Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jazykovědné příspěvky ve sborníku česko-polských prací

Druhý díl Česko-polského sborníku vědeckých prací, který je jedním z významných výsledků soustavného úsilí Slezského studijního ústavu v Opavě o česko-polskou spolupráci v oblasti vědy (vyšel v redakci M. Kudělky jako 12. sv. Publikací SSÚ v Stát. pedagog. nakladatelství v Praze v létě loňského roku — s vročením 1955; s. 521)[1], obsahuje vedle většiny statí literárně historických také několik pozoruhodných příspěvků jazykovědných, zaměřených vesměs k thematice českopolské. Nejobecnější dosah má z nich nepochybně další pokus Fr. Kopečného o novou klasifikaci jazyků slovanských (Nové rozdělení jazyků slovanských a v souvislosti s ním problém nářečí lašských, s. 9—23)[2]. Proti tradičnímu dělení na tři skupiny (východní, západní a jižní), které přihlíželo především k prastarým isolovaným změnám hláskovým, vychází tento návrh Kopečného z podstatných znaků strukturních, především z jevů mluvnické stavby, a podle nich rozlišuje skupinu severní, po stránce gramatické značně homogenní, a skupinu jižní, po této stránce naopak velmi pestrou a různorodou; v ní západní část, t. j. jihoslovanská (srbocharvátština a slovinština), tvoří do jisté míry přechod k slovanské skupině severní. Přednosti nového rozdělení, jak je — zatím jen v hrubých obrysech — navrhuje Kopečný, jsou nepochybné, potíže však působí opět lužická srbština, která strukturně do autorovy severní skupiny nezapadá a zůstává také tentokrát mimo systém. Některých důsledků nového typologického utřídění slovanských jazyků snaží se Kopečný ještě v téže stati využít k osvětlení dosud sporné otázky české a polské jazykovědy, totiž příslušnosti lašských nářečí a tím i rozhraničení mezi jazykovou oblastí českou a polskou. Vzhledem k tomu, že pro nedostatek dělících znaků mluvnických se musíme opírat hlavně o strukturní znaky hláskové, jeví se lašská nářečí v dnešním svém stavu jako přechodná mezi jazykovou oblastí polskou a československou. Naopak s hlediska historického dosvědčují jazyková fakta zcela jasně, že nářečí lašská byla od původu ryze česká. Při zařazování určitého přechodného typu nářečního do některého ze sousedních jazyků uplatňuje [237]se však ještě jeden moment, totiž národní uvědomění příslušného kolektivu a jednotlivých jeho členů. To je u příslušníků lašských nářečí na české straně jazykové hranice česko-polské ovšem jednoznačně české, ale tím závažnější je toto kriterium na polské straně téhož rozhraní, kde se asi polovina obyvatel pokládá za Poláky.

Týmž aktuálním problémem se v Česko-polském sborníku zabývají ještě dvě stati: polský dialektolog K. Dejna v článku Z zagadnień polsko-czeskiego pogranicza językowego (s. 113—128) odmítá pro polská nářečí západotěšínská označení „východolašská“ právě proto, že pro českou příslušnost lašských nářečí rozhoduje v současné době především pocit společenství územního, hospodářského a kulturního. Vznik a další osudy lašských nářečí bude třeba zkoumat na základě materiálu historické dialektologie; zvláštní opatrnosti je třeba při hodnocení současného materiálu slovníkového. A. Dostál v příspěvku K otázce přechodných jazykových oblastí, zvláště česko-polských (s. 133—145) přistupuje k spornému problému především s hlediska obecného a metodologického; zdůrazňuje, že při rozboru otázek toho druhu je třeba si všímat jazyka jako celku, nikoli jen hláskosloví a výpůjček lexikálních.

Vliv češtiny na vznik a další utváření spisovné polštiny zkoumá a hodnotí tu polský linguista Z. Stieber (Wplyw czeszczyzny na kształtowanie się polskiego języka literackiego, s. 27—34). Není to thema nové, protože o působení češtiny na spisovný jazyk polský v různých obdobích jeho vývoje bylo už napsáno několik významných studií, a to na obou stranách.[3] Český vliv zasáhl polštinu zejména ve třech obdobích, v době pokřestění Polska v 2. polovině 10. století, v století 15. a v období reformačním; zůstal však vždycky omezen v podstatě jen na výpůjčky lexikální a nikdy se výrazněji neprojevila zároveň také tendence přijímat i některé české znaky systémové, na př. hláskoslovné nebo tvaroslovné. Pozornosti zasluhuje Stieberův výklad o rozhodujícím vlivu češtiny v těch případech, kdy si při tvoření spisovné polštiny konkurovaly dvě polské varianty, nejčastěji velkopolská a malopolská; v takové situaci zpravidla vítězila varianta, která byla češtině bližší.

[238]Dílčí otázce tohoto českého vlivu na spisovnou polštinu je pak věnována materiálově dobře podložená studie V. Kyase K rekonstrukci české předlohy staropolské bible (s. 39—64). Definitivnímu řešení otázky, který český biblický text posloužil za předlohu jediné (neúplné) staropolské bible, t. zv. bible královny Žofie (zkracováno BŽ) z r. 1455, bránilo — a vlastně dosud brání — značné množství staročeských rukopisných biblí, dosud blíže neprozkoumaných. V. Kyas už dříve v čl. Za českou předlohou staropolské bible (Slavia 21, 1952, s. 112—124) zjistil, že první úsek BŽ (Gen. 1,1—36,5) byl překládán podle nějaké české bible z t. zv. 1. recense (asi toho typu, který zastupují bible Kunštátská, Starý Zákon Cardův a Starý Zákon Pálffyovský), kdežto v další části se polští překladatelé opírali o předlohu jinou, která připomíná českou 2. recensi (k ní patří hl. bible Mikulovská a Mlynářčina). Ve své nové studii Kyas jednak osvětluje některá nejasná, po př. porušená místa polského textu, dochází však zároveň také k některým pozoruhodným závěrům o postupu práce na překladu BŽ. Předloha, podle které pracoval první překladatel, byla po stránce jazykové velmi chatrná a domněnka Kyasova, že tím lze vysvětlit i jazykové nedostatky této části bible polské, je velmi pravděpodobná; snad právě proto byla práce na překladu dočasně zastavena a obnovena teprve tehdy, když se podařilo získat předlohu dokonalejší. V práci pokračovali pak tři písaři, snad současně, a protože jeden z nich byl brzy vystřídán, je BŽ dílem celkem pěti písařů. Nezbytným předpokladem pro dořešení celé problematiky okolo BŽ a její české předlohy je nová kritická edice této významné polské jazykové památky s paralelně otištěným nejbližším textem staročeským a s variantami také z ostatních stč. biblí; metodické výhody srovnávacího postupu založeného na tomto základě jsou z několika ukázek, které Kyas ve své práci uvádí, dobře patrné.

Soubor bohemistických příspěvků z Česko-polského sborníku vědeckých prací uzavírá T. S. Grabowski čl. Działalność Franciszka Bolemíra Kwieta w Warszawie (s. 113—118) o pobytu českého filologa F. B. Květa (1825—1864) ve Varšavě, kde v letech 1862—1864 působil jako lektor a později jako mimořádný profesor slovanských jazyků na učilišti Szkoła Główna Warszawska; mezi jeho žáky tam byl i vynikající polský jazykovědec J. Baudouin de Courtenay, který na svého učitele a jeho práci vzpomínal s uznáním.


[1] Díl první, věnovaný česko-polským otázkám archeologickým a historickým, vyšel jako 11. sv. téže edice r. 1955; red. rovněž M. Kudělka, s. 805.

[2] Složitou otázkou slovanské jazykové systematiky se Fr. Kopečný zabýval už před několika lety, a to v článku K otázce klasifikace slovanských jazyků (Slavia 19, 1949/50, s. 1—12), a určil pět skupin: československou, polskou, východoslovanskou, makedonskobulharskou a jihoslovanskou. Stranou postavil lužickou srbštinu, která měla tvořit skupinu zvláštní.

[3] Srov. na př. kapitoly Expanse spisovné češtiny ve středověku a Expanse spisovné češtiny v době humanismu v díle B. Havránka Vývoj spisovného jazyka českého (Čs. vlastivěda, ř. II, Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, s. 44 a 76 n.) a dále Havránkovu studii Expanse spisovné češtiny od 14. do 16. století ve sb. Co daly naše země Evropě a lidstvu I (Praha 1939, s. 53—59); nejnověji pak se zásadních hledisk v stati K otázce mezislovanských vztahů spisovných jazyků (Slavia 24, 1955, 179—186). Z prací polských na př. S. Urbańczyk, Z dawnych stosunków językowych polsko-czeskich. Cz. I. Biblia królowej Zofii a staroczeskie przekłady Pisma św. (Kraków 1946); S. Urbańczyk, W sprawie polskiego języka literackiego (Język Polski 30, 1950, 97—109, 145—160); Z. Stieber, Uwagi o pochodzeniu polskiego języka literackiego (Język Polski 30, 1950, 161 — 165) a j.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 7-8, s. 236-238

Předchozí Lumír Klimeš: Nová pojmenování železničních návěstí, znamení a návěstidel za posledních deset let

Následující František Daneš: Vzdáti zápas

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1