Vzdáti zápas

František Daneš

[Drobnosti]

(pdf)

-

[1]Mnozí posluchači rozhlasu a čtenáři novin si povšimli, že ve sportovním zpravodajství se často užívá vazeb vzdáti zápas a pod., třebaže tohoto slovesa užíváme zpravidla ve tvaru zvratném a ve spojení s 2. pádem vzdáti se něčeho. Požádali nás o rozhodnutí, zda je vazba vzdáti zápas správná.

Dějiny našeho jazyka nás poučují, že se vazba slovesa vzdáti během doby měnila. Toto sloveso je odvozeno předponou vz- od slovesa dáti; jeho základní význam byl ‚odevzdati, postoupiti‘ a ve starém jazyce mělo proto vazbu obdobnou jako sloveso základní: vzdáti něco někomu. Na př. u T. Štítného čteme: Když chtěl vzdáti biskupstvie nebo v traktátu O čtyřech stěžejných ctnostech: Měl dvě dceři, …, jimžto zlato a střébro i všecek svój statek vzdal jest, anebo konečně v Archivu českém T. B. II. 211: … přikazujem … všem starým konšelóm a úředníkóm…, aby tu na rathause … všecky své úřady vzdali a pod. Stejnou vazbu mívalo toto sloveso i ve významu ‚zříci se něčeho‘, na př. vzdáti své právo (doklady v Archivu českém) nebo vzdáti veselé (Staročeská lyrika), a rovněž ve spojeních z okruhu vojenského (vzdáti hrad nepřieteli a pod.).

Tam, kde bylo třeba vyjádřit, že nevydáme do rukou nepřítele nějakou věc, nějaký předmět, nýbrž sebe, užívalo se ovšem slovesa z vratného vzdáti se (zvratné zájmeno se je tu vlastně předmětem a vazba má zabarvení trpné, pasivní; na př. vzdáti se na milost i nemilost, město se vzdalo). Tato zvratná (a vlastně podmětná) vazba nezůstala však vázána jen na tuto platnost; začalo se jí užívat i s předmětem, a to s předmětem ve 2. pádě (odlukovém). A tak vedle spojení vzdáti něco existovalo už i ve staré češtině — i když jen řídce — spojení vzdáti se něčeho.

Tato vazba zvratného slovesa vzdáti se s 2. pádem postupně zatlačila původní vazbu se 4. pádem. Dnes říkáme: vzdal se úřadu, vzdal se svého práva, vzdal se veselí a radovánek atp. Tam, kde potřebujeme vyjádřit osobu, v jejíž prospěch jsme se věci vzdali, musíme ovšem užít místo prostého 3. pádu vyjádření jiného. Tak na př. staročeská věta Vzdal bych svému synu míšenskou korunu (P. Žídek) zněla by v dnešním jazyce takto: Vzdal bych se míšenské koruny ve prospěch svého syna. Jen ve významu vojenském můžeme užít i dnes vazby se 4. pádem: vzdáti zákopy, vzdáti město nepříteli.

Vraťme se nyní — po této historické odbočce — k naší vazbě vzdáti boj, zápas a pod. Nemůžeme sice tvrdit, že tu jde o přímé pokračování vazby staročeské, ale je tu jistá obdoba. Mezi větami Šachovou partii jsem vzdal a Šachové partie jsem se vzdal je totiž zřetelný významový [240]rozdíl. Vazba první, se 4. pádem, nám připomíná stará spojení typu vzdáti město. 4. pád totiž právě vyjadřuje věc, která je předmětem zápolení, boje, kdežto vazba zvratného slovesa s 3. pádem má význam ‚zříci se něčeho, odříci si něco‘. Užívají tedy sportovci vazby vzdáti boj, zápas a pod. plným právem, neboť zde nejde o to, že by se vzdali (t. j. zřekli) zápasu, odřekli si jej, nýbrž že v zápase kapitulovali; zápas je tu jakoby předmětem boje a jeden z partnerů jej nechává druhému, přemožiteli. Anebo řečeno ještě jinak: ve spojení se 4. pádem, vzdáti zápas, je děj slovesa zaměřen přímo na předmět (zápas), kdežto ve vazbě zvratné s 2. pádem, vzdáti se zápasu, je pozornost upřena spíše k podmětu, k původci děje.

Někdy se setkáváme ve sportovním zpravodajství i se spojeními typu pro poruchu vzdalo 29 závodníků; je v nich vynechán mluvnický předmět, totiž podstatné jméno závod, neboť se vyrozumívá ze souvislosti.

Nakonec shrnujeme: Spojení typu vzdáti boj, zápas, závod, šachovou partii a pod. jsou správná; za chybu nelze pokládat ani příležitostné vynechání podstatného jména boj, závod atd.

---

[1] Podle jazykového koutku vysílaného v rozhlase.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 7-8, s. 239-240

Předchozí Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin

Následující Miloš Dokulil: Koprodukce, či komprodukce?