistických, [286]z nich zejména theoreticky podnětné články Mathesiovy[2] a na bohatém poslechovém materiálu založené studie Petříkovy[3].

Tato řada byla v poslední době významně obohacena studií Františka Daneše Intonace a věta ve spisovné češtině.[4] Autorův zájem o problémy zvukové stránky věty, zejména její intonace, a jejího vztahu k významové výstavbě věty (po př. výpovědi) je odborné veřejnosti znám z několika jeho prací, ať již jde o práce průpravné (jako je na př. článek Intonace otázky, otištěný v Naší řeči 33, 1949, s. 62n.), o prvé formulace některých úseků, definitivně zpracovaných v práci právě vyšlé (na př. Příspěvek k rozboru významové výstavby výpovědi, Studie a práce linguistické I — Havránkův sborník, Praha 1954, 263n.), nebo konečně o popularisující výklad autorových názorů (Výslovnost a přednes vět a souvislých textů v kolektivní práci O mluveném slově, Praha 1954, s. 89n.).

Danešova nová práce předčí v několika směrech práce předchůdců. Při vší úctě k jejich zásluhám šlo na př. v úvahách Mathesiových spíše o program, ukázání cest, jimiž se má podrobné zkoumání ubírat, proto je tu výchozí materiál poměrně chudý, často i jednostranný; u Petříka pak mnohdy naopak chybělo jednoznačnější theoretické východisko a jeho hodnocení zvukových jevů jako jazykových faktů a prostředků uvázlo mnohdy na půl cestě. U Daneše je tomu jinak. Jeho theoretická základna je jasná: je jím fonologický přístup k hodnocení zvukových větných jevů (ostatně se značnou přesností popsaných i po fonetické stránce). Intonaci (jíž rozumí — podobně jako většinou Petřík a jiní — souhrn melodie a přízvuku ve větě) a členění promluvy zkoumá potud, pokud se uplatňují jako prostředky v plánu významovém, nikoli emocionálním[5]. Přitom je však nepodrobuje zkoumání jako jevy ojedinělé, isolované, nýbrž jako součásti soustavy. Soudí totiž (a domnívám se, že svou prací přesvědčí o správnosti svého názoru i nemnohé skeptiky), že intonace a členění promluvy tvoří dílčí jazykový systém s pevnými vnitřními vztahy, se vztahem k významové výstavbě.

Úvodem definuje autor některé základní pojmy, s nimiž dále pracuje. (Upozorňuji alespoň na vymezení výpovědi jakožto nejmenšího úseku promluvy, uzavřeného po stránce významové a intonační, proti větě jakožto součásti mluvnického systému jazyka). Již tato kapitola [287]bohatou citací, a zejména kritickým rozborem literatury předmětu domácí i zahraniční přinese čtenáři, který se zajímá o problémy zvukové stránky řeči, mnoho zajímavého.

Fonologickým rozborem intonačních kadencí[6] dochází Daneš k závěru, že intonační systém češtiny má tři dílčí oblasti, a to oblast intonačních zakončení koncových (Danešovým termínem: kadencí konklusivních), zakončení otázkových (t. j. v otázkách zjišťovacích; u Daneše antikadencí) a konečně intonačních zakončení před nekončící pausou (nebo lépe: v závěru promluvového úseku nikoli závěrečného; u Daneše polokadencí). Upozorňuje na možnost modifikace jednotlivých forem kadencí, jež je spojena se změnou jejich platnosti (ať již v plánu významovém nebo emocionálním — jejž však, jak již řečeno, ponechává stranou), po případě na fonetické varianty těchto kadencí, s nimiž změna platnosti spojena není. (Jak snadno někteří badatelé, jimž se nepodařilo odhalit ve fonetických variantách těchto kadencí společný základní rys, podlehli dojmu, že tu nelze mluvit o intonačním systému!)

Danešův rozbor v poslední, obsáhlé kapitole prokazuje, že vztah intonace a členění promluvy k významové výstavbě je nesporný. Zvukové centrum výpovědi je spojeno s významovým jádrem výpovědi. Zákonitosti jsou tu mnohdy složité, avšak nesporně existují. Daneš ukázal již dříve[7], jak významné může být využití těchto poznatků pro rozbor určitých případů, kdy různá zvuková podoba výpovědi může dát sdělení odchylný význam.

V Danešově studii — jako v každé podnětné objevné práci v kterémkoli vědním úseku — je možno najít místa a myšlenky, o nichž je možno diskutovat[8]. Nemění to nic na hodnotě této vážné práce, která se stává naším základním jazykovědným dílem o zvukové stránce české věty a která přináší i velmi mnoho podnětů obecných.

---

[1] Ze starších uveďme kromě partií z Frintovy práce Novočeská výslovnost (Praha 1909) zvláště materiálem bohatou knihu Chlumského Česká kvantita, melodie a přízvuk (Praha 1928). V novější době vznikla celá řada podobných studií (na př. autorova K tónovému průběhu v mluvené češtině, Praha 1951).

[2] Většina z nich byla otištěna v známém souboru statí V. Mathesia Čeština a obecný jazykozpyt (Praha 1947).

[3] Kromě drobnějších článků v časopisech zejména práce St. Petříka O hudební stránce středočeské věty (Praha 1938). (Na práci manželovu navázala řadou článků i L. Petříková.)

[4] Studie a práce linguistické II, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1957, s. 164. Připojeno ruské a anglické résumé.

[5] Tedy na př. na rozdíl od prací autora těchto řádků.

[6] Soudím ovšem, že termín kadence, který Daneš převzal od Karcevského a Mathesia — ovšem pouze termín, nikoli věc sama —, nedojde obecného souhlasu.

[7] V citované studii v Havránkově sborníku.

[8] Některé drobné poznámky, které bych měl k některým formulacím i k věcem samým, jsou příliš speciální, než aby zajímaly širší okruh čtenářů.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 9-10, s. 285-287

Předchozí Zdeněk Tyl: Nové vydání Dalimilovy kroniky

Následující Jaroslav Bauer: Slovník jazyka staroslověnského